Patricia Cornwell

Patricia Cornwell

Kay Scarpettová 18. Posmrtný přístav

1

V šatně pro ženský personál odhodím špinavý operační oděv do koše na biologicky nebezpečný odpad a svléknu si zbytek oblečení a lékařské sandály. Ráda bych věděla, jestli plk. Scarpettová napsané podle šablony černým písmem na mé skříňce bude odstraněno, jakmile se ráno vrátím do Nové Anglie. Ta otázka mě předtím nenapadla, ale teď mi pořád nejde z hlavy. Jedna moje část nechce tohle místo opustit.

Život na vojenské letecké základně v Doveru má své komfortní stránky, navzdory šesti měsícům intenzivního školení a bezútěšnosti vyplývající z toho, že se tu jménem americké vlády denně zabýváte smrtí. Můj zdejší pobyt byl překvapivě bezproblémový. Mohu dokonce říci příjemný. Bude se mi stýskat po tom, jak jsem ráno před rozedněním vstávala ve svém skromném pokoji, oblékla si vojenské kapsáče, polokošili a kanady, zašla si v chladné tmě přes parkoviště ke klubovně golfového hřiště pro kávu a něco k snědku a potom jsem autem odjela do vojenské márnice, kde nejsem ve vedení. Když vykonávám službu pro Úřad vojenského soudního lékaře, AFME, nejsem už šéf. Vlastně docela hodně lidí má vyšší hodnost než já a není mým úkolem vydávat důležitá rozhodnutí, za předpokladu, že mě o to vůbec někdo požádá. Jinak tomu bude, až se vrátím do Massachusetts, kde na mně je závislý každý.

Je pondělí osmého února. Nástěnné hodiny nad lesklými bílými umyvadly ukazují šestnáct třicet tři, svítí červeně jako varování. Za necelých devadesát minut mám vystoupit v CNN a vysvětlit, kdo je to forenzní radiologický patolog, neboli RadPath, proč jsem se jím stala a co s tím mají společného Dover, ministerstvo obrany a Bílý dům. Jinými slovy, jak asi upřesním, nejsem už jen soudní lékařka, ani ne jen vojenská záloha u AFME.

Po jedenáctém září, po invazi Spojených států do Iráku a následném nasazení vojsk v Afghánistánu – opakuji si body, o nichž bych se měla zmínit – hranice mezi vojenským a civilním světem navždy zmizela. Mohla bych uvést příklad: Loni v listopadu bylo během osmačtyřiceti hodin sem na základnu letecky dopraveno třináct padlých vojáků z Blízkého východu a stejně tolik obětí z Fort Hood v Texasu. Hromadné ztráty nejsou omezeny jen na bojiště, ačkoli si už nejsem jistá, co vlastně tvoří bojiště. Bojištěm se může stát kterékoli místo, jak také hodlám připomenout v televizním vystoupení. Naše domovy, školy, kostely, civilní letadla, místa, kde pracujeme, nakupujeme a kam jezdíme na dovolenou…

Třídím si toaletní potřeby a stejně tak si v duchu třídím poznámky o 3D zobrazovací radiologii, o využití počítačové tomografie neboli CT v márnici, o čemž bych se také měla zmínit. Nesmím zapomenout zdůraznit, že mé nové působiště v Cambridgi v Massachusetts je sice první civilní zařízení ve Spojených státech, které provádí virtuální pitvy, nicméně dalším bude Baltimore a postupně se tento způsob rozšíří. Tradiční posmrtné ohledání při sekci, kdy pořizujete fotografie a doufáte, že něco nepřehlédnete nebo nezavlečete nějaký artefakt, lze díky technologii výrazně zlepšit a zpřesnit a v budoucnu to tak bude.

Mrzí mě, že dnes večer nevystupuji ve World News, protože když na to tak myslím, raději bych vedla tento dialog s Dianě Sawyerovou. Problémem vyplývajícím z toho, že jsem se pravidelně objevovala v CNN, je fakt, že všechno časem zevšední, na což jsem měla myslet dřív. Napadne mě, že ten rozhovor by se mohl stát osobní, a že jsem se o této možnosti měla zmínit generálu Briggsovi. Měla jsem mu říci, co se přihodilo dnes ráno, když mi rozhněvaná matka mrtvého vojáka spílala v telefonu, obvinila mě ze zločinů z nenávisti a vyhrožovala, že své stížnosti zveřejní v médiích.

Kov práskne jako výstřel, když zavřu dvířka šatní skříňky. Opatrně našlapuju na světle hnědých dlaždicích, které jsou pod mými bosými chodidly jako vždy studené a hladké, a nesu si plastový košíček, kde mám šampon s olivovým olejem, kondicionér, pleťový peelingový krém ze zkamenělých mořských řas, holicí strojek, nádobku holicího gelu pro citlivou pleť, tekuté mýdlo, žínku, ústní vodu, zubní kartáček, kartáček na ruce a voňavý olej Neutrogena, který používám po mytí. V otevřeném sprchovém koutu si úhledně uspořádám osobní věci na kachlíkové římse a pustím vodu tak horkou, jak jen vydržím. Pod prudkou sprškou se otáčím, abych se celá namočila, zvednu obličej, pak se podívám na podlahu, na své bledé nohy. Nechám vodu bušit mi do týlu a na hlavu v naději, že se ztuhlé svaly trochu uvolní, a přitom v duchu probírám šatník ve své ubytovně na základně a přemítám, co si obléknu.

Generál Briggs – John, jak mu říkám, když jsme sami – chce, abych si vzala leteckou bojovou uniformu, nebo ještě lépe modrou uniformu vojenského letectva, ale s tím nesouhlasím. Měla bych mít civilní oblečení, v jakém mě lidé většinou vídají při televizních rozhovorech, snad jednoduchý tmavý kostým, slonovinovou halenku s límečkem a nenápadné hodinky Breguet na koženém řemínku, které mi dala moje neteř Lucy. Ne ty hodinky Blancpain s nadměrně velkým černým ciferníkem a keramickým rámečkem kolem sklíčka, které mám také od Lucy, protože je posedlá hodinkami a vším, co je technicky složité a drahé. Žádné kalhoty, ale sukni a vysoké podpatky, tak abych vypadala neškodně a přístupně, což je trik, který jsem si už dávno osvojila u soudu. Z nějakého důvodu se mi porotci rádi dívají na nohy, když popisuji v názorném anatomickém detailu osudová poranění a agonické poslední chvíle života oběti. Briggs
ovi se moje volba oblečení nebude líbit, ale během fotbalového finále Super Bowl včera večer, když jsme si spolu dali skleničku, jsem mu připomněla, že by muž nikdy neměl říkat ženě, co si má obléct, pokud to není Ralph Lauren.

Pára ve sprše se zavlní zčeřená průvanem a já mám dojem, že někoho slyším. Okamžitě mě to rozzlobí. Může to být kdokoli, kterákoli příslušnice vojenského personálu, doktorka či někdo jiný, kdo má oprávnění být tady v tomto přísně tajném zařízení a potřebuje použít toaletu, dezinfikovat se nebo převléknout. Pomyslím na kolegy, s nimiž jsem právě byla v hlavním pitevním sále, a začínám tušit, že to je zase kapitánka Avalloneová. Většinu dopoledne při vyšetření na CT byla nevyhnutelně přítomná, jako bych po tomto školení nevěděla, jak se to dělá, a vznášela se jako přízemní mlha kolem mé pracovní stanice po zbytek dne. Pravděpodobně to právě vešla ona. Jsem si tím jistá, protože to je vždycky ona, a začíná se ve mně vzmáhat zlost. Vypadni.

„Doktorko Scarpettová?“ zavolá její dobře známý hlas, hlas, který je mdlý, bez vášně a zdá se, že mě všude pronásleduje. „Máte telefon.“

„Zrovna jsem vlezla do sprchy,“ zavolám přes hlasité šplouchání vody.

To je můj způsob, jak jí říct, ať mě nechá na pokoji. Trochu soukromí, prosím. Právě teď nechci vidět kapitánku Avalloneovou ani nikoho jiného a nemá to nic společného s tím, že jsem nahá.

„Promiňte, paní doktorko. Ale chce s vámi mluvit Pete Marino.“ Její netečný hlas se přiblíží.

„Bude muset počkat,“ vykřiknu.

„Prý to je důležité.“

„Nemůžete se ho zeptat, co chce?“

„Jen říká, že to je důležité, madam.“

Slíbím, že mu brzy zavolám zpátky, a nejspíš to zní hrubě, ale navzdory svým nejlepším úmyslům nemůžu být pořád přívětivá. Pete Marino je vyšetřovatel, s nímž spolupracuju už polovinu svého života. Doufám, že se nestalo něco zlého doma. Ne, kdyby šlo o něco opravdu naléhavého, Marino by jistě zařídil, abych se to dozvěděla, třeba kdyby se něco stalo mému manželovi Bentonovi nebo Lucy, nebo kdyby nastal velký problém v Cambridgeském forenzním centru, jehož ředitelkou jsem byla jmenovaná. Marino by udělal víc, než jen požádal někoho, aby mi vyřídil, že je na telefonu a že to je důležité. Proto usoudím, že nejde o nic víc než o jeho obvyklou špatnou sebekontrolu. Když dostane nějaký nápad, má pocit, že se o něj hned musí se mnou podělit.

Otevřu dokořán ústa a vypláchnu si pachuť rozkládajícího se ohořelého lidského těla, která mi ulpěla vzadu v hrdle. Zápach z toho, na čem jsem dnes pracovala, se vznáší na oblacích páry a proniká mi hluboko do dutin, molekuly hnijící biologie jsou ve sprše se mnou. Vydrhnu si nehty antibakteriálním tekutým mýdlem, které vymáčknu z lahvičky, stejným prostředkem, jaký používám na nádobí nebo k dekontaminaci bot na místě činu, a Listerinem si vyčistím zuby, dásně a jazyk. Umyju si nosní dutiny, až kam dosáhnu, vydrhnu si každý centimetr těla, pak si umyju vlasy, ne jednou, ale dvakrát, ale ten pach tu je stále. Zdá se, že nejde odstranit.

Mrtvý voják, jehož pitvu jsem právě dokončila, se jmenuje Peter Gabriel jako ta legendární rocková hvězda. Jenže tenhle Peter Gabriel byl svobodníkem v armádě a byl nasazen v provincii Bádghís v Afghánistánu ani ne měsíc, když bomba na silnici, improvizovaně sestrojená z plastové kanalizační trubky napěchované PE4 a uzavřené měděnou mincí, prorazila pancíř jeho terénního vozidla Humvee a vytvořila uvnitř žhavou požární bouři. Svobodník Gabriel mi zabral skoro celý můj poslední den tady v tomto obrovském moderním zařízení, kde se vojenští patologové a laboratorní technici běžně podílejí na případech, které si s námi většina veřejnosti nespojuje: zavraždění JFK; nedávná identifikace DNA rodiny Romanovců a členů posádky ponorky H. L. Hunley, potopené za americké občanské války. Jsme vybraná, ale málo známá organizace, jejíž počátky sahají do roku 1862, k Armádnímu lékařskému muzeu, jehož ch
irurgové se starali o smrtelně raněného Abrahama Lincolna a provedli jeho pitvu. To všechno bych měla říci v CNN. Soustředit se na to pozitivní. Zapomenout na to, co mi vyčetla paní Gabrielová. Nejsem zrůda ani šovinistka. Nemůžeš tu ubohou ženu obviňovat za to, že je rozrušená, domlouvám si. Právě ztratila jediné dítě. Gabrielovi jsou černoši. Jak by ses cítila, prokristapána? Samozřejmě že nejsi rasistka.

Znovu cítím něčí přítomnost. Kdosi vešel do šatny, kterou se mi podařilo zamlžit jako parní lázeň. Z horka mi prudce tluče srdce.

„Doktorko Scarpettová?“ Kapitánka Avalloneová mluví méně váhavě, jako by přinášela nějakou zprávu.

Zavřu vodu, vystoupím ze sprchy, popadnu ručník a zabalím se do něj. Kapitánka Avalloneová se vznáší v mlze u umyvadel a vlasových fénů ovládaných pohybem jako nezřetelný obrys. Rozeznám jen její tmavé vlasy, khaki pracovní kalhoty a černou polokošili s vyšitým modrozlatým odznakem AFME.

„Pete Marino…“ začne.

„Za minutku mu zavolám.“ Vezmu si další ručník z police.

„Je tady, madam.“

„Co myslíte tím tady?“ Málem čekám, že se Marino zjeví v šatně jako nějaký prehistorický tvor vynořující se z mlhy.

„Čeká na vás vzadu u vykládacích prostorů, madam,“ informuje mě. „Odveze vás do Eagle’s Rest, abyste si mohla vzít své věci.“ Říká to tak, jako by mě sebrala FBI, jako bych byla zatčená nebo propuštěná. „Mám instrukce vás k němu zavést a pomoci vám v případě potřeby.“

Křestní jméno kapitánky Avalloneové je Sophia. Je to armádní důstojnice, čerstvě dokončila rezidenturu na radiologii, a vždycky je tak strašně vojensky korektní a servilně zdvořilá, když se někde potlouká a otálí. Zrovna jako teď. Vezmu si košík s toaletními potřebami a vykročím po dlaždicích, s kapitánkou Avalloneovou stále v patách.

„Mám odtud odjet až zítra a rozhodně nebylo součástí mých cestovních plánů kamkoli jezdit s Marinem,“ vysvětlím jí.

„Můžu se postarat o váš vůz, madam. Jak tomu rozumím, nebudete sama řídit…“

„Zeptala jste se ho, o co sakra jde?“ Vyndám si ze skříňky kartáč na vlasy a deodorant.

„Zkoušela jsem to, madam,“ odpoví kapitánka Avalloneová. „Ale nebyl ochoten odpovědět.“

Nad hlavou mi zaburácí letoun C5 Galaxy přistávající na dráhu devatenáct. Vítr jako obvykle vane z jihu.

Jednou z mnoha leteckých zásad, co jsem se naučila od Lucy, která je mimo jiné také pilotkou vrtulníku, je, že čísla přistávacích drah odpovídají směrům na kompasu. Devatenáctka je například 190 stupňů, což znamená, že opačný konec bude 01, a je tak orientovaná kvůli Bernoulliho efektu a Newtonovým zákonům pohybu. Souvisí to s rychlostí obtékání vzduchu kolem křídla, s tím, že se startuje a přistává proti větru, který v této části Delaware vane od moře, dále z vysokého tlaku do nízkého, od jihu k severu. Dennodenně přivážejí transportní letadla mrtvé a dopravují je po černém pásu dráhy, jenž se za vojenskou márnicí táhne jako řeka Styx.

Leskle šedý Galaxy je dlouhý jako fotbalové hřiště a je tak obrovský a těžký, až se zdá, že se téměř nepohybuje na bledé obloze s nadýchanými obláčky, jimž piloti říkají ciry. Poznala bych, co je to za stroj, i poslepu, protože rozeznám vysoký tón jeho řevu a hvízdání. Teď už znám zvuk proudových motorů, které vyvinou tah 190 kN, umím identifikovat C5 nebo C17, když jsou ještě kilometry daleko, a také dovedu určit vrtulníky a letadla s překlopnými rotory a rozeznám Chinook od Black Hawku nebo Ospreye. Za pěkného počasí, když mám volnou chvilku, sedávám na lavičce před svou ubytovnou a pozoruji létající stroje v Doveru, jako by to byli exotičtí tvorové, třeba kapustňáci, sloni nebo prehistoričtí ptáci. Nikdy mě neomrzí jejich hlučné drama a burácející hluk a stíny, které vrhají, když přelétají nade mnou.

Kola podvozku se v oblacích dýmu dotknou země tak blízko, až mám pocit, že cítím zadunění ve svých dutých orgánech, když kráčím přes přijímací zónu se čtyřmi obrovskými vykládacími prostory, vysokou zdí kvůli soukromí a záložními generátory. Blížím se k modré dodávce, kterou jsem nikdy předtím neviděla, a Pete Marino se ani nepohne, aby mě přivítal nebo mi otevřel dveře, což ale o ničem nevypovídá. Marino neplýtvá energií na dobré chování a nikdy nepovažoval za prioritu být zdvořilý nebo nějak zvlášť milý za celou dlouhou dobu, co ho znám. A je to už dvacet let, co jsme se poprvé setkali v Richmondu ve Virginii, v márnici. Anebo jsme se spolu poprvé viděli na nějakém místě činu. Už si přesně nevzpomínám.

Nastoupím, zavřu dveře a mezi nohy v kanadách si uložím cestovní tašku. Vlasy mám stále vlhké po sprchování. Marino mě mlčky hodnotí a pomyslí si, že vypadám děsně. Vždycky to poznám podle jeho postranních pohledů, jimiž si mě prohlíží od hlavy k patě a zastaví se na jistých místech, po kterých mu nic není. Nelíbí se mu, když mám na sobě vyšetřovací uniformu AFME, khaki kalhoty, černou polokošili a vojenskou bundu, a myslím, že když mě při několika málo příležitostech viděl v uniformě, měl ze mě strach.

„Kdes tu dodávku ukradl?“ zeptám se, když začne s autem couvat.

„Půjčil od civilního letectva.“ Jeho odpověď mi aspoň napoví, že se nic nestalo s Lucy.

Soukromý terminál na severním konci přistávací dráhy používá nevojenský personál, který má oprávnění přistávat na vojenské letecké základně. Marina sem dopravila vrtulníkem moje neteř a mě napadne, že sem přiletěli jako překvapení pro mě. Objevili se bez ohlášení, abych nemusela ráno letět komerčním spojem a aby mě konečně doprovodili domů. Ale je to jen mé zbožné přání. Ve skutečnosti to tak být nemůže, a tak hledám odpověď v Marinově tváři s tvrdými rysy, prohlížím si jeho celkový vzhled téměř stejně, jak to dělám při prvním pohledu na pacienta. Běžecké boty, džínsy, kožená bunda HarleyDavidson s flísovou podšívkou, kterou má od nepaměti, kšiltovka Yankees, kterou nosí na vlastní nebezpečí vzhledem k tomu, že teď žije v „republice Red Sox“, a nemoderní brýle s kovovými obroučkami.

Nepoznám, jestli si vyholil těch pár šedivých vlasů, co mu zbyly na hlavě, ale je čistý a celkem upravený a nemá červené tváře od whisky ani pivní pupek. Oči nemá zarudlé. Ruce se mu netřesou. Necítím cigarety. Stále ještě dodržuje abstinenci, víc než jednu. Marino moudře abstinuje od mnoha neřestí, které si přinesl z bouřlivých území svých prapůvodních sklonů. Sex, alkohol, drogy, tabák, jídlo, vulgarita, bigotnost, lenost. Asi bych měla přidat i prolhanost. Když se mu to hodí, je vyhýbavý nebo přímo lže.

„Předpokládám, že Lucy je u vrtulníku…“ začnu.

„Víš, jak to chodí v tyhle díře, když děláš na případu, hůř než u tý zatracený CIA,“ přeruší mě, když zabočíme na Purple Heart Drive. „Klidně by ti mohl hořet dům a nikdo ti neřekne ani ň, a to jsem volal nejmíň pětkrát. Tak jsem udělal jednostranné rozhodnutí a vydal se s Lucy rovnou sem.“

„Možná by pomohlo, kdybys mi pověděl, proč tu jsi.“

„Nikdo tě nechtěl vyrušit, když jsi pracovala na tom vojákovi z Worcesteru,“ řekne Marino k mému úžasu.

Svobodník Gabriel byl z Worcesteru v Massachusetts a nechápu, jak Marino může vědět, jaký případ mám tady v Doveru. Nikdo by mu neměl tu informaci dát. Všechno, co děláme tady ve vojenské márnici, je nanejvýš diskrétní, neli přísně tajné. Ráda bych věděla, jestli matka toho padlého vojáka zavolala do médií, jak vyhrožovala. A jestli řekla tisku, že ta bělošská vojenská soudní lékařka jejího syna je rasistka.

Než se stačím zeptat, Marino dodá: „Zjevně to je první válečná oběť z Worcesteru a místní média jsou toho plná. Měli jsme pár telefonátů, podle mě jsou lidé zmatení a myslí si, že každé mrtvé tělo s nějakou spojitostí s Massachusetts končí u nás.“

„Reportéři se domnívali, že jsme tu pitvu dělali v Cambridgi?“

„No, možná proto, že Cambridgeské forenzní centrum je taky vojenská márnice.“

„Člověk by myslel, že média teď už určitě vědí, že všechny oběti z bojiště jdou rovnou sem, do Doveru,“ odpovím mu. „Jsi si jistý, že to je důvod zájmu médií?“

„Proč?“ Pohlédne na mě. „Víš o nějakém jiném důvodu, o kterém já ne?“

„Jen se ptám.“

„Vím jenom, že jsme měli pár telefonátů a odkázali jsme je na Dover. Takže jsi byla uprostřed pitvy toho mládence z Worcesteru a nikdo tě nechtěl zavolat k telefonu. Nakonec jsem zatelefonoval generálu Briggsovi, to jsme už byli asi dvacet minut na cestě a tankovali jsme ve Wilmingtonu. Poslal za tebou kapitánku Všetečku, aby tě vyhledala ve sprchách. Co je s ní, je single, nebo zpívá v Lucyině sboru? Protože vůbec nevypadá zle.“

„Jak můžeš vědět, jak vypadá?“ opáčím udiveně.

„Nebylas u toho, když se cestou na návštěvu své matky v Maine zastavila v CFC.“

Pokouším se vzpomenout si, jestli jsem o tom byla kdy informovaná, a přitom si uvědomím, že nemám tušení, co se děje v úřadu, který mám řídit.

„Fielding ji tam provedl se všemi poctami jako nejvýznamnějšího hosta.“ Marino nemá rád mého zástupce, Jacka Fieldinga. „Pravdou je, že jsem se vážně snažil s tebou spojit. Nechtěl jsem se tu ukázat takhle zčistajasna.“

Marino zas mluví vyhýbavě a to, co vykládal, je lest. Je to vykonstruované. Z nějakého důvodu považoval za nutné se tu prostě objevit bez varování. Nejspíš chtěl mít jistotu, že s ním bezodkladně odjedu. Začínám tušit vážný problém.

„Gabrielův případ nemůže být důvod, proč ses tu zčistajasna ukázal, jak jsi to vyjádřil,“ namítnu.

„Bohužel ne.“

„Co se tedy stalo?“

„Máme problém.“ Zadívá se upřeně před sebe. „A řekl jsem Fieldingovi a všem ostatním, že to tělo nesmí být za nic na světě vyšetřeno, dokud tam nebudeš.“

Jack Fielding je zkušený soudní patolog, který od Marina nepřijímá příkazy. Pokud se můj zástupce rozhodl dát od toho ruce pryč a počkat na mě, pravděpodobně to znamená, že jsme dostali případ, který by mohl mít politický dopad nebo nám vynést žalobu. Dělá mi velké starosti, že se mi Fielding nepokusil zavolat nebo poslat email. Znovu zkontroluju svůj iPhone. Od Fieldinga nic,

„Asi ve tři třicet včera odpoledne v Cambridgi,“ pokračuje Marino. Jsme teď na Atlantic Street a v téměř úplné tmě projíždíme středem základny. „V Norton’s Woods na Irving Street, ani ne jeden blok od tvého domu. Velká škoda, žes nebyla doma. Mohla jsi jít na místo činu, mohlas tam dojít pěšky a věci by se možná vyvinuly jinak.“

„Jaké věci?“

„Muž světlé pleti, asi kolem pětadvaceti. Zdá se, že byl na procházce se psem a najednou zemřel na infarkt. Omyl,“ mluví Marino dál, zatímco míjíme řady betonových a kovových údržbářských budov, hangárů a dalších objektů, které mají místo názvů čísla. „Za bílého dne v neděli odpoledne, se spoustou lidí okolo, protože se konala nějaká akce v tamté budově, té s velkou zelenou kovovou střechou.“

V Norton’s Woods je sídlo Americké akademie umění a věd, je to obrovský zalesněný park s nádhernou budovou ze dřeva a skla, která se pronajímá pro zvláštní příležitosti. Leží o několik domů dál od domu, kam jsme se s Bentonem na jaře přestěhovali, abych to neměla daleko do CFC a Benton mohl využívat blízkosti Harvardovy univerzity, kde pracuje na katedře psychiatrie lékařské fakulty.

„Jinými slovy, spousta očí a uší,“ pokračuje Marino. „Zatraceně nevhodná doba a místo, kde někoho oddělat.“

„Měla jsem za to, že jsi říkal, že to byl infarkt. Ale jestli byl tak mladý, pravděpodobně jsi myslel srdeční arytmii.“

„Jo, to byla původní domněnka. Několik svědků vidělo, jak se najednou chytil za hrudník a zhroutil se. Byl na místě mrtvý – údajně. Byl převezen rovnou do našeho úřadu a strávil noc v lednici.“

„Co myslíš tím údajně!“

„Dneska brzy ráno přišel Fielding do lednice a všiml si krvavých kapek na podlaze a spousty krve na podložce, takže zavolal Anne a Ollieho. Tomu mrtvému chlápkovi vytekla z nosu a úst krev, která tam nebyla odpoledne, když byl prohlášen za mrtvého. Žádná krev na místě činu, ani jedna kapka, a teď najednou krvácel. A zjevně to nebyla hnilobná tekutina, protože se stoprocentně nerozkládal. Prostěradlo, kterým byl přikrytý, je zakrvácené a v pytli na mrtvoly je asi litr krve, a to je průser. Nikdy jsem neviděl, aby mrtvý takhle začal krvácet. Tak jsem řekl, že máme svinskej problém a aby všichni drželi jazyk za zuby.“

„Co říkal Jack? Co podnikl?“

„Děláš si srandu, ne? Máš ohromnýho zástupce. Nechtěj, abych o tom začal.“

„Máme identifikaci? A proč Norton’s Woods? Bydlel někde blízko? Je to student z Harvardu, možná z teologické fakulty?“ Ta je hned za rohem od Norton’s Woods. „Pochybuju, že šel na tu akci, ať to bylo cokoli. To jistě ne, když měl s sebou psa.“ Během tohohle rozhovoru, který vedeme na parkovišti u hotelu Eagle’s Rest, mluvím mnohem klidněji, než se cítím.

„Ještě nemáme dost detailů, ale zřejmě se tam konala nějaká svatba,“ vysvětluje Marino.

„V neděli, kdy se hraje Super Bowl? Kdo si naplánuje svatbu na den Super Bowlu?“

„Možná, když nechceš, aby se tam někdo určitý objevil. Nebo když nejsi Američan nebo jsi protiamerický. Sakra, nevím, ale nemyslím, že ten mrtvý chlápek byl svatebčan, a nejen kvůli tomu psovi. Měl pod bundou devítimilimetrový glock. Žádný identifikační průkaz a poslouchal přenosné satelitní rádio, takže asi uhodneš, kam tím mířím.“

„To asi neuhodnu.“

„Lucy ti o tom satelitním rádiu řekne víc, ale zdá se, že prováděl nějaké sledování, špionáž, a možná ten, s kým si tak zahrával, se rozhodl mu tu laskavost oplatit. Závěr podle mě je, že mu někdo něco udělal, způsobil zranění, které záchranáři nějak přehlédli, a pohřební služba si taky ničeho nevšimla. Takže ho zavřeli do pytle na mrtvoly a během převozu začal krvácet. Tedy, to by se nestalo, kdyby mu nefungoval krevní tlak, což znamená, že byl ještě naživu, když ho přivezli do márnice a zavřeli do lednice. Tam je nějakých pět stupňů, takže by do rána zemřel na podchlazení. Za předpokladu, že dřív nevykrvácel.“

„Jestli měl poranění, které způsobilo vnější krvácení,“ namítnu, „proč nekrvácel na místě úmrtí?“

„To mi pověz ty.“

„Jak dlouho ho oživovali?“

„Patnáct dvacet minut.“

„Je možné, že během resuscitace byla poškozená nějaká céva?“ zeptám se. „Předsmrtná a posmrtná poranění, jsouli dost vážná, mohou způsobit významné krvácení. Nemohli mu například při srdeční masáži zlomit žebro, které pak způsobilo bodné poranění nebo přeťalo tepnu? Anebo při zavedení hradní trubice mohli způsobit poranění a krvácení, jaké jsi popsal?“

Ale odpovědi znám, už když ty otázky vyslovím. Marino je zkušený detektiv a vyšetřovatel vražd a úmrtí. Neokupoval by mou neteř a její vrtulník a nepřiletěl by bez ohlášení do Doveru, kdyby existovalo logické, nebo aspoň přijatelné vysvětlení. A Jack Fielding by jistě rozpoznal normální poranění od náhodného artefaktu. Proč se mi neozval?

„Centrála cambridgeského záchranného sboru je asi tak půl druhého kilometru od Norton’s Woods a jednotka se k němu dostala během několika minut,“ řekne Marino.

Sedíme v dodávce s vypnutým motorem. Je už skoro úplná tma, horizont a obloha spolu splývají a jen na západě je vidět nejslabší náznak světla. Kdy vůbec Fielding řešil nějakou katastrofu beze mě? Nikdy. Vždycky někam zmizí. Nechá na ostatních, aby napravili jeho maléry. Proto se nepokusil se mnou spojit. Možná už zas dal výpověď. Kolikrát to ještě musí udělat, než ho přestanu přijímat zpátky?

„Podle nich zemřel okamžitě,“ dodá Marino.

„Pokud někoho nerozpráší na stovky kusů nástražná bomba, nic takového jako okamžitá smrt ve skutečnosti neexistuje,“ odpovím, protože nesnáším, když Marino mluví povrchně. Okamžitá smrt. Zemřít na místě. Mrtev, ještě než dopadl na zem. Dvacet let těchto zevšeobecňování, bez ohledu na to, kolikrát jsem mu vysvětlovala, že zástava srdce a dechu nejsou příčiny smrti, ale symptomy umírání, a klinická smrt trvá přinejmenším několik minut. Není okamžitá. Není to jednoduchý proces. Znovu jsem mu připomněla tenhle lékařský fakt, protože mě nenapadá, co jiného bych mohla říct.

„No dobře, jenom oznamuju, co mi bylo řečeno, a podle nich ho nebylo možné resuscitovat,“ odpoví Marino, jako by záchranáři věděli o smrti víc než já. „Nereagoval. To stojí v jejich zápisu.“

„Vyslýchal jsi je?“

„Jednoho z nich. Po telefonu dnes ráno. Žádný pulz, nic. Ten chlap byl mrtvý. Anebo to aspoň ten zdravotník tvrdil. Ale co myslíš, že řekne – že si nebyli jistí, ale přesto ho poslali do márnice?“

„Takže jsi mu vysvětlil, proč se ptáš?“

„Ne, sakra, nejsem debil. Nepotřebuješ přece, aby to bylo na první straně Globe. Jestli se to dostane do zpráv, můžu jít zpátky k newyorské policii nebo si najít práci u bezpečáků, akorát že tam neberou.“

„Jaký postup jsi použil?“

„Použil jsem starou belu. To Fielding. Samozřejmě řekl, že udělal všechno podle předpisů, prý mu cambridgeská policie sdělila, že na místě činu není nic podezřelého, zjevná přirozená smrt, před svědky. Fielding dal povolení, aby tělo bylo převezeno do CFC, zatímco policajti zabavili zbraň a poslali ji hned do laboratoře, abychom mohli zjistit, na koho je registrovaná. Rutinní případ a není naše vina, jestli to záchranáři podělali, anebo aspoň to tak tvrdí Fielding. A víš, co říkám já? Je to fuk. Stejně bude vina na nás. Média po nás půjdou tak, jak jsi ještě nezažila, a budou prohlašovat, že by se všechno mělo přestěhovat zpátky do Bostonu. Umíš si to představit?“

Než minulé léto začalo Cambridgeské forenzní centrum dělat první případy, byl úřad státního soudního lékaře v Bostonu a měl spoustu politických a ekonomických problémů a skandálů, které se neustále objevovaly ve zprávách. Těla se ztrácela nebo byla poslána do nesprávného pohřebního ústavu či na kremaci bez důkladného ohledání a v nejméně jednom případu úmrtí dítěte s podezřením na týrání byly testovány nesprávné oční bulvy. Noví šéfové přicházeli a odcházeli a okresní pobočky musely být uzavřeny pro nedostatek financí. Ale nic negativního, co se kdy povídalo o tomto úřadu, se nemohlo vyrovnat tomu, co Marino teď naznačoval o nás.

„Raději si nic nebudu představovat.“ Otevřu dveře auta. „Raději se soustředím na fakta.“

„To je problém, protože se zdá, že nemáme žádná fakta, která by dávala smysl.“

„Řekl jsi Briggsovi to, cos právě řekl mně?“

„Řekl jsem mu, co musí vědět,“ prohlásí Marino.

„Totéž, co jsi právě řekl mně?“ opakuju otázku.

„Víceméně.“

„To jsi neměl. Měla jsem mu to říct já. Já měla rozhodnout, co musí vědět.“ Sedím s dveřmi na straně spolujezdce dokořán otevřenými a dovnitř fouká vítr. Jsem provlhlá ze sprchy a je mi zima. „Nehlásíš přece takové věci na vyšších místech jen proto, že jsem zaneprázdněná.“

„No, bylas strašně zaneprázdněná a já mu to řekl.“

Vystoupím z dodávky a znovu sama sebe ujišťuju, že to, co mi Marino právě popsal, nemůže být přesné. Cambridgeští záchranáři by takovou katastrofální chybu nikdy neudělali, proto se snažím najít vysvětlení, proč by smrtelné poranění nekrvácelo na místě činu a pak hojně krvácelo, a pokouším se vzpomenout si na dobu smrti nebo dokonce její příčinu u někoho, kdo zemřel v chladicím boxu márnice. Jsem zmatená. Nemám žádný záchytný bod a především jsem znepokojená kvůli tomu mladému muži, dopravenému k mým dveřím, údajně po smrti.

Představuju si ho zabaleného do prostěradla a zavřeného v transportním vaku a je to jako ze starých hororů. Někdo přijde k sobě v rakvi. Někdo je pohřben zaživa. Nikdy se mi taková příšerná věc nepřihodila, ani vzdáleně, ani jednou v mé kariéře. Ani neznám nikoho, komu se to stalo.

„Aspoň neexistujou žádné známky, že se pokoušel dostat se z transportního vaku ven.“ Marino se snaží o to, abychom se oba cítili trochu líp. „Nic nenaznačuje, že by se v nějakou chvíli probral a začal panikařit. Například že by tahal za zip, kopal kolem sebe nebo podobně. Podle mě kdyby sebou házel, byl by na nosítkách v divné pozici, když jsme ho dnes ráno našli, nebo by z nich dokonce spadl. Když tak na to myslím, zajímalo by mě, jestli by se člověk v tom pytli udusil. Asi jo, protože by měly být vodotěsné. I když prosakujou. Ukaž mi transportní vak, který nepropouští. A je tu další věc. Kapky krve na podlaze vedoucí od vykládací rampy k lednici.“

„Budeme s tím pokračovat později.“ Je doba příjezdu hostů. Když přicházíme k modernímu, prostému štukovému vchodu hotelu, je na parkovišti spousta lidí a Marino má zvučný hlas, který se rozléhá, jako by ustavičně mluvil v nějakém amfiteátru.

„Pochybuju, že se Fielding obtěžoval podívat se na tu nahrávku,“ přesto dodá Marino. „Pochybuju, že vůbec něco udělal. Neviděl jsem toho parchanta, ani jsem s ním nemluvil od dnešního rána. Zase se někam ztratil, jako to dělal už dřív.“ Otevře skleněné hlavní dveře. „Pevně doufám, že nás kvůli němu nezavřou. Nebyl by to pech? Ty mu prokážeš pitomou laskavost a zaměstnáš ho, potom co odešel z posledního místa, a on zničí CFC ještě dřív, než se ten podnik vůbec rozběhne.“

V hale s vystavenými vyznamenáními a leteckými pamětihodnostmi ve vitrínách j sou pohodlná křesla a televize s velkou obrazovkou a nápis vítá hosty v domově letadel C5 Galaxy a C17 Globemaster III. U recepce mlčky čekám za nějakým mužem v armádní bojové uniformě neboli ACU s nevýrazným nepravidelným kamuflážním vzorem. Kupuje si holicí krém, vodu a několik malých lahviček Johnnieho Walkera. Pak recepčnímu oznámím, že se odhlašuji dřív, než bylo v plánu, a ano, nezapomenu vrátit klíče a samozřejmě chápu, že mi bude účtována obvyklá vládní sazba osmatřicet dolarů za den, i když se na noc už nezdržím.

„Jak se to říká?“ pokračuje Marino. „Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán.“

„Snažme se nebýt tak negativní.“

„Ty i já jsme se vzdali dobrého zaměstnání v New Yorku a zavřeli jsme kancelář ve Watertownu, a tohle nám zbylo.“

Neřeknu na to nic.

„Doufám hergot, že jsme si nezničili kariéru,“ dodá Marino.

Neodpovím mu, protože jsem toho slyšela už dost. Mineme nákupní centrum a prodejní automaty, vyjdeme po schodech do prvního patra a Marino mě teprve teď informuje, že Lucy nečeká s vrtulníkem na civilním terminálu. Je v mém pokoji. Balí moje věci, dotýká se jich, rozhoduje o nich, vyprazdňuje mou skříň, zásuvky, odpojuje můj laptop, tiskárnu a bezdrátový router. Čekal, než mi to laskavě sdělí, protože náramně dobře ví, že za normálních okolností by mě to rozlítilo do nepříčetnosti – je jedno, že to je moje neteř, počítačový génius a bývalá zaměstnankyně federálních bezpečnostních sil, kterou jsem vychovala jako dceru.

Jenže okolnosti nejsou v žádném případě normální a mně se ulevilo, že Marino je tady a Lucy v mém pokoji a že pro mě přiletěli. Musím se dostat domů a všechno napravit. Jdeme dlouhou chodbou s tmavorudým kobercem, kolem lodžie zdobené koloniálními reprodukcemi a s elektronickým masážním křeslem, pozorně zde umístěným pro unavené piloty. Vložím magnetickou kartu do zámku svého pokoje a přitom se v duchu ptám, kdo asi pustil dovnitř Lucy. Pak znovu pomyslím na Briggse a na CNN. Nedovedu si představit, že bych se objevila v televizi. Co když se média dozvěděla, co se stalo v Cambridgi? Ale o tom bych už teď věděla. Marino by to věděl. Můj správce Bryce by to věděl a hned by mě informoval. Všechno bude v pořádku.

Lucy sedí na mé pečlivě ustlané posteli, zavírá zip mého kosmetického kufříku, a když ji obejmu s vědomím, jak moc se mi stýskalo, ucítím čistou citrusovou vůni jejího šamponu. Černá letecká kombinéza zdůrazňuje její pronikavě zelené oči a krátké vlasy barvy růžového zlata, její výrazné rysy a štíhlou postavu a já si znovu připomenu, jak je krásná svým neobyčejným způsobem, chlapecká, ale zároveň ženská, sportovně vypracovaná, ale s půvabnými ňadry, a tak nespoutaná, že vypadá divoce. Je jedno, jestli se chová rozverně nebo zdvořile, moje neteř má sklon lidi zastrašovat a má jen málo přátel, možná žádného kromě Marina, a její lásky nikdy netrvají dlouho. Ani s Jaime, i když jsem svá podezření nevyslovila. Na nic jsem se neptala. Ale nevěřím Lucyině historce, že se přestěhovala z New Yorku do Bostonu z finančních důvodů. I když se její forenzní počítačová vyšetřovací společnost d
ostala do úpadku, čemuž také nevěřím, vydělávala Lucy v Manhattanu víc, než kolik jí teď platí CFC, což je nic. Moje neteř pro mě pracuje zadarmo. Nepotřebuje peníze.

„Co je s tím satelitním rádiem?“ Pozorně ji sleduju a snažím se porozumět jejím signálům, které jsou vždy sotva znatelné a matoucí.

Zarachotí tablety advilu, jak Lucy kontroluje, kolik jich je v lahvičce, usoudí, že ne tolik, aby se s tím obtěžovala, a zahodí ji do smetí. „Je mizerné počasí, proto bych ráda odtud vypadla.“ Sundá víčko z lahvičky zantacu, kterou pak také zahodí. „Promluvíme si během letu a budu potřebovat tvou pomoc jako druhého pilota, protože bude těžké vyhýbat se cestou sněhovým přeháňkám a mrznoucímu dešti. Doma má napadnout až třicet čísel, má začít sněžit kolem desáté.“

Ihned pomyslím na Norton’s Woods. Musím provést revizní prohlídku, ale než se tam dostanu, bude všechno pod sněhem. „To je smůla,“ poznamenám. „Možná máme místo činu, které jako místo činu nebylo prohlédnuté.“

„Řekl jsem cambridgeské policii, aby se tam dnes ráno vrátili.“ Marino bloudí kolem sebe pátravým pohledem, jako by i můj pokoj potřeboval být prohledán. „Nic nenašli.“

„Ptali se, proč chceš, aby se tam podívali?“ Znovu ta obava.

„Řekl jsem, že máme nějaké otázky. Svedl jsem to na ten glock. Má odstraněné sériové číslo. To jsem ti asi neřekl,“ dodá, zatímco se kolem sebe rozhlíží a dívá se na všechno kromě mě.

„Oddělení střelných zbraní může na glocku vyzkoušet kyselinu, uvidíme, jestli se nám tímhle způsobem podaří sériové číslo obnovit. Když všechno ostatní selže, můžeme zkusit velkokomorový skenovací elektronový mikroskop,“ uvažuju. „Jestli tam něco zůstalo, najdeme to. A požádám Jacka, aby zašel do Norton’s Woods a provedl revizi.“

„Výborně. Určitě se do toho hned pustí,“ prohodí Marino sarkasticky.

„Může pořídit fotografie, než začne sněžit,“ dodám. „Nebo někdo jiný. Kdokoli má službu –“

„Ztráta času,“ přeruší mě Marino. „Nikdo z nás tam včera nebyl. Nevíme ani, kde přesně to zatracené místo je – jen že byl blízko strom a zelená lavička. Což náramně pomůže, když mluvíme o šesti akrech stromů a zelených laviček.“

„Co fotografie?“ zeptám se. Lucy se přitom dál probírá mou malou lékárnou s mastmi, analgetiky, antacidy, vitaminy, očními kapkami a antibakteriálními prostředky na mytí rukou, rozloženými na posteli. „Policie přece musela pořídit fotografie těla in situ.“

„Pořád čekám, až mi je dodá ten detektiv. Chlápek, co byl na místě činu a dnes ráno přinesl pistoli. Lester Law, říká se mu Les Law, ale mezi lidmi je známý jako Lawless, stejně jako předtím jeho otec a dědeček. Cambridgeští poldové s rodokmenem sahajícím až k té zatracené Mayflower. Nikdy jsem se s ním nesetkal.“

„Myslím, že to asi bude všechno.“ Lucy vstane z postele. „Možná by ses chtěla ujistit, že jsem na nic nezapomněla,“ obrátí se ke mně.

Odpadkové koše přetékají a moje zavazadla jsou napěchovaná a seřazená u stěny, dveře skříně dokořán, uvnitř nic než prázdná ramínka. Počítačové vybavení, vytištěné soubory, články z časopisů a knihy z mého psacího stolu zmizely a v koši na prádlo, v koupelně nebo v zásuvkách prádelníku, které kontroluju, není nic. Otevřu malou ledničku: je prázdná a čistě vytřená. Zatímco Lucy a Marino začínají odnášet moje věci, zadám do iPhone Briggsovo číslo. Zadívám se na třípodlažní štukovou budovu na druhé straně parkoviště, na velké okno z tabulového skla uprostřed třetího patra. Večer jsem v tom apartmá byla s Briggsem a dalšími kolegy, sledovali jsme zápas a život byl fajn. Tleskali jsme New Orleans Saints i sami sobě a připíjeli jsme Pentagonu a jeho Agentuře pro výzkum vyspělých obranných projektů, DARPA, která umožnila virtuální pitvy za pomoci počítačové tomografie v Doveru a nyní v CFC.
Oslavovali jsme splnění mise, dobře vykonanou práci – a teď tohle, jako by včerejší večer ani nebyl skutečný, jako by to byl sen.

Zhluboka se nadechnu a s nepříjemným pocitem stisknu na iPhone „odeslat“. Briggs se mnou nemůže být spokojen. Na ploché obrazovce televize připevněné na stěně jeho obývacího pokoje se míhají obrazy a pak kolem okna projde Briggs oblečený v armádní bojové uniformě, zelené a pískově hnědé se stojacím límcem, kterou obvykle nosí, když není v márnici nebo na místě činu. Sleduji, jak zvedne telefon a vrací se k velkému oknu, kde se postaví a podívá se přímo na mě. Na dálku jsme si tváří v tvář, i když mezi hlavním armádním soudním lékařem a mnou je asfaltová plocha a zaparkovaná auta, jako by nás čekalo rozhodující utkání.

„Paní plukovnice,“ osloví mě vážně jeho hlas.

„Teď jsem se to dozvěděla. A ujišťuji vás, že se o to postarám, do hodiny budu ve vrtulníku.“

„Víte, co vždycky říkám,“ zazní jeho hluboký autoritativní hlas v mém sluchátku a já se snažím rozeznat, nakolik má špatnou náladu a co hodlá udělat. „Na všechno existuje odpověď. Problémem je ji najít a vymyslet nejlepší způsob, jak to udělat. Správný a vhodný způsob, jak to udělat.“ Je chladný. Ostražitý. Je velmi vážný. „Necháme to na jindy,“ dodá.

Myslí tím závěrečnou instruktáž, kterou jsme podle plánu měli mít. Jsem si jistá, že má na mysli také CNN, a ráda bych věděla, co mu Marino řekl. Co přesně?

„Souhlasím, Johne. Všechno se musí zrušit.“

„Už se stalo.“

„To je prozíravé.“ Mluvím věcně. Nechci připustit, aby vycítil mou nejistotu, a vím, že ji větří. Vím to zatraceně dobře. „Mou první prioritou je určit, jestli informace, které mi byly oznámeny, jsou správné. Protože nechápu, jak je to možné.“

„Není vhodná doba, abyste vystoupila v tom vysílání. Nepotřebuju, aby nám tohle doporučil Rockman.“

Rockman je tiskový mluvčí. Briggs s ním nepotřebuje mluvit, protože to už udělal. O tom jsem přesvědčená.

„Rozumím,“ odpovím.

„Pozoruhodné načasování. Kdybych byl paranoidní, možná bych si myslel, že někdo zorganizoval nějakou bizarní sabotáž.“

„Na základě toho, co mi bylo řečeno, nechápu, jak by to bylo možné.“

„Říkám, kdybych byl paranoidní,“ zdůrazní Briggs a z místa, kde stojím, rozeznám jeho působivou mohutnou postavu, ale nevidím výraz na jeho tváři. Nemusím ho vidět. Neusmívá se. Jeho šedé oči jsou jako galvanizovaná ocel.

„To načasování je buď náhoda, nebo ne,“ poznamenám. „To je základní princip při kriminalistickém vyšetřování, Johne. Vždycky to je jedno, nebo druhé.“

„Nebagatelizujme to.“

„Nic takového nedělám.“

„Jestli do vaší lednice uložili živého člověka, nemůžu si představit nic horšího,“ řekne bezvýrazně.

„Nevíme –“

„Po tom všem to je strašlivá škoda.“ Jako by všechno, co jsme vybudovali za posledních pár let, bylo na pokraji zkázy.

„Nevíme, jestli ty informace jsou přesné –“ začnu namítat.

„Domnívám se, že by bylo nejlepší, kdybychom to tělo přivezli sem,“ znovu mě přeruší. „AFDIL může pracovat na identifikaci. Rockman zajistí, aby se tato situace utajila. Tady máme všechno, co potřebujeme.“

Jsem ohromená. Briggs chce poslat letadlo do Hanscom Field, vojenské letecké základny, k níž je CFC přidružené. Chce, aby to, co se stalo, řešila Armádní laboratoř pro identifikaci DNA a patrně další vojenské laboratoře a někdo jiný než já, protože mě nepovažuje za kompetentní. Nevěří mi.

„Nevíme, jestli ten případ spadá pod federální jurisdikci,“ připomenu mu. „Pokud nemáte další informace, které já nemám.“

„Podívejte. Snažím se udělat to, co je pro všechny zúčastněné nejlepší.“ Briggs má ruce za zády, nohy mírně rozkročené a upřeně se na mě dívá přes parkoviště. „Navrhuju, abychom do Hanscomu poslali Csedmnáctku. Tělo tu můžeme mít do půlnoci. CFC je taky vojenská márnice a tohle vojenské márnice dělají.“

„Tohle márnice nedělají. Jejich účelem není přijmout mrtvá těla a pak je převézt jinam na pitvu a laboratorní analýzy. CFC nikdy nebylo zamýšleno tak, aby provádělo první vyšetření pro Dover, provádělo předběžné ohledání, než nastoupí experti. To nikdy nebylo mým pověřením a tak ani nezněla dohoda, když na toto zařízení v Cambridgi bylo vydáno třicet milionů dolarů.“

„Měla byste prostě zůstat v Doveru, Kay, a tělo přivezeme sem.“

„Žádám vás, Johne, abyste do toho nezasahoval. V tuto chvíli je tento případ v jurisdikci hlavního soudního lékaře Massachusetts. Prosím nezpochybňujte mě ani mou autoritu.“

Dlouhá odmlka, pak Briggs spíš konstatuje, než se ptá: „Skutečně chcete za to nést odpovědnost.“

„Jsem za to odpovědná, ať chci nebo ne.“

„Snažím se vás chránit. Snažil jsem se.“

„To nemusíte.“ Nesnaží se o to. Jednoduše mi nevěří.

„Pověřím kapitánku Avalloneovou, aby vám pomohla. To není špatný nápad.“

Nemůžu uvěřit, že mi něco takového navrhuje. „To nebude nutné,“ odmítnu pevně. „CFC je perfektně schopné tohle zvládnout.“

„Aspoň je zaznamenáno, že jsem to nabízel.“

Zaznamenáno kým? Bezděčně mě napadne, že na lince nebo v doslechu je ještě někdo. Briggs stále stojí u okna. Nemůžu rozeznat, jestli s ním je v apartmá někdo další.

„Rozhodněte se, jak je libo,“ řekne potom. „Nebudu na vás naléhat. Zavolejte mi, hned jak budete něco vědět. Klidně mě vzbuďte, budeli to nutné.“ Neřekne na shledanou nebo hodně štěstí, ani že bylo milé, že mě tu měl půl roku.

2

Lucy a Marino už z mého pokoje odešli. Mé kufry, batohy a kartónové krabice jsou pryč a nezůstalo tu nic. Jako bych tu nikdy nebyla. Cítím se osamělá tak, jak jsem se necítila léta, možná desítky let. Ještě naposled se rozhlédnu, abych se ujistila, že se na nic nezapomnělo. Pozorně se podívám na mikrovlnku, malou ledničku s mrazákem a na kávovar, na okna s výhledem na parkoviště a Briggsovo osvětlené apartmá a za ním na černou oblohu nad prázdnotou opuštěného golfového hřiště. Husté mraky přecházejí přes protáhlý měsíc, který z nich občas vysvitne jako signalizační svítilna. Jako by mi ukazoval, co na mě na cestě čeká a jestli bych se měla zastavit nebo jít dál. Hvězdy vůbec nejsou vidět. Obávám se, že se rychle blíží špatné počasí přinášené stejným silným jižním větrem, který sem přináší velká letadla a jejich smutný náklad. Měla bych si pospíšit, ale mou pozornost odvede zrcadlo v koup
elně, osoba, která se v něm odráží, a já se zastavím, abych se na sebe podívala ve světle zářivek. Kdo jsi teď? Kdo opravdu jsi?

Usoudím, že moje modré oči a krátké světlé vlasy, výrazné rysy mého obličeje a postavy se příliš nezměnily a vzhledem k mému věku jsou pozoruhodně stále stejné. Držela jsem se dobře na svých místech z betonu a nerezové oceli a bez oken a za většinu z toho vděčím genům, zděděné vůli být úspěšná v rodině stejně tragické jako z Verdiho opery. Scarpettové pocházejí ze zdravého severoitalského rodu, s ostře řezanými rysy, světlou pletí a světlými vlasy a s dobře vyvinutými svaly a kostrou, které úporně vzdorují utrpení a nadměrné nestřídmosti, jakou by mi většina lidí nepřičítala. Ale tyto sklony tu jsou, vášeň k jídlu, pití, všemu, po čem tělo touží, bez ohledu na to, jak to může být ničivé. Toužím po kráse a mám hluboké city, ale také mám své zvláštnosti. Dovedu být neústupná a vytrvalá. Dovedu být odhodlaná a neúnavná a tyto způsoby chování jsou naučené. Věřím, že jsou nez
bytné. Nejsou pro mě přirozené, ani pro nikoho v mé nestálé, dramatické rodině, o níž aspoň tohle vím jistě. Tím ostatním si tak jistá nejsem.

Moji předkové byli sedláci a pracovali na železnici, ale v nedávné době má matka přidala k této směsi také umělce, filozofy, mučedníky a bůhvíkoho, když se rozhodla zkoumat náš rodokmen. Podle ní jsem potomkem řemeslníků, kteří vytvořili hlavní oltář a mozaiky v bazilice svatého Marka a také nástropní fresky v Chiesa dell’Angelo San Raffaele. Nějak mám ve své minulosti řadu řeholníků a mnichů a v poslední době – netuším, na čem se to zakládá – jsem údajně stejné krve jako malíř Caravaggio, který byl i vrah, a jsem vzdáleně spřízněná s matematikem a astronomem Giordanem Brunem, jenž byl za inkvizice upálen v Římě na hranici pro kacířství.

Má matka stále žije v malém domě v Miami a je posedlá snahou vysvětlit, proč jsem taková, jaká jsem. Pokud ví, jsem jediná lékařka v našem rodě, a nechápe, proč jsem si vybrala pacienty, kteří jsou mrtví. Ani moje matka, ani můj jediný sourozenec, sestra Dorothy, si patrně nedovedou představit, že mě mohly částečně utvářet hrůzy dětství, kdy jsem se musela starat o svého nevyléčitelně nemocného otce, než jsem se ve dvanácti letech stala hlavou domácnosti. Díky intuici a studiu jsem odbornice na násilí a smrt. Vedu válku s utrpením a bolestí. Nějakým způsobem vždycky skončím na vedoucím místě nebo s veškerou zodpovědností na krku. Bez výjimky.

Zavřu dveře za tím, co na šest měsíců bylo nejen mým domovem, ale něčím mnohem víc, opravdu. Briggsovi se podařilo mi připomenout, odkud jsem a kam jdu. Je to cesta, která byla určena dávno před letošním červencem, už v roce 1987, kdy jsem věděla, že mým osudem je veřejná služba, a netušila jsem, jak splatit dluh za studium medicíny. Připustila jsem, aby něco tak přízemního jako peníze, něco tak hanebného jako ambice nezvratně všechno změnilo a nikoli v dobrém smyslu – vlastně v tom nejhorším. Ale byla jsem mladá a plná ideálů. Byla jsem hrdá a chtěla jsem víc a nechápala jsem tehdy, že víc znamená vždycky méně, jestliže se nedáte uspokojit.

Díky plnému stipendiu jsem absolvovala katolickou střední školu, Cornellovu univerzitu a práva na Georgetownské univerzitě a mohla jsem zahájit svůj profesní život nezatížená finančními závazky. Ale odmítla jsem lékařskou fakultu Bowmana Graye, protože jsem si zoufale přála studovat na univerzitě Johnse Hopkinse. Chtěla jsem to tak usilovně jako ještě nikdy nic před tím, šla jsem tam bez výhody finanční pomoci a to, co jsem nakonec dlužila, bylo neuvěřitelné. Jediným východiskem bylo přijmout vojenské stipendium, jako to udělali někteří moji vrstevníci včetně Briggse, kterého jsem poznala v nejranější fázi své profese, kdy jsem byla přidělena do Armádního ústavu patologie, AFIP, mateřské organizace AFME. Briggs mě přesvědčil, že po klidném pracovním pobytu, kdy budu kontrolovat pitevní zprávy v armádním zdravotním centru Waltera Reeda ve Washingtonu, D. C, přejdu na solidní místo v civilním soudním lékaství.

Co jsem však neplánovala, byla Jižní Afrika v prosinci 1987, kdy je na tomto vzdáleném kontinentu období léta. Noonie Piesteová a Joanne Ruleová, obě asi v mém věku, tam natáčely dokumentární film, když byly přivázány na židli, ubity a rozsekány, do vaginy jim byly zastrčeny střepy z rozbité láhve a byla jim vyrvána průdušnice. Rasově motivovaný zločin na dvou mladých Američankách. „Pojedete do Kapského Města,“ nařídil mi tehdy Briggs. „Vyšetříte to a dopravíte je domů.“ Propaganda apartheidu. Lži a další lži. Proč ony a proč já?

Když scházím po schodech do haly, přikazuju si na to teď nemyslet. Proč na to vůbec myslím? Ale vím proč. Dnes ráno na mě kvůli tomu někdo řval do telefonu. Sprostě mi nadával a to, co se stalo před více než dvěma desítkami let, je najednou znovu přede mnou. Vzpomínám si, jak zmizely pitevní zprávy a moje zavazadlo někdo prohledal. Vzpomínám si, jak jsem si byla jistá, že skončím někde mrtvá, příhodná nehoda nebo sebevražda, či zinscenovaná vražda jako těch dvou žen, které stále v duchu vidím. Vidím je tak jasně jako tenkrát, bledé a ztuhlé na ocelových stolech, jejich krev smývaná do odtoků na podlaze tak primitivní márnice, že jsme k otevření jejich lebek použili ruční pilky, nebyl tam žádný rentgen a musela jsem si přinést vlastní fotoaparát.

Položím klíč na pult recepce a znovu si promítnu rozhovor, který jsem právě měla s Briggsem. Najednou mám jasno. Nechápu, proč jsem okamžitě neviděla pravdu. Myslím na jeho odtažitý tón, na jeho chladnou uvážlivost, když jsem ho sledovala přes okno. Už jsem ho tak slyšela mluvit dřív, ale obvykle to patří ostatním, když se vyskytne problém tak velký, že se mu vymyká z rukou. Tady jde o víc než o jeho osobní názor na mne. Tohle přesahuje jeho typické kalkulace i naši rozporuplnou minulost.

Někdo se k němu dostal a nebyl to tiskový mluvčí ani někdo z Doveru, ale mnohem výš. Jsem si jistá, že se Briggs radil s Washingtonem, poté co mu Marino prozradil ty informace, pustil si pusu na špacír a rozvíjel své divoké spekulace dřív, než jsem měla možnost říct jediné slovo. Marino neměl mluvit o tom cambridgeském případu ani o mně. Uvedl do pohybu něco, čemu nerozumí, protože nerozumí spoustě věcí. Nikdy nebyl v armádě. Nikdy nepracoval pro federální vládu a v mezinárodních záležitostech se ani za mák nevyzná. Jeho představou byrokracie a intrik je politika místního policejního oddělení, kterou označuje za hovadiny. Nemá ani ponětí o moci, o tom druhu moci, která může zvrátit prezidentské volby nebo rozpoutat válku.

Briggs by nikdy nenavrhl, aby bylo posláno vojenské letadlo do Massachusetts pro převoz těla do Doveru, pokud by nedostal zelenou z ministerstva obrany – jinými slovy z Pentagonu. Padlo rozhodnutí, na němž se nepodílím. Venku na parkovišti nastoupím do dodávky a na Marina se ani nepodívám, takovou mám zlost.

„Pověz mi něco víc o tom satelitním rádiu,“ požádám Lucy, protože chci tomu přijít na kloub. Hodlám zjistit, co Briggs ví nebo čemu měl uvěřit.

„Sirius Stiletto,“ odpoví Lucy ze tmy na zadním sedadle a já mezitím přidám na topení, protože Marinovi je vždycky horko, kdežto my ostatní mrzneme. „Není to v podstatě nic víc než zařízení k ukládání souborů plus napájecí zdroj. Samozřejmě, taky funguje jako přenosné XM rádio, tak jak je jeho účel, ale zajímavá jsou hlavně ta sluchátka. Ne geniální, ale technicky důmyslná.“

„Mají vestavěnou minikameru a mikrofon,“ doplní Marino sedící za volantem. „Proto si myslím, že ten mrtvý chlápek někoho špehoval. Jak by mohl nevědět, že má ve sluchátkách zabudovaný audiovizuální nahrávací systém?“

„Nemusel to vědět. Je možné, že někdo špehoval jeho a on o tom neměl tušení,“ řekne Lucy ke mně a já vytuším, že se kvůli tomu s Marinem hádali. „Minikamera je nahoře na čelence, ale je až na kraji a je těžko vidět. I kdyby sis toho všimla, nemuselo by tě napadnout, že je uvnitř vestavěná bezdrátová kamera menší než zrnko rýže, zvukový přenašeč a senzor pohybu, který se po devadesáti sekundách vypne, pokud se nic nehýbe. Ten člověk chodil s webovou mikrokamerou, která nahrávala na pevný disk rádia a na přidanou osmgiga SD kartu. Je ještě moc brzo, abych ti mohla říct, jestli o tom věděl – jinými slovy, jestli to sestrojil sám. Vím, že Marino si to myslí, ale já si tím vůbec nejsem jistá.“

„Ta paměťová karta se prodává s rádiem, nebo byla přidaná později?“ ptám se.

„Přidaná. Jinými slovy velká paměťová kapacita. Hlavně jsem zvědavá, jestli ty soubory byly pravidelně přehrávány někam jinam, například do jeho domácích počítačů. Kdybychom se k nim dostali, možná bychom zjistili, o co tu jde.“

Lucy mě pak upozorní, že video soubory, které si zatím prohlédla, nám mnoho neřeknou. Má důvod předpokládat, že mrtvý muž měl domácí počítač, možná víc než jeden, ale zatím nenašla nic, co by nám prozradilo, kde bydlel nebo kdo to je.

„To, co je uložené na pevném disku a paměťové kartě, se datuje jen od pátého února, tedy minulého pátku,“ pokračuje Lucy. „Nevím, jestli to znamená, že to sledování právě začalo, nebo spíš že ty video soubory jsou velké a zaberou na pevném disku spoustu místa. Pravděpodobně byly někam stažené a přes to, co je na pevném disku a SD kartě, se pak nahrává znovu. Takže tady jsou možná jen nejnovější nahrávky, což ovšem neznamená, že jiné neexistují.“

„Pak ty videoklipy byly pravděpodobně staženy dálkově.“

„To bych udělala já, kdybych někoho špehovala,“ přisvědčí Lucy. „Nalogovala bych se na webkameru dálkově a stáhla bych si, co bych chtěla.“

„Co sledování v reálném čase?“ zeptám se.

„Samozřejmě. Jestli ho někdo špehoval, mohl se nalogovat na webkameru a sledovat ho v reálu.“

„Aby ho pronásledoval, stopoval ho?“

„To by byl logický důvod. Nebo aby získal tajné informace, aby špehoval. Třeba jako to dělají někteří lidé, když mají podezření, že je jejich partner podvádí. Možné je všechno, co si dovedeš představit.“

„Pak je tedy možné, že nevědomky nahrál svou smrt.“ Pocítím záblesk naděje a současně mě ta představa hluboce rozruší. „Říkám nevědomky, protože netušíme, o co se tu jedná. Například nevíme, jestli svou smrt nenahrál úmyslně a je to tudíž sebevražda. Nechci předem nic vyloučit.“

„Tohle není sebevražda ani náhodou,“ prohlásí Marino.

„V tuto chvíli nemůžeme vyloučit nic,“ opakuji.

„Jako sebevražedný útočník,“ připomene Lucy. „Vem si Columbine a Fort Hood. Možná chtěl v Norton’s Woods zabít co možná nejvíc lidí a pak se oddělat sám, ale něco se stalo a už neměl šanci.“

„Nevíme, o co tu jde,“ připomenu znovu.

„Glock měl v zásobníku sedmnáct nábojů a jeden v komoře,“ informuje mě dál Lucy. „Velká palebná síla. Rozhodně by mohla někomu zkazit svatbu. Potřebujeme zjistit, kdo se ženil a kdo se svatby zúčastnil.“

„Většina takových lidí má další zásobníky,“ připomenu, protože vím všechno o střelbě ve Fort Hood a na Virginské technické univerzitě, na příliš mnoha místech, kde útočníci začnou střílet a je jim jedno, koho zabijí. „Tihle lidé mají obvykle spoustu nábojů a další zbraně, když plánují masovou vraždu. Ale souhlasím s tebou. Americká akademie umění a věd je veřejně známé místo a měli bychom zjistit, kdo se tam včera ženil a kdo byli hosté.“

„Předpokládám, že jsi členkou,“ řekne mi Marino. „Možná máš nějaké kontakty, abys dostala seznam členů a program akcí.“

„Nejsem členkou.“

„Děláš si legraci?“

Neupřesním, že nejsem nositelkou Nobelovy nebo Pulitzerovy ceny a nemám titul Ph. D., jen doktor medicíny a práv a ty se nepočítají. Mohla bych Marinovi připomenout, že to s akademií nemusí souviset, protože budovu si mohou pronajmout i nečlenové. Všechno, co je k tomu zapotřebí, jsou konexe a peníze. Ale nemám chuť mu něco podrobně vysvětlovat. Neměl telefonovat Briggsovi.

„Pokud jde o ty nahrávky, mám jednu zprávu dobrou a jednu ne tak dobrou.“ Lucy se natáhne přes opěradlo sedadla a podá mi svůj iPad. „Jak jsem řekla, ta dobrá zpráva je, že se nezdá, že bylo něco vymazáno, aspoň ne nedávno. Což by mohlo svědčit o tom, že špehoval on. Můžeme uvažovat v tom smyslu, že pokud by naopak někdo sledoval jeho a měl něco společného s jeho smrtí, tak by se pravděpodobně nalogoval na tu webovou adresu a vymazal by pevný disk a SD kartu dřív, než by se někdo jako my na to mohl podívat.“

„Anebo by to pitomý rádio a sluchátka z místa činu odnesl,“ míní Marino. „Ten, kdo ho pronásledoval, stopoval nebo co, a taky ho zabil. Každopádně, kdybych to byl já, seberu sluchátka a rádio a zmizím. Takže se vsadím, že to nahrával on sám. Ani na okamžik nevěřím, že to byl někdo jiný. A vsadím se, že ten chlapík byl do něčeho zapletený, a ať je důvod pro to špionážní zařízení jakýkoli, byl jediný, kdo o něm věděl. Podezřelé je, že tu není žádná nahrávka pachatele, člověka, co ho oddělal, což je důležité. Jestli při venčení psa na někoho narazil, proč to ta sluchátka nenahrála?“

„Sluchátka to nenahrála, protože on toho člověka neviděl,“ odpoví Lucy. „Prostě se na něj nedíval, ať to byl kdokoli.“

„Za předpokladu, že někdo druhý nějak přivodil jeho smrt,“ připomenu oběma.

„Správně,“ přisvědčí Lucy. „Sluchátka zachytí prakticky cokoli, nač se jejich nositel podívá. Kamera na temeni hlavy funguje jako třetí oko.“

„Takže ten, kdo ho sejmul, přišel zezadu,“ prohlásí Marino s přesvědčením. „A stalo se to tak rychle, že se oběť ani neotočila. Buď to, anebo to byl nějaký útok odstřelovače. Možná ho něčím střelili zdálky. Třeba šipkou s jedem. Neexistujou nějaké jedy, co vyvolávají krvácení? Možná to vypadá přitažené za vlasy, ale takovéhle maléry se stávají. Pamatujete na toho špiona KGB, co ho bodli deštníkem, který měl ve špičce ricin? Čekal na zastávce autobusu a nikdo si ničeho nevšiml.“

„To byl bulharský disident, který pracoval pro BBC, a není jisté, že to byl deštník. A ty se pouštíš na čím dál tenčí led,“ varuju ho.

„Ricin by tě stejně nezabil na místě,“ dodá Lucy. „Ani většina jedů. Dokonce ani kyanidový plyn. Nemyslím, že byl otráven.“

„Tohle nám moc nepomůže,“ namítnu.

„Řídím se svými policajtskými zkušenostmi,“ ohradí se Marino. „Využívám svoje deduktivní schopnosti. Neříkají mi šerlok pro nic za nic.“ Poklepá si na kšiltovku tlustým ukazováčkem.

„Tohle nám nepomůže,“ opakuju. Přitom se dívám na jeho mohutnou postavu, jak řídí auto, velké ruce na volantu, který se mu otírá o břicho dokonce i tehdy, kdy je Marino v bojové kondici, jak to nazývá.

„Nenabádáš mě vždycky zrovna ty, abych myslel kreativně?“ Je to obranná reakce, mluví ostřejším tónem.

„Dohady nepomohou. Spojovat body, o nichž nevíme, jestli jsou správné, je nezodpovědné a ty to víš,“ vytknu mu.

Marino měl vždy sklon dělat rychlé závěry, ale od chvíle, kdy přijal práci v Cambridgi, co pro mě znovu začal pracovat, to je ještě horší. Vinu za to přičítám vojenské přítomnosti v našich životech, která je stejně stálá jako obrovská letadla létající nízko nad Doverem. Bezprostředněji za to přičítám vinu Briggsovi. Marino je směšně okouzlený tímto mocným soudním patologem, který je také generálem v armádě. Moje spojení s armádou pro Marina nikdy nic neznamenalo, dokonce ho nebral na vědomí, ani jako součást mé minulosti, ani po jedenáctém září, kdy jsem byla opět dosazena na zvláštní pozici. Marino mé závazky k vládě vždy ignoroval, jako by neexistovaly.

Dívá se upřeně před sebe a reflektory přibližujícího se auta mu ozáří tvář vyjadřující rozmrzelost a určitý nedostatek pochopení, což je součástí toho, jaký je. Mohla bych ho litovat, protože k němu chovám náklonnost, kterou nemůžu popřít, ale teď ne. Ne za těchto okolností. Nehodlám dát najevo, jak jsem rozzlobená.

„O co ještě ses podělil s Briggsem – kromě svých názorů?“ zeptám se Marina.

Když neodpoví, ozve se Lucy. „Briggs viděl totéž, co uvidíš za okamžik sama,“ řekne. „Nebyl to můj nápad a neposlala jsem je mailem, jen aby bylo mezi námi jasno.“

„Co jsi neposlala mailem?“ Ale vím co a můj údiv roste. Marino poslal Briggsovi důkazy. Je to můj případ a Briggs dostal informace jako první.

„Chtěl to vědět,“ ohradí se Marino, jako by to byl dostatečný důvod. „Co jsem mu měl říct?“

„Neměl jsi mu říkat nic. Přeskočil jsi mě. Není to jeho případ,“ odseknu.

„No, tedy, je to jeho případ,“ opáčí Marino. „Do tý funkce ho jmenoval náčelník vojenské zdravotnické služby, což znamená, že ho v podstatě najal prezident, takže bych řekl, že to znamená, že má vyšší hodnost než kdokoli v téhle dodávce.“

„Generál Briggs není hlavní soudní lékař Massachusetts a ty pro něj nepracuješ. Pracuješ pro mě.“ Dávám si pozor na to, jakým způsobem to vyslovím. Snažím se mluvit rozumně a klidně jako ve chvílích, kdy se mě na svědecké lavici pokouší vyvést z míry nepřátelský právní zástupce nebo když hrozí, že Marino užuž vychrlí proud nepatřičných hlasitých vulgarit či práskne dveřmi. „CFC má smíšené pravomoci a v určitých situacích může přejímat federální případy, i když uznávám, že to je matoucí. Je to společná iniciativa naše, státní a federální vlády, Massachusettského technického institutu, tedy MIT, a Harvardu. A jsem si vědoma, že to je neobvyklá a složitá koncepce, a proto jsi měl nechat jednat mě, místo abys mě obešel.“ Snažím se mluvit smířlivě a věcně. „Problém s tím, že byl generál Briggs zapojen předčasně, že byl zapojen unáhleně, spočívá v tom, že věci mohou začí t žít vlastním životem. Ale co se stalo, stalo se.“

„Co tím myslíš? Co se stalo?“ Marinův hlas zní už méně sebejistě. Rozeznám v něm zneklidněný tón, ale nehodlám mu v tom pomoci. Musí sám přijít na to, co se stalo, protože to zavinil.

„A jaká je ta ne tak dobrá zpráva?“ otočím se na Lucy.

„Podívej se na tohle,“ řekne. „Jsou to poslední tři záznamy včetně pár minut, kdy se sluchátky manipulovali záchranáři, policisti a dnes ráno já, když jsem to začala prohlížet ve své laboratoři.“

Displej iPadu září ve tmě jasně a pestrobarevně. Poklepu na ikonu pro první video soubor, který Lucy vybrala, a nahrávka se rozběhne. Vidím to, co viděl mrtvý muž včera v patnáct nula čtyři, černobílého anglického chrta stočeného na modré pohovce v obývacím pokoji, kde je podlaha z jádrového borového dřeva a modročervený koberec.

Kamera se pohybuje stejně jako ten muž, který má nasazená sluchátka a ta nahrávají: nízký stolek pokrytý úhledně srovnanými knihami a papíry a cosi, co vypadá jako architektonický nebo inženýrský pauzovací papír, a na něm tužka; okno se staženými dřevěnými roletami; psací stůl se dvěma velkými plochými monitory a dvěma stříbrnými notebooky MacBook, telefon zastrčený v nabíječce, pravděpodobně iPhone, a jantarová skleněná dýmka v popelníku; stojací lampa se zeleným stínítkem; flísový psí pelíšek a rozházené hračky. Zahlédnu dveře, které mají závoru i zástrčku, a na zdi zarámované fotografie a plakáty, zabrané kamerou příliš krátce, abych rozeznala detaily. Budu muset počkat a podrobně si je prohlédnout později.

Zatím nevidím nic, co by mi napovědělo, kdo je ten muž nebo kde bydlí, ale získávám dojem malého bytu nebo možná domku někoho, kdo má rád zvířata, je finančně dobře zajištěný a dbá na bezpečí a soukromí. Ten muž, za předpokladu, že to je jeho byt a jeho pes, je vysoce vyspělý intelektuálně a technicky, je kreativní a pořádkumilovný, zřejmě kouří marihuanu a vybral si domácího mazlíčka, který potřebuje péči, ne jako trofej, ale živého tvora, který předtím v životě zažil krutost a nemůže se patrně sám bránit. Jsem kvůli tomu psovi znepokojená a dělám si starosti, co se s ním asi stalo.

Záchranáři nebo policie určitě včera nenechali bezmocného chrta v Norton’s Woods, ztraceného a samotného v novoanglickém počasí. Benton mi říkal, že dnes ráno bylo v Cambridgi skoro dvanáct pod nulou a ještě v noci má sněžit. Možná je ten pes na záchranné stanici, dobře krmený a opečovávaný čtyřiadvacet hodin denně. Nebo ho vyšetřovatel Law či někdo jiný od policie vzal k sobě domů. Je ovšem také možné, že si nikdo neuvědomil, že pes patřil tomu mrtvému muži. Panebože, to by bylo hrozné.

„Co se stalo s tím chrtem?“ musím se zeptat.

„Nemám ponětí,“ odpoví Marino k mému údivu. „Nikdo o něm nevěděl až do dnešního rána, když jsme Lucy a já viděli to, na co se právě díváš. Záchranáři si nepamatujou, že by viděli volně pobíhajícího chrta, tedy, ne že by se po něm dívali. Ale brána do Norton’s Woods byla otevřená, když tam přijeli. Jak asi víš, brána se nikdy nezamyká a je většinu času otevřená dokořán.“

„V tom mrazu nemůže přežít. Jak si lidi mohli nevšimnout toho ubohého psa s volným vodítkem, který tam jen tak pobíhal? Protože si nedovedu představit, že by se nepotuloval po parku aspoň pár minut, než vyběhl otevřenou branou ven. Zdravý rozum by ti řekl, že když se jeho pán zhroutil, pes hned neutekl z lesa na ulici.“

„V parcích jako Norton’s Woods spousta lidí pustí psa z vodítka a nechá ho jen tak pobíhat,“ řekne Lucy. „Já to taky dělám s Jet Rangerem.“

Jet Ranger je Lucyin stařičký buldok, který přesně vzato neběhá.

„Takže si ho možná nikdo nevšiml, protože na tom nebylo nic divného,“ dodá Lucy.

„Kromě toho se podle mě všichni soustředili na chlápka, který najednou padl mrtvý,“ připomene Marino to, co je zjevné.

Podívám se na vojenské ubytovny u špatně osvětlené cesty, na letadla, která jsou na zatažené černé obloze jasná a velká jako planety. To, co mi říká Lucy a Marino, mi nedává smysl. Překvapuje mě, že ten chrt nezůstal u svého pána. Možná zpanikařil nebo tu je jiný důvod, proč si ho nikdo nevšiml.

„Ten pes se určitě objeví,“ mluví dál Marino. „Není možné, aby lidi v takové čtvrti ignorovali toulajícího se chrta. Odhaduju, že ho má některý ze sousedů nebo nějaký student. Ačkoli je taky možné, že ten muž byl zavražděný a psa si vzal vrah.“

„Proč?“ podivím se.

„Jak říkáš, musíme si zachovat otevřenou mysl,“ odpoví. „Jak víme, že ten, kdo to udělal, nebyl někde nablízku? A v příhodnou chvíli odešel se psem, jako by mu patřil?“

„Ale proč?“

„Pes může být stopa, která by z nějakého důvodu vedla k vrahovi,“ usuzuje Marino. „Možná by vedla k identifikaci. Nebo jde o nějakou hru. Vzrušení. Suvenýr. Kdo sakra ví? Ale všimni si na těch videozáznamech, že psovi v jednu chvíli někdo sundal vodítko. A hádej co? Už se neobjevilo. Nepřivezli ho k nám spolu se sluchátky nebo s tělem.“

Pes se jmenuje Sock. Na displeji iPadu ten muž přichází, zamlaská na psa a řekne, že je čas jít. „Pojď, Socku,“ přemlouvá psa příjemným barytonem. „Tak pojď, ty lenochu, je čas se projít a udělat hromádku.“ Rozeznám lehký přízvuk, možná britský nebo australský. Mohl by být i jihoafrický, což by byla zvláštní, prazvláštní náhoda, ale musím už na Jižní Afriku přestat myslet. Soustřeď se na to, co máš před sebou, napomenu se. Sock seskočí z pohovky a vidím, že nemá obojek. Sock – zjevně pes, ne fenka, i podle toho jména – je štíhlý a lehce se mu rýsují žebra, což je pro chrty typické. Je dospělý, patrně už starší a jedno ucho má nepravidelné, jako by ho měl kdysi roztržené. Jsem si jistá, že to je zachráněný vysloužilý dostihový chrt, a zajímalo by mě, jestli má mikročip. Pokud ano a pokud psa najdeme, můžeme zjistit, odkud je a možná i kdo ho adoptoval.

V záběru se objeví pár rukou, když se muž skloní, aby nasadil Sockovi na dlouhý štíhlý krk červené navíjecí vodítko, a při tom si všimnu stříbrného kovu hodinek s tachymetrem na lunetě a zachytím záblesk žlutého zlata pečetního prstenu, možná univerzitního. Jestli ten prsten k nám přivezli s tělem, může to pomoci, protože by na něm něco mohlo být vyryto. Ruce jsou jemné, se štíhlými prsty a světle hnědou pokožkou, a také zahlédnu tmavozelenou bundu, pytlovité černé kapsáče a špičku ošoupané hnědé turistické boty.

Kamera se teď zaměří na stěnu nad pohovkou, na červotočivé kaštanové obložení a spodek kovového obrazového rámu a pak, když se muž zase napřímí, objeví se v detailním záběru plakát či grafický list a já vidím reprodukci kresby, kterou dobře znám. Poznávám da Vinciho skicu z šestnáctého století, okřídlené zařízení, létající stroj, a v duchu se přenesu o mnoho let zpátky – kdy to přesně bylo? To léto před jedenáctým zářím 2001. Vzala jsem Lucy na výstavu „Leonardo vynálezce“ v londýnské Courtauldově galerii, kde jsme uchváceně strávily mnoho hodin, poslouchaly přednášky některých z nejvýznamnějších vědců na světě a studovaly jsme da Vinciho skici a studie vodních, pozemních a válečných strojů: jeho letecký šroub, potápěčský oblek a padák, obří samostříl, samohybné vozidlo a robotického rytíře.

Tento velký renesanční génius věřil, že umění je věda a věda je umění a že řešení všech problémů lze nalézt v přírodě, pokud je člověk pečlivý a vnímavý a oddaně hledá pravdu. Tyto lekce jsem se snažila vštípit své neteři většinu jejího života. Neustále jsem jí opakovala, že se poučíme z toho, co je kolem nás, pokud jsme pokorní, tiší a máme odvahu. Muž, kterého nyní sleduju na malém zařízení, jež držím v rukou, má odpovědi, které potřebuju. Mluv ke mně. Povídej mi. Kdo jsi a co se stalo?

Kráčí ke dveřím zajištěným závorou a zástrčkou a perspektiva se najednou prudce posune a úhel kamery se změní, podle čehož usoudím, že si upravil pozici sluchátek. Možná je zatím neměl celá na uších a teď, když vychází ven, si chce pustit hudbu. Prochází kolem čehosi mechanického a nepropracovaného, vypadá to jako groteskní socha z kovového šrotu. Zastavím obraz, ale nemám na ten objekt, ať je to cokoli, dobrý pohled. Rozhodnu se, že až budu mít ten luxus dostatku času, přehraju si tyto videozáznamy tak často, jak budu chtít, prostuduju pečlivě každý detail nebo v případě nutnosti požádám Lucy, aby pro forenzní potřeby nahrávky vylepšila. Ale teď musím doprovázet toho muže a jeho psa do lesnatého parku ani ne jeden blok od mého a Bentonova domu. Musím být svědkem toho, co se stalo. Za několik minut muž zemře. Ukaž mi to a já na to přijdu. Zjistím pravdu. Dovol mi, abych se o tebe postarala.

Muž a pes sejdou dolů po slabě osvětleném schodišti. Jejich kroky znějí na holém dřevě bez koberce lehce a rychle a oba dva vyjdou na hlučnou, rušnou ulici. Slunce je nízko a zmrzlé zbytky sněhu mají na vršku černou špínu, což mi připomene rozdrcené sušenky Oreo, a kdykoli se muž podívá dolů, vidím mokré dlažební kostky a asfalt a také písek a sůl po odklízení sněhu. Auta i lidé se pohybují trhavě a houpavě, jak muž otáčí hlavu a zběžně se v chůzi rozhlíží. V pozadí hraje hudba, Annie Lennox na satelitním rádiu, ale slyším jen to, co je slyšitelné mimo sluchátka, co zachytí mikrofon na vršku čelenky. Ten muž musí mít hlasitost nastavenou vysoko, což není dobré, protože by neslyšel, kdyby se někdo k němu přiblížil zezadu. Pokud má obavy o svou bezpečnost, tak velké obavy, že dvojmo zamyká dveře bytu a nosí zbraň, proč nemá strach, že neslyší, co se děje kolem něj?

Ale lidé jsou v poslední době nerozumní. I poměrně opatrní lidé absurdně dělají spoustu věcí najednou. Posílají sms a kontrolují email, když řídí auto nebo jiný nebezpečný stroj, anebo když přecházejí rušnou ulici. Mluví mobilem, když jedou na kole, na inline bruslích nebo dokonce když pilotují. Kolikrát musím říkat Lucy, aby nezvedala telefon ve vrtulníku; je jedno, že funguje na bluetooth a je handsfree. Sleduji, co vidí ten muž, a poznávám, že jde se Sockem slušným tempem po Concord Avenue, kolem obytných budov z červených cihel, Harvardského policejního oddělení a tmavočervené markýzy hotelu Sheraton Commander naproti přes ulici od parku Cambridge Common. Bydlí velmi blízko Common, ve starším činžovním domě, který má nejméně čtyři podlaží.

Ráda bych věděla, proč nevezme Socka do Common. Je to oblíbený park pro venčení psů, ale muž a jeho chrt jdou dál kolem soch a historických kanónů, pouličních lamp, bezlistých dubů, laviček a aut stojících u parkovacích hodin, které lemují ulici. Žlutý labrador honí vypasenou veverku a Annie Lennox zpívá: „Už žádné ‚miluji tě‘… Mívala jsem démony ve svém pokoji v noci…“ Ve chvílích, kdy sluchátka nahrávají, jsem jako oči a uši toho muže a nemám důvod se domnívat, že ví o ukryté kameře a mikrofonu anebo že ho něco takového vůbec napadne.

Nemám dojem, že muž má nějaký zlý plán nebo po něčem slídí, když jde na procházku se psem. Až na to, že má pod zelenou bundou poloautomatickou pistoli glock a osmnáct devítimilimetrových nábojů. Proč? Jde někoho zastřelit, nebo má zbraň kvůli sebeobraně, a pokud ano, čeho se bál? Možná to byl jeho zvyk, běžná praxe chodit ozbrojený. Jsou takoví lidé. Lidé, kteří o tom dvakrát nepřemýšlejí. A proč odstranil výrobní číslo glocku, anebo to udělal někdo jiný? Napadne mě, že to skryté nahrávací zařízení zabudované ve sluchátkách může být nějaký jeho experiment nebo výzkumný projekt. Rozhodně je Cambridge a jeho okolí Mekkou technických inovací, což je jeden z důvodů, proč ministerstvo obrany, stát Massachusetts, Harvard a MIT souhlasily, že zřídí Cambridgeské forenzní centrum na severním břehu řeky Charles v budově biotechnologie na Memoriál Drive. Možná ten muž byl postgraduální student. Moná byl počítačový vědec nebo inženýr. Sleduji, co je na displeji iPadu, trhavé, roztřesené záběry činžovních domů na Mather Court, dětské hřiště, Garden Street a nakloněné omšelé náhrobní kameny starého hřbitova.

Na Harvard Square se jeho pozornost upře na prodejnu novin Crimson Corner a muž se zřejmě rozhoduje, jestli půjde tím směrem, snad aby si koupil noviny z nadmíru bohatého výběru, který s Bentonem milujeme. Tohle je naše čtvrť, kam se vydáváme na lov za kávou a etnickou kuchyní, novinami a knihami a nakonec si s sebou odnášíme jídlo a plnou náruč báječných věcí ke čtení, které nahromadíme na posteli o víkendech a svátcích, kdy jsem doma. New York Times a Los Angeles Times, Chicago Tribune a Wall Street Journal, a pokud někomu nevadí zprávy staré den nebo dva, jsou tu tlusté noviny z Londýna, Berlína a Paříže. Někdy najdeme La Nazione a L’Espreso a pak nám čtu o Florencii a Římě, prohlížíme inzeráty na vily k pronajmutí a sníme o tom, že budeme žít jako místní lidé, budeme prozkoumávat ruiny a muzea, italský venkov a pobřeží u Amalfi.

Muž se zastaví na přeplněném chodníku a zdá se, že si něco rozmyslel. Přeběhne se Sockem přes ulici, nyní na Massachusetts Avenue, a já už vím, kam míří, nebo si to aspoň myslím. Doleva na Quincy Street a pak jdou oba svižněji, muž má v ruce igelitový sáček, jako by to Sock už déle nemohl vydržet. Minou moderní Lamontovu knihovnu, novogeorgiánský cihlový Harvardský fakultní klub, Foggovo muzeum a gotický kamenný kostel církve Nového Jeruzaléma a zahnou doprava na Kirkland Avenue. Jsme tam vlastně my tři. Jdu s nimi, zahnu na Irving Street, tam se otočím doleva, jen pár minut od Norton’s Woods, pár minut od Bentonova a mého domu, a přitom poslouchám ze satelitního rádia Five for Fighting… „i hrdinové mají právo krvácet…“

Jak se blížíme k okamžiku, kdy muž zemřel a pes se ztratil v kruté zimě, mám s každým krokem stále silnější pocit naléhavosti a zoufale nechci, aby se to stalo. Kráčím s nimi, jako bych je k tomu vedla, protože vím, co je čeká, ale oni ne, a chtěla bych je zastavit a vrátit. Pak se po levici objeví bílý třípodlažní dům s černými okenicemi a břidlicovou střechou, ve federálním stylu, který v roce 1824 postavil jeden transcendentalista, jenž znal Emersona, Thoreaua a onoho Nortona, který vydal Nortonovu antologii a založil Norton’s Woods. V tom domě, v Bentonově a mém domě, je původní dřevěné obložení, lišty a omítkové stropy s odhalenými trámy a nad odpočívadly hlavního schodiště jsou nádherná francouzská okna z barevného skla s přírodními sceneriemi, které ve slunci září jako drahokamy. Na úzké cihlové příjezdové cestě je Porsche 911, z jehož chromových výfuků se valí hustý dým.

Benton couvá se svým sportovním vozem, jehož zadní světla září jako planoucí oči, a musí zabrzdit, když kolem prochází muž se psem. Ten muž se sluchátky je otočený k Bentonovi, možná obdivuje porsche, černý Turbo Cabriolet s pohonem všech kol, který Benton udržuje lesklý jako lakovaná kůže. Zajímalo by mě, jestli si Benton vzpomene na toho mladého muže v neforemném zeleném kabátě a jeho černobílého chrta, anebo jestli jim tehdy věnoval pozornost, ale znám Bentona. Bude tím mužem a jeho psem posedlý, možná stejně posedlý jako já, a pátrám v paměti po tom, co Benton včera dělal. Pozdě odpoledne se zastavil ve své pracovně v McLeanově nemocnici, protože si zapomněl přinést domů složku pacienta, kterého měl dnes posuzovat. Několik málo stupňů odloučení, mladý muž a jeho starý pes, kteří co nevidět budou od sebe odděleni navždy, a můj manžel, který sám jede autem do nemocnice vyzvednout si zapomenutou s
ložku. Sleduji, jak se to vše odehrává, jako bych byla bůh, a jestli takhle vypadá být bohem, musí to být strašné. Vím, co se stane, a nemůžu udělat nic, abych tomu zabránila.

3

Uvědomím si, že dodávka stojí a Marino a Lucy vystupují ven. Parkujeme před civilním letištním terminálem Johna B. Wallace a já zůstávám sedět v autě. Dál sleduju, co se odehrává na iPadu, zatímco Lucy a Marino začínají vykládat má zavazadla.

Z otevřených zadních dveří dodávky se dovnitř hrne studený vzduch a já si lámu hlavu nad rozhodnutím toho muže jít pěšky se Sockem do Norton’s Woods, do čtvrti zvané MidCambridge, téměř až v Sommerville. Proč tam? Proč ne blíž místu, kde bydlel? Měl s někým schůzku? Displej zaplní černá železná brána, částečně otevřená, mužova ruka ji otevře dokořán a já vidím, že si navlékl tlusté černé rukavice, které vypadají jako motocyklistické. Je mu zima na ruce, nebo tu je jiný důvod? Možná opravdu má nějaký nekalý plán. Možná má v úmyslu použít svou zbraň. Představím si, jak v objemných rukavicích natahuje závěr devítimilimetrové pistole a tiskne spoušť, a připadá mi to nelogické.

Slyším, jak potřesením rozevře igelitový sáček, a pak ten sáček vidím, když se muž podívá dolů a já zahlédnu něco jiného. Vypadá to jako malá dřevěná krabička. Tajná schránka, pomyslím si. Některé se dělají z cedrového dřeva a dokonce mají v sobě maličký vlhkoměr jako humidor. Přitom si vzpomenu na jantarovou skleněnou dýmku na stole v jeho bytě. Možná rád chodí se psem na procházku do Norton’s Wood, protože je odlehlý a obvykle tam je soukromí a policie se o park příliš nezajímá, pokud tam nevystupuje nějaká celebrita nebo se nekoná událost na tak vysoké úrovni, která vyžaduje bezpečnostní opatření. Možná ten muž sem rád chodí a kouří trávu. Teď hvízdne na Socka, skloní se a sundá mu vodítko a já slyším, jak říká: „Hej, kamaráde, pamatuješ si to naše místečko? Ukaž mi naše místečko.“ Pak řekne něco, co je nesrozumitelné. Nemůžu to rozluštit. Zní to jako: „Patří tobě… Pak následuje: „A nechceš jeden poslat…?“ Nebo to je: „A necháš jeden poslat…?“ I když si to přehraji dvakrát, stále nerozumím, co říká, možná proto, že je sehnutý a mluví do límce kabátu.

S kým mluví? Nikoho nablízku nevidím, jen psa a ruce v rukavicích. Pak se muž napřímí, úhel kamery se posune nahoru a znovu vidím park, mám výhled na stromy a lavičky a po jedné straně na kamenný chodníček u budovy se zelenou kovovou střechou. Občas zahlédnu nějaké lidi a podle toho, jak jsou nabalení do zimy, soudím, že to nejsou svatebčané, ale nejspíš se procházejí v parku jako ten muž. Sock cupitá ke křoví, aby zanechal hromádku, a jeho pán zachází hlouběji do majestátního lesnatého pozemku se starými jilmy a zelenými lavičkami. Hvízdne a řekne: „Hej, kamaráde, pojď za mnou.“ Na zastíněných místech kolem hustých shluků rododendronů je sníh hluboký a posetý opadaným listím, kamením a zlomenými klacky, což mi morbidně připomene tajné hroby, staženou kůži a vybledlé kosti, ohlodané a roztahané okolo. Muž se rozhlíží, pozorně se dívá kolem sebe a ukrytá kamera se zastaví na třístupňové zelen kovové střeše budovy ze skla a ze dřeva, na kterou mám výhled z lodžie Bentonova a mého domu. Když muž otočí hlavu, vidím v přízemí vchodové dveře a kamera se znovu zastaví, tentokrát na ženě s šedivými vlasy, která stojí přede dveřmi. Má na sobě kostým a dlouhý hnědý kožený plášť a s někým telefonuje.

Muž znovu hvízdne a jeho kroky zavržou, když se vydá po cestě z břidlicového štěrku k Sockovi, aby po něm uklidil… „a ta prázdnota naplňuje mé srdce…“ zpívá Peter Gabriel. Pomyslím na mladého vojáka stejného jména, který uhořel v Humvee, a cítím ten odporný pach, jako by mi stále ulpíval hluboko v nosní dutině. Myslím na jeho matku, na její zármutek a hněv, když mi dnes ráno telefonovala. Soudní patologové se ne vždy setkávají s díky a jsou chvíle, kdy se pozůstalí chovají, jako bych byla příčinou smrti jejich milovaného já, a na to se snažím nezapomínat. Neber to osobně.

Ruka v rukavici znovu potřese zmačkaným igelitovým sáčkem, takovým, jaký dostanete v obchodě, a pak se cosi stane. Ruka v rukavici se prudce rozmáchne nad hlavou muže a já slyším úder, jak ruka narazí do sluchátek, jako by se muž po něčem oháněl s výkřikem: „Co to…? Hej…!“ udýchaným, polekaným hlasem. Anebo to je možná výkřik bolesti. Ale nevidím nic a nikoho, jen les a v něm vzdálené postavy. Nevidím psa a nevidím ani muže. Zastavím nahrávku a znovu ji přehraji. V záběru se najednou objeví jeho ruka v černé rukavici a muž vyhrkne: „Co to…?“ Pak: „Hej…!“ Usoudím, že to zní ohromeně a rozčileně, jako by mu něco vyrazilo dech.

Znovu to přehraju a snažím se zaslechnout ještě něco a tentokrát rozeznám v jeho tónu protest, snad strach, ano, a také bolest, jako by ho někdo strčil loktem nebo do něj tvrdě vrazil na rušném chodníku. Poté se kolem dokola rychle zatočí vrcholky holých stromů. Kousky břidlicového štěrku se prudce zvětší a zůstanou velké, jak muž padá na cestu, kde buď zůstane ležet na zádech, nebo mu sluchátka spadla. Obraz se ustálí na holých větvích a šedé obloze, potom zašustí lem dlouhého černého kabátu, krátce zavlaje, jak někdo rychle přejde okolo, pak další hlasitý zvuk nárazu a obraz se znovu změní. Opět opuštěné lavičky a šedá obloha, ale přes laťky zelené lavičky jsou vidět jiné větve. Stane se to tak rychle, neuvěřitelně rychle, a potom se hlasitě rozlehnou hlasy lidí a různé zvuky.

„Zavolejte někdo tísňovou linku!“

„Myslím, že nedýchá.“

„Nemám s sebou mobil. Zavolejte devětjednajedna!“

„Haló? Tady je… ehm, ano, v Cambridgi. Ano, Massachusetts. Ježíši! Rychle, rychle; oni mě sakra nechávají čekat na lince. Ježíši, pospěšte si! Tomu nemůžu uvěřit. Ano, ano, muž, zhroutil se a zdá se, že nedýchá… Norton’s Woods na rohu Irving a Bryant Street… Ano, někdo se ho snaží oživit. Počkám… Jsem tu. Ano, myslím, ne… Chtějí vědět, jestli pořád nedýchá. Ne, ne, nedýchá! Nehýbá se. Nedýchá!… Přímo jsem to neviděl, jen jsem se ohlédl a uviděl jsem, že je na zemi, najednou ležel na zemi…“

Stisknu pauzu a vystoupím z dodávky ven, kde je zima a fouká ostrý vítr, a tak rychle jdu do terminálu. Je malý, s toaletami a prostorem k sezení, kde hraje stará televize. Chvíli se dívám na zpravodajství Fox News a přitom rychle přetáčím dopředu video na iPadu, zatímco Lucy je opřená o recepční pult a kreditní kartou platí přistávací poplatek. Dál se upřeně dívám na obrazy holých větví, které jsou vidět mezi zeleně natřenými laťkami, a jsem si teď jistá, že sluchátka skončila pod nějakou lavičkou.

Kamera míří přímo dopředu a XM rádio vyhrává… „Černá dáma se smála a tančila…“ Hudba je hlasitější, protože sluchátka nejsou přitisknutá k mužově hlavě, a píseň Cher se zdá být absurdně nemístná.

Hlasy mimo kameru jsou naléhavé, vzrušené, slyším zvuky kroků a vzdálené kvílení sirény. Moje neteř se mezitím vybavuje s nějakým starším mužem, vysloužilým stíhacím pilotem, který teď pracuje na částečný úvazek v Doveru jako provozovatel letiště a nadšeně jí odpovídá.

„…ve Vietnamu. Takže co to bylo, Fčtyři?“ klábosí s ním Lucy.

„Ano a taky Tomcat. Ten byl poslední, na kterém jsem létal. Ale Phantomy se ještě používaly, víte, až do osmdesátých let. Když je pořádně postavíte, vydrží tak dlouho, až to je k neuvěření. Podívejte, jak dlouho slouží Cpětka. A dodnes jsou pořád nějaké Phantomy v Izraeli, aspoň myslím. Možná v Íránu. Ty, co dnes zbyly ve Státech, používáme pro cíle bez posádky, jako bezpilotní letadla. Fantastický stroj. Viděla jste ho někdy?“

„V Belle Chasse v Louisianě, na základně námořního letectva. Byla jsem tam se svým vrtulníkem, abych pomohla při Katrině.“

„Experimentovali se zneškodňováním hurikánu a používali Phantomy, aby létaly do jeho oka.“ Muž pokývá hlavou.

Displej iPadu zčerná. Sluchátka už nenahrávala a jsem přesvědčená, že když muž upadl na zem, musela skončit někde o kus dál pod lavičkou. Senzor pohybu nezjistil dost aktivity, aby zabránil jejich vypnutí, a to je podle mě zvláštní. Jak se ta sluchátka dostala přesně na to místo, kde skončila? Možná je někdo odkopl z cesty. Pokud se to stalo, mohlo to být náhodné, když se někdo snažil muži pomoci, nebo to mohl záměrně udělat člověk, který ho tajně nahrával, sledoval ho. Myslím na vlající lem černého kabátu a přerušovaně posunuji nahrávku rychle dopředu a hledám další záběry, poslouchám zvuky, ale není tam nic až do šestnácti třicet sedm, kdy se les a tmavnoucí obloha divoce zhoupnou, objeví se velké holé ruce a zachrastí papír. Někdo ukládá sluchátka do hnědého batohu a já slyším hlas: „…Colts to dotáhnou až do konce.“ A jiný hlas říká: „Kdepak, vyhrajou Saints. Mají…“ Následuje kal ná tma, tlumené hlasy a potom nic.

Na opěrce pohovky v terminálu najdu dálkové ovládání televize, přepnu na kanál CNN, poslouchám zprávy a sleduji běžící titulky, ale o muži z videonahrávek ani zmínka. Musím se znovu zeptat na Socka. Kde ten pes je? Je nepřijatelné, že o něm zřejmě nikdo neví. Soustředím pohled na Marina, který vejde do haly a předstírá, že mě nevidí, protože trucuje, anebo možná lituje toho, co udělal, a stydí se. Odmítám se ho na cokoli ptát a mám pocit, že ten ztracený pes je jaksi jeho vina, že všechno je Marinova vina. Nehodlám mu odpustit, že videonahrávky poslal emailem Briggsovi, že s ním mluvil dřív než se mnou. Když tentokrát Marinovi neodpustím, možná si z toho konečně vezme ponaučení. Ale problém je, že nikdy nedokážu sama sebe zcela přesvědčit o argumentech proti němu, proti nikomu, na kom mi záleží. Katolická provinilost. Nevím, co to je, ale už teď začínám vůči Marinovi měknout, moje rozhodnost slábne
. Cítím to v sobě, zatímco dál přepínám televizní kanály a hledám zprávy, které by mohly poškodit CFC. Marino pokračuje směrem k Lucy a je stále ke mně obrácený zády. Nechci se s ním hádat. Nechci ranit jeho city.

Odejdu od televize, ujištěná, že média aspoň prozatím nevědí o těle, které na mě čeká v mé cambridgeské márnici. Předpokládám, že něco tak senzačního by bylo hlavní zprávou. Na iPhone by mí bez ustání přicházely vzkazy. Briggs by se o tom dozvěděl a něco by řekl. I Fielding by mě varoval. Jenže Fielding se mi neozval vůbec, a tak se mu znovu snažím dovolat. Nebere mobil a ve své kanceláři není. Samozřejmě. Nikdy nepracuje tak dlouho do večera, prokristapána. Pokusím se ho zastihnout doma v Concordu, ale znovu se ozve jen záznamník.

„Jacku? Tady Kay,“ nechávám další vzkaz. „Za chvíli startujeme z Doveru. Možná bys mi mohl poslat esemesku nebo email s nejnovějšími informacemi. Předpokládám, že vyšetřovatel Law zatím nevolal zpátky. Pořád čekáme na fotografie a neslyšel jsi něco o ztraceném psu, chrtovi? Psu oběti, jmenuje se Sock, naposled viděn v Norton’s Woods.“ Můj hlas zní ostře. Fielding se přede mnou schovává a není to poprvé. Je mistrem v tom, jak zmizet, a není divu. Zmizel takhle už často. „Dobře, zkusím znovu zavolat, až přistaneme. Čekám, že se s námi setkáš v úřadu, pravděpodobně mezi půl desátou a desátou. Poslala jsem vzkazy Anne a Olliemu a možná bys mohl zajistit, aby se skutečně dostavili. Musíme to dnes večer vyřídit. Snad bys mohl kontaktovat cambridgeské policejní oddělení kvůli tomu psu. Možná má mikročip…“

Zní to hloupě, když takhle rozvádím svůj zájem o Socka. Co o tom Fielding sakra ví? Neobtěžoval se zajít na místo činu a Marino má pravdu. Někdo tam jít měl.

Lucyin vrtulník Bell 407 je černý s tmavým tónovaným sklem vzadu a Lucy ve větru bičujícím rampu odemyká dveře a zavazadlový prostor.

Větrný rukáv ztuhle ukazuje na sever jako horizontální dopravní kužel a to je dobré i špatné. Vítr budeme mít stále v zádech, ale stejně tak bouřkovou frontu, silný déšť smíšený s plískanicí a sněhem. Marino začíná nakládat moje zavazadla, zatímco Lucy obchází vrtulník a kontroluje antény, statické porty, listy rotoru, záchranné nafukovací plováky a láhve s dusíkem, který je nafukuje, potom ocasní tyč ze slitiny hliníku a převodovou skříň, hydraulické čerpadlo a nádrž.

„Jestli ho někdo špehoval, tajně ho nahrával, a hned si uvědomil, že je ten muž mrtvý, pak s tím má ta osoba něco společného,“ řeknu Lucy bez nějakého úvodu. „Takže, nečekala bys, že ta osoba dálkově vymaže video soubory nahrané sluchátky, že se jich přinejmenším zbaví na pevném disku a paměťové kartě? Nepostarala by se ta osoba o to, abychom žádné nahrávky nebo stopy nenašli?“

„Přijde na to.“ Lucy se chytí držadla na trupu, vloží špičku boty do zabudovaného schůdku a vyleze nahoru.

„Kdybys to byla ty,“ pobídnu ji.

„Kdybych to byla já?“ Uvolní úchytky a zvedne a podepře kryt z lehkého hliníkového pláště. „Pokud bych si myslela, že se nenahrálo nic důležitého nebo usvědčujícího, tak bych je nevymazala.“ S malou, ale silnou svítilnou SureFire prohlíží motor a jeho upevnění.

„Proč ne?“

Než může Lucy odpovědět, přistoupí ke mně Marino a oznámí, aniž to adresuje někomu konkrétnímu: „Musím si odskočit. Jestli potřebuje ještě někdo jiný, je teď na to čas.“ Jako by byl vrchní stevard a připomínal nám, že ve vrtulníku není žádná toaleta. Snaží se se mnou udobřit.

„Díky, jsem v pohodě,“ odpovím mu a Marino odejde po temné rampě zpět do terminálu.

„Kdybych to byla já, pak bych potom, co zemřel, udělala následující,“ pokračuje Lucy a přitom míří silným světlem na hadičky a trubice a ujišťuje se, že nic není uvolněné nebo poškozené. „Připojila bych se na webkameru a okamžitě bych ty video soubory stáhla. A kdybych na nich neviděla nic, co by mě znepokojilo, nechala bych je být.“

Lucy vyleze ještě výš, aby zkontrolovala hlavní rotor, jeho stožár a desky cykliky. Čekám, až zas sleze na dráhu, teprve pak se zeptám: „Proč bys je nechala být?“

„Jen se nad tím zamysli.“

Následuju ji, když obchází vrtulník, aby mohla vylézt na druhou stranu a zkontrolovat ji. Skoro se zdá, že ji moje otázky pobavily, jako bych se ptala na něco, co je zřejmé.

„Kdyby byly vymazané po jeho smrti, bylo by jasné, že to udělal někdo jiný, ne?“ řekne Lucy a přitom ve světle baterky důkladně něco kontroluje pod krytem motoru.

Pak seskočí zpátky na rampu.

„Samozřejmě že to nemohl udělat po smrti.“ Čekám s odpovědí proto, aby se Lucy nezranila, když šplhá po celé helikoptéře, zvlášť když je nahoře u stožáru rotoru. Nechci ji rozptylovat. „Takže bys je tam nechala, kdybys ho špehovala a věděla, že je mrtvý, nebo byla odpovědná za jeho smrt.“

„Kdybych ho špehovala a sledovala ho, abych ho mohla zabít, pak ano. Nevymazala bych poslední videonahrávky a ani bych neodnesla sluchátka z místa vraždy.“ Znovu přejede jasným světlem po trupu. „Protože ho lidé mohli vidět se sluchátky v parku nebo cestou do parku a bylo by divné, kdyby najednou zmizela. Ta sluchátka jsou dost masivní a nápadná.“

Obejdeme předek vrtulníku.

„A kdybych odnesla sluchátka, musela bych taky vzít satelitní rádio, hrabat se mu v kapse kabátu a vytáhnout ho, musela bych na to obětovat dost času a námahy, když už ležel na zemi, a přitom doufat, že mě nikdo neuvidí. A co ty starší soubory, někde nahrané za předpokladu, že to špehování nějaký čas už trvalo? Jak by se vysvětlilo, že se nikde nenašlo nahrávací zařízení a přitom bychom objevili nahrávky někde na domácím počítači nebo serveru? Víš, co se říká.“ Lucy otevře přístupový panel nad Pitotovou trubicí a posvítí tam svítilnou. „Každý zločin jsou dva zločiny – samotný akt a pak to, co uděláš, abys ho utajila. Je chytřejší nechat sluchátka a videonahrávky na pokoji, aby policajti nebo někdo jako ty či já předpokládali, že si to nahrával pro sebe, což si myslí Marino, ale já o tom pochybuju.“

Znovu zapojí baterii. Lucy baterii odpojuje, kdykoli opouští vrtulník, ať na jakkoli krátkou dobu, a odůvodňuje to tím, že kdyby se někdo dostal do kabiny a hrál si s ovladačem plynu a spínači, mohl by nešťastnou náhodou nastartovat motor. Což nejde, když je baterie odpojená. Bez ohledu na spěch Lucy vždy provádí důkladnou předletovou kontrolu, zvlášť když nechala svůj stroj bez dozoru, byť na vojenské základně. Ale mé pozornosti neunikne, že kontroluje všechno ještě pečlivěji než obvykle, jako by měla nějaké podezření nebo ji něco zneklidnilo.

„Všechno v naprostém pořádku?“ zeptám se jí. „Všechno v dobrém stavu?“

„Právě se o tom ujišťuju,“ odpoví a já cítím její odměřenost mnohem silněji. Cítím její tajemství.

Lucy nikomu nevěří. Neměla by. Ani nikdy neměla věřit některým lidem, už od samého začátku. Lidem, kteří manipulují, lžou a prohlašují, že to dělají pro nějakou věc. Správnou věc, vznešenou věc, nebo spravedlivou věc. Noonie Piesteová a Joanne Ruleová byly udušeny v posteli, pravděpodobně polštářem. Proto jejich tkáň nereagovala na poranění. Znásilnění, sečné rány mačetou a řezy rozbitým sklem, dokonce otlaky od pout, když byly přivázané na židli, to vše se stalo po smrti. Vznešená věc, spravedlivá věc v očích těch, kdo za to byli zodpovědní. Nepředstavitelný zločin a prošlo jim to. Dodnes. Nemysli na to. Soustřeď se na to, co máš před sebou, ne na minulost.

Otevřu levé přední dveře a vylezu na ližinu vrtulníku. Póry vy větru jsou silné. Protáhnu se kolem řídicích pák, kolektivu a cykliky, na levé sedadlo a zapnu si čtyřbodový bezpečnostní pás. Slyším, jak Marino otevírá dveře za mnou. Je hlučný a mohutný a cítím, jak vrtulník pod jeho váhou poklesne, když nastoupí dozadu, kde vždycky sedává. I když s ním Lucy někdy letí jako s jediným pasažérem, Marino nesmí sedět vpředu, kde je duální řízení, a mohl by o řídicí páku zavadit, strčit do ní nebo ji dokonce použít jako područku, protože nemyslí. Jednoduše nemyslí.

Lucy nastoupí a zahájí další předletovou kontrolu, při které jí pomáhám tím, že držím kontrolní seznam a společně ho procházíme. Nikdy jsem netoužila po tom, abych pilotovala různé letecké stroje, které moje neteř během let vlastnila, ani abych řídila její motocykly či rychlé italské automobily, ale jsem dobrý druhý pilot a vyznám se v mapách a letecké elektrotechnice. Dovedu přepnout rádia na potřebné frekvence nebo zadat kódy a další informace do transpondéru nebo letového systému Chelton. V nouzové situaci bych pravděpodobně dokázala dostat vrtulník bezpečně na zem, ale nebylo by to nic příjemného.

„…Horní vypínače v pozici vypnuto,“ dál procházím seznam.

„Ano.“

„Okruhové jističe zapnuty.“

„Jsou.“ Lucyiny hbité prsty se dotknou všeho, co kontroluje, jak procházíme seznam uložený v plastovém obalu.

Právě teď zapíná palivová čerpadla a nastaví motor na volnoběh.

„Vpravo čisto.“ Vyhlédne ze svého bočního okna.

„Vlevo čisto.“ Dívám se ven na temnou rampu, na malou budovu s rozsvícenými okny a na malé letadlo Piper Cub upoutané v bezpečné vzdálenosti ve stínech, s plachtou nadouvající se ve větru.

Lucy zapne startér a list hlavního rotoru se začne pomalu, ztěžka otáčet, s tlukotem rychlejším než srdeční tep, a já znovu pomyslím na toho mrtvého muže. Myslím na jeho strach, který jsem rozeznala v těch třech slovech, která vykřikl.

„Co to…? Hej…!“

Co cítil? Co viděl? Spodní část černého kabátu, volný lem černého pláště svištícího kolem. Čí kabát? Vlněný společenský plášť, nebo trenčkot? Nebyl to kožich. Kdo na sobě měl ten dlouhý černý kabát? Někdo, kdo se nezastavil, aby mu pomohl.

„Co to…? Hej…!“ Zděšený výkřik bolesti.

Promítám si to v hlavě znovu a znovu. Úhel kamery náhle poklesne, pak se ustálí na holých větvích a šedé obloze, potom se v záběru na okamžik, možná na pouhou sekundu mihne lem dlouhého, černého pláště. Kdo přejde kolem člověka v nouzi, jako by to byla neživá věc, kámen nebo kláda? Jaký druh lidské bytosti ignoruje někoho, kdo se chytí za hruď a zhroutí se na zem? Snad ten, kdo to způsobil. Nebo někdo, kdo se z nějakého důvodu nechtěl do toho zaplést. Jako když jste svědkem nehody nebo přepadení a rychle ujedete, abyste se nestali součástí vyšetřování. Muž, nebo žena? Zahlédla jsem boty? Ne, jen vlající lem suknice kabátu, pak další zvuk nárazu a tento obraz nahradily různé holé stromy prosvítající mezi spodní stranou zeleně natřené lavičky. Odkopla ta osoba v dlouhém černém plášti sluchátka pod lavičku, aby se nenahrálo ještě něco jiného, co se událo?

Musím se na ty videozáznamy podívat důkladněji, ale teď to nejde, protože iPad mám vzadu a není na to čas. Listy prudce rozrážejí vzduch a generátor je zapojený. Lucy a já si nasadíme sluchátka. Lucy zapne další spínače nad hlavou, hlavní vypínač avioniky a letecké a navigační přístroje. Nastavím interkom na „jen posádka“, takže Marino nemůže slyšet nás a my jeho, když Lucy mluví s letovým dispečerem. Na startovací dráze září stroboskopická, pulzní a noční přistávací světla a barví ji doběla a my čekáme, až nám dá věž povolení ke startu. Na dotekové obrazovce GPS, na displeji pohyblivé mapy a do systému Chelton zadám destinace a opravím výškoměry. Ujistím se, že se digitální ukazatel paliva shoduje s palivoměrem. Většinu toho dělám nejméně dvakrát, protože Lucy věří, že nadbytečnost není nikdy na škodu.

Věž nám dá povolení a my letíme nízko nad dráhou, stoupáme v kurzu na severovýchod a přelétáme řeku Delaware ve výšce tři sta pětatřicet metrů. Voda je temná a zčeřená větrem jako pomalu tekoucí roztavený kov. Světla na zemi blikají mezi stromy jako malé ohníčky.

4

Měníme směr a stáčíme se k Filadelfii, protože blíž u pobřeží se viditelnost zhoršuje. Přepnu interkom, abychom zkontrolovali Marina. „Jsi tam vzadu v pořádku?“ Jsem už klidnější, příliš se soustředím na dlouhý černý kabát a mužův zděšený výkřik, než abych se zlobila na Marina.

„Bude rychlejší vzít to přes New Jersey,“ ozve se jeho hlas. Marino ví, kde jsme, protože v zadním oddělení pro cestující je letová mapa na videoobrazovce.

„Mlha a mrznoucí déšť, v Atlantic City podmínky pro let podle přístrojů. A není to rychlejší,“ odpoví Lucy. „Budeme mít většinu času přepnuto na ‚Jen posádka‘, abych mohla komunikovat s informační službou.“

Marino je znovu odříznut od našeho hovoru, zatímco si nás předává jedna kontrolní věž s druhou. Mám na klíně otevřenou leteckou mapu Washingtonu a zadám do GPS novou destinaci pro Oxford, Connecticut, kvůli případné zastávce pro doplnění paliva. Na radaru monitorujeme počasí, sledujeme bloky souvislé zelené a žluté barvy, které se k nám blíží od Atlantiku. Lucy říká, že můžeme bouřky předběhnout, uhnout jim nebo kličkovat, pokud zůstaneme nad pevninou a vítr bude dál příznivý, a zvýší naši rychlost vůči zemi na působivých sto dvaapadesát uzlů.

„Jak se ti vede?“ Stále bedlivě dávám pozor na mobilní vysílače nebo jiná letadla.

„Bude mi líp, až se tam dostaneme. Jsem si jistá, že to zvládneme a předběhneme tenhle blázinec.“ Ukáže na displej meteorologického radaru. „Ale pokud tu bude jen stín pochybnosti, přistaneme.“

Nepřiletěla by pro mě, kdyby si myslela, že budeme muset strávit noc někde na poli. Nedělám si starosti. Možná už nemám sílu dělat si starosti s více věcmi než jednou.

„A co celkově? Jak se ti vede?“ opakuji do mikrofonu, který se mi dotýká rtu. „Hodně jsem na tebe v posledních týdnech myslela.“ Snažím se přimět Lucy k řeči.

„Vím, jak je těžké zůstat ve styku s lidmi za těchhle okolností,“ řekne Lucy. „Vždycky, když jsme čekali, že se už vrátíš, něco se změnilo, a tak jsme na to všichni přestali myslet.“

Zakončení mé odborné stáže bylo třikrát odloženo kvůli té či oné naléhavé záležitosti. Dva vrtulníky sestřelené za jeden den v Iráku s třiadvaceti mrtvými. Masová vražda ve Fort Hood a zcela nedávno zemětřesení na Haiti. Byli povoláni armádní soudní lékaři a nikdo nemohl být uvolněn, a tak mě Briggs nemohl ze školicího programu propustit. Před několika hodinami se znovu pokusil odložit můj odjezd a navrhoval, abych zůstala v Doveru. Jako by nechtěl, abych se vrátila domů.

„Počítala jsem i s tím, že přiletíme do Doveru a zjistíme, že máš další týden, dva týdny, měsíc,“ dodá Lucy. „Ale jsi hotová.“

„Zjevně už mě měli plné zuby.“

„Doufejme, že se nedostaneš domů jen proto, aby ses otočila na patě a jela zpátky.“

„Specializační zkoušky jsem složila. Skončila jsem. Musím řídit svůj úřad.“

„Někdo ho řídit musí. To je jasné.“

Nechci poslouchat žádné další odsuzující poznámky o Jackovi Fieldingovi.

„A jinak jde všechno dobře?“ zeptám se.

„Garáž je už skoro dokončená, dost velká pro tři auta i s myčkou. Za předpokladu, že budete parkovat za sebou.“ Lucy mě informuje o stavu stavebních prací, což mi připomene, jak vzdálená jsem byla tomu, co se dělo v mém vlastním domě. „Pryžová podlaha je položená, ale poplašný systém ještě není hotový. S detektorem rozbití skla se nechtěli obtěžovat, ale já řekla, že to je nezbytné. Bohužel, modernizaci nepřežilo jedno z těch starých oken se zvlněným sklem. Takže zatím máš v garáži trochu průvan. Věděla jsi to všechno?“

„To měl na starosti Benton.“

„Inu, měl moc práce. Máš frekvenci pro Millville? Je to myslím 123.65.“

Zkontroluju leteckou mapu, potvrdím frekvenci a zadám ji do Comm 1. „Jak se máš ty?“ zkouším to znovu.

Chci vědět, co mě doma čeká, kromě mrtvého muže uloženého v márničním chladicím boxu. Lucy mi nechce říct, jak se má, a stěžuje si na Bentona, že je příliš zaneprázdněný. Když říká něco takového, nemyslí to doslova. Je hrozně napjatá. Upřeně sleduje přístroje, radarové obrazovky i to, co je mimo kabinu, jako by čekala, že se dostaneme do leteckého souboje, udeří do nás blesk nebo budeme mít mechanickou závadu. Cítím, že není ve své kůži, anebo možná nejsem ve své kůži já.

„Benton má nějaký velký případ,“ dodám. „Nějaký zvlášť ošklivý.“

Obě víme, který případ myslím. O Johnnym Donahueovi, pacientovi v McLeanově nemocnici, studentovi z Harvardu, který se minulý týden přiznal, že zavraždil šestiletého chlapce nastřelovací pistolí na hřebíky, se psalo a mluvilo ve všech zprávách. Benton se domnívá, že to přiznání je falešné, a policisté a státní žalobce jsou s tím nespokojení. Lidé si přejí, aby Johnnyho přiznání bylo pravdivé, protože nechtějí ani pomyslet, že by skutečný vrah mohl stále být na útěku. Ráda bych věděla, jak dnes dopadl znalecký posudek, a představím si, jak na videoklipech, které jsem právě viděla, couvá Bentonovo černé porsche po příjezdové cestě. Byl zrovna na cestě do McLeanovy nemocnice, aby si vyzvedl složku případu Johnnyho Donahuea, když kolem našeho domu procházel mladý muž s chrtem. Několik stupňů odloučení. Lidská síť, která spojuje každého z nás, spojuje všechny na světě.

„Budeme udržovat frekvenci 127.35 na Comm 2, takže můžeme monitorovat Filadelfii,“ řekne Lucy, „ale pokusím se zůstat mimo jejich vzdušný prostor třídy B. Myslím, že to půjde, pokud se tady to ještě víc nepřiblíží od pobřeží.“

Ukáže na zelené a žluté tvary na displeji satelitního meteorologického radaru, které naznačují, že se srážky přibližují, jako by se nás snažily zahnat na severozápad k zářící siluetě centra Filadelfie, natlačit nás na mrakodrapy.

„Jsem v pohodě,“ dodá potom. „Omlouvám se za něj, protože vidím, že tě naštval.“ Ukáže palcem směrem dozadu, čímž naznačí, že myslí Marina. „Co provedl, kromě toho že se choval jako vždycky?“

„Poslouchala jsi, když mluvil s Briggsem?“

„To bylo ve Wilmingtonu. Zrovna jsem platila za tankování.“

„Neměl mu volat.“

„To je stejné jako přikazovat Jet Rangerovi, aby neslintal, když vytáhnu sáček pamlsků. U Marina to je Pavlovův reflex, žvanit před Briggsem, vytahovat se. Proč tě to překvapuje víc než obvykle?“ zeptá se Lucy, jako by už znala odpověď, jako by něco zkoumala, něco hledala.

„Možná proto, že to způsobilo horší problém než obvykle.“ Vylíčím jí, jak chtěl Briggs dát tělo převézt do Doveru.

Řeknu jí, že Briggs jako šéf armádních soudních lékařů má informace, o něž se nechce dělit, nebo aspoň že se domnívám, že přede mnou něco důležitého zatajuje. Pravděpodobně kvůli Marinovi. Kvůli tomu, co se Marinovi podařilo rozvířit, když mě obešel.

„Myslím, že to zdaleka není všechno,“ poznamená Lucy a vtom v rádiu volají její registrační číslo.

Lucy stiskne rádiový spínač na cyklice a odpoví, a zatímco hovoří s informační službou, zadám další frekvenci.

Přeskakujeme z jednoho vzdušného prostoru do druhého, útvary na meteorologickém radaru jsou teď většinou žluté a pronásledují nás od jihovýchodu a označují silné deště, které v této výšce vytvoří nebezpečné podmínky, protože zchlazené vodní částice narazí na náběžnou hranu listu rotoru a zmrznou. Pátrám po vlhkosti na plexisklovém předním okně, ale nic nevidím, ani jedinou kapku, a přitom přemýšlím, o čem to Lucy mluví. Co není zdaleka všechno?

„Všimla sis, co měl v bytě?“ ozve se Lucyin hlas v mém sluchátku. Předpokládám, že mluví o mrtvém muži a o tom, co jsem sledovala na videoklipech nahraných jeho sluchátky.

„Řekla jsi, že to není všechno.“ Vracím se nejprve k tomu. „Pověz mi, o čem to mluvíš.“

„Hned ti to řeknu, ale nechtěla jsem se o tom zmiňovat před Marinem. Nevšiml si toho a stejně by nevěděl, co to je. A já ho na to neupozornila, protože jsem chtěla mluvit s tebou, a nejsem si jistá, že by Marino měl o tom vědět, to je všechno.“

„Na co jsi neupozornila?“

„Myslím, že Briggs na to nepotřeboval upozornit,“ pokračuje Lucy. „Měl mnohem víc času než ty prohlédnout si ty videonahrávky. A Briggs nebo kdokoli jiný, komu je ukázal, by poznal to kovové monstrum u dveří, co vypadá jako šestinohý strašidelný brouk svařený z drátů a různých součástek, velký asi jako pračka kombinovaná se sušičkou. Kamera to na sekundu zabrala, když ten muž a Sock odcházeli do Norton’s Woods. Vím jistě, že právě tobě ze všech lidí tohle neuniklo.“

„Zahlédla jsem něco, co jsem považovala za sochu z kovového šrotu.“ Zjevně mi na rozdíl od Lucy unikla nějaká souvislost. Významná.

„Robot a ne ledajaký,“ vysvětlí mi Lucy. „Prototyp vyvinutý pro armádu. Měl to být taktický robot typu PackBot pro vojáky v Iráku a pak byl navržen pro jiný důmyslný účel, který ale totálně ztroskotal.“

Záblesk poznání, a z útrob se mi začíná šířit zlověstný pocit, svírá mi hruď, vyvolává povědomí, pak vzpomínku.

„Tenhle konkrétní model dlouho nevydržel,“ pokračuje Lucy a já si pomyslím, že už vím, o čem mluví.

MORT. Robot pro transport mrtvých z bojiště. Panebože.

„Nikdy nebyl v armádě nasazen a dnes je zastaralý, dokonce směšný. Nahradili ho biologií inspirovaní roboti s nohama, kteří mohou nést těžký náklad v nerovném nebo kluzkém terénu,“ pokračuje Lucy. „Například čtyřnohý robot nazvaný Big Dog, který je všude na YouTube. Tahle obluda může nosit stovky kil celý den v nejhorších myslitelných podmínkách, skáče jako srnec, a když zakopne, uklouzne nebo ho nakopneš, znovu najde rovnováhu.“

„MORT,“ rozhodnu se vyslovit nahlas. „Proč by měl v bytě vojenského robota, jako je MORT? Myslím, že tu něco špatně chápu.“

„Vidělas ho někdy na vlastní oči, tehdy, když jsi byla účastnicí bouřlivé debaty o něm v Kapitolu? A nic tu špatně nechápeš. Mluvím o robotu MORT.“

„Nikdy jsem MORT na vlastní oči neviděla.“ Jen na ukázkách na videonahrávkách a vedla jsem o něm nejednu debatu, zejména s Briggsem. „Proč by měl doma něco takového?“ ptám se znovu na to, o čem Lucy tvrdí, že je v bytě mrtvého muže.

„Je to úplně strašidelné. Jako obří mechanický mravenec na benzinový pohon,“ mluví dál Lucy. „Když to monstrum pomalu kráčí na krátkých masivních nohách vpředu se dvěma sadami mechanických paží jako Střihoruký Edward a hvízdá při tom jako řetězová pila. Kdybys viděla, jak jde proti tobě, utíkala bys jako o život nebo po něm možná hodila granát.“

„Ale v jeho bytě? Proč?“ Vzpomínám si na ukázky, které mi připadaly děsivé, a na bouřlivé diskuse, z nichž se staly ošklivé hádky s kolegy včetně Briggse v AFME, ve vojenském zdravotním centru Waltera Reeda a v Russellově senátní budově.

MORT. Ztělesnění nedomyšleného robota, který se stal zdrojem sporu v armádě a lékařské zpravodajské službě. Tou hrozivou představou nebyla samotná technologie, ale záměr, jak měl být použit. Vzpomínám si na to horké letní ráno ve Washingtonu, kdy z chodníku plného skautů na prohlídce hlavního města stoupal žár, a já a Briggs jsme se pohádali. Bylo nám v uniformách horko, byli jsme frustrovaní a ve stresu a vzpomínám si, jak jsem šla kolem Bílého domu, všude plno lidí, a přemýšlela, co bude dál. Jaké další nelidskosti technologie nabídne? A to bylo téměř před deseti lety, téměř v době kamenné ve srovnání s dneškem.

„Jsem si dost jistá – vlastně víc než dost – že právě tahle věc stála v bytě toho chlápka,“ řekne Lucy. „A něco takového na eBay nekoupíš.“

„Možná to je model,“ domnívám se. „Kopie.“

„Vyloučeno. Když jsem záběr zvětšila, mohla jsem detailně vidět jednotlivé součástky, některé poškozené od používání, pravděpodobně ze zkoušek v těžkém terénu, a taky byl trochu poškrábaný. Dokonce jsem viděla konektory optických vláken. MORT nebyl bezdrátový, což u něj představovalo jen jeden problém z mnoha. Ne jako to, co dělají dnes s autonomními roboty. Ti mají zabudované počítače a dostávají informace přes senzory ovládané jednotkami, které člověk pohodlně unese, místo aby s sebou vláčel těžké zařízení velké jako kufr. Jako to mají vojenští roboti, aby jejich operátoři na bojišti měli volné ruce, když jsou v akci se svými robotickými četami. Tyhle zbrusu nové systémy s lehkými vylepšenými procesory, které můžeš nosit v bundě, například když navádíš bezposádkové pozemní vozidlo nebo ozbrojené roboty jako SWORDS, tedy speciální dálkově řízený válečný robot pro pozorování
, průzkum i přímou akci. Robotická pěchota vyzbrojená lehkými kulomety M249. To není nic, co by se mi líbilo, a přitom víš, co si o těchhle věcech myslím.“

„Pochybuju, že existují slova, která by vyjádřila, co si o tom myslím já,“ opáčím.

„Zatím byli v Iráku nasazeni tři ozbrojení roboti SWORDS, ale ještě nepoužili zbraně. Nikdo neví jistě, jak přimět robota, aby měl takový úsudek. Umělá emocionální inteligence. Značně znepokojivá vyhlídka, ale jsem si jistá, že není nemožná.“

„Roboti by se měli používat pro udržování míru, pro průzkum, jako nosiči.“

„Tak k tomu přistupuješ ty, ale ne všichni.“

„Neměli by rozhodovat o životě a smrti,“ pokračuju. „To je stejné, jako by autopilot rozhodoval, jestli máme proletět těmi mraky, co se k nám valí.“

„Autopilot by to mohl udělat, kdyby můj vrtulník měl senzory vlhkosti a teploty. Přidej k tomu transduktory a přistane sám lehce jako pírko. Stačí dost senzorů a už mě ani nepotřebuješ. Nastoupíš a stiskneš knoflík jako rodinka Jetsonových. Zní to šíleně, ale čím šílenější, tím lepší. Jen se zeptej agentury DARPA. Máš představu, kolik peněz DARPA investuje do cambridgeské oblasti?“

Ve tmě se na nás valí další přízračný chuchvalec mraků a Lucy skloní páku cykliky, aby neztrácela výšku a rychlost.

„Kromě toho, co investovala do CFC,“ dodá potom.

Její chování je jiné, dokonce její tvář je jiná a Lucy se už nesnaží skrývat svoje pocity. Tuhle náladu znám. Znám ji až příliš dobře. Je to stará nálada, kterou jsem u ní už nějaký čas neviděla, ale poznám ji stejně jako příznaky nemoci, která už byla na ústupu.

„Počítače, robotika, syntetická biologie, nanotechnologie, čím nekonvenčnější, tím lepší,“ pokračuje Lucy. „Protože nic takového jako šílení vědci už neexistuje. Nejsem si jistá, jestli ještě existuje něco takového jako science fiction. Přijdeš s tím nejextrémnějším vynálezem, jaký si můžeš představit, a pravděpodobně zjistíš, že se už někde realizuje. Že to je zastaralé.“

„Naznačuješ, že muž, který zemřel v Norton’s Woods, je nějak spojený s DARPA?“

„Nějak ano, v té či oné míře. Nevím, jak přímo nebo nepřímo,“ odpoví Lucy. „MORT se už nepoužívá, ne v armádě, k žádnému účelu. Ale byl součástí těch nesmyslů s Hvězdnými válkami asi před osmi nebo devíti lety, kdy DARPA zvýšila finance na vojenské a špionážní využití robotiky, na bioinženýrství a počítačové inženýrství. A na forenzní a další použití ve vztahu k našim padlým, k tomu, co se děje ve válce, na bojišti.“

Právě DARPA financovala výzkum a vývoj technologie RadPath, kterou používáme při virtuálních pitvách v Doveru a nyní v CFC. DARPA také financovala mou čtyřměsíční stáž, která se změnila v šestiměsíční.

„Značné procento grantů na výzkum jde do laboratoří v cambridgeské oblasti, na Harvard a MIT,“ pokračuje Lucy. „Vzpomínáš si, když se všechno začalo točit kolem války?“

Těžší je vzpomenout si na dobu, kdy tomu tak nebylo. Válka se stala naším národním průmyslem jako kdysi automobily, ocel a železnice. Žijeme dnes v nebezpečném světě. Nevěřím, že se to může změnit.

„Na geniální myšlenku, že roboti jako MORT mohou být využiti na bojišti, aby odnášeli mrtvé, a vojáci tak neriskovali život pro padlého kamaráda?“ připomene mi Lucy.

Ne geniální, ale nešťastná myšlenka. Vrcholně stupidní. To jsem si myslela tenkrát i dnes. V tom jsme se s Briggsem neshodli. Nikdy mi nepřizná zásluhu za to, že jsem ho zachránila před tím, aby z hlediska vztahů s veřejností neudělal chybu, která mu mohla vážně uškodit.

„Tahle myšlenka se nějaký čas horlivě zkoumala a pak ji odložili na neurčilo,“ dodá Lucy.

Odložili ji, protože používání robotů k takovému účelu předpokládá, že robot pozná, že padlý voják, lidská bytost, je smrtelně raněn nebo mrtev.

„Ministerstvo obrany za to schytalo ostrou kritiku, aspoň interně, protože to vypadalo bezcitně a nehumánně,“ připomene Lucy.

Zaslouženě. Nikdo by neměl zemřít v chapadlech mechanického stroje, který ho odtahuje z bojiště, z havarovaného vozidla nebo trosek zřícené budovy.

„To, k čemu mířím, je, že první generace této technologie dalo ministerstvo obrany k ledu, tajně je sešrotovalo nebo využilo na různé součástky,“ vysvětluje dál Lucy. „Přesto ten tvůj chlápek z lednice má jednoho doma v bytě. Kde ho vzal? Má nějaký kontakt. Na stolku má kreslicí papír. Je vynálezce, inženýr, něco takového, a je nějak zapletený v tajných projektech, které vyžadují vysokou úroveň bezpečnostní prověrky, ale je civilista.“

„Jak si můžeš být tak jistá, že je civilista?“

„Věř mi, jsem si jistá. Není zkušený ani vycvičený a stoprocentně to není vojenský špion nebo vládní agent, jinak by se jen tak neprocházel a neposlouchal přitom hlasitou hudbu, nebyl by ozbrojený drahou pistolí s vybroušeným sériovým číslem – jinými slovy, pravděpodobněji koupil na ulici. Měl by zbraň, která by se k němu či k někomu jinému nedala vystopovat, něco, co jednou použiješ a zahodíš…“

„Nevíme, ke komu ta zbraň vede?“ ujišťuji se.

„Nevím to, zatím to nevím, což je absurdní. Ten chlápek není žádný tajný agent. Ani náhodou. Naopak, myslím, že je vystrašený,“ prohlásí Lucy, jako by to věděla na sto procent. „Byl,“ opraví se. „Byl vystrašený. A někdo ho sledoval – o tom jsem každopádně přesvědčená – a teď je mrtvý. Podle mě to není žádná náhoda. Radím ti, aby sis dávala mimořádný pozor, když mluvíš s Marinem.“

„Někdy má příšerný úsudek, ale nesnaží se mě zničit.“

„Taky není z lékařské zpravodajské služby jako ty a chápe jen to, že nemá mluvit o případech s kamarády při bowlingu nebo s reportéry. Myslí si, že je naprosto v pořádku svěřovat se lidem jako Briggs, protože jak jde o vysokou šarži, Marino ztratí rozum.“ Lucy se chová tak napjatě a vážně, že si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem ji takovou viděla. „V případě, jako je tenhle, mluv radši se mnou, mluv s Bentonem.“

„Řekla jsi Bentonovi to, cos právě řekla mně?“

„To, co je MORT, mu raději vysvětli ty, protože asi nebude vědět, co to je. Nebyl u toho, když jsi měla všechny ty nepříjemnosti s Pentagonem. Pověz mu to a potom si my všichni můžeme promluvit. Ty, on, já – a to je všechno, aspoň prozatím, protože nevíš, kdo je kdo, a měla by sis sakra dobře vyjasnit fakta a vědět, kdo jsme my a kdo oni.“

„Když nemůžu Marinovi věřit v takovém případě, nebo v jakémkoli případě, když se to tak vezme, k čemu mi je?“ Jsem v defenzivě, a tak mluvím ostřeji, protože Marino byl taky Lucyin nápad.

Přesvědčovala mě, abych ho zaměstnala jako vedoucího operativních vyšetřování CFC, a taky Marina k tomu přemluvila, i když tohle jí nedalo velkou práci. Marino to nikdy nepřizná, ale nechce být tam, kde nejsem já, a když si uvědomil, že budu v Cambridgi, najednou začal být u newyorské policie nespokojený. Ztratil zájem o asistentku státního zástupce Jaime Bergerovou, k jejímuž úřadu byl přidělen. Rozhádal se se svým domácím v Bronxu. Začal si stěžovat na newyorské daně, ačkoli je platil už několik let. Tvrdil, že je neúnosné, když se nemá kde prohánět na motocyklu a nemůže tam nikde zaparkovat s dodávkou, ačkoli v té době žádnou nevlastnil. Nakonec prohlásil, že se musí přestěhovat.

„Tady nejde o důvěru. Tady jde o to, že musíš brát ohledy na jeho vady.“ To, co Lucy řekla, je u ní netypicky shovívavé. Obvykle jsou pro ni lidé prostě špatní nebo k ničemu a zaslouží si každý trest.

Lucy přitáhne páku kolektivu a provede drobné korekce pomocí cykliky, zvýší naši rychlost a přitom dbá na to, abychom nevystoupali do mraků. Noc kolem nás je neproniknutelně černá a jsou úseky, kdy nevidím na zemi světla, což ukazuje, že letíme nad stromy. Zadám frekvenci pro McGuire, abychom mohli monitorovat jeho vzdušný prostor, a současně sleduji protikolizní letadlový systém TCAS. Nikde neukazuje žádné další letadlo. Možná jsme jediní, kdo je dnes večer ve vzduchu.

„Nemůžu si dovolit brát ohled na jeho vady,“ odpovím své neteři. „Tím myslím, že jsem patrně udělala chybu, když jsem Marina zaměstnala. A pravděpodobně ještě větší, když jsem zaměstnala Fieldinga.“

„Ne pravděpodobně a ne poprvé. Jack se na tebe vykašlal ve Watertownu a odešel do Chicaga a tam jsi ho měla nechat.“

„Je třeba poctivě přiznat, že jsme ve Watertownu přišli o financování. Fielding věděl, že se úřad nejspíš zavře, což se taky stalo.“

„Ale kvůli tomu neodešel.“

Neodpovím, protože Lucy má pravdu. Proto neodešel. Fielding se chtěl přestěhovat do Chicaga, protože tam jeho ženě nabídli zaměstnání. Po dvou letech mě požádal, jestli by se mohl vrátit. Řekl, že mu práce pro mě chybí. Prý mu chybí jeho rodina. Lucy, Marino, Benton a já. Jedna velká, šťastná rodina.

„A nejsou to jen oni dva. S každým tam máš nějaký problém,“ dodá ještě Lucy.

„Takže jsem neměla zaměstnat nikoho. Včetně tebe, předpokládám.“

„Mě nejspíš taky ne. Nejsem zrovna týmový hráč.“ Lucy už vyhodili z FBI a ATF. Nemyslím, že se Lucy nechá někým kontrolovat, včetně mě.

„No, to mě doma čekají pěkné věci,“ povzdychnu si.

„To je právě to nebezpečí s takovým typem funkce, která bez ohledu na to, co všichni tvrdí, je fakticky jak civilní, tak vojenská, má místní i federální jurisdikci a taky akademické vazby,“ řekne Lucy. „Nejsi jen jedno nebo druhé. Zaměstnanci nevědí přesně, jak se chovat, nebo nejsou schopni držet se v určitých hranicích, pokud ovšem někdo vůbec ví, jaké ty hranice jsou. Před tím jsem tě už dávno varovala.“

„Nevzpomínám si, že bys mě varovala. Jen si vzpomínám, že jsi na to poukazovala.“

„Zadáme teď frekvenci pro Lakehurst a nastavíme transpondér pro let VFR, protože končím s informační službou,“ rozhodne se Lucy. „Tlačí nás dál a dál na západ, takže bychom chytili boční vítr, který nás zpomalí na míň než dvacet uzlů, a zůstali bychom na noc trčet v Harrisburgu nebo Allentownu.“

5

Sněhové vločky bláznivě poletují jako můry v přistávacích světlech a větru z našich rotorů, když dosedáme na dřevěnou přistávací plošinu. Ližiny se jí zkusmo dotknou, pak se pod plnou vahou stroje ztěžka roztáhnou a z bezpečnostní brány u servisní budovy letiště se k nám vydají čtvery sady reflektorů.

Reflektory se pomalu pohybují po rampě, osvětlují rychle padající sníh a já poznávám siluetu Bentonova zeleného porsche SUV. Poznávám suburban a range rover, oba černé. Čtvrtý vůz, elegantní černý sedan s chromovou mřížkou chladiče, neznám. Lucy a Marino sem dnes museli přijet odděleně a nechali svá auta u letištní služby, což dává smysl. Moje neteř vždy přijíždí na letiště mnohem dřív než ostatní, aby připravila vrtulník, takže ho může zkontrolovat od Pitotovy trubice na nosu helikoptéry až po vzpěru na ocasní tyči. Takovou jako dnes jsem ji už dlouho neviděla, a zatímco čekáme dvě minuty při volnoběhu, než Lucy motor vypne, pokouším se vzpomenout si, kdy to bylo naposled, snažím se to přesně určit v naději, že zjistím, co se děje. Protože Lucy mi to sama neřekne.

Neřekne nic, pokud to nezapadá do jejího celkového plánu, a informace z ní žádným způsobem nedostanete, pokud je sama není ochotna poskytnout, což v extrémních situacích není nikdy. Lucy dovede věci úspěšně zatajovat, cítí se mnohem volněji, když není taková, jaká je ve skutečnosti, a tak se chovala vždy, už od svých nejútlejších let. Čerpá sílu z tajemství a energii z dramatu rizika, ze skutečného nebezpečí. Čím hrozivější, tím lepší. Zatím mi prozradila jen to, že zastaralý robot v bytě mrtvého muže je vojenský robot zvaný MORT, financovaný agenturou DARPA, který byl původně určen pro transport mrtvých z bojiště, jinými slovy odstraňování těl ve válce. Jakási mechanická Smrtka. MORT byl necitlivý a nevhodný a já proti němu před lety důrazně bojovala, ale zvláštnost toho, že mrtvý muž měl takovou věc ve svém bytě, nevysvětluje Lucyino chování.

Kdy mě takhle ošklivě vyděsila? Ne že by to bylo jen jednou, ale nejvíc tehdy, kdy jsem se bála, že skončí ve vězení. Asi před sedmi nebo osmi lety, když se vrátila z Polska, kde se účastnila jedné mise v souvislosti s Interpolem a v rámci zvláštní operace, která mi dodnes není zcela jasná. Nikdy se nedozvím, kolik by mi toho řekla, kdybych na ni hodně naléhala, ale to neudělám. Raději nechci vědět, co tam dělala. Stačí mi to, co vím. A je toho víc než dost. Tohle bych sice nikdy neřekla o Lucyiných citech, zdraví nebo celkovém blahu, protože mi vášnivě záleží na její každičké molekule, ale platí to o některých složitých a tajných stránkách způsobu, jakým žila. Existují detaily, na něž se pro své i její dobro nebudu ptát. Existují příběhy, které nechci slyšet.

Během poslední hodiny našeho letu sem do Hanscom Field byla Lucy stále víc duchem nepřítomná, netrpělivá a neuvěřitelně ostražitá a právě tahle její ostražitost má zvláštní význam. Poznám to. Ostražitost je zbraň, kterou Lucy tasí, když se cítí ohrožená. To se uchýlí k určitému chování, které mě vždy děsilo. V Oxfordu v Connecticutu, kde jsme se zastavili kvůli doplnění paliva, nechtěla nechat vrtulník bez dozoru ani na vteřinu. Hlídala cisternu s palivem a mě donutila stát na stráži v zimě, když odběhla do letištní budovy zaplatit, protože Marinovi by hlídku nesvěřila, jak to vyjádřila. Řekla mi, že když dnes cestou do Doveru brali palivo ve Wilmingtonu v Delaware, Marino se příliš věnoval telefonování a nestaral se o bezpečnost ani si nevšímal, co se děje kolem nich.

Přiznala, že ho sledovala přes okno, jak chodí sem a tam po letištní ploše, mluví a gestikuluje, bezpochyby zcela zaujatý informováním Briggse o muži, který byl údajně stále živý, když ho zavřeli do mé chladicí komory. Marino se na vrtulník nepodíval ani jednou, jak si mi Lucy postěžovala. Vůbec nedával pozor, když jiný pilot přikráčel k vrtulníku, aby si ho prohlédl, dřepl si, aby mohl prozkoumat termovizi FLIR, světlomet Nightsun, a díval se přes plexisklo do kabiny. Marina ani nenapadlo, že jsou otevřené dveře i uzávěr palivové nádrže, a samozřejmě nic nezajišťovalo kryt motoru. Kdokoli se mohl dostat k hlavní převodovce, motoru, převodovým skříním, životně důležitým orgánům vrtulníku jednoduše tím, že uvolní západky.

K tomu, aby za letu vysadil motor, stačí voda v palivové nádrži. Nebo přimísit malé množství kontaminující látky do hydraulické kapaliny, například prach, olej nebo vodu do rezervoáru, a ovládací páky přestanou fungovat jako posilovač řízení v autě, ale je to poněkud vážnější, když jste šest set metrů nad zemí. Když opravdu chcete způsobit katastrofu, kontaminujete palivo i hydraulickou kapalinu, takže se zastaví motor a současně selže hydraulika, jak Lucy popisovala s hrozivými podrobnostmi, když jsme letěli s interkomem přepnutým jen na posádku, aby Marino nic neslyšel. To by bylo zvlášť nebezpečné za tmy, pokračovala Lucy, kdy je nouzové přistání, samo o sobě dost těžké, mnohem obtížnější, protože nevidíte, co je pod vámi, a můžete jen doufat, že to nejsou stromy, elektrické vedení nebo jiná překážka.

Samozřejmě, sabotáží, které se Lucy obává nejvíc, je výbušné zařízení, protože Lucy je všeobecně posedlá výbušninami a tím, k čemu se prý skutečně používají a kdo je používá proti nám, včetně toho, že je proti nám používá americká vláda, pokud se jí to hodí k určitým účelům. Takže tohle jsem musela nějakou dobu poslouchat a pak mě Lucy ještě víc deprimovala, když vysvětlovala, jak je jednoduché nastražit takovou bombu nejlépe pod zavazadla nebo koberec vzadu na podlaze, aby výbuch zničil hlavní palivovou nádrž pod zadními sedadly. V tom případě, jak řekla Lucy, se z vrtulníku stane krematorium, což mě přinutilo znovu myslet na toho vojáka v Humvee a jeho zdrcenou matku, která mi spílala v telefonu. Takové neblahé asociace mě pronásledovaly většinu letu, protože, ať je to jakkoli, každé popsané neštěstí vyvolává živé příklady z mých vlastních případů. Vím, jak lidé umírají. Vím p řesně, co se mi stane, kdybych umírala.

Lucy vypne plyn, přitáhne brzdu rotorů, a hned jak se listy přestanou otáčet, otevřou se dveře Bentonova SUV. Světlo uvnitř se nerozsvítí. Nerozsvítí se ani v jednom ze tří SUV na rampě, protože policisti a federální agenti, včetně bývalých, mají své zvyky. Nesedají si zády ke dveřím. Nesnášejí zapnuté bezpečnostní pásy a nemají rádi interiérová světla ve svých vozidlech. Jsou vycvičeni vyhýbat se útoku ze zálohy a překážkám, které by jim mohly bránit v úniku. Chrání se před tím, aby se sami nestali osvětleným terčem. Jsou ostražití, ale ne tak, jako byla Lucy v několika uplynulých hodinách.

Benton dojde k vrtulníku a čeká u přistávací plošiny s rukama v kapsách starého černého semišového kabátu s kožíškem, který jsem mu dala před mnoha lety k Vánocům. Stříbřité vlasy má rozcuchané větrem. Ze zasněžené noci vystupuje jeho vysoká a štíhlá postava a jeho rysy jsou v nestejnoměrném světle a stínu ostré. Kdykoli ho vidím po dlouhém odloučení, vnímám ho očima cizince a znovu mě to k němu přitahuje. Tak jako od první chvíle před dávnou dobou ve Virginii, kdy jsem byla nová hlavní soudní lékařka, první žena v Americe, která řídila takový velký soudně lékařský systém, a Benton byl legendou FBI, hvězdou mezi profilovači a vedoucím tehdejšího oddělení behaviorálních věd v Quanticu. Vešel do mé konferenční místnosti a já byla najednou nervózní a nejistá sama sebou a nemělo to nic společného se sériovými vraždami, o nichž jsme měli diskutovat.

„Znáš toho muže?“ zašeptá mi Benton do ucha, když se obejmeme. Lehce mě políbí na rty a já ucítím dřevitou vůni jeho vody po holení a na tváři dotek hebké kůže jeho kabátu.

Pohlédnu za jeho záda na muže vystupujícího ze sedanu, v němž teď poznávám tmavomodrý nebo černý bentley s dvanáctiválcovým motorem, který přede jako kočka. Muž je velký a tlustý, s odulým obličejem a patkou řídnoucích vlasů, které vlají ve větru. Má dlouhý plášť s límcem vyhrnutým kolem uší, na rukou rukavice a stojí v uctivé vzdálenosti s odtažitým postojem šoféra limuzíny. Ale vytuším, že nás vnímá. Zdá se, že ho víc zajímá Benton.

„Asi čeká na někoho jiného,“ usoudím, zatímco muž se podívá na vrtulník, pak znovu na Bentona. „Anebo se spletl.“

„Můžu vám nějak pomoci?“ Benton přistoupí k muži blíž.

„Hledám doktora Scarpettu.“

„A pročpak hledáte doktora Scarpettu?“ Benton je přátelský, ale neústupný a nic nedává najevo.

„Poslali mě sem se zásilkou a podle instrukcí, které jsem dostal, má být adresát v helikoptéře doktora Scarpetty anebo na ni bude čekat. U jaké vojenské složky sloužíte, nebo jste z vnitřní bezpečnosti? Vidím, že vrtulník má FLIR, pátrací světlomet, spoustu speciálního vybavení. Špičková technologie; jak rychle může letět?“

„Co si přejete?“

„Mám něco doručit přímo doktoru Scarpettovi. Jste to vy? Bylo mi řečeno, abych požádal o identifikaci.“ Řidič sleduje, jak Lucy a Marino vynášejí moje věci z oddělení pro cestující a ze zavazadlového prostoru. Já ho nezajímám, nevěnuje mi ani pohled. Jsem manželka toho vysokého, hezkého muže se stříbrnými vlasy. Řidič si myslí, že Benton je doktor Scarpetta a že vrtulník je jeho.

„Pojďme odtud, než to přejde ve sněhovou vánici,“ vybídne ho Benton a vykročí k bentley způsobem, který šoférovi nedá jinou možnost než ho následovat. „Prý má napadnout patnáct až dvacet centimetrů, ale myslím, že můžeme čekat víc, jako bychom to potřebovali, že? Hrozná zima. Odkud jste? Jistě ne zdejší. Odněkud z jihu. Soudím, že z Tennessee.“

„To je poznat i po sedmadvaceti letech? Asi si budu muset nacvičit yankeeský přízvuk. Z Nashvillu. Byl jsem tam přidělen k 66. letecké peruti a už nikdy jsem neodešel. Pilot nejsem, ale řídím dost dobře.“ Otevře dveře na straně spolucestujícího a skloní se dovnitř. „S tamtím strojem létáte sám? Nikdy jsem v tom neseděl. Hned jsem poznal, že vaše helikoptéra není vojenská. Ale myslím, že jestli jste z CIA, stejně mi to neřeknete…“

Jejich hlasy ke mně doléhají, zatímco čekám na rampě, kde mě Benton nechal stát. Vím, že není moudré ho následovat k bentley, ale nechce se mi sedět v našem autě, když nemám tušení, kdo je ten muž, o jaké zásilce mluví či jak věděl, že někdo jménem Scarpetta bude na letišti Hanscom, buď ve vrtulníku, nebo na něj bude čekat, a v kolik hodin přistane. První, kdo mě napadne, je Jack Fielding. Je pravděpodobné, že zná můj cestovní plán, a tak se podívám na svůj iPhone. Anne a Ollie odpověděli na mé textové zprávy a jsou už v CFC a čekají na nás. Ale od Fieldinga nic. Co s ním je? Něco se s ním děje, něco vážného. Tohle nemůže být jen jeho obvyklá nezodpovědnost, ledabylost nebo nevypočitatelné chování. Doufám, že Jack je v pořádku, že není nemocný, zraněný nebo se nehádá se ženou, a přitom vidím, jak Benton něco strká do kapsy kabátu. Pak zamíří přímo k SUV a to je pro mě jeho vzkaz. Nastup
a na rampě se na nic neptej. Právě se přihodilo něco, co se mu nelíbí, přestože se k řidiči choval uvolněně a přátelsky.

„Co je?“ zeptám se ho a zavřeme dveře auta v okamžiku, kdy Marino otevře kufr a začne ukládat moje krabice a tašky.

Benton zesílí topení a neodpoví, dokud Marino nenaloží další moje zavazadla. Pak přejde ke dveřím na mé straně a zaklepá kloubem prstu na sklo.

„Kdo to kruci byl?“ Upřeně se zadívá směrem k bentley. Sníh hustě a tvrdě padá, pokrývá mu kšilt čepice a roztává mu na brýlích.

„Kolik lidí vědělo, že ty a Lucy dnes poletíte do Doveru?“ Benton se opře ramenem o mé a přitom mluví s Marinem.

„Generál. A ta kapitánka – jak se jmenuje – Avalloneová, když jsem se snažil dát zprávu tady doktorce. A pár lidí v našem úřadu. Proč?“

„Nikdo jiný? Možná nějaká náhodná zmínka před záchranáři, cambridgeskou policií?“

Marino se odmlčí, zamyslí se a přes tvář mu přelétne rozpačitý výraz. Není si jistý, komu to řekl. Snaží se upamatovat a přitom kalkuluje. Jestli udělal nějakou hloupost, nepřizná to, už toho slyšel dost o tom, jak je indiskrétní. Nehodlá se znovu nechat peskovat, i když je třeba přiznat, že by neměl důvod chovat se, jako by byla tajná informace, že pro mě poletí s Lucy do Delaware. Není žádným státním tajemstvím, kde jsem byla, jen proč jsem tam byla, a stejně jsem měla zítra jet domů.

„O nic nejde, i kdybys to udělal.“ Benton si zřejmě myslí totéž co já. „Jen se snažím zjistit, jak se kurýr dozvěděl, že tady najde ten vrtulník, to je všechno.“

„Který kurýr jezdí v bentley?“ namítne Marino.

„Zjevně ten, který znal tvůj itinerář včetně registračního čísla vrtulníku,“ odvětí Benton.

„Zatracenej Fielding. Co to hergot dělá? On se zbláznil, krucinál, tak je to.“ Marino si sundá brýle, ale nemá je čím otřít, a jeho obličej bez starých kovových obrouček vypadá nahý a cizí. „Zmínil jsem se pár lidem, že se doktorka nejspíš vrátí dneska místo zítra. Myslím tím, že to někteří lidé věděli vzhledem k problému, který máme s tím mrtvým krvácejícím chlápkem a vším ostatním.“ To adresuje mně. „Ale Fielding jediný věděl přesně, co děláš, a náramně dobře zná Lucyinu helikoptéru, protože v ní už letěl. Do prčic, a to ještě nevíš všechno,“ dodá zlověstně.

„Promluvíme si v úřadu.“ Benton chce, aby Marino už zmlkl.

„Co o něm opravdu víme? Co má sakra za lubem? Nejvyšší čas, abys ho přestala chránit. On nabeton tebe nechrání,“ řekne Marino mně.

„Promluvíme si o tom později,“ opakuje Benton varovným tónem.

„Něco na tebe chystá,“ mluví dál Marino ke mně.

„Teď není čas to rozebírat.“ Bentonův hlas zpřísní.

„Chce tvoje místo. Anebo jen nechce, abys ho měla ty.“ Marino se na mě podívá, strčí ruce do kapes kožené bundy a odstoupí od okna. „Vítej doma, doktorko.“ Sněhové vločky zahnané větrem do auta jsou mokré a studí mě na tváři a krku. „Je dobré, když ti někdo připomene, komu opravdu můžeš věřit, že?“ Upřeně na mě hledí, než zavřu okno.

Na koncích křídel zaparkovaných proudových letadel rudě blikají protikolizní majáky a my pomalu jedeme přes letištní plochu k bezpečnostní bráně, která se právě automaticky otevřela.

Bentley projede branou, my hned za ním a přitom si všimnu, že jeho massachusettská značka nemá vyražený emblém, což naznačuje, že ten vůz nevlastní nějaká společnost pronajímající limuzíny. Nepřekvapí mě to. Automobily této značky jsou neobvyklé, zvlášť v téhle oblasti, kde jsou lidé zdrženliví a konzervativní, i ti, kdo létají soukromě. Zřídkakdy je tu k vidění bentley nebo rollsroyce, většinou toyoty a saaby. Mineme středisko letištních služeb a pokračujeme k Signature, jedné z několika letových služeb na civilní straně tohoto letiště, a já položím ruku na měkký semiš kapsy Bentonova kabátu, aniž bych se dotkla krémově bílé obálky, která z ní nepatrně vyčnívá.

„Nechceš mi říct, co se právě stalo?“ Zdá se, že dostal nějaký dopis.

„Nikdo by neměl vědět, že jsi sem právě přiletěla nebo že tu možná budeš, neměl by vědět nic o tobě osobně nebo o tom, kde se nacházíš, to je všechno,“ prohlásí Benton a jeho tvář i hlas jsou přísné. „Zjevně telefonovala do CFC a Jack jí to řekl. Rozhodně tam volala už dřív a komu jinému než Jackovi?“

Vysloví to, jako by to vlastně nebyla otázka, a já netuším, o čem mluví.

„Nechápu, proč by s ní Jack nebo kdokoli jiný mluvil, prokristapána,“ pokračuje Benton, ale nevěřím, že to nechápe, ať už mluví o čemkoli. Jeho tón prozrazuje něco úplně jiného. Nemám dojem, že by byl nějak překvapený.

„Kdo?“ Stále nemám ponětí, oč jde. „Kdo volal do CFC?“

„Matka Johnnyho Donahuea. Tamto je očividně její šofér.“ Ukáže na auto před námi.

Přední stěrače se pohybují po skle s hlasitým vrzáním gumy a odhrnují sníh, který se mění v břečku, jakmile dopadne na okno. Zadívám se na zadní světla bentley před námi a snažím se vyznat v tom, o čem mluví Benton.

„Měli bychom se podívat, co to je.“ Mám na mysli obálku v Bentonově kapse.

„Je to důkaz. Mělo by se to prohlédnout v laboratořích,“ odpoví.

„Měla bych vědět, co to je.“

„Dnes ráno jsem dokončil posudek na Johnnyho,“ připomene mi pak Benton. „Vím, že jeho matka několikrát volala do CFC.“

„Jak to víš?“

„Řekl mi to Johnny.“

„Řekl ti to pacient na psychiatrii. A to je spolehlivá informace?“

„Strávil jsem s ním celkem téměř sedm hodin od doby, co byl přijat do nemocnice. Nevěřím, že někoho zabil. Nevěřím spoustě věcí. Ale na základě toho, co vím, věřím, že jeho matka volala do CFC,“ odpoví Benton.

„Přece si nemůže vážně myslet, že s ní budeme diskutovat o případu Marka Bishopa.“

„V dnešní době si lidé myslí, že všechno je veřejná informace, že na to mají právo,“ řekne na to Benton, který zcela netypicky vyslovuje domněnky a zevšeobecňuje. Jeho odpověď mi připadá bagatelizující a vyhýbavá. „A paní Donahueová má problém s Jackem,“ dodá a tato poznámka mi připadá upřímná.

„Johnny ti řekl, že jeho matka má problém s Jackem. Ale proč by na něj měla mít nějaký názor?“

„O některých podrobnostech nemůžu mluvit.“ Benton se dívá upřeně před sebe na zasněženou silnici a sníh padá stále rychleji, švihá do reflektorů a chrastí na skle.

Poznám, když Benton přede mnou něco tají. Obvykle jsem s tím smířená. Ale teď ne. Jsem v pokušení vytáhnout mu z kapsy obálku a podívat se, co mi někdo, patrně paní Donahueová, posílá.

„Setkal ses s ní? Mluvil jsi s ní?“ zeptám se.

„Zatím se mi podařilo se tomu vyhnout, i když volala do nemocnice a snažila se mě sehnat. Volala několikrát od chvíle, co byl Johnny přijat. Ale není vhodné, abych s ní mluvil. Není vhodné, abych mluvil o spoustě věcí, a vím, že to pochopíš.“

„Jestli jí Jack nebo někdo jiný vyzradil podrobnosti o Marku Bishopovi, tak to je velice vážné,“ poznamenám. „A tvou mlčenlivost chápu, nebo aspoň v to doufám, ale mám právo vědět, jestli Jack něco takového udělal.“

„Nevím, co víš. Jestli ti Jack něco řekl,“ prohlásí Benton.

„O čem konkrétně?“

Nechci Bentonovi a především sobě přiznat, že si přesně nevzpomínám, kdy jsem s Fieldingem mluvila naposled. Naše hovory, když už jsme si vůbec telefonovali, byly formální a krátké. A když jsem byla doma na pár dní během svátků, Jacka jsem ani neviděla. Někam odjel, podle všeho někam vzal svou rodinu, ale nevím to jistě. Fielding se mi už před mnoha měsíci přestal svěřovat s detaily ze svého soukromého života.

„Konkrétně o tomhle případu, případu Marka Bishopa,“ odpoví Benton. „Například poté, co se to stalo, hovořil Jack o tom s tebou?“

V sobotu třicátého ledna si šestiletý Mark Bishop hrál doma na zadní zahradě, asi hodinu cesty odtud v Salemu, když mu někdo zatloukl do hlavy hřebíky.

„Ne,“ odpovím. „Jack se o tom se mnou nebavil.“

Když byl ten chlapec zavražděn, byla jsem v Doveru a Fielding se toho případu ujal, což se mu vůbec nepodobalo, jak jsem si tehdy pomyslela. Nikdy si s případy dětí nevěděl rady, ale z nějakého důvodu se rozhodl, že si toho chlapce vezme na starost, a to mě šokovalo. V minulosti, jakmile bylo na cestě do márnice tělo nějakého dítěte, Jack se vypařil. Nedávalo žádný smysl, že si Fielding vzal případ Marka Bishopa, a mrzí mě, že jsem se nevrátila domů, jak bylo mým prvním popudem. Měla jsem se jím řídit, ale nechtěla jsem udělat svému zástupci to, co Briggs právě udělal mně. Nechtěla jsem mu projevit nedůvěru.

„Pečlivě jsem to překontrolovala, ale s Jackem jsme o tom nemluvili, i když jsem rozhodně naznačila, že v případě potřeby můžu být k dispozici.“ Cítím, že se dostávám do defenzivy, což u sebe nenávidím. „Technicky vzato je to jeho případ. Technicky vzato jsem tam nebyla.“ Nemůžu přestat a vím, že to zní slabošsky, jako bych se omlouvala, a zlobím se sama na sebe.

„Jinými slovy, Jack se nesnažil podělit se o detaily. Měl bych říct, že se nepodělil o své detaily,“ konstatuje Benton.

„Vezmi v úvahu, kde jsem byla a co jsem dělala,“ připomenu mu.

„Neříkám, že je to tvoje chyba, Kay.“

„Co je moje chyba? A co myslíš tím ‚o své‘ detaily?“

„Ptám se, jestli ses Jacka na to vyptávala. Jestli se třeba hovoru o tom s tebou nevyhnul.“

„Víš, jaký je, když jde o děti. Tehdy jsem mu nechala vzkaz, že ten případ může vyřídit některý z dalších soudních lékařů, ale Jack se toho ujal sám. Překvapilo mě to, ale tak to bylo. Jak jsem řekla, překontrolovala jsem všechny záznamy. Jackovy, policie, laboratorní zprávy a tak dále.“

„Takže doopravdy nevíš, co se s tím děje.“

„Zdá se, že právě tohle naznačuješ.“

Benton mlčí.

„Jestli vím, co se děje kromě toho nejnovějšího? Kromě přiznání, které učinil ten kluk Donahue?“ zkouším to znovu. „Rozhodně vím, co bylo ve zprávách, a když se k něčemu takovému přizná student z Harvardu, jsou toho zprávy plné. Očividně narážíš na to, že existují detaily, o kterých jsem nebyla informovaná.“

Benton neodpoví ani teď. Představím si, jak Fielding mluví s matkou Johnnyho Donahuea. Je možné, že ji Fielding podrobně informoval o tom, kde dnes večer budu, a ona poslala svého šoféra, aby mi doručil obálku, i když ten šofér zřejmě nevěděl, že dr. Scarpetta je žena. Pohlédnu na Bentonův černý semišový kabát. Ve tmě jen matně rozeznám nezřetelný bílý okraj obálky v jeho kapse.

„Proč by někdo z tvého úřadu mluvil s matkou člověka, který se přiznal k tomuhle zločinu?“ Bentonova otázka zní jako něco víc než konstatování. Zní řečnicky. „Jsme si absolutně jisti, že do médií neproniklo nic o tom, že odjíždíš dnes z Doveru, evidentně kvůli tomu případu?“ Má na mysli muže, který zkolaboval v Norton’s Woods. „Možná existuje logické vysvětlení, jak se to paní Donahueová dozvěděla. Logické vysvětlení jiné než od Jacka. Snažím se být nepředpojatý.“

Ale vůbec to nezní, jako by se snažil být nepředpojatý. Zní to, jako že věří, že to Fielding řekl paní Donahueové z nějakého důvodu, který ani vzdáleně nedovedu odhadnout. Pokud to není ten důvod, o němž Marino mluvil před pár minutami, totiž že Fielding chce, abych přišla o své místo.

„Ty i já odpověď známe.“ Slyším přesvědčení ve svém tónu a uvědomím si, jak si jsem jistá tím, čeho je Jack Fielding schopný. „Pokud je mi známo, ve zprávách nic nebylo. A i kdyby se to paní Donahueová dozvěděla tímhle způsobem, nevysvětluje to, jak mohla znát registrační číslo Lucyina vrtulníku. Nevysvětluje to, jak věděla, že přiletím vrtulníkem nebo že přistanu v Hanscomu a v kolik hodin.“

Benton jede dál ke Cambridgi a sněžení se mění ve vánici s vločkami, které jsou stále menší a menší. Vítr naráží do SUV v prudkých poryvech, noc je proměnlivá a zrádná.

„Kromě toho si šofér myslel, že ty jsi já,“ dodám. „Poznala jsem to ze způsobu, jakým s tebou jednal. Myslí si, že jsi dr. Scarpetta, ale matka Johnnyho Donahuea rozhodně musí vědět, že nejsem muž.“

„Těžko říct, co Johnnyho matka ví,“ odpoví Benton. „Soudní lékař v tomhle případě je Fielding, ne ty. Jak jsi řekla, technicky vzato s tím nemáš nic společného. Technicky nejsi odpovědná.“

„Jsem ředitelka CFC, takže nakonec odpovědná jsem. Na konci dne jsou všechny soudně lékařské případy v Massachusetts moje. Mám s tím něco společného.“

„Tohle jsem nemyslel, ale jsem rád, že to říkáš.“

Samozřejmě že tohle nemyslel. Nechci si ani představit, co tím myslel. Byla jsem pryč. Jaksi jsem měla být v Doveru a zároveň se postarat, aby CFC normálně fungovalo beze mě. Možná toho bylo na mě moc. Možná to bylo úmyslně připraveno tak, abych neuspěla.

„Říkám, že od chvíle, co se otevřelo CFC, jsi byla neviditelná,“ pokračuje Benton. „Ztracená v informačním embargu.“

„Záměrně,“ odpovím. „AFME nestojí o publicitu.“

„Ovšemže záměrně. Nic ti nevyčítám.“

„Briggsův záměr.“ Vyslovím to sama, protože mám podezření, že právě k tomu Benton míří.

Nedůvěřuje Briggsovi. Nikdy mu nedůvěřoval. Vždycky jsem to přičítala žárlivosti. Briggs je velmi mocný a obávaný muž a Benton se necítil mocný nebo obávaný od chvíle, co odešel od FBI. A pak to je moje a Briggsova společná minulost. Briggs je jeden z velmi mála lidí stále v mém životě, který tu byl dřív než Benton. Mám pocit, jako bych byla sotva dospělá, když jsem poprvé potkala Johna Briggse.

„AFME nechtěl, abys dávala rozhovory o CFC nebo veřejně hovořila o čemkoli, co se vztahuje k Doveru, dokud nebude CFC zřízeno a ty nedokončíš svoje školení,“ pokračuje Benton. „To tě na nějakou dobu udrželo mimo střed pozornosti. Snažím se vzpomenout si, kdy jsi naposled vystoupila v CNN. Minimálně před rokem.“

„A náhodou jsem měla dnes večer znovu vstoupit do světla ramp. A náhodou bylo mé vystoupení v CNN zrušeno. Bylo zrušeno už potřetí a můj návrat sem se pořád a pořád odkládal.“

„Ano. Náhodou. Hodně náhod,“ poznamená Benton.

Možná mě Briggs zkompromitoval a udělal to záměrně.

Bylo by geniální připravovat mě pro významnější funkci, nejvýznamnější, jakou jsem zatím měla, a přitom mě systematicky činit stále méně viditelnou. Umlčet mě. A nakonec se mě zbavit. Ta představa je šokující. Nevěřím tomu.

„Ale potřebovala bys vědět, čí náhody to jsou,“ dodá potom Benton. „A neprohlašuju jako fakt, že Briggs udělal cokoli machiavelistického. Briggs není celý Pentagon. Je jen jedno kolečko ve velmi velkém stroji.“

„Vím, jak moc ho nemáš rád.“

„Nemám rád ten stroj. Vždycky tu bude. Takže mu musíš rozumět, aby tě nesemlel.“

Sníh ťuká a naráží do okna, zatímco míjíme úseky otevřených polí a hustých lesů, a když jedeme přes most, rychle tekoucí říčka stříká přes ochranné zábradlí po naší pravici. Vzduch tu musí být chladnější, sněhové vločky jsou menší a zmrzlé, jak projíždíme oblasti měnícího se počasí, které mě znepokojuje.

„Paní Donahueová ví, že Jackovým šéfem je hlavní soudní lékař a ředitel CFC, jakýsi dr. Scarpetta,“ řekne pak Benton. „Musela to vědět, když si dala tu práci, aby ti něco nechala doručit. Ale to je možná všechno, co ví,“ shrne a nabídne tak vysvětlení toho, co se právě událo na letišti.

„Podívejme se na to, ať je to cokoli.“ Chci tu obálku.

„Mělo by to jít do laboratoří.“

„Takže ví, že jsem Jackův šéf, ale neví, že jsem žena.“ Vypadá to absurdně, ale možné to je. „Přitom stačilo, kdyby si mě vyhledala na Googlu.“

„Ne každý používá Google.“

Při tom si uvědomím, jak snadno zapomínám, že na světě jsou stále technicky negramotní lidé, včetně takových, kteří mají šoféra a vozy značky Bentley. Jeho zadní světla jsou teď na úzké dvouproudové silnici daleko před námi a stále se zmenšují a vzdalují, protože vůz jede příliš rychle v těchto povětrnostních podmínkách.

„Ukázal jsi tomu řidiči nějaký identifikační průkaz?“ zeptám se.

„Co myslíš?“

Samozřejmě že mu Benton nic takového neukázal. „Takže nezjistil, že nejsi já.“

„Z toho, co jsem dělal nebo říkal, ne.“

„Předpokládám, že si paní Donahueová bude dál myslet, že Jack pracuje pro muže. Zvláštní je, že jí Jack řekl, kde mě najde, a nenaznačil, jak mě její řidič pozná, nebo aspoň nenaznačil, že nejsem muž. Ani v řeči nepoužil zájmena, podle nichž se to dá určit. Zvláštní. Já nevím.“ Tyto dohady mě příliš nepřesvědčují. Nepřipadá mi to pravděpodobné.

„Nevěděl jsem, že máš o Jackovi tolik pochyb. Ne že by nebyly oprávněné.“ Benton se mě pokouší přimět k řeči. To se v něm zas projevuje agent FBI. Už jsem to nějaký čas nezažila.

„Hlavně mi nepřipomínej, že jsem se už dvakrát nebo třikrát dala napálit. Prosím,“ řeknu důrazně. „Už jsem toho dnes slyšela dost.“

„Jen říkám, že jsem to nevěděl.“

„A já zas jen vím, že to všechno jsou jen mé obvyklé pochyby a výhrady vůči němu,“ odpovím. „Nemám dost informací, abych si dělala větší starosti než obvykle.“ To je můj způsob, jak požádat Bentona, aby mi dal dostatečné informace, pokud je má, a nechoval se jako policajt nebo klinický psycholog. Nic nezatajuj, říkám mu tím.

Ale zatajuje. Neřekne ani slovo. Upírá pozornost přímo před sebe, jeho profil se ostře rýsuje v tlumeném osvětlení z palubní desky. Tak je to s námi vždycky. Opatrně našlapujeme kolem tajných a důvěrných informací. Tančíme kolem tajemství. Někdy lžeme. Na začátku jsme podváděli, protože Benton byl ženatý. Oba umíme klamat. Nejsem na to pyšná a přála bych si, aby to nadále nebylo nutné z profesního hlediska. Zvlášť v tuhle chvíli. Benton obchází kolem tajemství a já chci pravdu. Potřebuju ji.

„Podívej, oba víme, jaký Jack je. A ano, nebylo mě nikde vidět od chvíle, co se CFC otevřelo,“ pokračuji. „Byla jsem ve vakuu, dělala jsem, co jsem mohla, abych řídila věci na dálku a přitom pracovala osmnáct hodin denně. Dokonce jsem ani neměla čas svým zaměstnancům zatelefonovat. Všechno šlo elektronicky, většinou jako email nebo PDF. Téměř jsem nikoho ani neviděla. Za těchhle okolností jsem nikdy neměla Jackovi svěřit vedení. Když jsem ho znovu zaměstnala a odjela z města, umožnila jsem přesně to, co se stalo. A tys mě taky varoval a nejsi jediný.“

„Nikdy jsi nechtěla věřit, že s ním máš vážný problém,“ řekne Benton způsobem, který mě ještě víc vyvede z míry. „I když jsi jich měla spoustu. Někdy prostě není dost důkazů, aby nás to přimělo uznat pravdu, které se nám nechce věřit. Když jde o Jacka, nejsi objektivní, Kay. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy pochopil proč.“

„Máš pravdu, a štve mě to.“ Odkašlu si a zklidním hlas. „A je mi to líto.“

„Jen prostě nevím, jestli na to někdy přijdu.“ Pohlédne na mě, obě ruce na volantu. Jsme sami na sněhem zaváté silnici, která je špatně osvětlená, a jedeme zasněženou tmou. Bentley před námi už není vidět. „Nesoudím tě.“

„Ničí si život a znovu mě potřebuje.“

„Není tvoje vina, že si ničí život, pokud jsi mi něco nezatajila. Vlastně by to v žádném případě nebyla tvoje vina. Lidé si životy ničí sami. K tomu nikoho jiného nepotřebují.“

„To není tak docela pravda. To, co se mu stalo, když byl malý, si sám nevybral.“

„Ale to taky není tvoje vina,“ namítne Benton, jako by věděl o Fieldingově minulosti víc, než jsem mu kdy řekla, těch pár detailů, které znám. Vždycky jsem si dávala pozor, abych neprošetřovala své zaměstnance, zvlášť ne Fieldinga. Vím o jeho raných tragédiích dost, abych si uvědomovala, že o tom nebude chtít mluvit.

„Samozřejmě to zní hloupě,“ dodám.

„Hloupě ne. Je to prostě drama, které vždycky skončí stejně. Nikdy jsem plně nepochopil, proč cítíš potřebu se k němu chovat tak ohleduplně. Mám pocit, že se něco stalo. Něco, cos mi neřekla.“

„Říkám ti všechno.“

„Oba víme, že to neplatí ani o jednom z nás.“

„Možná bych se prostě měla držet mrtvých lidí.“ Slyším ve svém tónu zatrpklost a zlost prosakující přes bariéry, které jsem si pečlivě budovala většinu života. Možná už bez nich ani neumím žít. „S mrtvými lidmi umím vycházet velmi dobře.“

„Takhle nemluv,“ napomene mě Benton tiše. Je to proto, že jsem unavená, pomyslím si. Je to kvůli tomu, co se stalo dnes ráno, když mi černošská matka padlého černošského vojáka spílala do telefonu, nadávala mi a prohlašovala, že se neřídím zlatým pravidlem etiky, ale pravidly bělošské nadřazenosti. Pak se mě Briggs pokusil připravit o mou pravomoc. Je možné, že to na mě nastražil. Je možné, že chce, abych neuspěla.

„Je to takový zatracený stereotyp,“ prohodí po chvíli Benton.

„Na stereotypech je zvláštní to, že se obvykle na něčem zakládají.“

„Takové věci neříkej.“

„S Jackem už další problémy nebudou. Tohle drama skončí, slibuji. Pokud to už neskoncoval sám a neopustil své zaměstnání. Rozhodně to už dřív udělal. Musí dostat padáka.“

„On není ty, nikdy nebyl ani by nemohl být, a není sakra tvoje dítě.“ Benton si myslí, že to je takhle jednoduché, jenže není.

„Propustím ho,“ odpovím.

„Jack je šestačtyřicetiletý soudní patolog, který si nikdy nezasloužil důvěru, jakou mu projevuješ, a sakra ani to, co pro něj děláš.“

„Skončila jsem s ním.“

„Skončila jsi s ním. Obávám se, že to je pravda a že ho budeš muset nechat jít,“ řekne Benton, jako by už bylo rozhodnuto, jako by to nezáleželo na mně. „Proč se cítíš tak provinile?“ Něco je v jeho tónu, něco je v jeho chování. Mohla bych se toho dotknout prstem. „Tehdy dávno, když jsi ještě byla v Richmondu, když jste spolu teprve začínali. Proč ten pocit viny?“

„Mrzí mě, že jsem způsobila tolik problémů.“ Vyhnu se jeho otázce. „Mám pocit, že jsem všechny zklamala. Je mi líto, že jsem tu nebyla. Ani nemůžu vyjádřit, jak je mi to líto. Přijímám odpovědnost za Jacka, ale už to nikdy nedovolím.“

„Za některé věci nemůžeš nést odpovědnost. Některé věci nejsou tvoje vina, a i když ti to budu pořád připomínat, přesto budeš pravděpodobně dál věřit, že to je tvoje chyba,“ prohlásí můj manžel psycholog.

Nehodlám diskutovat o tom, co je moje chyba a co ne, protože nemohu mluvit o tom, proč jsem vždy byla iracionálně loajální k Jackovi Fieldingovi. Vrátila jsem se z Jižní Afriky a Fielding byl mým pokáním. Byl mou státní službou, k níž jsem se odsoudila jako k trestu. Zoufale jsem se k němu chtěla chovat čestně, protože jsem byla přesvědčená, že jsem všem ostatním ublížila.

„Podívám se na to.“ Myslím to, co je v kapse Bentonova kabátu. „Umím si přečíst dopis tak, abych ho neznehodnotila jako důkaz, a musím vidět, co mi paní Donahueová napsala.“

Vytáhnu obálku ven, držím ji zlehka za okraje a vidím, že chlopeň je přelepená šedou izolační lepicí páskou, která částečně zakrývá adresu vytlačenou v papíru staromódním typem písma šerif. Tu ulici v adrese znám, je to jedna z ulic v bostonském Beacon Hill nedaleko veřejných sadů, velmi blízko místa, kde měl Benton kdysi městský dům, který jeho rodina vlastnila po generace. Vpředu na obálce stojí Dr. Kay Scarpetta: Důvěrné, ozdobně napsané inkoustovým perem. Dávám si velký pozor, abych se holýma rukama ničeho jiného nedotkla, zvlášť ne té izolační pásky. Je to dobrý zdroj otisků prstů, DNA a mikroskopických materiálů. Počítám s tím, že se skryté otisky na porézním povrchu jako papír dají vyvolat pomocí reagentu jako například ninhydrin.

„Nemáš po ruce nůž?“ Položím si obálku do klína. „A musím si půjčit tvoje rukavice.“ Benton natáhne přese mě ruku a otevře odkládací přihrádku, kde je multifunkční nůž Leatherman, svítilna, zásoba papírových kapesníků. Z kapsy kabátu vytáhne jelenicové rukavice, v nichž se moje ruce téměř ztratí, ale nechci na dopise nechat svoje otisky nebo smazat otisky někoho jiného. Nerozsvítím interiérové světlo v autě, protože viditelnost venku je špatná a stále se zhoršuje. Posvítím si na obálku baterkou a do růžku zasunu malou čepel nože.

Rozříznu obálku nahoře a vytáhnu dva složené listy krémově zbarveného dopisního papíru. Je silný a tuhý, s vodoznakem, který dobře nerozeznávám, ale vypadá jako nějaký druh heraldického znaku či rodového erbu. V hlavičce je stejná adresa v Beacon Hill a obě stránky jsou napsané na psacím stroji, který má typ písma kurzívu, což jsem neviděla už mnoho let, snad aspoň deset. Začnu číst nahlas:

Vážená paní doktorko Scarpettová,

doufám, že omluvíte to, co jistě vypadá jako nepatřičné a neomalené gesto z mé strany. Ale jsem matka tak zoufalá, jak jen matka může být.

Můj syn Johnny se přiznal ke zločinu, ale já vím, že ho nespáchal a ani spáchat nemohl. Zajisté měl v poslední době potíže, v jejichž důsledku jsme museli pro něj hledat léčbu, nicméně i tak se u něj nikdy neprojevovaly žádné vážné problémy v chování, ani když začal studovat na Harvardu jako uzavřený a šikanovaný patnáctiletý chlapec. Kdyby se měl zhroutit, domnívám se, že by se to stalo už tehdy, kdy poprvé opustil domov a neměl normální předpoklady pro vztahy s ostatními a pro navazování přátelství. Vedl si pozoruhodně dobře až do tohoto podzimního semestru v posledním ročníku, kdy se jeho osobnost začala znepokojivě měnit.

Ale nikoho nezabil!

Dr. Benton Wesley, konzultant FBI a zaměstnanec McLeanovy nemocnice, toho ví hodně o pozadí a vývojových překážkách mého syna a snad by byl svolný a tyto detaily prohovořil s vámi, protože s vaším asistentem dr. Fieldingem zřejmě nebyl ochoten o nich mluvit. Johnnyho příběh je dlouhý a složitý a já potřebuji, aby vám byl znám. Stačí říci, že Johnny byl minulé pondělí přijat do McLeanovy nemocnice, protože se zdálo, že je sám sobě nebezpečný. Nikomu jinému neublížil, ba ani nic nenaznačovalo, že by mohl. Pak se najednou znenadání přiznal k tomu odpornému a hrůznému činu a vzápětí byl přeložen na uzavřené oddělení pro duševně nemocné zločince. Ptám se vás, jak je možné, že úřady tak rychle uvěřily Johnnyho směšným a zmateným povídačkám?

Musím s vámi mluvit, paní doktorko. Vím, že vaše instituce provedla pitvu toho malého chlapce, který zemřel v Salemu, a domnívám se, že je rozumné požádat o druhý názor. Jistě znáte závěr dr. Fieldinga – že tato vražda byla předem promyšlená, pečlivě naplánovaná, chladnokrevná poprava, která byla jakousi iniciací pro satanistický kult. Něco tak zrůdného absolutně odporuje tomu, co by můj syn mohl někomu udělat, a nikdy neměl nic společného s jakýmikoli kulty. Je hanebné předpokládat, že jeho záliba v knížkách a filmech s hororovými, nadpřirozenými nebo násilnými tématy by ho mohla ovlivnit tak, aby je „realizoval“.

Johnny trpí Aspergerovým syndromem. V některých oblastech je neuvěřitelně nadaný a v jiných zcela nezpůsobilý. Má velmi pevné zvyky a režimy, které obsesivně dodržuje, a 30. ledna byl na obědě v restauraci The Biscuit s osobou, která mu je nejbližší, vrcholně nadanou postgraduální studentkou Dawn Kincaidovou, tak jak mají ve zvyku každou sobotu dopoledne od deseti do jedné hodiny. Tudíž nemohl být v Salemu, když byl ten malý chlapec zabit časně odpoledne.

Johnny má pozoruhodnou schopnost pamatovat si a papouškovat nejobskurnější detaily a je mi jasné, že vše, co řekl úřadům, pochytil z toho, co se o tomto případu doslechl a co bylo ve zprávách. Zřejmé skutečné věří, že je vinen (z důvodů, které ani vzdálené nechápu), a dokonce tvrdí, že „bodné poranění“ na jeho levé ruce mu způsobil chybný výstřel z pistole na hřebíky, když ji použil proti tomu chlapci, což je smyšlenka. To poranění si zaprvé způsobil sám, bodl se nožem na steaky, což byl jeden z mnoha důvodů, proč jsme ho zavezli do McLeanovy nemocnice. Můj syn je zřejmé odhodlán dát se přísné potrestat za zločin, který nespáchal, a jak to nyní vypadá, jeho přání se i splní.

Dole jsou uvedena čísla, na nichž mě můžete kontaktovat. Doufám, že budete mít soucit a že se mi brzy ozvete.

S upřímným pozdravem

Erica

Erica Donahueová

6

Vrátím listy silného a tuhého papíru zpět do obálky, pak dopis zabalím do papírových kapesníků z palubní přihrádky a uložím ho do kapsy na zip ve své tašce, abych ho co nejlíp ochránila. I kdybych se nenaučila nic jiného, vím, že se nic nedá vrátit. Jakmile byl potenciální důkaz rozříznut, kontaminován nebo ztracen, je to, jako když archeologická lopatka rozbije starodávný poklad.

„Zřejmě neví, že ty a já jsme manželé,“ poznamenám, zatímco stromy podél silnice se prudce zmítají ve větru a bílý sníh divoce krouží.

„Možná ne,“ odpoví Benton.

„Její syn to ví?“

„Nemluvím s pacienty o tobě nebo o svém soukromém životě.“

„Pak toho o mně asi moc neví.“

Snažím se přijít na to, jak je možné, že Erica Donahueová neřekla svému šoférovi, že osoba, které má doručit dopis, je malá světlovlasá žena a ne vysoký muž se stříbrnými vlasy.

„Používá psací stroj, za předpokladu, že to psala sama,“ pokračuju v dedukci. „A každý, kdo by si dal tolik práce a přelepil obálku páskou, aby zajistil důvěrnost, by pravděpodobně nepřipustil, aby ten dopis psal na stroji někdo jiný. Jestli stále používá psací stroj, je nepravděpodobné, že navštěvuje internet a hledá na Googlu. Tlačený dopisní papír s vodoznakem, plnicí pero, kurzíva, to vše naznačuje nějakého perfekcionistu, někoho velmi puntičkářského, kdo má pevně daný a neměnný způsob, jak co dělá.“

„Paní Donahueová je umělkyně,“ doplní Benton. „Klasická klavíristka, která nemá tytéž zájmy o nejmodernější techniku jako ostatní z její rodiny. Manžel je jaderný fyzik. A starší syn je inženýr v Langley. A Johnny, jak poukázala, je obrovsky nadaný. V matematice, přírodních vědách. To, že ten dopis napsala, mu nepomůže. Kéž by to neudělala.“

„Zdá se, že ses mu hodně věnoval.“

„Nesnáším, když se zranitelní lidé stanou snadným terčem. Jen proto, že se někdo odlišuje a nechová se jako my ostatní, musí být prostě něčím vinen.“

„Jsem si jistá, že by státní zástupce okresu Essex nebyl nadšený, kdyby tohle od tebe slyšel.“ Domnívala jsem se, že právě tento zástupce pověřil Bentona vypracováním posudku na Johnnyho Donahuea, ale Benton se nechová jako konzultant a už vůbec ne jako konzultant úřadu okresního státního zástupce. Chová se jinak.

„Nepravdivá tvrzení, nedostatek vizuálního kontaktu, falešná přiznání. Kluk s Aspergerovým syndromem a jeho nikdy nekončící osamělost a hledání přátel,“ poznamená Benton. „Není neobvyklé, že se takový člověk dá až příliš ovlivnit.“

„Proč by někdo chtěl ovlivnit Johnnyho, aby na sebe vzal vinu za násilný zločin?“

„Stačí naznačit, že je něco podezřelého, třeba jaká to je zvláštní náhoda, že jsi rozrušeně mluvil o tom, že pojedeš do Salemu, a pak tam byl najednou zavražděn ten malý chlapec. Víš jistě, že sis poranil ruku, když jsi ji strčil do zásuvky a píchl se o nůž na maso, nebo se to stalo jinak a ty si to nepamatuješ? Lidé vidí vinu a pak ji Johnny vidí taky. Je doveden k tomu, aby říkal to, o čem si myslí, že lidé chtějí slyšet, a aby věřil tomu, čemu podle něj lidé chtějí věřit. Naprosto nechápe důsledky svého chování. Podle statistik jsou lidé s Aspergerovým syndromem, zvlášť mladiství, až nadměrně zastoupení mezi nevinnými, kteří jsou zatčeni a usvědčeni ze zločinů.“

Sněhové vločky jsou najednou velké a divoce poletují v silném větru jako bílé okvětní plátky svídy. Benton přesune převodovku Tiptronic a zlehka se dotkne brzd.

„Možná bychom měli zajet ke kraji.“ Nevidím na silnici, protože přední světla se odrážejí od bílé záplavy hrnoucí se na nás ze všech stran.

„Nějaká abnormální bouřková buňka, s mohutnými srážkami.“ Benton se nakloní blíž k volantu a upřeně se zadívá přímo před sebe, zatímco do nás narážejí zuřivé poryvy větru. „Myslím, že nejlepší bude tomu ujet.“

„Asi bychom měli zastavit.“

„Jsme na vozovce. Rozeznám, ve kterém jsme pruhu. Nic proti nám nejede.“ Pohlédne do zrcátka. „Za námi taky nic.“

„Doufám, že máš pravdu.“ A nemluvím jen o sněhu. Všechno vypadá hrozivě, jako by nás obklopovaly zlověstné síly, jako by nás něco varovalo.

„Nebylo to od ní chytré. Emocionální krok, možná dokonce dobře míněný, ale ne chytrý.“ Benton velice pomalu projíždí bělostným chaosem. „Je to svědectví z druhé ruky, ale nepomůže to. Bude nejlepší, když jí nebudeš volat.“

„Ten dopis budu muset ukázat policii,“ namítnu. „Anebo jim aspoň o něm říct, aby se mohli rozhodnout, co chtějí dělat.“

„Všechno tím jen zhoršila.“ Vysloví to, jako by on jediný o věcech rozhodoval. „Nezapleť se do toho tím, že jí budeš volat.“

„Jak všechno zhoršila, kromě toho, že se pokouší ovlivnit úřad soudního lékaře?“ zeptám se.

„Několika klíčovými tvrzeními, která jsou nesprávná. Johnny nečte horory nebo romány o nadpřirozených či násilných věcech ani nechodí na takové filmy, nebo aspoň o tom nevím, a tenhle detail mu nepomůže. A Mark Bishop nebyl zavražděn časně odpoledne. Spíš před čtvrtou. Paní Donahueová si možná neuvědomuje, co tím o synovi naznačuje,“ řekne Benton a vzápětí sněhová bouře ustane tak náhle, jak začala.

Vločky jsou znovu malé a zmrzlé, krouží nad vozovkou jako písek a hromadí se v mělkých závějích na krajích silnice.

„Je pravda, že Johnny byl s kamarádkou v The Biscuit,“ pokračuje Benton, „ale podle něj tam byl až do dvou, ne do jedné. Zjevně tam chodil s tou kamarádkou často, ale nevím o tom, že by měl nějaké neměnné pravidlo, že tam s ní musí chodit každou sobotu od deseti do jedné.“

The Biscuit je na Washington Street, necelých patnáct minut pěšky od našeho domu v Cambridgi. Vzpomenu si na soboty, kdy jsem bývala doma a kdy jsme s Bentonem chodívali do tohoto malého bistra s dřevěnými lavicemi, kde mají jídelní lístek napsaný křídou na tabuli. Ráda bych věděla, jestli tam Johnny a jeho přítelkyně někdy byli ve stejnou dobu jako my.

„Co jeho přítelkyně uvádí o času, kdy z bistra odešli?“ zeptám se.

„Tvrdí, že vstala od stolu kolem jedné po poledni a nechala ho tam sedět, protože se choval divně a odmítal odejít s ní. Podle její výpovědi na policii Johnny mluvil o tom, že pojede do Salemu, aby si dal věštit osud, mluvil o tom rozčileně a seděl pořád u stolu, když vycházela ze dveří.“

Připadá mi zajímavé, že se Benton díval na policejní výpověď nebo zná detaily toho, co uvedla svědkyně. Jeho úlohou není rozhodovat o vině či nevině nebo se o to zajímat, ale posoudit, jestli pacient mluví pravdu nebo simuluje a zda je způsobilý být postaven před soud.

„Někdo s Aspergerem by jen těžko chápal pojem věštění budoucnosti nebo čtení z karet či cokoli tohoto druhu,“ dodá Benton, a čím víc mi toho sděluje, tím jsem zmatenější.

Mluví se mnou, jako by byl detektiv a pracovali bychom na tom případu společně, přesto ohledně Jacka Fieldinga je tajuplný. To není náhoda. Můj manžel zřídkakdy prozrazuje informace, i když to navenek vypadá jinak. Když si myslí, že bych měla znát nějakou informaci, kterou mi nesmí říct, najde takový způsob, abych na to přišla sama. Když usoudí, že bude nejlepší, abych něco nevěděla, nepomůže mi. Je to frustrující způsob života a aspoň za sebe mohu říci, že se s Bentonem nikdy nenudím.

„Johnny není schopen myslet abstraktně, nechápe metafory. Je velmi konkrétní,“ pokračuje Benton.

„Co ostatní lidé v bistru?“ zeptám se. „Mohl někdo v tom bistru potvrdit, co říkala ta přítelkyně nebo co prohlašuje Johnny?“

„Nic určitějšího, než že Johnny a Dawn Kincaidová tam tu sobotu dopoledne byli,“ odpoví Benton a já si nevzpomínám, kdy jsem ho viděla tak znepokojeného někým, na koho dělal posudek. „Nevědí o tom, že by to byl každotýdenní zvyk, a v době, kdy se Johnny přiznal, uplynulo už několik dní. Je udivující, jakou mají lidé děravou paměť, a pak se začnou dohadovat.“

„Takže všechno, co máš, je to, co tvrdí Johnny, a teď to, co jeho matka píše v tom dopise,“ znovu opakuju, co jsem slyšela. „Johnny říká, že z The Biscuit odešel ve dvě, což by mu nedávalo dost času, aby se dostal do Salemu a spáchal tu vraždu kolem čtvrté. A jeho matka prohlašuje, že odešel v jednu, což by mu ponechalo dost času, aby to udělal.“

„Jak jsem řekl, tohle nepomůže. To, co je v dopise jeho matky, je pro Johnnyho hodně špatné. Zatím jediné skutečné alibi, které někdo může poskytnout a mohlo by dokázat, že jeho přiznání je nesmyslné, je problematická časová osa. Ale hodina tu má velký význam, nebo by mohla mít.“

Představím si, jak Johnny vstává od svého stolku v The Biscuit kolem jedné odpoledne a míří do Salemu. Podle provozu a doby, kdy skutečně odjel z Cambridge nebo Somerville a zamířil na sever po I95, mohl být v domě Bishopových v historické čtvrti ve dvě nebo půl třetí.

„Má auto?“ zeptám se.

„Neumí řídit.“

„Taxi, vlak? Trajekt v téhle roční době nejezdí. Začne být v provozu zase až na jaře a Johnny by na něj musel nastoupit v Bostonu. Ale máš pravdu. Bez auta by mu trvalo déle se tam dostat. Hodina by mohla mít velký význam pro někoho, kdo musel sehnat dopravu.“

„Jen nechápu, kde vzala paní Donahueová tenhle detail,“ poznamená Benton. „Možná od Johnnyho. Možná znovu změnil svou historku. Johnny řekl, že odešel z The Biscuit ve dvě, ne v jednu, ale možná tento velmi rozhodující údaj změnil, protože si myslí, že tak to někdo chce slyšet. Přesto by to bylo neobvyklé, velmi neobvyklé.“

„Ty jsi byl s ním dnes ráno.“

„Já ho rozhodně neovlivňoval, aby změnil nějaký detail.“

Benton tím říká, že tento detail je nový a že nevěří, že Johnny změnil svou historku o tom, v kolik odešel z bistra. Zdá se, že se paní Donahueová prostě zmýlila, ale když si to snažím představit, něco mi na tom nesedí.

„Jak by se tedy dostal do Salemu?“ zeptám se.

„Mohl jet taxíkem nebo vlakem, ale nejsou důkazy, že by to či ono udělal. Nikdo ho neviděl, nenašly se žádné stvrzenky, nic, co by dokazovalo, že vůbec v Salemu byl nebo měl nějaký kontakt s rodinou Bishopových. Nic kromě jeho přiznání,“ odpoví Benton a přitom se dlouze zadívá do zpětného zrcátka. „A důležité na tom je, že se jeho historka přesně shoduje s tím, co bylo ve zprávách, a Johnny mění detaily podle toho, jak se mění obsah zpráv a různé teorie. Tahle část matčina dopisu je přesná.

Johnny papouškuje detaily slovo od slova. Včetně toho, když mu někdo vsugeruje nějaký scénář nebo informace – jinými slovy, když ho vede. Sugestibilita, zranitelnost vůči manipulaci, chování, které vyvolává podezření, to jsou charakteristické známky Aspergerova syndromu.“ Znovu pohlédne do zrcátka. „A pozornost věnovaná detailu, nepatrným maličkostem, které ostatním připadají divné. Třeba kolik je hodin. Stále trval na tom, že odešel z The Biscuit ve dvě odpoledne. Přesně tři minuty po druhé. Když se Johnnyho zeptáš, kolik je hodin nebo v kolik hodin něco dělal, poví ti to prakticky na sekundu.“

„Tak proč by ten detail měnil?“

„Podle mého názoru by to neudělal.“

„Zdá se, že by pro něj bylo lepší, kdyby řekl, že odešel dřív, pokud opravdu chce, aby lidé věřili, že zavraždil Marka Bishopa.“

„Neříká to, protože chce, aby tomu lidé věřili. Ale protože tomu sám věří. Ne proto, že si na to vzpomíná, ale proto, že si na to nevzpomíná a někdo mu to namluvil.“

„Ale kdo? To vypadá, že se přiznal ještě dřív, než byl vůbec podezřelý a než ho vyslýchali. Takže ho k falešnému přiznání nesvedla například policie.“

„On si to nepamatuje. Je přesvědčený, že poté, co ve dvě odešel z The Biscuit, měl asociativní epizodu, nějak se dostal do Salemu a zabil malého chlapce nastřelovačkou hřebíků –“

„Tak to nebylo,“ přeruším Bentona. „To ti můžu říct s jistotou. Marka Bishopa nastřelovačkou hřebíků nezabil. Ani nikdo jiný.“

Benton neřekne nic, jen přidá plyn. Sněhové vločky jsou zase malé a vyluzují zvuk, jako když do auta naráží štěrk.

„Paní Donahueová taky očividně neporozuměla Jackovu lékařskému vyjádření.“ Mluvím s přesvědčením, zatímco nějaká jiná moje část si nepřestává dělat starosti s tím, jak bych se měla vůči paní Donahueové chovat. Uvažuji o tom, že poslechnu Bentona a nebudu jí volat. Místo toho hned ráno pověřím svého administrativního asistenta Bryce, aby ji kontaktoval a řekl, že je mi to líto, ale o případu Marka Bishopa ani o žádném jiném případu nemůžu mluvit. Je důležité, aby Bryce nevzbudil dojem, že jsem moc zaneprázdněná a že se mě neštěstí paní Donahueové nedotýká. Přitom si znovu vzpomenu na matku svobodníka Gabriela a nepříjemné věci, které mi vyčetla dnes ráno v Doveru. „Předpokládám, že sis přečetl pitevní zprávu,“ obrátím se zas k Bentonovi.

„Ano.“

„Pak víš, že v Jackově zprávě není nic, co by zmiňovalo nastřelovací pistoli, jen to, že příčinou smrti byla poranění způsobená hřebíky, které pronikly do mozku.“ Usoudím, že asi nemohu nechat Bryce, aby ten telefonát vyřídil místo mě. Udělám to sama a požádám paní Donahueovou, aby mě už nekontaktovala. Zdůrazním, že to je pro její vlastní ochranu. Pak mě znovu přepadnou pochyby a nemohu se rozhodnout, co s ní udělám. Už si sama sebou nejsem tak jistá. Vždycky jsem spoléhala na svou schopnost jednat se zničenými lidmi, nešťastnými a rozzuřenými lidmi, ale tomu, co se stalo dnes ráno, nerozumím. Paní Gabrielová mě osočila, že jsem šovinistka. To mi ještě nikdo nikdy neřekl.

„Lidé, na jejichž mínění záleží, nastřelovací pistoli na hřebíky nevyloučili,“ informuje mě Benton. „Včetně Jacka.“

„To se mi ani nechce věřit.“

„Říkal to.“

„To slyším poprvé.“

„Říkal to každému, kdo chtěl poslouchat. Je mi jedno, co je v jeho písemné zprávě, dokumentu, který jsi viděla,“ opakuje Benton a přitom sleduje zpětné zrcátko.

„Proč by říkal něco, co je v rozporu s laboratorními zprávami?“

„Jen ti tlumočím to, co vím jistě, tedy že tvrdil, že zbraní byla nastřelovací pistole.“

„Tvrzení, že byla použita nastřelovací pistole, naprosto odporuje vědeckým a lékařským faktům.“ V bočním zrcátku na své straně zahlédnu v dálce za námi reflektory. „Nastřelovací pistole zanechává stopy odpovídající jedinému mechanickému úderu, podobné otisku úderníku na nábojnici. Kdežto v tomhle případě máme na hřebících stopy nástroje, které odpovídají ručnímu kladivu, a také na chlapcově kůži na temeni, na lebce a spodních zhmožděninách byly vzory kladiva. Nastřelovací hřebíkové pistole často zanechávají zbytky po iniciátoru podobné zbytkům střelného prachu, ale poranění u Marka Bishopa byla negativní na olovo, na baryum. Nastřelovací hřebíková pistole nebyla použita a upřímně mě udivuje, že naznačuješ, že si policie a státní zástupce myslí něco jiného.“

„Není těžké pochopit, že lidé u tohoto případu chtějí věřit řadě věcí,“ poznamená Benton, který přidal plyn a jede teď nejvyšší dovolenou rychlostí.

Znovu se podívám do bočního zrcátka a vidím, že reflektory jsou teď mnohem blíž. V zrcátku září jasná namodrale bílá světla. Velké SUV s xenony a mlhovkami. Marino, pomyslím si. A za ním, doufám, jede Lucy.

„Chtějí věřit, že Johnnyho přiznání je pravdivé, jak jsem už řekl,“ pokračuje Benton. „Chtějí si myslet, že to musel být bleskový útok, že Mark Bishop nemohl vidět, jak to přichází, jinak by se usilovně bránil. Nikdo si nechce myslet, že to dítě bylo přidrženo a vědělo, co se mu stane, zatímco mu někdo do hlavy vtloukal hřebíky kladivem, prokristapána.“

„Neměl žádná obranná poranění, žádné stopy zápasu, žádné stopy, že by ho někdo držel. Je to v Jackově zprávě. Určitě jsi ji viděl a jsem si jistá, že to všechno Jack vysvětlil státnímu zástupci, policii.“

„Kéž bys tu zatracenou pitvu dělala ty.“ Benton pohledem zkontroluje zrcátka.

„Co přesně Jack říkal, kromě toho, co jsem četla v jeho dokumentech? Vedle zmínky o nastřelovací pistoli.“

Benton neodpoví.

„Asi to nevíš,“ dodám potom, ale jsem přesvědčená, že to ví.

„Řekl, že nastřelovací pistoli nemůže vyloučit,“ odpoví konečně Benton. „Prý to není možné definitivně určit. Řekl to poté, co na to byl dotázán v souvislosti s tím, co Johnny tvrdil ve svém přiznání. Jackovi byla položena konkrétní a přímá otázka, zda byla použita nastřelovací pistole na hřebíky.“

„Odpověď zní jednoznačně ne.“

„O tom by se s tebou přel. Tvrdil, že to v tomto případě nelze s určitostí říci. Uvedl, že je možné, že to byla hřebíková pistole.“

„Říkám ti, že to možné není, a tohle lze říct s určitostí,“ odporuji. „A o nastřelovací pistoli slyším teď poprvé, s výjimkou toho, co bylo na internetu, což ovšem neberu v úvahu, protože neberu v úvahu většinu věcí ve zprávách, dokud si nejsem jistá zdroji.“

„Prohlásil, že když někomu přitiskneš nastřelovací pistoli k hlavě, dostaneš otisk, který se podobá otisku ústí hlavně při kontaktním střelném poranění. A že je možné, že právě takový otisk vidíme na kůži temene a ve spodní tkáni. A proto tu nejsou žádné stopy po zápasu nebo důkazy, že chlapec věděl, co se děje.“

„Nedostal bys otisk ústí podobný kontaktní střelné ráně a není to možné,“ namítnu. „Poranění, která jsem viděla na fotografiích, nesou stopy kladiva a fakt, že tam nebyly žádné důkazy o zápasu, neznamená, že ten chlapec nebyl nějak donucen, vlákán nebo zmanipulován, aby spolupracoval. Připadá mi to, jako by se některé zúčastněné strany rozhodly ignorovat fakta tohoto případu kvůli tomu, čemu chtějí věřit. To je hrozně nebezpečné.“

„Myslím, že právě Fielding ignoruje fakta toho případu. Možná úmyslně.“

„Proboha, Bentone. Fielding je možná všelijaký…“

„Anebo to je nedbalost. Je to jedno, nebo druhé,“ prohlásí Benton a zřejmě má něco konkrétního na mysli, aspoň se tak domnívám. „Poslouchej. V uplynulých šesti měsících jsi dělala to nejlepší, co je v tvých silách.“

„Co má tohle znamenat?“ Ale vím, co to znamená. Znamená to přesně to, čeho jsem se bála každičký den, co jsem byla pryč.

„Pamatuješ, když byl tvůj kolega tehdy v dávnověku v Richmondu?“ Benton se tím blíží k oblasti, která je zakázaná, i když to možná nemusí vědět. „Od prvního dne nesnášel pitvy dětí, to je naprostá pravda, jak jsi zdůraznila. Když přivezli mrtvé dítě, prchal jako o život a někdy zmizel na několik dní. A ty jsi jezdila kolem dokola, snažila ses ho najít, zašla jsi do jeho domu, do oblíbeného baru, do té zatracené posilovny nebo na taekwondo, kde se buď opíjel do němoty, nebo do někoho bušil a kopal jako divý. Ne že by se kdokoli z nás rád zabýval mrtvými dětmi, proboha, ale on s tím měl skutečný problém.“

Měla jsem přimět Fieldinga, aby se věnoval chirurgické patologii, aby pracoval v nemocniční laboratoří, zabýval se biopsiemi. Místo toho jsem ho poučovala a podporovala.

„Ale přesto si vzal na starost případ Marka Bishopa,“ pokračuje Benton. „Mohl ho předat některému z tvých dalších doktorů. Jen doufám, že nelhal; pevně doufám, že kromě všeho ostatního ještě nelhal.“ Ale Benton si myslí, že Fielding lže. Poznám to.

„Kromě čeho ostatního?“ zeptám se. Přitom se dívám do bočního zrcátka a v duchu se ptám, proč je nám Marino v patách.

„Doufám, že ho někdo nepřiměl k tomu, aby připustil možnost nastřelovací pistole, i když ví, že to tak není.“ Benton se dovede dívat do zrcátek, aniž pohne hlavou. To všechno ty roky práce v utajení, hlídání si zad, protože skutečně musel. Některých zvyků se nikdy nezbavíte.

„Kdo?“ zeptám se.

„Nevím.“

„Zdá se, že víš. Nechceš mi to povědět.“ Je zbytečné na něj naléhat. Jestli mi to nepoví, pak proto, že nemůže. Dvacet let takových tanečků a stále to není snazší.

„Policie chce mít ten případ vyřešený, to je jisté,“ pokračuje Benton. „Chce, aby zbraní byla nastřelovací pistole na hřebíky, protože k tomu se přiznal Johnny a protože s touhle představou je snazší se vyrovnat než s představou kladiva. Obávám se, že někdo Jacka ovlivnil.“

„Někdo ho ovlivnil? Nebo se jen dohaduješ, že ho někdo ovlivnil?“

„Mám obavy, že to je možná Jack, kdo ovlivňuje lidi,“ upřesní Benton a to je to, co si doopravdy myslí.

„Ráda bych, aby nám Marino nejel za zadkem. Těmi zatracenými světly mě oslňuje. Co to vyvádí?“

„To není Marino,“ odpoví Benton. „Jeho suburban nemá taková světla a má přední poznávací značku. Tenhle ji nemá. Je z jiného státu, ze státu, který nevyžaduje přední značku, nebo byla odstraněná, anebo je něčím zakrytá.“

Otočím se, abych se podívala, a světla mě bodnou do očí. SUV je za námi jen o několik délek vozu.

„Možná se nás někdo snaží předjet,“ uvažuji nahlas.

„Dobrá, uvidíme, ale nemyslím si to.“ Benton zpomalí, a SUV také. „Přinutím tě nás předjet, co ty na to?“ To adresuje Benton řidiči za námi. „Podívej se na to číslo ze zadní značky, až pojede kolem,“ požádá pak mě.

Téměř se na silnici zastavíme a SUV také. Pak rychle couvne, obrátí se do protisměru a rozjede se směrem od nás. Když rychle ujíždí zasněženou nocí po zasněžené silnici, smýká sebou ze strany na stranu. Nemohu rozeznat značku na jeho zadním nárazníku ani žádný detail SUV, jen to, že je tmavé a velké.

„Proč by nás někdo sledoval?“ ptám se Bentona, jako by to mohl vědět.

„Nemám tušení, co to bylo,“ odpoví.

„Někdo nás sledoval. To to bylo. Držel se příliš blízko kvůli počasí, protože viditelnost je tak špatná, že musíš zůstat blízko, jinak sledovaného člověka snadno ztratíš, kdyby odbočil.“

„Nějaký blbec,“ usoudí Benton. „Nikdo zkušený. Pokud schválně nechtěl, abychom věděli, že je za námi. Anebo si myslel, že si toho nevšimneme.“

„Jak je to vůbec možné? Právě jsme projeli sněhovou bouří. Kde se kruci vzal? Spadl z nebe?“

Benton vezme svůj mobil a vyťuká číslo.

„Kde jsi?“ řekne někomu, kdo se ozve, a po odmlce dodá: „Velké SUV s mlhovkami, xenony, bez přední značky, těsně nám za zadkem. Správně. Otočil do protisměru a uháněl na druhou stranu. Ano, na dálnici číslo dvě. Projelo kolem tebe něco takového? No, to je divné. Musel odbočit. Takže jestli… Ano. Díky.“

Benton vrátí telefon zpět na konzolu a vysvětlí mi to: „Marino je pár minut za námi a Lucy hned za ním. To SUV zmizelo. Jeli někdo takový idiot, aby nás sledoval, zkusí to znovu a my to rozluštíme. Jestli bylo jeho cílem nás zastrašit, pak dotyčný vůbec nezná svůj terč.“

„Takže teď jsme terč.“

„Nikdo, kdo o nás něco ví, by to nezkoušel.“

„Kvůli tobě.“

Benton neodpoví. Ale to, co řekl, je pravda. Každý, kdo něco ví o Bentonovi, by si uvědomoval, jak pošetilá je představa, že by se dal zastrašit. Cítím jeho pevnou sílu, jeho ocelovou auru. Vím, co dokáže, když je v ohrožení. Benton a Lucy reagují na výzvu podobně. Vítají ji. Benton je pouze chladnokrevnější, rafinovanější a střízlivěji uvažující, než má neteř kdy bude.

„Erica Donahueová.“ To je první myšlenka, která mě napadla. „Už poslala jednoho člověka, aby nás dostihl, a pochybuji, že si uvědomuje, jak je ten okouzlující, pohledný, na Harvardu vystudovaný psycholog jejího syna nebezpečný.“

Benton se neusměje. „Nedávalo by to smysl.“

„Kolik lidí ví, kde jsme?“ Je zbytečné, abych se snažila odlehčit náladu, která je vytrvale napjatá. Benton má vlastní typ ostražitosti. Liší se od Lucyiny a umí ji mnohem lépe utajovat. „Anebo kde momentálně jsem já. Kolik lidí to ví?“ pokračuju. „Nejen matka nebo šofér. Co udělal Jack?“

Benton znovu zvýší rychlost a neodpovídá mi.

„Přece si nemyslíš, že Jack má nějaký důvod nás zastrašovat. Nebo se o to pokoušet,“ řeknu po chvíli.

Benton stále neodpovídá a jedeme dál v tichu. Po SUV s mlhovými a xenonovými světly není ani stopy.

„Lucy má podezření, že Jack moc pije.“ Benton konečně zase promluví. „Ale to bys měla slyšet od ní. A od Marina.“ Jeho tón je vyrovnaný a rozeznám v něm nesmiřitelnost. Benton necítí k Fieldingovi nic než opovržení, i když o tom většinou nemluví.

„Proč by Jack lhal? Proč by se snažil někoho ovlivňovat?“ vracím se k tématu.

„Očividně chodil do práce pozdě a občas zmizel a už zas má ty svoje kožní problémy.“ Benton neodpoví na mou otázku. „Pevně doufám, že kromě všeho ostatního nebere taky steroidy, zvlášť v jeho věku.“

Nechám si pro sebe obvyklou obranu v tom smyslu, že když je Fielding silně ve stresu, má problémy s ekzémem a s vypadáváním vlasů a že tomu nemůže zabránit. Vždycky byl posedlý svým tělem, je klasickým případem bigorexie, svalové dysmorfie, a velmi pravděpodobně to lze přičíst sexuálnímu zneužívání, které zažil jako mladý chlapec. Bylo by absurdní argumentovat tím vším a tentokrát to nehodlám připomínat. Výjimečně to neudělám. Dál sleduji boční zrcátko. Ale xenonové reflektory a mlhovky zmizely.

„Proč by o tomhle případu lhal?“ zeptám se znovu. „Proč by chtěl kvůli tomu někoho ovlivňovat?“

„Nedovedu si představit, jak bys přiměla malého kluka, aby při tom zůstal v klidu,“ řekne Benton a myslí tím smrt Marka Bishopa. „Rodina byla v domě a údajně neslyšeli žádný křik, neslyšeli nic. Tvrdí, že Mark si jednu chvíli hrál a vzápětí na zahradě ležel tváří dolů. Snažím se představit si, co se stalo, ale nejde to.“

„Dobře. Promluvíme si o tom, protože na moje otázky stejně neodpovídáš.“

„Snažil jsem se představit si to, rekonstruovat, ale bezvýsledně. Rodina byla doma. Zahrada není velká. Jak je možné, že nikdo nikoho neviděl nebo nic neslyšel?“

Benton má na tváři ponurý výraz. Projíždíme teď kolem bowlingové herny Lanes & Games, kde Marino hraje ligu. Jak se jmenuje jeho družstvo? Nešetři nikoho. Jeho noví kamarádi, lidé od policie a z armády.

„Myslel jsem, že to všechno v duchu uvidím, ale prostě si nedokážu představit, jak se to stalo,“ opakuje Benton znovu, protože mi nemůže nebo nechce říci, co si skutečně myslí o Fieldingovi.

„Člověk, který přesně věděl, co dělá.“ Já si to představit umím. Umím si představit i s bolestnými detaily, co vrah dělal. „Někdo, kdo byl schopen chlapce upokojit, možná ho zlákat k tomu, aby udělal, co se mu řeklo. Možná si Mark myslel, že to je součást nějaké hry, fantazie.“

„Nějaký cizí člověk se ukázal na jeho zahradě a přiměl ho hrát hru, která zahrnovala zatloukání hřebíků do hlavy – nebo to mělo být jen jako, což je pravděpodobnější,“ uvažuje Benton. „Snad. Ale cizí člověk? To se mi nezdá. Chybělo mi, že jsem si s tebou nemohl promluvit.“

„Nebyl to cizí člověk, nebo aspoň ho Mark za cizího nepovažoval. Domnívám se, že to byl někdo, komu Mark neměl důvod nedůvěřovat – bez ohledu na to, co po něm požadoval.“ Tuto domněnku zakládám na tom, co vím o Markových poraněních, nebo spíš o jejich malém počtu. „Tělo nevykazovalo žádné známky, že byl vystrašený a v panice, že se snažil bránit nebo utéct. Podle mě je pravděpodobné, že vraha dobře znal nebo byl z nějakého důvodu ochotný spolupracovat. Taky mi chybělo, že jsem s tebou nemohla mluvit, ale teď jsem tady a ty se mnou nemluvíš.“

„Mluvím s tebou.“

„Jednou ti tajně dám do pití thiopental. A dozvím se všechno, cos mi zatím nikdy neřekl.“

„Kdyby to fungovalo, oplatím ti to. Ale pak bychom oba byli ve vážném maléru. Ty nechceš všechno vědět. Nebo bys neměla chtít. A já nejspíš taky ne.“

„Čtyři hodiny odpoledne, třicátého ledna.“ Přemýšlím o tom, jak velká asi byla tma, když byl Mark zavražděn. „V kolik hodin ten den zapadalo slunce? Jaké bylo počasí?“

„Úplná tma v šestnáct třicet, chladno, zataženo,“ odpoví Benton, který by si tyto detaily zjistil hned na začátku, kdyby tento případ vyšetřoval.

„Snažím se vzpomenout si, jestli na zemi ležel sníh.“

„V Salemu ne. Hustě pršelo, protože tam je přístav. Voda ohřívá vzduch.“

„Takže na zahradě Bishopových se nenašly žádné stopy nohou.“

„Ne. A ve čtyři se stmívalo a zadní zahrada ležela ve stínu keřů a stromů,“ doplní Benton, jako by byl detektiv v tomto případu. „Podle výpovědi rodiny vyšla Markova matka, paní Bishopová, ven v šestnáct dvacet, aby odvedla Marka do domu, a našla ho ležet na břiše mezi listím.“

„Proč předpokládáme, že byl zabit těsně předtím, než ho našla? Fyzická zjištění nám rozhodně nikdy neumožní stanovit čas smrti přesně na čtyři hodiny odpoledne.“

„Je tu fakt, že si rodiče vzpomínají, že se podívali z okna přibližně ve tři čtvrtě na čtyři a viděli Marka, jak si hraje,“ odpoví Benton.

„Hraje si? Co to přesně znamená? Jak si hrál?“

„Nevím přesně.“ Zase ta jeho vyhýbavost. „Rád bych si promluvil s rodinou.“ Podezírám ho, že už s nimi hovořil. „Chybí tu spousta detailů. Ale hrál si sám na zahradě, a když se matka podívala kolem čtvrt na pět z okna, neviděla ho. Tak šla ven, aby ho vzala domů, a našla ho tam ležet. Snažila se ho probudit, pak ho zvedla a utíkala s ním dovnitř. Na tísňovou linku zavolala přesně v šestnáct dvacet tři. Byla hysterická, řekla, že se syn nehýbá ani nedýchá, a že se bojí, že se něčím udusil.“

„Proč si myslela, že se mohl udusit?“

„Prý si předtím, než si šel hrát ven, dal do kapsy nějaké zbytky vánočního cukroví. Tvrdé bonbony, a poslední, co mu řekla, když vycházel ze dveří, bylo, aby necucal bonbony, když běhá nebo skáče.“

Nemohu si pomoci, ale mám za to, že takový detail by Benton získal od Bishopových jen osobně. Domnívám se, že s nimi mluvil.

„A nevíme, jak si hrál? Byl sám, běhal, skákal?“ ptám se dál.

„Dostal jsem se k tomu případu až potom, co se k němu Johnny přiznal.“ Benton je už zas vyhýbavý. Z nějakého důvodu nechce mluvit o tom, co Mark dělal na zadní zahradě. „Paní Bishopová později vypověděla před policií, že nikoho v té oblasti neviděla, ani známku, že by někdo byl na jejich pozemku, a než se Mark dostal na pohotovost, ani netušila, že byl zavražděn. Hřebíky byly zatlučené celé, takže je zakrývaly vlasy, a nikde žádná krev. A chyběly mu boty. Měl na sobě adidasky, když si hrál na zahradě, a ty zmizely a nenašly se.“

„Chlapec si hraje na zahradě skoro ve tmě. A zase, je těžké si představit, že by spolupracoval s někým cizím. Pokud to nebyla osoba, která reprezentovala něco, čemu instinktivně věřil.“ Dál rozvíjím tento bod.

„Hasič. Policista. Muž, který jezdí s autem se zmrzlinou. Někdo takový,“ uvažuje Benton nenucené, jako by bylo neškodné o tomhle mluvit. „Anebo hůř. Člen jeho rodiny.“

„Člen rodiny by ho zabil takovým sadistickým, odporným způsobem a pak mu vzal boty? To spíš vypadá, že si ty boty někdo odnesl jako suvenýr.“

„Anebo to tak má vypadat,“ míní Benton.

„Nejsem žádný soudní psycholog,“ řeknu na to. „Hraju tady tvou úlohu a to bych neměla. Ráda bych viděla místo, kde se to stalo. Jack tam vůbec nešel a měl udělat revizi.“ Při těch slovech moje nálada klesne ještě níž. Jack nešel na místo činu v případu Marka Bishopa a nešel ani do Norton’s Woods.

„Nebo jiné dítě. Děti hrající hru, která se zvrhla ve vražednou,“ poznamená Benton.

„Jestli to bylo další dítě,“ namítnu, „pozoruhodně dobře se vyznalo v anatomii.“

V duchu si vybavím fotografie z pitvy, chlapcovu hlavu s kůží na hlavě odhrnutou dozadu. Představím si snímky z CT, trojrozměrná zobrazení čtyř pěticentimetrových železných hřebíků proniknuvších do mozku.

„Ten, kdo to udělal, si nemohl vybrat smrtelnější umístění, kam zarazit hřebíky,“ vysvětlím. „Tři prošly spánkovou kostí nad levým uchem a prorazily Varolův most. Jeden byl zatlučený ve spodině lebeční, směrem nahoru, takže poškodil cervikomedulární junkci čili horní krční míchu.“

„Jak rychle ho to zabilo?“

„Téměř okamžitě. Už jen hřebík ve spodině lebeční ho mohl zabít v několika minutách, za tak krátkou dobu, jak trvá, než zemřeš, když nemůžeš dýchat. Poranění na úrovni míchy Cl a C2 způsobuje zástavu dýchání. Policie, státní zástupce, případně porota, by jen stěží uvěřili, že to mohlo udělat jiné dítě. Zdá se, že způsobit smrt, téměř okamžitou smrt, byl záměr. A předem promyšlený, pokud kladivo a hřebíky nebyly na místě činu, na zahradě nebo v domě, a to podle všech zpráv nebyly. Je to tak?“

„Kladivo ano. Ale ve kterém domě nemají kladivo? A otisky toho nástroje neodpovídají. Ale to víš z laboratorních zpráv. Žádné hřebíky jako ty, co ho zabily. Takové se v domě rodiny nenašly, ani žádná nastřelovací pistole,“ odpoví Benton.

„Byly to Lhřebíky, používané výhradně na podlahy.“

„Podle policie se v tom obydlí žádné takové hřebíky nenašly,“ opakuje Benton.

„Železné, ne z nerezové oceli.“ Pokračuju v detailech z fotografií, z laboratorních zpráv, a celou dobu se poslouchám a uvědomuju si, že ten případ probírám s Bentonem, jako by to byl můj případ. Jako by byl jeho. Jako bychom na něm pracovali tak, jak jsme to dělávali v našich společných začátcích. „Se stopami rzi navzdory ochrannému zinkovému povlaku, což naznačuje, že nebyly čerstvě koupené,“ hovořím dál. „Zřejmě někde ležely a byly vystavené vlhkosti, možná slané vodě.“

„Nic takového na místě činu nebylo. Žádné podlahové Lhřebíky, vůbec žádné železné hřebíky,“ potvrdí Benton. „Fámu o nastřelovací pistoli šířil otec, přinejmenším na veřejnosti.“

„Na veřejnosti. To znamená, že to řekl médiím,“ uvažuju.

„Ano.“

„Ale kdy? Kdy to řekl médiím? To je důležitá otázka. Odkud se ta fáma vzala a kdy? Víme jistě, že to začalo u otce? Protože pokud ano, má to velký význam. Mohlo by to znamenat, že otec předkládá alibi, naznačuje použití zbraně, kterou nemá, snaží se vést policii špatným směrem.“

„Myslíme si totéž,“ přisvědčí Benton. „Pan Bishop to možná namluvil médiím, ale otázkou je, jestli mu to předtím nenamluvil někdo jiný.“

Rozeznám další jemné nuance. Napadne mě, že Benton ví, jak fáma o nastřelovací pistoli vznikla. Ví, kdo s ní začal, a není těžké uhodnout, co tím naznačuje. Jack Fielding se snaží ovlivnit to, co si lidé myslí o tomto případu. Možná za tou fámou, která je nyní ve všech zprávách, stojí Fielding.

„Měli bychom provést přezkoumání. Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje ten detektiv ze Salemu.“ Je tu potřeba udělat spoustu práce, tolik jsem toho zameškala. Ani nevím, odkud začít.

„Saint Hilaire. Křestním jménem James.“

„Toho neznám.“ Jsem cizinka ve vlastním životě.

„Je přesvědčený o vině Johnnyho Donahuea a vážně se obávám, že je jen otázkou času, než bude Johnny obviněn z vraždy prvního stupně. Musíme jednat rychle. Až si Saint Hilaire přečte, co ti právě napsala paní Donahueová, bude to ještě horší. Tím víc o tom bude přesvědčen. Musíme rychle něco podniknout,“ navrhuje Benton. „Neměl bych se o to vůbec starat, ale starám se, protože to Johnny nespáchal a porotě se Johnny nebude líbit. Je jiný. Nerozumí lidem a oni jemu. Lidé si myslí si, že je bezcitný a arogantní. Směje se a chichotá v situacích, které nejsou k smíchu. Je hrubý, neomalený a nechápavý. Celá ta záležitost je absurdní. Fraška. Pravděpodobně jeden z nejklasičtějších příkladů falešného přiznání, jaký jsem kdy viděl.“

„Tak proč je pořád na uzavřeném oddělení v McLeanově nemocnici?“

„Potřebuje psychiatrickou léčbu, ale máš pravdu, neměl by být zavřený na oddělení s psychotickými pacienty. To je můj názor, ale nikdo mě neposlouchá. Možná by sis mohla promluvit s Renaudem a Saint Hilairem, tebe poslouchat budou. Zajedeme do Salemu a přezkoumáme ten případ s nimi. Až tam budeme, rozhlédneme se tam.“

„A Johnnyho zhroucení?“ zeptám se. „Mámeli věřit jeho matce, byl první tři roky na Harvardu v pořádku a najednou musí být hospitalizován? Kolik mu je?“

„Osmnáct. Vrátil se na Harvard loni na podzim, aby nastoupil do posledního ročníku, a byl nápadně změněný,“ odpoví Benton. „Agresivní verbálně a sexuálně a čím dál víc rozrušený a paranoidní. Zmatené myšlení a zkreslené vnímání. Symptomy podobné schizofrenii.“

„Drogy?“

„Ani sebemenší známka. Podstoupil testy, poté co se přiznal k vraždě, a byly negativní; i jeho vlasy byly negativní na drogy a alkohol. Jeho kamarádka z postgraduálního studia Dawn Kincaidová je na MIT a s Johnnym společně pracují na nějakém projektu. Začala si o něj dělat takové starosti, že nakonec zavolala jeho rodičům. To bylo v prosinci. Pak před týdnem byl Johnny přijat do McLeanovy nemocnice s bodným poraněním na ruce a řekl svému psychiatrovi, že zavraždil Marka Bishopa. Prohlásil, že odjel vlakem do Salemu a v ruksaku měl nastřelovací pistoli. Prý potřeboval lidskou oběť, aby ho zbavila nějaké ďábelské bytosti, která ovládá jeho život.“

„Proč hřebíky? Proč ne jiná zbraň?“

„Nějak to souvisí s magickými silami železa. A většina toho byla ve zprávách.“

Vzpomenu si, že jsem na internetu viděla něco o ďáblově kosti nebo tak něco, a zmíním se o tom.

„Přesně. Tak se ve starém Egyptě říkalo železu,“ odpoví Benton. „Ďáblovu kost prodávají v některých obchodech v Salemu.“

„Svázané dohromady do písmene X a nosí se v červeném saténovém váčku. Viděla jsem je v některých obchodech s čarodějnickými předměty. Ale ne stejný typ hřebíků. Hřebíky v těchhle obchodech jsou spíš jako bodce, mají vypadat starožitně. A pochybuju, že jsou potažené zinkem, galvanizované.“

„Železo údajně chrání před zlými duchy a tudíž to je vysvětlení, proč Johnny použil železné hřebíky. Jeho vysvětlení. A jeho historka je naprosto neoriginální; jak jsi právě připomněla, byla to jedna z teorií všude ve zprávách ve dnech předtím, než se přiznal k vraždě.“ Benton se odmlčí, pak dodá: „Tvůj úřad naznačil, že motivem je černá magie, patrně kvůli spojitosti se Salemem.“

„Není naším úkolem předkládat teorie. Naším úkolem je být nestranní a objektivní, takže nevím, co tím myslíš, když říkáš, že jsme naznačili něco takového.“

„Jen ti říkám, že se o tom diskutovalo.“

„S kým?“ Ale už to vím.

„Jack byl vždycky nevypočitatelný. Ale zdá se, že ztratil i tu malou kontrolu svých impulzů, kterou měl,“ odvětí Benton.

„Myslím, že jsme už prokázali, že Jack je problém, který se už dál nebudu pokoušet řešit. Na jakém projektu?“ vrátím se k tomu, co Benton zmínil o přítelkyni Johnnyho Donahuea z MIT. „A jaký má Johnny hlavní obor?“

„Počítačovou vědu. Od počátku minulého léta byl na praxi ve firmě Otwahl Technologies v Cambridgi. Jak poukázala jeho matka, je neobyčejně talentovaný v některých oblastech…“

„Co dělal? Co tam dělal?“ Představím si masivní fasádu betonové budovy tyčící se jako Hooverova přehrada nedaleko místa, kolem kterého jsme právě projeli, v té části Cambridge, kde nás sledovalo SUV s xenonovými světly, než zmizelo.

„Softwarové inženýrství pro UGV a s tím související technologie,“ odpoví Benton, jako by to nebylo nic zvláštního, protože o UGV neví to co já. Dálkově řízené průzkumné a dopravní prostředky. Vojenští roboti jako prototyp MORT v bytě mrtvého muže.

„Co se to děje, Bentone?“ řeknu rozčileně. „Co se to tu proboha děje?“

7

Bouře přešla, vítr je teď mnohem klidnější a sněhu už napadlo několik centimetrů. Na Memorial Drive je plynulý provoz, jelikož lidé zvyklí na novoanglické zimy se na počasí příliš neohlížejí.

Střechy kolejí Massachusettského technického institutu a sportovišť po levé straně silnice jsou jednolitě bílé a na druhé straně se sníh převaluje jako dým přes cyklostezku a loděnici a rozplývá se v ledové černi řeky Charles. Dál na východ, kde se řeka vlévá do přístavu, se rýsuje silueta Bostonu jako přízračné pravoúhlé tvary a šmouhy světla v mléčně bílé noci a nad Loganem není žádný letecký provoz, ani jediné letadlo v dohledu.

„Měli bychom se co nejdřív sejít s Renaudem – čím dřív, tím líp.“ Benton si myslí, že by státní zástupce okresu Essex Paul Renaud měl vědět, že na pozadí přiznání Johnnyho Donahuea je něco víc a že tento student posledního ročníku Harvardu a mrtvý muž v mém chladicím boxu mohou být nějak spojeni. „Ale co když v tom figuruje i DARPA?“ dodá.

„Otwahl dostává z DARPA finance. Ale nepatří pod DARPA ani pod ministerstvo obrany. Je to civilní mezinárodní soukromý podnik,“ odpovím. „Ale určitě je úzce spojený s vládou přes značné granty, v desítkách milionů, možná mnohem víc, které dostává od dob toho jejich dosti neohrabaného vynálezu MORT.“

„Otázkou je, na co dalšího se Otwahl zaměřuje. Na jakou záležitost, která by mohla mít v tomhle všem význam, se soustředí teď.“

„To vážně nevím, ne jistě. Ale je to jasné, jen když vidíš to místo.“ Kdybychom se vraceli do Hanscomu, projeli bychom ve vzdálenosti půl druhého kilometru od Otwahl Technologies a jeho přilehlého zařízení pro testy supravodivosti, masivního soběstačného komplexu s vlastní soukromou policejní jednotkou. „S největší pravděpodobností neutronová věda, vzhledem k materiálovým vědám a jejich uplatnění v nových technologiích.“

„Robotika,“ řekne Benton.

„Roboti, nanotechnologie, softwarové inženýrství, syntetická biologie. Lucy o tom něco ví.“

„Asi víc než jen něco.“

„Jak ji znám, tak ano. Mnohem víc než něco.“

„Pravděpodobně vyrábějí nějaké zatracené humanoidy, aby nám náhodou jednou nedošli vojáci.“

„Je to možné.“ Nežertuju.

„A Briggs možná o tom robotu v bytě toho chlápka ví.“ Benton myslí byt mrtvého muže. „Z videonahrávek? Co ještě z toho plyne? Zajímalo by mě, jestli o tom něco řekl Jackovi, zatelefonoval mu a poplašil ho svými otázkami.“

Vysvětluju to Bentonovi dál, podávám mu podrobnější zprávu o mrtvém muži a nahrávkách, které objevila Lucy – nahrávkách, které Marino neuváženě poslal emailem Briggsovi, než jsem měla možnost prohlédnout si je jako první, a když jsem konečně měla šanci je vidět, bylo to jen zběžně, cestou na civilní terminál v Doveru. Vypovím mu všechno o nepovedeném šestinohém robotu pro transport mrtvých z bojiště, známém jako MORT, který stojí v tom bytě u dveří, a připomenu mu spory a neshody, které jsem měla s některými politiky a zvlášť s Briggsem kvůli používání nemyslícího stroje k odvážení obětí z bojiště či odjinud.

Popisuji mu bezcitnost, hrůzu té kovové konstrukce s benzinovým pohonem, která vydávala zvuky jako řetězová pila, když trhavě klopýtala po zemi, aby odnesla raněné nebo mrtvé lidské bytosti tak, že je sevřela ve svých mechanických pažích připomínajících kusadla obřího mravence. „Pomysli jen, umíráš na bojišti a tvoji druzi pro tebe pošlou tohle monstrum,“ líčím Bentonovi. „Jak to působí na nejbližší té oběti, když to vidí ve zprávách.“

„Takhle vášnivě jsi mluvila, když jsi svědčila před podvýborem Senátu pro přidělování finančních prostředků na obranu,“ domyslí si Benton.

„Nepamatuju si doslova, co jsem říkala.“

„Jsem si jistý, že tím sis přátele v Otwahlu nezískala. Patrně sis nadělala nepřátele, o nichž nemáš ani tušení.“

„To se netýkalo Otwahlu nebo jiné technologické firmy. Otwahl udělal jen to, že vyrobil dálkově ovládaný robotický stroj. Na ten takzvaně užitečný účel přišli lidé z Pentagonu. Myslím, že MORT měl být původně určen jen k nošení bagáže, nic víc. Dokonce jsem si ani do dnešního večera nevzpomněla, že tou firmou byl Otwahl. Nikdy jsem se o to nestarala. Vedla jsem spor s Pentagonem a nehodlala jsem ze svého stanoviska ustoupit.“ Málem jsem řekla tentokrát. Ale včas jsem se zadržela. Benton neví o době, kdy jsem ustoupila.

„Nepřátele, kteří nezapomněli. Tihle nepřátelé nikdy nezapomínají. Mrzí mě, že jsem do toho všeho nebyl zasvěcený, když se to dělo,“ řekne Benton, protože nebyl u toho, když jsem si dělala nepřátele v Kapitolu. Byl v programu ochrany svědků a nenacházel se zrovna v situaci, aby mi mohl dávat rady nebo konzultace, nebo mě aspoň ujistit, že není mrtvý. „Musíš mít o tom složky, záznamy z té doby.“

„Proč?“

„Rád bych se na to podíval, doplnil si informace. Mohlo by to pár věcí vysvětlit.“

„Jakých věcí?“

„Rád bych se podíval na to, co z té doby máš,“ opakuje Benton.

Přepisy mého svědectví, videonahrávky částí vysílaných na kanálu CSPAN: Všechno, co mám, je v mém sejfu ve sklepě našeho domu v Cambridgi – spolu s jistými předměty, o nichž nechci, aby je Benton viděl. Objemné šedé spisové desky s přihrádkami a fotografie, které jsem pořídila svým fotoaparátem. Zkrvavené čtverečky bílé lepenky jako improvizace předtím, než byly k dispozici odběrové soupravy na DNA, protože když se krev vysuší vzduchem, může vydržet navždy, a já věděla, kam se technologie bude ubírat. Obyčejné bílé obálky s ústřižky nehtů, s vyčesaným pubickým ochlupením a s vlasy. Orální, anální a vaginální stěry a rozstřižené a roztrhané zakrvácené spodní kalhotky. Prázdná láhev Chablis, plechovka od piva. Materiály, které jsem propašovala z černého kontinentu přes půl světa před víc než dvěma desetiletími, důkazy, které bych neměla mít, předměty, které jsem neměla nechat souk
romě testovat, ale udělala jsem to. Vážně myslím na to, že kdyby Benton věděl o případech z Kapského Města, možná by ke mně už necítil totéž.

„Znáš to staré rčení, že pomsta nejlíp chutná servírovaná za studena,“ mluví dál. „Překazila jsi obrovský projekt za miliony dolarů, společný podnik ministerstva obrany a Otwahl Technologies, a někomu jsi šlápla na kuří oko. A i když uplynula řada let, domnívám se, že tam někde stále jsou lidé, kteří nezapomněli, i když ty ano. A teď jsi zase tady a spolupracuješ s ministerstvem obrany přímo před nosem Otwahlu. Perfektní příležitost naplánovat pomstu, oplatit ti to.“

„Oplatit mi to? Muž, který zkolabuje v Norton’s Woods, je odplata?“

„Jen si myslím, že bychom měli znát účinkující.“

Pak o tom přestaneme mluvit, protože dojedeme k trámovému mostu, který spojuje Cambridge s Bostonem, mostu Mass Ave, jemuž místní říkají Harvardský most nebo most MIT, podle svých sympatií. Hned před námi se tyčí můj úřad jako maják, budova připomínající tvarem silo, která je zakončená skleněnou kupolí, sedm pater obložených titanem a zpevněných ocelí. Když Marino poprvé uviděl Cambridgeské forenzní centrum, prohlásil, že vypadá jako střela dumdum, a teď, v zasněžené tmě, si pomyslím, že měl pravdu.

Odbočíme z Memorial Drive, odkloníme se od řeky a první ulicí vlevo zajedeme na parkoviště osvětlené solárními bezpečnostními světly a obklopené černým plotem potaženým PVC, který není možné přelézt nebo proříznout. Vytáhnu z tašky dálkové ovládání a stisknu tlačítko, které otevře vysokou bránu, a my přejedeme přes stopy pneumatik, které jsou už téměř celé pokryté čerstvým bílým popraškem. Auta Anne a Ollieho jsou už tady, zaparkovaná vedle nákladních dodávek s pohonem všech čtyř kol a vedle SUV, patřících CFC, a já si všimnu, že jedno ze SUV chybí. Měla by být čtyři, ale jedno je pryč a muselo odjet, ještě než začalo sněžit, pravděpodobně vůz lékařskoprávního vyšetřovatele ve službě.

Přemýšlím, kdo má dnes v noci službu a proč ten člověk odjel v jednom z našich vozidel. Jel na místo činu, anebo je ten člověk doma? Přitom se rozhlížím, jako bych tu nikdy předtím nebyla. Nad plotem na dvou stranách jsou vidět budovy laboratoří, patřící MIT, ze skla a cihel, s anténami a radarovými talíři na střechách, okna jsou temná až na pár nahodile matně svítících, jako by někdo nechal rozsvícené stolní světlo či lampičku. Sníh víří nocí a je hlasitý jako ostrý déšť. Benton zastaví u mé budovy, na prostoru vyhrazeném pro ředitele, vedle Fieldingova místa, které je prázdné a pokryté neporušenou vrstvou sněhu.

„Mohli bychom zajet s autem do nakládacího prostoru,“ řekne Benton s nadějí.

„To by bylo trochu rozmařilé, protože nikdo jiný nesmí,“ odpovím. „A stejně to není dovolené. Pouze pro příjem a vykládku těl.“

„Ten Dover tě nějak poznamenal. Budu ti muset salutovat?“

„Jen doma.“

Když vystoupíme, sníh mi dosahuje až ke kotníkům vysokých bot a nestlačuje se pod nohama, protože je příliš zmrzlý, vločky jsou drobné a ledové. Naťukám kód na klávesnici u zavřených dveří nakládacího prostoru, které se začnou hlučně otevírat ve chvíli, kdy dorazí na parkoviště Marino a Lucy. Příjmová zóna vypadá jako malý hangár natřený bílou epoxidovou barvou a na stropě je upevněný jednokolejný jeřáb, motorizovaný zvedák pro přesun těl příliš těžkých pro ruční manipulaci. Uvnitř je rampa vedoucí ke kovovým dveřím a po straně parkuje náš bílý skříňový nákladní automobil, jemuž v Doveru říkáme pekařský vůz. Může transportovat až šest těl na nosítkách nebo v přepravních rakvích a v případě potřeby slouží jako mobilní kriminalistická laboratoř.

Zatímco čekám na Marina a Lucy, uvědomím si, že nejsem oblečená do počasí v Nové Anglii. Moje taktická bunda byla naprosto dostačující v Delaware, ale teď jsem skrznaskrz promrzlá. Snažím se nemyslet na to, jak by bylo krásné sedět u krbu se skleničkou single malt whisky nebo výběrového bourbonu a povídat si s Bentonem o jiných věcech, než jsou tragédie, zrada a nepřátelé s dlouhou pamětí, zapomenout na všechny ostatní. Chci popíjet a upřímně mluvit se svým manželem, nechat stranou hry a vytáčky a nepátrat po tom, co ví. Toužím po normálních chvílích s ním, ale ani nevíme, co to je. Dokonce i při milování máme svá tajemství a nic není normální.

„Žádné nové informace, jen od Lawlesse.“ Marino odpoví na otázku, kterou nikdo nevyslovil, hned jak za námi se zařinčením zapadnou nákladové dveře. „Poslal emailem fotografie místa činu – konečně. Ale se psem prý neměl štěstí. Nikdo nevolal, aby nahlásil ztraceného chrta.“

„Jakého chrta?“ podiví se Benton.

Byla jsem příliš zaneprázdněná popisováním robota MORT a o tom ostatním, co jsem viděla na videonahrávkách, jsem se skoro nezmínila. Připadám si hloupě. „V Norton’s Woods,“ odpovím. „Černobílý chrt jménem Sock, který zjevně utekl, když se záchranáři zabývali naším případem.“

„Jak víš, že se jmenuje Sock?“

Vysvětlím mu to a přitom přidržím palec na skleněném senzoru biometrického zámku, aby mohl přečíst můj otisk. Otevřu dveře vedoucí do dolního patra budovy a cestou se zmíním, že ten pes možná má mikročip, který by nám mohl poskytnout užitečné informace o totožnosti majitele. Dodám, že některé ochranářské skupiny automaticky dávají mikročipy vysloužilým závodním chrtům, než je nabídnou k adopci.

„To je zajímavé,“ poznamená Benton. „Myslím, že jsem oba viděl.“

„Díval se přímo na tebe, když jsi vyjížděl z příjezdové cesty ve svém sportovním voze kolem čtvrt na čtyři včera odpoledne,“ řekne mu Lucy, zatímco vstupujeme do přijímacího oddělení, což je otevřený prostor s kanceláří ochranky, digitální podlahovou váhou a stěnou z masivních nerezových dveří, které vedou do chladicích komor a velkého mrazicího boxu.

„O čem to mluvíš?“ zeptá se Benton mé neteře.

„Celou dobu jedete spolu v autě ve sněhové vánici a tys ho o těchhle věcech neinformovala?“ otočí se na mě Lucy. Není lehké s ní vyjít, když je v takové náladě.

Pocítím osten zlosti, i když má Lucy pravdu. Ona mě taky zná, uvědomím si. Zná mě stejně, jako já znám ji. Pozná sakra dobře, kdy mě trápí něco, co si tvrdohlavě nechávám pro sebe, a teď se trápím a připadám si tvrdohlavá od chvíle, co jsem opustila Dover. Bylo ode mě hloupé neprobrat takový detail, s jakým může Benton něco udělat. Neznám nikoho jiného psychologicky bystřejšího a jistě by mohl hodně říci o zdánlivých maličkostech zachycených záznamovým zařízením ukrytým ve sluchátkách mrtvého muže.

Místo toho jsem jako posedlá mluvila o DARPA, protože jsem byla ve skutečnosti posedlá Briggsem. Nemohu se přenést přes to, co se stalo dnes ráno, co se stalo před desetiletími, a obávám se, že to, co Briggs zavinil, snad nikdy neskončí. Ví o tom temném místě v mé minulosti, místě, kam nikomu nedovolím přístup, a jedna moje část mu nikdy neodpustí, že tohle místo stvořil. Byl to jeho nápad, abych jela do Kapského Města. Byl to jeho prokletý geniální plán.

„Ten muž s chrtem prošel přímo kolem vaší příjezdové cesty jen pár minut předtím, než zemřel,“ vysvětluje Lucy Bentonovi, ale nespouští oči ze mě. „Kdybys neodjel, slyšel bys sirény. Pravděpodobně by ses šel podívat, co se tam stalo, a možná bys měl pro nás nějaké užitečné informace.“

Dívá se na mě, jak by se dívala na ono temné místo. Ujišťuju se, že není možné, aby o něm věděla. Nikdy jsem jí o tom neřekla, ani Bentonovi, Marinovi či komukoli jinému. Příslušné dokumenty byly zničeny – kromě těch, které mám já. Briggs to slíbil před desítkami let, kdy jsem opustila AFIP a přestěhovala se do Virginie, a to jsem už věděla, že se ty zprávy ztratily, aniž mi to někdo řekl. Připomenu si, že Lucy nezná kombinaci k mému trezoru. Ani Benton. Nikdo.

„Jestli se zastavíš v mojí laboratoři,“ říká teď Lucy Bentonovi, „ty videonahrávky ti ukážu.“

„Ještě jsi je neviděl?“ zeptám se Bentona, protože si tím nejsem jistá. Chová se sice, jako by je neviděl, ale nevím, jestli to není stále totéž, další tajemství.

„Ne,“ odpoví a zní to pravdivě. „Ale chci se na ně podívat.“

„Je zvláštní, že na nich jsi,“ řekne mu Lucy. „Že je na nich váš dům. Opravdu divné. Docela mě to překvapilo, když jsem to viděla.“

Noční strážný sedí za skleněným okénkem a kývne na nás, ale od psacího stolu nevstane. Jmenuje se Ron a je to velký svalnatý muž tmavé pleti s krátce ostříhanými vlasy a nevlídným pohledem. Zdá se, že se mě bojí nebo je skeptický, a je zjevné, že dostal instrukce, aby zůstal na místě a s nikým se nebavil, ať je to, kdo je. Mohu si jen představovat, jaké historky asi slyšel, a znovu si vzpomenu na Fieldinga. Co se s ním stalo? Jaký malér zas způsobil? Jak moc poškodil tenhle úřad?

Přejdu k okénku strážného a zkontroluju knihu příjmů. Od tří odpoledne byla přivezena tři těla: smrtelný úraz na motocyklu, vražda zastřelením a udušení igelitovou taškou, které je neurčeno.

„Je tu doktor Fielding?“ zeptám se Rona.

Ron, jako vysloužilý člen vojenské policie námořní pěchoty, je vždy upravený a důstojný v tmavomodré uniformě s americkou vlajkou, nášivkami AFME na rukávu a mosazným odznakem bezpečnostní služby CFC připíchnutým na košili. Jeho tvář za skleněnou přepážkou je ostražitá a ani trochu přátelská, když odpoví, že Fieldinga neviděl. Oznámí mi, že tu jsou Anne a Ollie, ale nikdo jiný. Dokonce ani soudně lékařský vyšetřovatel, který má službu. Jmenuje se Randy, jak mě Ron informuje monotónním hlasem, a přitom jeho každé druhé slovo je madam. To mi připomene, jak chladně a blahosklonně může tohle madam sem a madam tam znít a jak mě to unavovalo poslouchat v Doveru. Ron hlásí, že Randy pracuje z domova kvůli počasí. Fielding mu zjevně řekl, že to je v pořádku, i když to v pořádku není. Je to proti předpisům, které jsem zavedla. Vyšetřovatelé ve službě nepracují z domova.

„Budeme v rentgenové místnosti,“ informuji Rona. „Jestli se ještě někdo objeví, najdete nás tam. Ale pokud to nebude doktor Fielding, musím vědět, kdo přišel, a dát povolení ke vstupu. Vlastně bych asi měla být informována, i když se objeví doktor Fielding. Víte co, ať přijde kdokoli, oznamte mi to.“

„Chcete, abych vám zavolal, když přijde doktor Fielding, madam. Abych vás upozornil,“ opakuje Ron, jako by si nebyl jistý, zda jsem to tak myslela, nebo tak možná projevuje nesouhlas.

„Ano,“ potvrzuji jasně. „Nikdo nesmí jen tak vejít dovnitř, ať tu pracuje nebo ne. Dokud vám nedám jiné instrukce. Chci mít odteďka všechno neprodyšně uzavřené.“

„Rozumím, madam.“

„Nějaké telefonáty z médií? Ukázal se tu někdo od nich?“

„Pořád to sleduji, madam.“ Na třech stěnách jsou připevněné monitory, každý rozdělený na kvadranty, které neustále střídají záběry z bezpečnostních kamer před budovou a na strategických místech jako nakládací prostory, chodby, výtahy, vestibul a všechny dveře vedoucí do budovy. „Vím, že tu je jisté znepokojení ohledně toho muže nalezeného v parku.“ Ron se podívá za mě na Marina, jako by ti dva měli nějakou dohodu.

„Dobrá, víte, kde teď budeme.“ Otevřu další dveře. „Děkuji vám.“

Dlouhá bílá chodba s šedou kachlíkovou podlahou vede k řadě místností. Jsou uspořádané v logickém sledu, který nám usnadňuje plynulou práci. První zastávkou je oddělení identifikace, kde jsou těla vyfotografována, jsou jim sejmuty otisky prstů a odebrány osobní věci, které si neponechala policie, a uloženy do uzamykatelných skříněk. Další je velká rentgenová místnost, kde se nachází i počítačový tomograf, a za ní následuje pitevní sál, dekontaminační místnost, předsálí, převlékárny, šatny, antropologická laboratoř, izolovaná laboratoř s nejvyšší úrovní biologické bezpečnosti vyhrazená pro případy s podezřením na infekci nebo kontaminaci. Chodba se táhne v kruhu, který končí tam, kde začal, v příjmovém prostoru.

„Co ví strážný o našem pacientovi z Norton’s Woods?“ zeptám se Marina. „Proč si Ron myslí, že tu jsou nějaké obavy?“

„Já mu nic neřekl.“

„Ptám se, co ví.“

„Nebyl ve službě, když jsme prve odcházeli. Dneska jsem ho neviděl.“

„Zajímalo by mě, co o tom slyšel,“ opakuji trpělivě, protože se nechci s Marinem hádat před ostatními. „Tohle je očividně velmi choulostivá situace.“

„Než jsem odjel, přikázal jsem, aby se všichni měli na pozoru před médii,“ řekne Marino a svlékne si koženou bundu. Mezitím dojdeme k rentgenové místnosti, kde červené světlo nad dveřmi naznačuje, že CT je v chodu. Anne a Ollie by beze mě nezačali, ale mají ve zvyku takto odrazovat lidi, aby nevstupovali do prostoru, kde je úroveň radiace mnohem vyšší, než je pro živé pacienty bezpečné. „Ani to nebyl můj nápad, aby Randy nebo další pracovali z domova,“ dodá Marino.

Nezeptám se, jak dlouho to už trvá nebo kdo jsou ti „další“. Kdo ještě pracoval z domova? Mám chuť říct, že tohle je zařízení státní vlády, polovojenská instituce, a ne domácký průmysl.

„Zatracený Fielding,“ zabručí Marino. „Všechno podělá.“

Neodpovím. Teď není vhodná chvíle diskutovat o tom, jak je všechno podělané.

„Víte, kde budu.“ Lucy odkráčí k výtahu a loktem stiskne nadměrně velké handsfree tlačítko. Když zmizí za posuvnými ocelovými dveřmi, přejedu palcem přes další biometrický senzor a zámek se s cvaknutím otevře.

V kontrolní místnosti sedí u pracovní stanice za olovnatým sklem forenzní radiolog doktor Oliver Hess, šedivé vlasy rozcuchané, tvář rozespalou, jako bych ho vytáhla z postele. Za ním přes otevřené dveře mohu vidět matně bílý tomograf Siemens Somatom Sensation a slyším ventilátor jeho vodou chlazeného systému. Tento přístroj je modifikovanou verzí typu, který jsem používala v Doveru, je vybavený speciálním držákem hlavy a upevňovacími popruhy, má podpovrchové elektrické vedení, dokonalejší parametry a stůl přikrytý silným vinylovým potahem, který chrání systém za mnoho milionů dolarů před kontaminujícími látkami jako tělesné tekutiny. Tomograf, mírně natočený dolů ke dveřím, aby se usnadnilo pokládání a odnášení těl, je připraven a technička Anne Mahoneyová přikládá zaměřovací značky nepropouštějící záření na kůži mrtvého muže z Norton’s Woods. Když vejdu dovnitř, mám zvláštní poc
it. Toho muže znám, ačkoli jsem ho nikdy předtím neviděla, jen části jeho postavy na nahrávkách, které jsem si prohlížela na iPadu.

Poznávám zabarvení jeho světle hnědé pokožky i úzké ruce, které má položené podél boků na jednorázovém modrém prostěradle, dlouhé štíhlé prsty mírně zkroucené a ustrnulé v posmrtné ztuhlosti.

Na videonahrávkách jsem slyšela jeho hlas a občas zahlédla jeho ruce, zimní boty, oblečení, tvář však nikoli. Nevím přesně, co jsem si představovala, ale jsem neurčitě zneklidněná jeho jemnými rysy a dlouhými kudrnatými hnědými vlasy, světlými pihami roztroušenými na hladkých lících. Odhrnu prostěradlo a vidím, že je velmi hubený, při výšce sto třiasedmdesát centimetrů nanejvýš devětapadesát kilo, jak odhaduji, a s velmi řídkým ochlupením na těle. Snadno by mohl být považován za šestnáctiletého, což mi připomene Johnnyho Donahuea, který není o mnoho starší. Děti. Mohl by to být společný jmenovatel? Anebo jím je Otwahl Technologies?

„Máte něco?“ zeptám se Anne, obyčejně vypadající pětatřicátnice se střapatými vlasy a bystrýma oříškově hnědýma očima. Je to pravděpodobně můj nejlepší zaměstnanec, může dělat cokoli, ať to jsou různé typy radiografického zobrazování nebo pomoc v márnici či na místech činu. Vždy je velmi ochotná.

„Tohle. Všimla jsem si toho, když jsem ho svlékla.“ Rukama v latexových rukavicích uchopí tělo v pase a boku a přetočí ho, takže mohu vidět drobný defekt na levé straně zad na úrovni ledvin. „Zřejmě to na místě činu přehlédli, protože to nekrvácelo, aspoň ne moc. Víte o tom jeho krvácení, které jsem viděla na vlastní oči, když jsem ho chtěla dnes brzy ráno snímkovat? Že silně krvácel z nosu a úst poté, co byl uložen do transportního vaku a převezen?“

„Proto jsem tady.“ Otevřu zásuvku, abych si vyndala příruční lupu, a najednou se vedle mě zjeví Benton v chirurgické roušce, ochranném obleku a s rukavicemi. „Má nějaké poranění,“ řeknu mu. Skloním se blízko k tělu a zvětším si nepravidelnou ranku, která vypadá jako malá knoflíková dírka. „Rozhodně to není vstupní střelné poranění. Bodná rána způsobená velmi úzkou čepelí jako vykosťovací nůž, ale s oboustranným ostřím. Cosi jako úzká dýka.“

„Dýka v zádech by ho namístě srazila?“ Bentonovy oči nad rouškou jsou skeptické.

„Ne. Ne, pokud by nebyl bodnut do spodiny lebeční a dýka by přeťala míchu.“ Pomyslím na Marka Bishopa a hřebíky, které ho zabily.

„Jak jsem říkal v Doveru, možná mu něco píchli,“ prohlásí Marino, který vejde dovnitř zahalený od hlavy k patě osobním ochranným oděvem včetně obličejového chrániče a pokrývky hlavy, jako by se bál vzduchem přenášených patogenu nebo smrtících spor, jako je například antrax. „Třeba nějaké anestetikum. Jinými slovy smrtící injekce. To by tě stoprocentně srazilo na místě.“

„Tak za prvé, anestetikum jako thiopental se dává do žíly, stejně jako pankuroniumbromid nebo chlorid draselný.“ Navléknu si vyšetřovací rukavice. „Nepíchne se někomu do zad. Stejné to je u mivakuria nebo succinylcholinu. Jestli chceš někoho zabít naráz a rychle nervosvalovým blokátorem, měl bys mu ho dát nitrožilně.“

„Ale kdyby se ty jedy píchly do svalu, stejně by tě zabily, ne?“ Marino otevře skříňku a vyndá fotoaparát. Pak prohrabe zásuvku a najde plastové šestipalcové měřítko pro porovnání velikosti. „Při popravách se injekce někdy netrefí do žíly a zabodne se do svalu a vězeň stejně zemře.“

„Pomalou a velmi bolestivou smrtí,“ odpovím. „Podle všeho smrt toho muže nebyla pomalá a tohle poranění nezpůsobila injekční jehla.“

„Neříkám, že to vězeňští technici dělají schválně, ale stává se to. Tedy, může to být schválně. Někteří třeba koktejl vychladí, aby bylo jisté, že ten grázl injekci ucítí, ucítí ledovou ruku smrti,“ vykládá Marino kvůli Anne, protože ta je vášnivou odpůrkyní trestu smrti. Marinovým stylem flirtování je urážet Anne, kdykoli může.

„To je odporné,“ otřese se Anne.

„Podívej. Ti zločinci taky neměli slitování s lidmi, co oddělali, pravda? Nestarali se o to, jestli trpí, že? Takže, čím kdo zachází, tím taky schází. Kdo schoval ten zatracený popisovač štítků?“

„Já. Celé noci nespím a vymýšlím, jak ti to oplatit.“

„Vážně? A co?“

„To, jaký jsi.“

Marino prohrabe další zásuvku a najde popisovač. „Ten chlápek vypadá o dost mladší, než co říkali záchranáři. Všiml si toho někdo kromě mě? Nemyslíš, že vypadá mladší než na dvacet?“ zeptá se Marino Anne. „Sakra, vypadá jako kluk.“

„Sotva v pubertálním věku,“ souhlasí Anne. „Jenže takhle mladí mi začínají připadat všichni vysokoškoláci. Vypadají jako děcka.“

„Nevíme, jestli to byl vysokoškolák,“ připomenu všem.

Marino sloupne zadní vrstvu ze štítku s natištěným datem a číslem případu a přilepí ho na umělohmotné měřítko. „Prozkoumám tu oblast u parku, zjistím, jestli ho nepozná některý domovník z těch činžáků. Udělám to sám, aby se nerozšířily nějaké zvěsti. Jestli tu bydlel, a podle toho, co je na těch videích, to zatím tak vypadá, někdo si ho musí pamatovat, i toho psa. Sock. Ponožka, co je to za pitomé jméno pro psa?“

„Pravděpodobně to není jeho celé jméno,“ míní Anne. „Závodní chrti mají velmi složitá jména registrovaných chovů jako Sock It to Me nebo Darned Sock či Sock Hop.“

„Pořád jí říkám, že by měla jít do Milionáře,“ prohodí Marino.

„Je možné, že jeho jméno bude v registru,“ poznamenám. „Něco, co obsahuje Sock, pokud bychom neměli úspěch s mikročipem.“

„Hlavně pokud to zatracené psisko najdeš,“ řekne Marino.

„Zpracováváme jeho otisky, jeho DNA? Doufám, že hned.“ Benton upřeně hledí na tělo, jako by mluvil k němu.

„Sejmul jsem mu otisky dnes ráno a neměli jsme štěstí, v databázi IAFIS nic. Ani v celostátním systému pohřešovaných a neidentifikovaných osob. Jeho DNA budeme mít zítra a prověříme ji přes CODIS.“ Marino velkýma rukama v rukavicích umístí měřítko pod mužovu bradu. „Ale s tím psem to je dost divné. Někdo ho musí mít. Myslím, že bychom měli dát do médií informaci o ztraceném chrtovi, a možná zavolá spousta lidí.“

„To není nic pro nás,“ odpovím. „Zatím se musíme držel od médií dál.“

„Přesně tak,“ přisvědčí Benton. „Nechceme, aby ti zločinci věděli, že o tom psu vůbec máme povědomí, natož že ho hledáme.“

„Zločinci?“ podiví se Anne.

„Kdo jiný?“ Obcházím stůl a dělám to, co Lucy nazývá „letecký průzkum“, pečlivě prohlížím tělo od hlavy k patě.

Marino pořizuje fotografie a přitom oznámí: „Než jsme ho dnes ráno dali zpátky do lednice, prozkoumal jsem mu ruce kvůli stopám a všechno jsem předběžně sesbíral, i z jeho osobních věcí.“

„O jeho osobních věcech jsi mi nic neříkal. Jen to, že zřejmě žádné neměl,“ připomenu.

„Prsten s nějakým znakem, ocelové hodinky Casio. Pár klíčů na kroužku. Moment, co ještě? Dvacetidolarovku. Malou dřevěnou krabičku, prázdnou, ale udělal jsem stěry na drogy. Ta krabička je na videozáznamu. Na vteřinu jsi mohla vidět, jak ji drží hned potom, co se dostal do Norton’s Woods.“

„Kde se našla?“ zeptám se.

„V jeho kapse. Tam jsem ji našel.“

„Takže ji z ní vytáhl v parku a pak si ji dal zpátky do kapsy před tou smrtelnou příhodou.“ Vzpomenu si, co jsem viděla na iPadu, malou krabičku, kterou držela ruka v rukavici.

„Mám za to, že bychom měli hledat druh drog, co se šňupou nebo kouří,“ uvažuje Marino. „Sázím na trávu. Nevím, jestli sis toho všimla,“ otočí se na mě, „ale na psacím stole měl v popelníku skleněnou dýmku.“

„Uvidíme, co najdou na toxikologii,“ odpovím. „Uděláme hned test na alkohol a popoženeme test na drogy. Mají nahoře moc práce?“

„Řeknu Joeovi, aby to zařadil na začátek fronty,“ Anne mluví o hlavním toxikologovi, kterého jsem si přivedla s sebou z New Yorku, zcela bezostyšně jsem ho ukradla z kriminalistických laboratoří newyorské policie. „Vy jste šéfová. Stačí říct.“ Pohlédne mi do očí. „Vítejte zpátky.“

„Jaký znak a jak vypadá ten kroužek?“ zeptá se Benton Marina.

„Nějaký erb, otevřená kniha se třemi korunami,“ odpoví Marino a já vidím, jak ho těší, že se Benton dostal do nevýhody. V CFC je Marino na domácí půdě. „Není na něm žádný nápis, žádné motto v latině, nic podobného. Nevím, jak vypadají znaky MIT a Harvardu.“

„Ne tak, jak jsi popsal,“ odpoví Benton. „Můžu to použít?“ Ukáže na počítač na pracovní lince.

„Kroužek je jeden z těch ocelových kroužků na klíče připevněný ke koženému poutku, jaké si připneš k opasku,“ pokračuje Marino. „A pokud všichni víme, neměl peněženku, dokonce ani mobil, a to je podle mě neobvyklé. Kdo jde ven bez mobilu?“

„Šel venčit psa a poslouchal hudbu. Možná neměl v plánu zůstat venku dlouho a nechtěl telefonovat,“ přemítá Benton a přitom na počítači zadává do vyhledávače slova.

Přetočím mrtvého na pravý bok a podívám se na Marina. „Nechceš mi s tím pomoct?“

„Tři koruny a otevřená kniha,“ řekne Benton. „Sanfranciská městská univerzita.“ Zadá dalších pár slov. „Online univerzita specializující se na zdravotnické vědy. Měla by online univerzita třídní prsteny?“

„Ve které skříňce jsou jeho osobní věci?“ zeptám se Marina.

„Numero uno. Klíč mám, jestli ho chceš.“

„Chci. Je něco potřeba přezkoumat v laboratořích?“

„Nevím proč.“

„Tak si jeho osobní věci necháme, dokud nepůjdou do pohřebního ústavu nebo jeho rodině, až zjistíme, kdo to je,“ odpovím.

„A pak tu je Oxford,“ ozve se znovu Benton, který stále hledá na internetu. „Ale kdyby ten jeho prsten byl z Oxfordu, bylo by na něm Oxford University, a říkal jsi, že neměl žádný nápis nebo motto.“

„Neměl,“ potvrdí Marino. „Ale vypadá, jako by si ho někdo nechal udělat. Však víš, obyčejné zlato a vyrytý znak, takže možná nebyl tak oficiální, jako když si ho objednáš ze školy, a neměl by motto nebo nápis.“

„Možná,“ přikývne Benton. „Ale jestli ho někdo vyrobil, těžko si dovedu představit, že by to dělal pro Oxfordskou univerzitu, spíš bych myslel, že kdyby někdo studoval online školu, mohl si prsten dát udělat, protože jinak ho asi není možné získat, pokud chcete oznamovat světu, že jste absolvent online univerzity. Tohle je erb Městské univerzity v San Francisku.“ Benton uhne na stranu, aby Marino viděl na monitor počítače a na složitý znak s modrozlatými přikrývadly, na vrcholu zlatá sova se třemi zlatými liliemi, dole pak tři zlaté koruny a uprostřed otevřená kniha.

Marino přidrží tělo na boku, z místa, kde stojí, zamžourá na monitor, pak pokrčí rameny. „Možná. Jestli to bylo vyryté, tedy jestli si to někdo nechal pro sebe udělat, možná by to nebylo tak do detailu přesné. Může to být ono.“

„Na ten prsten se podívám,“ slíbím a dál pokračuji ve vnějším ohledání těla a dělám si poznámky na papír upevněný klipem na psací podložce.

„Není důvod si myslet, že se s někým pral a že tedy můžeme získat pachatelovu DNA nebo něco z hodinek a podobně. Ale znáš mě.“ Marino se znovu vrátí k tomu, co mi říkal o prozkoumání osobních věcí mrtvého muže.

„Přesto jsem ze všeho pořídil stěry. Nic mi nepřipadalo neobvyklé, až na to, že mu přestaly jít hodinky, takové ty samonatahovací, co se líbí Lucy, chronograf.“

„V kolik hodin se zastavily?“

„Zapsal jsem si to. Někdy po čtvrté odpoledne. Asi dvanáct hodin potom, co zemřel. Takže měl u sebe devítku s osmnácti náboji, ale mobil ne,“ shrne pak Marino. „Dobře. Aspoň si to myslím, pokud neměl telefon u sebe a někdo mu ho ve skutečnosti vzal. Možná vzal i toho psa. To mi pořád vrtá hlavou.“

„Na videonahrávkách jsem viděla nějaký telefon na psacím stole,“ připomenu mu. „Zastrčený do nabíječky vedle jednoho z laptopů, myslím. Vedle skleněné dýmky, kterou jsi zmiňoval.“

„Nemohli jsme vidět všechno, co tam dělal, než odešel. Třeba si ten telefon vzal cestou ven,“ přemítá Marino. „Anebo měl víc než jeden. Kdo sakra ví?“

„Dozvíme se to, až najdeme jeho byt,“ řekne Benton, zatímco tiskne to, co našel na internetu. „Rád bych viděl snímky z místa činu.“

„Myslíš, až já najdu ten byt.“ Marino položí fotoaparát na pracovní desku. „Protože já se v tom budu šťourat. Policajti jsou horší drbny než staré báby. Zjistím, kde ten chlapík bydlel, pak si řeknu o pomoc.“

8

Do diagramu těla zapíšu, že ve třiadvacet patnáct je mrtvý muž plně ztuhlý a ledově studený. Má na těle vzorec z tmavočerveně zbarvených míst a pozičních vybledlých oblastí, což naznačuje, že ležel na zádech s rukama rovně po stranách, dlaně dolů, zcela oblečen a měl hodinky na levém zápěstí a prsten na levém prsteníku nejméně dvanáct hodin po smrti.

Hypostáza, známější jako posmrtné skvrny nebo livores mortis, je jedno z mých oblíbených vodítek, i když ho často mylně interpretují i ti, kdo by to měli dobře znát. Může to vypadat jako krevní výrony způsobené traumatem, ačkoli ve skutečnosti to způsobuje obyčejný fyziologický jev, když necirkulující krev naplní působením gravitace jemné krevní cévy. Posmrtné skvrny jsou tmavočervené nebo modrofialové s vybledlejšími plochami tam, kde se části těla opíraly o pevný povrch, a je jedno, co je mi řečeno o okolnostech smrti, protože tělo samo nelže.

„Žádný sekundární vzorec skvrn, který by naznačoval, že se s tělem pohnulo, když se skvrny stále ještě tvořily,“ poznamenám. „Všechno, co vidím, odpovídá tomu, že byl zavřen do transportního vaku, uložen na nosítka a už se s ním nehýbalo.“ Připevním diagram těla na psací podložku a zakreslím otisky způsobené pasem spodního prádla, opaskem, šperky, botami a ponožkami, bledé oblasti na kůži, které vykazují tvar elastické gumy, přezky, látky nebo vzoru tkaniny.

„Rozhodně to naznačuje, že ani nepohnul pažemi, nezmítal sebou, takže to je dobré,“ usoudí Anne.

„Přesně tak. Kdyby přišel k sobě, přinejmenším by pohnul pažemi. Takže to je opravdu dobré,“ souhlasí Marino. Zacvakají klávesy a obrazovku počítačového terminálu na pracovní lince zaplní nějaký obraz.

Zaznamenám, že muž nemá žádný piercing ani tetování a je čistý, s úhledně ostříhanými nehty a hladkou pletí člověka, který nevykonává manuální práci ani se nevěnuje fyzickým aktivitám, jež by mohly způsobit mozoly na rukou nebo nohou. Prohmatám mu hlavu, hledám defekty jako fraktury nebo jiná poranění, ale nic nenacházím.

„Otázkou je, jestli byl tváří dolů, když upadl.“ Marino se dívá na snímky, které mu poslal vyšetřovatel Lester Law. „Anebo jestli je na těch fotografiích na zádech proto, že ho otočili záchranáři.“

„Aby mohli provést kardiopulmonální resuscitaci, museli by ho otočit obličejem nahoru.“ Přistoupím blíž, abych se podívala.

Marino klikne na několik fotografií, všechny stejné, ale z různých perspektiv: muž na zádech, jeho tmavozelená bunda a denimová košile rozhalené, hlava otočená na stranu, oči částečně zavřené; detail jeho obličeje, smetí ulpělé na rtech, které vypadá jako částečky suchého listí, trávy a štěrku.

„Přibliž to,“ požádám Marina a po kliknutí myší je obraz větší, obrazovku vyplní chlapecká tvář toho muže.

Vrátím se zpět k tělu a prohlédnu poranění na obličeji a hlavě, přičemž na podbradku najdu oděrku. Stáhnu mu spodní ret a odhalím malou tržnou ránu, patrně od dolních zubů, jak padl obličejem na štěrkovou cestu.

„To by ale nemohlo vysvětlovat všechnu tu krev, co jsem viděla,“ poznamená Anne.

„Ne, nemohlo,“ souhlasím. „Ale ukazuje to, že dopadl na zem na obličej, což také naznačuje, že padl jako podťatý, ani se nezapotácel nebo nepokusil pád zastavit. Kde je vak, ve kterém ho přivezli?“

„Rozložila jsem ho na stůl v pitevním sále, myslela jsem si, že ho budete chtít vidět,“ odpoví mi Anne. „A jeho šaty se suší. Když jsem ho svlékla, dala jsem všechno do sušičky u vaší stanice. Stanice jedna.“

„Dobře. Děkuji.“

„Možná ho někdo praštil,“ míní Marino. „Možná odvedl jeho pozornost tím, že ho uhodil pěstí nebo loktem do obličeje, pak ho bodl do zad. Jenže to by se nejspíš nahrálo, bylo by to na těch videích.“

„Kdyby ho někdo udeřil do úst, měl by víc než jen tuhle tržnou ránu. Když se podíváš na nečistoty na jeho obličeji a na umístění sluchátek“ –jsem zpátky u počítače a klikám na jednotlivé obrázky, abych je ukázala – „zdá se, že upadl tváří dolů. Sluchátka jsou až tady, nejméně o dva metry dál pod lavičkou, což naznačuje, že upadl tak prudce, že sluchátka odlétla dost daleko a odpojila se od satelitního rádia, které měl zřejmě v kapse.“

„Pokud někdo se sluchátky nehýbal, třeba je odkopl z cesty,“ poznamená Benton.

„To byla moje další úvaha,“ přisvědčím.

„Myslíš někdo, kdo se mu snažil pomoci,“ řekne Marino. „Lidé se shlukli kolem něj a sluchátka skončila pod lavičkou.“

„Nebo to někdo udělal záměrně.“

Všimnu si tu ještě něčeho. Proklikám se sérií fotografií a zastavím se na snímku jeho levého zápěstí. Zvětším ocelové hodinky s tachymetrem a přiblížím jejich ciferník z karbonového vlákna. Časový údaj na fotografii je sedmnáct hodin sedmnáct minut, což je doba, kdy policista fotografii pořídil, ale čas na hodinkách ukazuje dvaadvacet čtrnáct, o pět hodin víc.

„Když sis dnes ráno vyzvedával ty hodinky“ – adresuju otázku Marinovi – „říkal jsi, že se zřejmě zastavily. Víš jistě, že to nebylo jednoduše tak, že se čas na nich lišil od našeho místního času?“

„Určitě ne, nešly,“ potvrdí Marino. „Jak jsem řekl, jsou to samonatahovací hodinky a zastavily se někdy brzy ráno, tak kolem čtvrté.“

„Zdá se, že mohly být nastaveny o pět hodin později, než je východní standardní čas.“ Ukážu na to, co vidím na fotografii.

„Dobře. Pak se musely zastavit kolem jedenácté večer našeho času,“ řekne Marino. „Tudíž byly nejdřív špatně nařízené a pak přestaly fungovat.“

„Možná na nich měl jiné časové pásmo, protože právě přiletěl ze zámoří,“ míní Benton.

„Hned jak tu skončíme, půjdu hledat jeho byt,“ prohlásí Marino.

Prověřím čísla kontroly kvality na štítku a ujistím se, že standardní odchylka je nula a hladina hluku tohoto systému nebo rozdíly jsou v mezích normy.

„Jsme připraveni?“ zeptám se všech.

Už se nemůžu dočkat, až začneme s prohlídkou na CT. Chci vidět, co je v tom muži.

„Uděláme topogram, potom shromáždíme soubor dat, než přejdeme k 3D prohlídce s překrytím nejméně padesát procent,“ řeknu Anne, která stiskne tlačítko, aby zasunula stůl do tunelu CT. „Ale změníme protokol a začneme hrudníkem, ne hlavou, přičemž samozřejmě jako referenční bod použijeme glabellu.“

Myslím tím místo mezi obočími nad nosem, které používáme pro prostorovou orientaci.

„Příčný řez hrudí v přesné korelaci s oblastí zájmu, kterou jste vyznačila.“ Projdu si seznam a vrátíme se do kontrolní místnosti. „In situ lokalizace poranění; izolujeme tu oblast a každé s tím související poranění, každou stopu v dráze poranění.“

Posadím se mezi Ollieho a Anne, potom si Marino a Benton přitáhnou za nás židle. Přes skleněné okno vidím v otvoru tunelu CT mužovy bosé nohy.

„Auto a smart MT, index šumu osmnáct. Rotace segmentu nula celá pět, konfigurace detektorů nula celá šest dva pět,“ dávám instrukce. „Velmi tenký řez v ultravysokém rozlišení. Kolimace deset milimetrů.“

Slyším elektronické pulzující zvuky, jak detektory a rentgenka začnou rotovat v tunelu. První sken trvá šedesát sekund. Dívám se v reálném čase na monitor počítače a nejsem si jistá, co vlastně vidím, ale tohle by to být nemělo. Napadne mě, že je tomograf porouchaný nebo že se zobrazuje vyšetření nějakého jiného pacienta, že byl otevřený špatný soubor. Na co se to dívám?

„Ježíši,“ vydechne Ollie a zamračeně pohlédne na obrazy v mřížce, podivné obrazy, které musejí být omyl.

„Orientujte to v čase a prostoru a seřaďte to poranění zezadu dopředu, zleva doprava a nahoru,“ dávám pokyny. „Spojte body, abychom dostali průnik bodného kanálu, dobře, tak jak to je. Je tam bodný kanál a pak zmizí? Nevím, co to je.“

„Na co se to hergot dívám?“ zeptá se Marino zmateně.

„Nic takového jsem ještě neviděla, rozhodně ne u bodné rány,“ odpovím.

„Tedy, především vzduch,“ oznámí Ollie. „Vidíme strašnou spoustu vzduchu.“

„Ty tmavé oblasti tady a tady a tady,“ ukazuji Marinovi a Bentonovi. „Na CT vypadá vzduch tmavý. Oproti jasnějším bílým oblastem, které ukazují vyšší hustotu. Kost a kalcifikace jsou světlé. Můžete si udělat dost dobrou představu, co je co, podle hustoty pixelů.“

Vezmu myš a pohybuju kurzorem přes obraz žebra, aby viděli, co mám na mysli.

„CT číslo je jedenáct set padesát. Kdežto ta méně jasná oblast tady“ – přesunu kurzor na oblast plic – „je čtyřicet. To bude krev. Ty matně tmavé oblasti, které vidíte, jsou krvácení.“

Připomíná mi to střelné rány způsobené vysokorychlostním projektilem, který tkáně rozmačká a roztrhá podobně jako u poranění způsobených tlakovou vlnou při explozi. Jenže tohle není případ zastřelení. Tohle není z odpálené výbušné nálože. Nechápu, jak je možné, že ani jedno z toho není pravda.

„Nějaký druh poranění, které prochází levou ledvinou, superiorně skrz bránici a do srdce a cestou způsobuje rozsáhlou devastaci. A tohle všechno.“ Ukážu na temnější oblasti kolem vnitřních orgánů, které jsou jakoby přesunuté a ustřižené. „Další podkožní vzduch. Vzduch v paraspinálním svalstvu. V retroperitoneu. Jak se všechen ten vzduch do něj dostal? A tady a tady. Poranění kosti. Fraktura žebra. Fraktura příčného výběžku obratle. Hemopneumotorax, zhmoždění plic, hemoperikard. A další vzduch. Tady a tady a tady.“ Dotknu se obrazovky. „Vzduch kolem srdce a v srdečních komorách, také v plicních tepnách a plicních žílách.“

„A ty jsi nikdy nic takového neviděla?“ zeptá se mě Benton.

„Ano i ne. Podobnou devastaci způsobí například vojenské pušky, protitanková děla, některé poloautomatické zbraně používající vysokorychlostní střelivo. Čím vyšší rychlost, tím větší kinetická energie při nárazu a tím větší poškození, zejména dutých orgánů jako střeva a plíce a nepružných tkání, jako jsou játra či ledviny. Ale v takovém případě očekáváte jasný střelný kanál a projektil nebo jeho úlomky. Což tady nevidíme.“

„Co ten vzduch?“ zajímá se Benton. „Vídáš v takových případech tyhle vzduchové kapsy?“

„Ne tak docela,“ odpovím. „Tlaková vlna může vytvořit vzduchové emboly tak, že protlačí vzduch přes alveolokapilární membránu, například z plic. Jinými slovy vzduch skončí tam, kam nepatří, ale tohle je spousta vzduchu.“

„Strašná spousta,“ souhlasí Ollie. „A jak by vznikla tlaková vlna po bodnutí?“

„Udělejte řez přímo přes tyhle souřadnice,“ požádám Ollieho a ukážu na zájmovou oblast označenou jasně bílým kolečkem – značkou nepropouštějící záření z CT, která byla přiložena vedle poranění na levé straně mužových zad. „Začněte tady a dále se posunujte dolů o pět milimetrů nad a pod zájmovou oblast vyznačenou značkami. Tento řez. Ano, to je on. A přeformátujte to na 3D virtuální model převrácený zevnitř ven. Tenké, velmi tenké řezy, jeden milimetr, a jaké překrytí mezi nimi? Co myslíte?“

„Nula celá sedmdesát pět krát nula pět bude stačit.“

„Ano, dobře. Podíváme se, jak to vypadá, když budeme virtuálně sledovat bodný kanál, pokud tam nějaký je.“

Kosti vypadají tak reálně, jako by byly odhalené před námi, a orgány a další vnitřní struktury jsou dobře definovány v odstínech šedé barvy, když se horní část těla mrtvého muže, jeho hrudník, začne pomalu otáčet v trojrozměrném snímku na videoobrazovce. S použitím softwaru původně vyvinutého pro virtuální kolonoskopii vstupujeme do těla maličkou rankou ve tvaru knoflíkové dírky a cestujeme s virtuální kamerou jako v mikroskopické kosmické lodi, která pomalu letí skrz tmavošedé mraky tkáně, kolem levé ledviny roztrhané jako asteroid po explozi.

Před námi že je nepravidelný otvor a my procházíme velkou dírou v bránici. Za ní je tkáň rozervaná na kusy, rozřezaná, zhmožděná. Co se ti stalo? Co to způsobilo? Nemám tušení. Máte pocit bezmocnosti, když najdete fyzické poškození, které zdánlivě odporuje fyzice, následek bez příčiny. Nevidím tu žádný projektil. Žádný úlomek, nic kovového. Není tu výstupní bodná rána, jen vstupní ve tvaru knoflíkové dírky na levé straně zad. Přemýšlím nahlas, opakuji důležité body, aby všichni pochopili to, co je nepochopitelné.

„Vždycky zapomenu, že tady dole nic nefunguje,“ poznamená roztržitě Benton, který se dívá na svůj iPhone.

„Nic nevyšlo ven a nic se nezobrazuje.“ Uvažuji, co je třeba udělat dál. „Žádné známky čehokoli kovového, ale musíme si být jisti.“

„Vůbec netuším, co to mohlo způsobit.“ Benton to konstatuje, spíš než se ptá, pak vstane ze židle a ozve se zašustění, jak si rozvazuje jednorázový ochranný oděv. „Znáte to staré rčení, nic nového pod sluncem? Myslím, že to jako spousta jiných starých rčení neplatí.“

„Tohle je skutečně nové. Aspoň pro mě,“ souhlasím.

Benton se shýbne a stáhne si chrániče bot. „Není sporu, že to je vražda.“

„Pokud nesnědl nějaké hodně zkažené mexické jídlo,“ prohodí Marino.

Neurčitě si pomyslím, že se Benton chová podezřele.

„Jako vysokorychlostní projektil, ale žádný tam není, a jestli vyšel z těla, kde je výstupní poranění?“ opakuji stále totéž. „Kde je sakra nějaký kov? Čím kruci mohl být zastřelený? Ledovou kulkou?“

„Viděl jsem o tom pořad v Bořicích mýtů. Dokazovali, že to je nemožné kvůli teplu,“ ozve se Marino, jako bych to myslela vážně. „I když nevím. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybys nabila pistoli a měla ji v mrazáku do chvíle, kdy bys z ní chtěla vystřelit.“

„Možná kdybys byl odstřelovač uprostřed Antarktidy,“ přidá se Ollie. „Mimochodem, odkud pochází ten nápad? Z Dicka Tracyho? Ptám se vážně.“

„Myslím, že to byl James Bond. Zapomněl jsem, ve kterém filmu.“

„Možná není výstupní poranění viditelné,“ míní Anne. „Pamatujete si na muže, kterého střelili do čelisti a kulka vyšla ven nosní dírkou?“

„Ale kde je potom bodný kanál?“ namítnu. „Musíme zlepšit kontrast mezi tkáněmi, musíme si být stoprocentně jistí, že nám nic neuniklo, než ho otevřeme.“

„Jestli při tom potřebujete mou pomoc, můžu zavolat do nemocnice,“ řekne Benton a otevře dveře. Vidím, že spěchá, ale nevím proč.

Není to jeho případ.

„Jinak prověřím, co našla Lucy,“ dodá Benton. „Podívám se na ty videonahrávky. Zkontroluju pár dalších věcí. Nevadí, když použiju telefon nahoře?“

„Já tam zavolám,“ nabídne se Anne, ještě než Benton odejde. „Zařídím to v McLeanově nemocnici a připravím všechno k vyšetření.“

Existovala teoretická možnost, že tento den přijde, a my máme dohodu se zdravotním úřadem a s Harvardem a jeho přidruženou McLeanovou nemocnicí, která vlastní čtyři magnety o síle od 1,5 až do devíti tesla. Už před dlouhou dobou jsem zajistila, aby tyto protokoly byly na příslušných místech a my mohli zkoumat mrtvá těla pomocí magnetické rezonance v McLeanově neurozobrazovací laboratoři, kde Anne pracuje na částečný úvazek jako technička magnetické rezonance pro psychiatrické výzkumné studie. Tak jsem se k ní dostala. Benton ji znal už dřív a doporučil mi ji. Vybral ji dobře, umí skvěle posoudit charakter. Měla jsem ho nechat, aby najal celý můj zatracený personál. Ráda bych věděla, komu chce teď Benton volat. Není mi jasné, proč je vůbec tady.

„Jestli si přejete, můžeme to udělat hned,“ nabídne mi Anne. „Neměl by to být problém, nikdo tam nebude. Prostě zajedeme až ke hlavním dveřím, dáme ho dovnitř a zas ven.“

V tuhle hodinu se pacienti psychiatrie v McLeanově nemocnici nebudou potulovat po areálu. Je jen malé riziko, že se nachomýtnou k tomu, jak je mrtvé tělo přepravováno do laboratoře nebo z laboratoře.

„Co když ho někdo střelil vodním dělem?“ Marino zírá jako hypnotizovaný na rotující trup na videoobrazovce, na zakřivená žebra bíle zářící ve 3D zobrazení. „Vážně. Vždycky jsem slyšel, že to je dokonalý zločin. Naplníš patronu do brokovnice vodou, a když projede tělem, je to jako kulka. Ale nezanechá stopu.“

„Takový případ jsem tedy neměla,“ opáčím.

„Ale mohlo by se to stát,“ trvá na svém Marino.

„Teoreticky. Nicméně vstupní bodná rána by nevypadala jako tohle,“ ukážu. „Dejme se do toho. Chci ho mít po pitvě a bezpečně z dohledu, než lidi začnou přicházet do práce.“ Je skoro půlnoc.

Anne klikne na ikonu Nástroje, aby změřila velikost, a informuje mě, že šířka bodného kanálu předtím, než pronikne bránicí, je 0,77 až 1,59 milimetrů v hloubce 4,2 milimetry.

„Takže co mi to vypovídá…“ začnu uvažovat.

„Co takhle v palcích?“ postěžuje si Marino.

„Nějaký typ předmětu nebo čepele s oboustranným ostřím, které není o mnoho širší než půl palce,“ vysvětlím mu to. „A když proniklo do těla do přibližné hloubky dvou palců, stalo se něco, co způsobilo rozsáhlé vnitřní poškození.“

„Rád bych věděl, kolik z těch abnormalit, co vidíme, je iatrogenních,“ poznamená Ollie. „Způsobených záchranáři, kteří ho oživovali dvacet minut. To je asi první otázka, kterou si musíme dát. Musíme si zachovat nepředpojaté myšlení.“

„Nic takového. Ne, pokud mu srdeční masáž neprováděl King Kong,“ oponuju. „Zdá se, že ten muž byl bodnut něčím, co způsobilo obrovský tlak v hrudníku a velký vzduchový embolus. Ucítil by prudkou bolest a zemřel by během minut, což se shoduje s tím, jak to popisovali svědci, že se chytil za hruď a zhroutil se.“

„Tak proč se všechna ta krev objevila později?“ zeptá se Marino. „Proč nekrvácel okamžitě? Jak je kruci možné, že začal krvácet až potom, co byl prohlášen za mrtvého a byl na cestě sem?“

„Odpověď neznám, ale v našem chladicím boxu nezemřel.“ Alespoň tím si jsem jistá. „Byl mrtev, než se sem dostal, zemřel na místě činu.“

„Ale musíme dokázat, že začal krvácet až po smrti. A mrtví lidé nekrvácejí jako podříznuté prase. Tak jak dokážeme, že byl mrtvý, než se sem dostal?“ naléhá Marino.

„Komu to musíme dokazovat?“ Podívám se na něj.

„Nevím, komu to Fielding řekl, protože ani nevíme, kde sakra je. Co když to někomu vykecal?“

Stejně jako ty, pomyslím si, ale nechám si to pro sebe. „Proto by člověk měl být opatrný a neprozrazovat detaily, když nemáme všechny informace.“ Sotva bych to mohla říci rozumněji.

„Nemáme jinou možnost.“ Marino s tím nehodlá přestat. „Musíme dokázat, proč mrtvý člověk začal krvácet.“

Vezmu si bundu a obrátím se na Anne: „Nejprve CT hlavy a celého těla. A na magnetické rezonanci celotělovou cívku, každičký jeho centimetr, a to, co najdete, mi pošlete do počítače. Chci to hned vidět.“

„Budu řídit,“ nabídne jí Marino.

„Dobře, zajeď s autem do nakládacího prostoru, aby se ohřálo. Myslím s jednou z dodávek.“

„Nechceme, aby se ohřál. Vlastně myslím, že nastavím naplno klimatizaci.“

„Tak jeďte jen vy dva. Sejdu se s vámi tam.“

„Vážně. Když se zahřeje, mohl by zas začít krvácet.“

„Moc se díváš na Saturday Night Live.“

„Jak Dan Aykroyd dělal Julii Childovou? Pamatuješ si na to? ‚Budete potřebovat nůž, velice, velice ostrý nůž’ A pak všude stříká krev.“

Všichni tři spolu žertují.

„To byla děsná legrace.“

„Ty staré byly lepší.“

„Vážně. Roseanne Roseannadanna.“

„Ach bože, tu miluju.“

„Mám je všechny na DVD.“

Když odcházím, slyším, jak se smějí.

Otisknu svůj palec a projdu do oddělení, které je první zastávkou po příjmu a kde provádíme identifikace. Bílé místnosti s šedými pracovními linkami říkáme prostě ID.

Ve zdi jsou vestavěné šedé kovové skříňky na důkazy, každá očíslovaná, a já klíčem, který mi dal Marino, otevřu horní skříňku nalevo, kde jsou bezpečně uloženy osobní věci mrtvého muže, než je pošleme do pohřebního ústavu nebo rodině, až budeme konečně vědět, kdo to je a kdo by si ho měl převzít. Ve skříňce jsou pečlivě označené papírové sáčky a obálky a ke všem je připojen formulář, který Marino vyplnil a parafoval, aby nebyla porušena důvěryhodnost důkazů. Najdu malou hnědou obálku s pečetním prstenem, parafuji formulář a zaznamenám čas, kdy jsem ji vzala ze skříňky. Připojím se k počítači, zapíšu stejnou informaci a pak se zamyslím nad oblečením mrtvého muže.

Měla bych ho prohlédnout, když už jsem tady dole, a nečekat až do pitvy, která bude za několik hodin. Chci vidět díru od čepele, která muži pronikla do beder a nadělala v něm takovou spoušť. Chci vidět, jak moc krvácel z toho poranění, a tak opustím ID a jdu po šedé dlaždicové chodbě zpět, odkud jsem přišla. Minu rentgenovou místnost a otevřenými dveřmi zahlédnu Marina, Anne a Ollieho, kteří jsou stále tam a připravují tělo na transport do McLeanovy nemocnice, žertují a smějí se. Rychle jdu dál, aniž by si mě všimli, a otevřu dvojité ocelové dveře vedoucí do pitevního sálu.

Je to velký otevřený prostor svítící bílou epoxidovou barvou, bílými kachlíky a odhalenými holými ocelovými kolejnicemi se studeným filtrovaným osvětlením, které se vodorovně táhnou po celé délce bílého stropu. Jedenáct ocelových stolů stojí u ocelových umyvadel připevněných na stěně, každé s nožním ovládáním kohoutku, vysokotlakou ruční sprchou, velkým odpadkovým košem, košíkem na oplachování vzorků a kontejnerem na ostré předměty. Jednotlivé stanice, které jsem pečlivě vybrala a dala instalovat, jsou jako miniaturní modulové operační sály s odsávacími ventilačními systémy, které vymění vzduch každých pět minut, a kromě toho tu jsou počítače, digestoře, vozíky s chirurgickými nástroji, halogenová světla s ohebným ramenem, pitevní desky s krájecími prkénky, nádoby na formalin s kohoutky, stojany na zkumavky a plastové nádobky pro histologii a toxikologii.

Moje stanice, stanice šéfa, je ta první a zdá se mi, že ji někdo používal, ale pak si připadám směšně, že si něco takového myslím. Samozřejmě že ji lidé používali, když jsem tu nebyla. Samozřejmě že ji pravděpodobně používal Fielding. Na tom nezáleží a proč by mi to mělo dělat starosti? říkám si, ale pak si všimnu, že chirurgické nástroje na vozíku nejsou tak precizně uspořádané, jak bych je nechala. Jsou náhodně poházené na velké bílé polyetylenové pitevní podložce, jako by je někdo opláchl a neudělal to důkladně. Vezmu z krabice pár latexových rukavic a navléknu si je, protože se nechci ničeho dotknout holýma rukama.

Normálně si s tím nedělám takové starosti, asi méně, než bych měla, protože pocházím ze staré školy soudních patologů, kteří byli stoičtí, zocelení mnoha bitvami a byli perverzně pyšní na to, že se ničeho nebojí a nic je neodpuzuje. Ani červi, ani hnilobná tekutina či rozkládající se tělo, které je nafouklé, zezelenalé a kluzké, dokonce ani AIDS. Přinejmenším neměli takové obavy, jaké máme dnes, kdy žijeme s fobiemi a federálními předpisy, které se týkají naprosto všeho. Pamatuju si, jak jsem chodila po sále bez ochranného oblečení, kouřila, pila kávu a dotýkala se mrtvých pacientů jako každý jiný doktor, holou kůží se otírala o jejich, když jsem vyšetřovala poranění, prohlížela kontuzi nebo prováděla měření. Ale nikdy jsem nebyla nedbalá, pokud šlo o mou pracovní stanici nebo mé chirurgické nástroje. Nikdy jsem nebyla lehkomyslná.

Nikdy bych nevrátila na chirurgický vozík ani pitevní jehlu, aniž bych ji nejdřív umyla horkou mýdlovou vodou, a bubnování horké vody do hlubokých kovových umyvadel bylo převládajícím zvukem v márnicích mé minulosti. Už za svého richmondského období – ba ještě dřív, když jsem teprve začínala v centru Waltera Reeda – jsem věděla o DNA i to, že brzy bude přípustná u soudu a stane se forenzním zlatým standardem, a že od té doby budeme o všem, co jsme dělali na místech činu, v pitevně a laboratořích, vypovídat na lavici svědků. Kontaminace se brzy měla stát největším prokletím, a i když v CFC není obvyklou rutinou sterilizovat chirurgické nástroje, rozhodně je jen tak zběžně neopláchneme pod tekoucí vodou a nepohodíme na podložku, která není čistá.

Vezmu pětačtyřiceticentimetrový pitevní nůž a na jeho rýhované nerezové rukojeti si všimnu stop zaschlé krve i toho, že ocelová čepel je na kraji poškrábaná, plná nerovností a skvrn, místo aby byla ostrá jako žiletka a zářila jako leštěné stříbro. Všimnu si krve v zubatém ostří pilky na kosti a zaschlých krvavých skvrn na cívce voskované pětipramenné nitě a na esovité jehle. Vezmu do ruky postupně lékařské kleště, nůžky, kleště na žebra, dláto, ohebnou sondu a žasnu, v jak špatném stavu všechno je.

Musím poslat Anne zprávu, aby před pitvou muže z Norton’s Woods osprchovala celou mou stanici a umyla všechny nástroje. Musím dát celý tenhle zatracený pitevní sál vyčistit od stropu k podlaze. Musím nechat prohlédnout všechny jeho systémy ještě do konce svého prvního týdne zase doma. Takto rozhodnuta si navléknu nový pár rukavic a přejdu k pracovní desce, kde je na stěně připevněn automat s velkou rolí bílého papíru, kterému říkáme řeznický. Papír hlasitě zašustí, když kus odtrhnu a přikryji pitevní stůl uprostřed sálu, stůl, který vypadá čistší než můj.

Přes pracovní uniformu AFME si obléknu jednorázový oděv, nezdržuju se s dlouhými tkaničkami vzadu, pak se vrátím ke své zaneřáděné stanici. U zdi je velká bílá polypropylenová sušička na tvrdých pryžových kolečkách s dvojitými průhlednými akrylovými dvířky, která otevřu tak, že zadám kód na digitální klávesnici. V sušičce visí šedozelená nylonová bunda s černým flísovým límcem, modrá denimová košile, černé kapsáče a spodky boxerky, každý kus na vlastním věšáku z nerezové oceli, a na podnosu na dně je pár ošoupaných kotníkových kožených bot hnědé barvy a vedle nich pár šedých vlněných ponožek. Některé kusy oblečení poznávám podle videonahrávek, které jsem viděla, a když se na ně teď dívám, mám znepokojivý pocit. Centrifugový ventilátor sušičky a sací HEPA filtry tiše předou, zatímco prohlížím boty a ponožky, beru je postupně do rukou, ale nenacházím nic pozoruhodného. Boxe
rky jsou z bílé bavlny s překrývacím poklopcem a elastickým pasem a ani tady nezaznamenám nic neobvyklého, žádné skvrny nebo poškození.

Rozložím bundu na stůl pokrytý řeznickým papírem a strčím ruce do jejích kapes, abych se ujistila, že v nich nic nezůstalo, pak vezmu diagram oblečení a psací podložku a začnu psát poznámky. Límec z umělé kožešiny s vysokým vlasem je pokrytý špínou, pískem a kousíčky suchého hnědého listí, které se na něm zachytily, když se muž zhroutil na zem, a úpletové manžety jsou také ušpiněné. Vrchní světle zelená nylonová vrstva je z velmi pevného materiálu, který je zřejmě odolný vůči roztržení a nepromokavý, s černou izolací ze syntetických vláken, a nic z toho se nedá snadno probodnout, pokud čepel nebyla silná a velmi ostrá. V podšívce bundy nenacházím žádné stopy krve, ani kolem malého řezu na zádech, ale oblasti na vnější vrstvě, na ramenou, rukávech, zádech, jsou zčernalé a ztuhlé krví, která se zachytila na dně transportního vaku poté, co v něm muž byl zavřen na zip a pak převezen do CFC.

Nevím, jak dlouho mohl krvácet, když byl ve vaku a pak v lednici, ale z toho poranění nekrvácel. Když rozložím denimovou košili velikosti S s dlouhým rukávem, která je stále slabě cítit kolínskou nebo vodou po holení, nacházím jen skvrnku tmavé krve, která uschla a ztuhla kolem řezu způsobeného čepelí. To, co vypověděli Marino a Anne, je zřejmě přesné, muž začal krvácet z nosu a úst, když byl celý zasunutý v transportním vaku, s hlavou otočenou na stranu, pravděpodobně na stejnou, jako když jsem ho před chvílí prohlížela v rentgenové místnosti. Krev musela vytrvale kapat z obličeje do vaku, hromadila se v něm a prosakovala, což je dobře vidět, když si vak prohlédnu. Je to transportní vak pro převoz mrtvých velikosti pro dospělé, typický pro pohřební služby, černý s nylonovým zipem. Po stranách jsou držadla z popruhů uchycená nýty, a právě tady se často objevuje problém s prosakováním, za předpokladu, e vak je neporušený, bez trhlin nebo vad v horkem svařovaných švech. Krev prosakuje přes nýty, zvlášť jeli to laciný typ vaku, a tenhle stojí asi pětadvacet dolarů a je z bytelného PVC, pravděpodobně se nakupují ve velkém.

Když si představím, co jsem právě viděla na CT, a uvědomím si, jak rychle to poškození nastalo při nějakém zjevně bleskovém útoku, nedává to krvácení vůbec žádný smysl. Dokonce dává ještě méně smyslu než předtím, když mě o všem Marino poprvé informoval v Doveru. Rozsáhlá destrukce vnitřních orgánů toho muže by měla za následek plicní hemoragii, která by vyvolala krvácení z nosu a úst. Ale to by se stalo téměř okamžitě. Nechápu, proč nekrvácel na místě činu. Když se ho záchranáři snažili resuscitovat, měl krvácet z obličeje a to by byl jasný ukazatel, že nezemřel na arytmii.

Opustím pitevní sál, jdu nahoru a přitom si znovu představuji videonahrávky a vzpomínám si, jak jsem se zamyslela nad jeho černými rukavicemi a nad tím, proč si je oblékl, když vešel do parku. Kde jsou? Žádné rukavice jsem neviděla. Nebyly ve skříňce na důkazy ani v sušičce, ani jsem je nenašla, když jsem kontrolovala kapsy kabátu. Podle toho, co jsem viděla na nahrávkách skrytě pořízených mužovými sluchátky, měl ty rukavice na sobě v době smrti, a teď si vybavím, co jsem viděla na Lucyině iPadu, když jsem jela v dodávce na civilní letištní terminál. V záběru se objevila ruka v černé rukavici, jako by se ten muž po něčem ohnal, pak se ozval zvuk nárazu, když ruka udeřila do sluchátek, a jeho hlas vyhrkl: „Co to… Hej…!“ Potom se směrem nahoru a dokola mihly holé stromy, následovaly přibližující se břidlicové úlomky na zemi a zadunění, jak upadl na zem, pak krátce v záběru zavlál lem dlouhého černé
ho kabátu. Následovalo ticho, pak hlasy lidí, kteří ho obklopili a vykřikovali, že nedýchá.

Dveře rentgenové místnosti jsou zavřené, když k nim dojdu. Nahlédnu dovnitř, ale všichni jsou pryč, kontrolní místnost je prázdná a tichá, za oknem z olovnatého skla v tlumených světlech bíle září CT přístroj. Zastavím se a zkusím zdejší telefon v naději, že Anne možná zvedne mobil, ale jestli je už v McLeanově nemocnici a v neurozobrazovací laboratoři, nebude možné se s ní přes tlusté betonové stěny spojit. Jsem překvapená, když se ozve.

„Kde jste?“ zeptám se a v pozadí slyším hrát hudbu.

„Zrovna zastavujeme,“ odpoví, takže musí být v dodávce, kterou řídí Marino a má puštěné rádio.

„Když jste mu svlékala šaty,“ zeptám se, „viděla jste černé rukavice? Možná měl na rukou tlusté černé rukavice.“

Odmlčím se a slyším, jak Anne něco říká Marinovi, a pak slyším jeho hlas, ale nerozumím, o čem spolu mluví. Poté mi Anne odpoví: „Ne. A Marino říká, že tam žádné rukavice nebyly, když měl to tělo prve na identifikaci. Na rukavice si nevzpomíná.“

„Povězte mi přesně, co se stalo včera ráno.“

„Jen tu zůstaň chvíli sedět,“ slyším, jak říká Marinovi. „Ne, nejsou tam, jinak by vyšli ven. Myslím hochy z ochranky. Jen tu čekej,“ nabádá ho. „Dobře,“ řekne pak mně. „Krátce po sedmé včera ráno přišel do rentgenové místnosti doktor Fielding. Jak víte, Ollie a já tam jsme vždycky brzy, před sedmou, a navíc ho znepokojila ta krev. Všiml si kapek krve na podlaze před chladicí komorou a taky vevnitř a toho, že tělo krvácí nebo krvácelo. Ve vaku byla spousta krve.“

„Tělo bylo stále celé oblečené?“

„Ano. Bunda měla rozevřený zip a košile byla rozstřižená, to udělali záchranáři, ale byl oblečený, když ho sem přivezli, a nic se s ním nedělalo, dokud nepřišel doktor Fielding, aby ho pro nás připravil.“

„Co myslíte tím ‚připravil‘?“

Nikdy jsem neviděla, že by Fielding připravoval tělo k pitvě, že by si skutečně dal tu práci, vyndal tělo z lednice a odvezl na rentgen nebo na pitevní sál, přinejmenším ne od dávných dob, kdy se zaškoloval. To, co považuje za banální úkoly, přenechává lidem, kterým stále říká márniční zřízenci a které já nazývám pitevní laboranti.

„Jenom vím, že našel tu krev, a pak spěchal pro nás, protože mu telefonovali z cambridgeského policejního oddělení. A jak víte, předpokládalo se, že ten muž zemřel náhlou smrtí, která byla přirozená, jako arytmie nebo vakovité aneurysma či podobně.“

„Co potom?“

„Potom jsme se s Olliem podívali na tělo a zavolali Marina. Ten přišel, prohlédl si ho a rozhodl, že ho zatím nebudeme rentgenovat ani dělat pitvu.“

„Bylo tělo ponechané v chladicím boxu?“

„Ne. Marino ho chtěl nejprve zpracovat na identifikaci, aby měl jeho otisky, stěry, abychom mohli začít hledat v databázích IAFIS a DNA, něco, co by nám pomohlo zjistit jeho totožnost. Důležité tady je, že v té době ten muž žádné rukavice neměl, jinak by mu je Marino musel svléknout, aby mohl vzít otisky prstů.“

„Kde tedy jsou?“

„Marino neví a já taky ne.“

„Můžete mi ho prosím dát?“

Slyším, jak mu předává telefon, a Marino se ozve: „Jo. Rozevřel jsem pytel na mrtvoly, ale nevytáhl jsem ho z něj, a v pytli byla spousta krve, což už víš.“

„A co přesně jsi udělal?“

„Sejmul jsem mu otisky, když byl v pytli, a pokud tam byly rukavice, tak bych je každopádně viděl.“

„Je možné, že záchranáři svlékli ty rukavice na místě činu a dali je do vaku a ty sis toho nevšiml? A že se někam založily?“

„Vyloučeno. Hledal jsem jakékoli osobní věci, jak jsem ti říkal. Hodinky, prsten, kroužek na klíče, krabičku, dvacetidolarovku. Všechno z kapes jsem vytáhl a vždycky ještě prohlížím vnitřek pytle, právě z toho důvodu, co jsi teď řekla. Pro případ, že tam záchranáři nebo pohřebáci něco strčili, třeba čepici, sluneční brýle, cokoli. Taky ta sluchátka. A satelitní rádio. Obojí bylo v papírovém sáčku a přišlo to sem s tělem.“

„Co cambridgeská policie? Vím, že vyšetřovatel Lawless sem přinesl ten glock.“

„Dal to proti potvrzení do laboratoře střelných zbraní asi v deset dopoledne. To bylo všechno, co přinesl.“

„A když Anne dávala ty šaty do sušičky, tak zjevně jeho rukavice neměla, když říkáš, že tam vůbec nebyly.“

Slyším, jak se Marino něco ptá, pak se v telefonu zase ozve Anne: „Ne. Rukavice jsem neviděla, když jsem dávala všechno ostatní do sušičky. To bylo kolem deváté večer, skoro před čtyřmi hodinami, když jsem tělo svlékala a připravovala na CT, chvíli předtím, než jste přijela do CFC. Vyčistila jsem sušičku, abych se ujistila, že je sterilní, než jsem tam dala jeho ostatní oblečení.“

„Jsem ráda, že aspoň něco je sterilní. Musíme vyčistit mou stanici.“

„Dobře, dobře,“ přisvědčí Anne, ale ne mně. „Počkej. Ježíši, Pete. Přestaň.“

A pak Marinův hlas v mém uchu: „Byly další případy.“

„Co prosím?“

„Včera ráno jsme měli další případy. Takže možná někdo rukavice odstranil, ale nemám ani zdání proč. Pokud je někdo nevzal omylem.“

„Kdo ty případy dělal?“

„Doktor Lambotte, doktor Booker.“

„A co Jack?“

„Dva případy kromě toho chlápka z Norton’s Woods,“ odpoví Marino. „Ženu, kterou srazil vlak, a staříka, který nebyl v péči žádného lékaře. Jack neudělal ani ň, vypařil se,“ dodá Marino. „Neobtěžoval se jít na místo činu, a proto tu máme tělo, co začne krvácet v lednici, a teď musíme dokazovat, že ten chlápek už byl mrtvý.“

9

Ředitelství úřadu, který se oficiálně nazývá Cambridgeské forenzní centrum a márniční zařízení, je v nejvyšším patře, a jak jsem zjistila, je těžké vysvětlit lidem, kde mě najdou, protože ta budova je okrouhlá.

To nejlepší, co mohu udělat při řídkých příležitostech, kdy jsem tady, je instruovat návštěvníky, aby vystoupili z výtahu v sedmém poschodí, vydali se doleva a hledali číslo 111. Jsou to jediné dveře po číslu 101 a pochopit, že 101 je nejnižší číslo místnosti na tomto patře a 111 nejvyšší, vyžaduje značnou fantazii. Můj kancelářský komplex by tedy zaujímal roh na konci dlouhé chodby, pokud by tu rohy a dlouhé chodby byly, což ovšem nejsou. Tady nahoře je jen jeden velký kruh se šesti kancelářemi, velkou konferenční místností, čítárnou pro diktování v systému automatického rozpoznání hlasu, knihovnou, malou jídelnou a uprostřed s bunkrem bez oken, který si Lucy vybrala jako místo pro počítač a laboratoř zkoumající sporné dokumenty.

Projdu kolem Marinovy kanceláře a zastavím se před místností 111, které Marino říká CENTCOM, čili ústřední velení. Jsem si jistá, že tento okázalý název vymyslel Marino sám, ne proto, že mě považuje za svou velitelku, ale spíš cítí zodpovědnost k jakémusi vyššímu vlasteneckému řádu, která nemá daleko k náboženskému poslání. Jeho úcta ke všemu vojenskému je zcela nová. Je to jen další z jeho paradoxních stránek, jako by Peter Rocco Marino potřeboval další paradox, aby definoval své proměnlivé a rozporuplné já.

Musím se ohledně Marina uklidnit, řeknu si a odemknu těžké dveře s titanovým povrchem. Není tak zlý a neudělal nic tak strašného. Je předvídatelný a neměla bych být ani trochu překvapená. Koneckonců, kdo mu rozumí líp než já? Vodítkem k pochopení Marinovy osobnosti není Bayonne v New Jersey, kde vyrůstal jako pouliční rváč, který se stal boxerem a potom policistou. Klíčem k němu není dokonce ani jeho ničemný otec alkoholik. Marinovu osobnost lze vysvětlit hlavně a především skrze jeho matku a pak skrze jeho dětskou lásku Doris, nyní jeho bývalou manželku. Obě ženy zdánlivě mírné, poddajné a milé, ale nikoli neškodné. Zdaleka ne.

Stisknu tlačítka a rozsvítím nástropní světla zabudovaná ve výztužích geodetické skleněné kupole, která je energeticky šetrná, a kdykoli se podívám vzhůru, vzpomenu si na Buckminstera Fullera. Kdyby tento slavný architekt a vynálezce ještě žil, jistě by schvaloval mou budovu a možná i mne, ale sotva náš morbidní smysl existence, i když za daných okolností bych vůči Fullerovi také měla pár výhrad. Například nesouhlasím s jeho přesvědčením, že nás technologie může zachránit. Rozhodně nás nečiní civilizovanějšími a dokonce si myslím, že opak je pravdou.

Na okamžik se zastavím na kovově šedém koberci hned za dveřmi, jako bych čekala na svolení vstoupit, anebo možná váhám, protože přivlastnit si tento prostor znamená přijmout takový život, jaký jsem po většinu uplynulých dvou let odkládala. Kdybych měla být upřímná, řekla bych, že jsem ho odkládala po desetiletí, od prvních dnů v centru Waltera Reeda, kde jsem si v přeplněné místnosti bez oken v ústředí Armádního ústavu patologie AFIP hleděla své práce, když tam bez zaklepání vešel Briggs a pohodil mi na stůl šedou obálku A4 s razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ.

Čtvrtého prosince 1987. Pamatuju si to tak živě, že mohu popsat své oblečení, počasí, i co jsem jedla. Vím, že jsem ten den hodně kouřila a na jeho sklonku jsem vypila několik čistých skotských, protože jsem byla rozrušená a zděšená. Případ všech případů a ministerstvo obrany chtělo mě, vybralo si mě mezi všemi ostatními! Anebo přesněji, vybral si mě Briggs. Pak jsem byla na jaře příštího roku z vojenského letectva předčasně uvolněna, ne za dobré chování, ale protože si to Reaganova vláda přála, a odešla jsem za určitých podmínek, které jsou ostudné a způsobují bolest ještě teď. Je osudové, že se nacházím v kruhové budově. Nic v mém životě nekončí ani nezačíná. Co bylo daleko, je teď hned vedle mě. Jaksi je všechno stále stejné.

Nejkřiklavější známkou mé šestiměsíční absence na pozici, kterou ještě musím skutečně naplnit, je, že Bryceova přilehlá administrativní kancelář je útulně zaplněná, kdežto moje je prázdná a strohá. Působí opuštěně a osaměle, můj malý konferenční stolek z broušené oceli prázdný, není na něm ani květina v květináči, ačkoli tam, kde obývám nějaký prostor, vždy mívám nějaké rostliny. Orchideje, gardénie, sukulenty a interiérové stromy jako areková nebo ságová palma, protože chci mít kolem sebe život a vůně. Ale to, co jsem tu měla, když jsem se nastěhovala, zahynulo a je pryč, přelité a přehnojené. Dala jsem Bryceovi podrobné instrukce a tři měsíce na to, aby všechno zničil. Podařilo se mu to za necelé dva.

Na mém psacím stole není téměř nic, jen obloukovitá modulární pracovní stanice sestrojená z 0,75mm oceli s černým laminátovým povrchem a s odpovídající sestavou kartotéčních zásuvek a otevřených polic mezi rozměrnými okny s výhledem na řeku Charles a panorama Bostonu. Za mým kancelářským křeslem Aeron se podél celé zdi táhne černá žulová pracovní linka, kde sídlí můj systém laserové mikrodisekce Leica a jeho videodispleje a výbava a poblíž je moje věrná záložní Leica pro každodenní použití, mnohem jednodušší laboratorní výzkumný mikroskop, který mohu ovládat jednou rukou a bez softwaru nebo školicího semináře. Víc tu toho prakticky není, žádné složky s případy v dohledu, žádné úmrtní listy či jiné dokumenty, které bych měla zkontrolovat a podepsat, žádná pošta a velmi málo osobních věcí. Usoudím, že není dobré mít takovou dokonale zařízenou, neposkvrněnou kancelář. Raději bych tu
měla skládku všeho možného. Je zvláštní, že ten prázdný pracovní prostor na mě působí tak tísnivě, a když ukládám dopis Eriky Donahueové do plastového sáčku, teprve si uvědomím, proč nejsem příznivec světa, který se rychle stává bezpapírovým. Ráda vidím svého nepřítele, hromady toho, co musím zdolat, a útěchu čerpám od spousty přátel.

Zrovna když zamykám dopis do skříňky, zjeví se Lucy. Tiše jako duch ve volném laboratorním plášti, který nosí kvůli teplu a tomu, co pod ním může skrýt. A také má v oblibě velké kapsy. V tom nadměrně velkém plášti vypadá klamně neškodně a mnohem mladší, než kolik jí je, tedy něco přes třicet, jak to vyjadřuje, ale pro mě stále bude malá holčička. Ráda bych věděla, jestli to tak matky vždycky cítí ke svým dcerám, i když ty dcery jsou už samy matkami nebo jako v Lucyině případě jsou ozbrojené a nebezpečné.

Pravděpodobně má vzadu za pasem pracovních kalhot zastrčenou pistoli a já si uvědomuju, jak jsem sobecky šťastná, že je Lucy doma. Je zpátky v mém životě, ne na Floridě nebo s lidmi, které se musím nutit mít ráda. Do této skupiny patří i manhattanská prokurátorka Jaime Bergerová. Když teď vidím svou neteř, své jediné náhradní dítě, vcházet do mé kanceláře, nemohu se vyhnout pravdě, kterou jí nikdy nepřiznám. Jsem ráda, jestli se s Jaime rozešly. Proto jsem se jí na to neptala.

„Je Benton ještě u tebe?“ zeptám se.

„Telefonuje.“ Zavře za sebou dveře.

„S kým v tuhle hodinu mluví?“

Lucy se posadí do křesla, skrčí nohy na sedadle a zkříží je v kotnících. „S někým ze svých lidí,“ odpoví, jako by naznačovala, že Benton mluví s kolegy v McLeanově nemocnici, ale tak to není. S nemocnicí jedná Anne a teď tam je s Marinem a začínají se snímkováním. Proč by Benton s nimi nebo s někým jiným z nemocnice mluvil?

„Takže tu jsme jen my tři,“ pronesu významně. „Kromě Rona, předpokládám. Ale jestli chceš mít zavřené dveře, nevadí mi to.“ Tímto způsobem dávám Lucy najevo, že mi neuniklo její neúměrně ostražité a tajnůstkářské chování a že bych si přála, aby mi to vysvětlila. Chtěla bych, aby vysvětlila, proč považuje za nutné být vyhýbavá, nebo mi dokonce nepokrytě lže, své tetě, své téměř matce a nyní své nadřízené.

„Já vím.“ Lucy vytáhne z kapsy laboratorního pláště malou krabičku na důkazy.

„Víš? Co víš?“

„Že Anne a Marino odjeli do McLeanovy nemocnice, protože chceš vyšetření na magnetické rezonanci. Benton mě informoval. Proč jsi nejela s nimi?“

„Nepotřebují mě tam a nijak zvlášť bych nepomohla, protože vyšetření na MRI není moje specializace.“ V doverské vojenské márnici, kde mrtví jsou většinou válečné oběti a mají v sobě kov, žádná magnetická rezonance není. „Myslela jsem, že zatím zařídím pár věcí, a s pitvou začnu, až budu přesvědčená, že vím, co hledám.“

„Trochu obrácený způsob dívat se na věci, když se nad tím zamyslíš,“ přemítá Lucy, zelené oči vášnivě upřené na mě. „Dřív jsi dělala pitvu, abys věděla, co hledáš. Teď je pitva jen potvrzením toho, co už víš, a prostředek shromažďování důkazů.“

„Ne tak docela. Pořád se setkávám s překvapeními. Co je v té krabičce?“

„To, o čem mluvím.“ Lucy mi přisune malou bílou krabičku po hladkém povrchu mého absurdně čistého stolu. „Můžeš to vyndat a nepotřebuješ rukavice. Ale opatrně.“

V krabičce na podložce z vaty je něco, co vypadá jako křídlo hmyzu, možná mouchy.

„Neboj se, sáhni si na to,“ povzbuzuje mě Lucy nakloněná v křesle dopředu, tvář rozzářenou vzrušením, jako by se dívala, jak rozbaluju dárek.

Nahmatám pevné drátěné výztuže a tenkou průsvitnou membránu, cosi jako plast. „Umělé. Zajímavé. Co to přesně je a odkud to máš?“

„Víš o svatém grálu létajících robotů?“

„Přiznávám, že mi to nic neříká.“

„Roky a roky výzkumu. Miliony a miliony dolarů pro výzkum utracených na konstrukci dokonalé robotické mouchy.“

„O tom mi není nic známo. Vlastně myslím, že ani nevím, o čem mluvíš.“

„Vybavené mikrokamerami a vysílačkami pro tajné sledování, doslova pro odposlouchávání lidí. Nebo pro detekci chemikálií či výbušnin nebo třeba i biologických hrozeb. Tahle práce probíhala na Harvardu, MIT, v Berkeley, na řadě míst tady a v zahraničí, dokonce ještě před kyborgy. Hmyz se zabudovanými mikroelektromechanickými systémy, propojení stroje a hmyzu. Což se pak rozšířilo a dělaly se hokusy pokusy s dalšími živočichy jako želvy a delfíni. Podle mě to nebyly nejzářnější chvíle DARPA.“

Položím křidélko na čtvereček vaty. „Vraťme se zpátky. Začni s tím, kdes to vzala.“

„Mám starosti.“

„To máme obě.“

„Když ho měl dnes ráno Marino na identifikaci“ – Lucy míní mrtvého muže z Norton’s Woods – „chtěla jsem mu říct o nahrávacím systému, který jsem objevila ve sluchátkách, tak jsem šla dolů. Marino mu zrovna snímal otisky prstů a já si všimla na tom límci kabátu toho muže něčeho, co připomínalo křídlo mouchy. Uvízlo to tam s dalším smetím jako štěrk a kousky suchého listí, jak ležel na zemi.“

„A nespadlo to, když s ním manipulovali záchranáři,“ poznamenám. „Když mu rozepnuli kabát.“

„Zjevně ne. Zachytilo se to v kožešině, límci z umělé kožešiny,“ odpoví Lucy. „Něco mě na tom zaujalo, měla jsem divný pocit a podívala se víc zblízka.“

Vezmu ze zásuvky stolu příruční lupu, rozsvítím silnou lampu a v jasném světle to zvětšené křídlo už nevypadá přirozeně. To, co by se mohlo pokládat za základnu křídla, kde se připojuje k tělu, je ve skutečnosti nějaký kloubový spoj a žíly probíhající tkání křidélka jsou lesklé jako dráty.

„Pravděpodobně nějaká sloučenina uhlíku a na každém náhonu křídla je patnáct spojů, což je naprosto úžasné.“ Lucy popisuje, na co se dívám. „Samotné křídlo je elektroaktivní polymerová konstrukce, která reaguje na elektrické signály a způsobuje, že skládaná křídla mávají stejně rychle jako u skutečného hmyzu, obyčejné mouchy domácí. Až doteďka taková robotická moucha startovala vertikálně jako vrtulník a létala jako andělé, což byla jedna z hlavních konstrukčních překážek. To, a taky jak sestrojit něco mikromechanického, co je autonomní, ale ne objemné – jinými slovy biologicky inspirované, aby to mělo nezbytnou schopnost volně se pohybovat v jakémkoli prostředí, kam to dáš.“

„Biologicky inspirované, jako da Vinciho konceptualizované vynálezy.“ Ráda bych věděla, jestli si Lucy vzpomíná na výstavu, na kterou jsem ji vzala do Londýna, a zda si všimla plakátu v obývacím pokoji v bytě mrtvého muže. Samozřejmě že si všimla. Lucy si všimne všeho.

„Ten plakát nad pohovkou,“ řekne.

„Ano, viděla jsem ho.“

„Na jedné z těch videonahrávek, když dával psovi vodítko. Není to děsivé?“

„Nejsem si jistá, jestli chápu, proč to je děsivé.“

„Tedy, měla jsem možnost podívat se na ty nahrávky důkladněji než ty.“ Znovu to Lucyino chování, nuance, které už rozeznám tak jistě jako nepatrné změny v tkáni pod mikroskopem. „Je to plakát stejné výstavy v Courtauldově galerii, na kterou jsi mě vzala, je na něm datum toho stejného léta,“ odpoví Lucy klidně a má na zřeteli nějaký cíl. „Možná jsme tam byly zrovna tehdy jako on, pokud ji navštívil.“

To je ten cíl. Tohle si Lucy myslí. Spojitost mezi mrtvým mužem a námi.

„To, že měl plakát, ještě neznamená, že tam byl,“ pokračuje Lucy. „Uvědomuju si to. Neznamená to nic v tom smyslu, že by to obstálo u soudu,“ dodá s nádechem ironie, jako by to byla narážka na Jaime Bergerovou, prokurátorku, s níž se Lucy zřejmě rozešla, jak jsem stále pevněji přesvědčená.

„Lucy, ty máš nějakou představu, kdo ten muž je?“ odvážím se zeptat.

„Jen si myslím, že to je zvláštní, když vezmeš v úvahu, že mohl být v galerii ve stejnou dobu jako my. Ale samozřejmě netvrdím, že tam byl. To vůbec ne.“

To si ve skutečnosti rozhodně nemyslí. Vidím jí to na očích a slyším v jejím hlase. Obává se, že tam mohl být v té době jako my. Jak by mohla dojít k takovému závěru o mrtvém muži, jehož jméno ani neznáme?

„Doufám, že zas nehackuješ,“ řeknu přísně, jako bych se ptala na kouření, pití nebo jiný zlozvyk, který by mohl ohrozit její zdraví.

Už nejednou mě napadlo, že Lucy mohla najít způsob, jak vystopovat ty tajně pořízené videosoubory k nějakému osobnímu počítači nebo serveru. Firewall a jiná bezpečnostní opatření k ochraně soukromých dat nejsou pro Lucy nic víc než retardér na silnici, aby se dostala tam, kam chce.

„Nejsem žádná hackerka,“ odvětí stručně.

To není odpověď, pomyslím si, ale nevyslovím to.

„Prostě to považuju za neobvyklou náhodu, že možná byl v Courtauldově galerii v téže době jako my,“ pokračuje Lucy. „A zdá se mi pravděpodobné, že ten plakát měl proto, že ten muž měl k té výstavě nějaký vztah. Dnes se už koupit nedají. Ověřila jsem to. Kdo by ten plakát mohl mít, pokud na té výstavě nebyl sám nebo někdo jemu blízký?“

„Pokud není mnohem starší, než vypadá, tak v té době byl ještě dítě,“ upozorním ji. „Bylo to v létě 2001.“

Přitom si vzpomenu, že čas na jeho hodinkách byl o pět hodin napřed oproti času v této části světa. Byly nastavené na časové pásmo Velké Británie a ta výstava byla v Londýně. To ale nic nedokazuje. Souvislost, ale ne důkaz, řeknu si důrazně.

„Ta výstava byla přesně taková událost, ze které by předčasně vyspělý kluk a budoucí malý vynálezce byl nadšený,“ míní Lucy.

„Stejně jako tehdy ty,“ opáčím. „Myslím, že jsi ji prošla čtyřikrát. A koupila sis sérii přednášek na cédéčku, tak jsi tím byla uchvácená.“

„Je to působivá představa. Malý chlapec v galerii ve stejný okamžik jako my.“

„Říkáš to, jako by to byl fakt.“ Stále poukazuju na totéž.

„A skoro o deset let později jsem tady, ty jsi tady a jeho mrtvé tělo je tady. Pak mi něco povídej o šesti stupních odloučení.“

Zarazí mě, že slyším Lucy mluvit o něčem, nač jsem myslela právě před chvílí. Nejdřív londýnská výstava, pak ta velká síť, kterou tvoříme my všichni, způsob, jakým jsou životy na celé planetě nějak propojeny.

„Nikdy si na to doopravdy nezvyknu,“ mluví dál Lucy.

„Někoho vidíš a později je zavražděný. Ne že si ho umím představit jako chlapce v galerii v Londýně, ne že bych v duchu viděla tvář malého kluka. Ale možná jsem stála hned vedle něj nebo s ním dokonce mluvila. Při zpětném pohledu je vždycky těžké vzít na vědomí, že kdybys věděla, co přijde, mohla jsi možná změnit něčí osud. Nebo svůj vlastní.“

„Benton ti řekl, že ten muž z Norton’s Woods byl zavražděn, nebo to máš od někoho jiného?“

„Probírali jsme to.“

„A když jste to teď probírali ve tvé laboratoři, pověděla jsi mu o té robotické mouše.“ To není otázka.

Jsem si jistá, že Lucy informovala Bentona o křídlu robotické mouchy a o všem ostatním, o čem usoudila, že by měl vědět. Právě před krátkou chvílí ve vrtulníku dávala velmi důrazně najevo, že Benton je momentálně jediný člověk, komu opravdu věří, kromě mě. I když její důvěru teď nijak zvlášť nepociťuju. Mám dojem, že Lucy třídí informace a vybírá ty, které mi sdělí, ačkoli bych si přála, aby nic nezatajovala. Přála bych si, aby nebyla vyhýbavá nebo nelhala. Ale u Lucy jsem se už dávno naučila, že přání se nepromění ve skutečnost. I kdybych s ní žila celý život, její chování to nezmění. Nezmění se to, co si Lucy myslí nebo dělá.

Zhasnu lampu a vrátím Lucy malou bílou krabičku. „Cos myslela tím ‚létali jako andělé‘?“

„Ta umělecká zpodobení vznášejících se andělů. Vím, žes je viděla.“ Sáhne po diáři a peru úhledně položených vedle telefonu. „Jejich těla jsou vertikálně, jako když má někdo na zádech raketový batoh, na rozdíl od hmyzu a ptáků, jejichž těla jsou při letu horizontálně. Ten malý mechanický hmyz létá vertikálně jako andělé a to byla jedna z jeho vad, to a jeho velikost. A právě nalezení řešení je to, co jsem myslela tím ‚svatým grálem‘. Zatím unikalo i těm nejlepším a nejchytřejším.“

Něco načrtne a pak mi to ukáže, schéma postavy, která vypadá jako kříž letící vzduchem.

„Jestli chceš, aby hmyz jako obyčejná moucha byl doslova mouchou na zdi a prováděl špionáž,“ dál vysvětluje Lucy, „měl by létat jako moucha, ne jako maličké tělo, které je vzpřímené a s připevněnými křídly. Kdybych měla v Iránu schůzku s Ahmadínežádem a kolem letělo něco vertikálně a vertikálně přistálo na parapetu jako miniaturní víla Zvoněnka, věřím, že bych si toho všimla a byla poněkud podezřívavá.“

„Kdybys byla na schůzce s Ahmadínežádem v Íránu, byla bych lehce podezřívavá ze spousty důvodů. Zapomínáme na to, proč měl můj pacient na kabátě křídlo jednoho z těch robotů, za předpokladu, že to křídlo je součást nějakého neporušeného létajícího robota –“ začnu rozvíjet.

„Není to přesně létající robot,“ přeruší mě Lucy. „Nemusí to být nutně ani špionážní robot. Právě se k tomu dostávám. Myslím, že tohle je ten svatý grál.“

„Ať je to tedy cokoli, k čemu to mohlo být používané?“

„Popusť uzdu své fantazii,“ odpoví Lucy. „Mohla bych sestavit dlouhý seznam, ale nemůžu to vědět s určitostí, ne podle jednoho křídla, i když můžu poukázat na pár významných faktů. Bohužel jsem nenašla ten zbytek.“

„Myslíš na těle, na kabátě? Kde jsi to hledala?“

„Na místě činu.“

„Bylas v Norton’s Woods?“

„Ovšem,“ přisvědčí Lucy. „Hned jak jsem si uvědomila, z čeho to křídlo pochází. Samozřejmě že jsem zamířila rovnou tam.“

„Byly jsme spolu několik hodin.“ Dám jí najevo, že mi to mohla říct už dřív. „Jen ty a já v kokpitu celou cestu z Doveru sem.“

„To je na interkomu to zvláštní. I když si jsem jistá, že je vzadu vypnutý, přesto si nejsem jistá. Ne, když si nemůžu dovolit, aby někdo něco zaslechl. Marino by se o tomhle neměl dozvědět.“ Ukáže na malou bílou krabičku s křídlem uvnitř.

„Proč vlastně?“

„Věř mi, určitě nechceš, aby o tom věděl jediné slovo. Je to velmi malý kousek něčeho mnohem většího, a v nejednom směru.“

Lucy mě také ujistí, že Marino neví, že jela do Norton’s Woods. Nemá tušení o tom nepatrném mechanickém křidélku ani o tom, co Lucy vedlo k tomu, že ho vyzvala, aby mě přivezl domů z Doveru dřív, aby mě bezpečně doprovázel v jejím vrtulníku. Prý se mi o ničem z toho až doteď nezmínila, protože momentálně nevěří nikomu. Kromě Bentona. A mě, jak dodá. A že je velmi opatrná na to, kde vede jisté rozhovory, a že bychom měli být opatrní všichni.

„Pokud tohle místo nebylo vyčištěné,“ dodá Lucy a myslí tím prohledané. Tím naznačí, že moje kancelář je bezpečná, jinak bychom v ní nevedly tenhle rozhovor.

„Zkontrolovalas mou kancelář kvůli sledovacímu zařízení?“ Nešokuje mě to. Lucy umí prohledat prostor kvůli skrytým nahrávacím zařízením, protože taky umí špehovat. Nejlepším zlodějem je zámečník. „Kdo myslíš, že by měl zájem dát mi do kanceláře štěnice?“

„Nejsem si jistá, kdo má o co zájem nebo proč.“

„Marino ne,“ řeknu na to.

„Jasně, kdyby ano, bylo by to tak do očí bijící jako dětská chůvička z nejbližšího krámu s elektronikou.

Samozřejmě že Marino ne. Nemám strach, že by udělal něco takového. Jenom mi dělá starosti, že neudrží jazyk za zuby,“ odvětí Lucy. „Aspoň ne před jistými lidmi.“

„Ve vrtulníku jsi mluvila o robotu MORT. Když šlo o MORT, starost kvůli interkomu a Marinovi jsi neměla.“

„To není totéž. Zdaleka ne,“ namítne Lucy. „Je jedno, jestli Marino bude žvanit před jistými lidmi o robotu v bytě toho chlápka. O tom už vědí jiní lidé, tím si můžeš být jistá. Ale nemůžu nechat Marina, aby mluvil o mém maličkém příteli.“ Podívá se na malou bílou krabičku. „A nemusel by tím myslet nic špatného. Ale nechápe jisté skutečnosti o jistých lidech. Zejména o Briggsovi a kapitánce Avalloneové.“

„Netušila jsem, že o ní něco víš.“ O Sophii Avalloneové jsem se před Lucy nikdy nezmínila.

„Byla tady. Jack ji tu provedl. Marino jí zaplatil oběd, div jí nelíbal ten její uniformovaný zadek. Nemá ponětí o takových lidech, o pitomém Pentagonu, když se to tak vezme, anebo o někom, o kom idiotsky předpokládá, že je jedním z nás, víš, že je bezpečný.“

Uleví se mi, že si to Lucy uvědomuje, ale nechci ji povzbuzovat, aby Marinovi nedůvěřovala, ani v nejmenším. Prožila si toho s ním dost a dost a konečně jsou zase přátelé, podobně jako když byla malá a Marino ji učil řídit svůj terénní vůz a střílet a ona ho šíleně rozčilovala, což bylo vzájemné. Vědecké nadání podědila Lucy po mně, ale náklonnost ke všemu policajtskému, jak tomu říká, má od Marina. On byl ten velký, tvrdý detektiv v jejím životě, když byla přemoudřelé, svéhlavé zázračné dítě, a on ji střídavě miloval a nesnášel, stejně jako ona milovala a nesnášela jeho. Ale teď jsou přátelé a kolegové. A stojí za to se snažit, aby to tak zůstalo. Dej si pozor, co říkáš, napomenu se. Ať je klid.

„Z toho usuzuju, že Briggs o tomhle neví.“ Ukážu na malou bílou krabičku na mém stole. „A kapitánka Avalloneová taky ne.“

„Nevím, jak by mohli.“

„Je moje kancelář právě teď odposlouchávaná?“

„Náš rozhovor je naprosto bezpečný,“ ujistí mě Lucy, ale odpověď to není.

„A co Jack? Je možné, že o té robotické mouše ví? Tedy, ty jsi mu to jistě neřekla.“

„To ani omylem.“

„Takže jen pokud mu někdo zavolal a hledal ji. Nebo možná její křídlo.“

„Myslíš tím, jestli sem vrah volal a sháněl se po zmizelé robomouše,“ opakuje Lucy. „Buduji tak nazývat pro zjednodušení, i když to žádná obyčejná robotická moucha není. Ale to by byla hrozná hloupost. Naznačovalo by to, že volající má něco společného s vraždou toho chlápka.“

„Vyloučit nemůžeme nic. Někteří vrazi jsou hloupí,“ odvětím. „Když jsou hodně zoufalí.“

10

Lucy vstane a zamíří do mé soukromé koupelny, kde je na stolku kávovar na jeden šálek kávy. Slyším, jak plní nádrž vodou z kohoutku a dívá se do malé ledničky. Je skoro jedna ráno a nepřestává sněžit, padá tvrdý a prudký sníh, a když malé vločky narazí do oken, zní to jako písek vanoucí do skla. „Netučné mléko, nebo smetanu?“ zavolá Lucy z místnosti, která má být mou soukromou šatnou a zahrnuje i sprchu. „Bryce je taková dobrá hospodyňka. Zásobil ti ledničku.“

„Pořád piju jen černou.“ Začnu otevírat zásuvky stolu, aniž vím, co vlastně hledám.

Myslím na svou zaneřáděnou pracovní stanici na pitevním sále. Myslím na lidi, kteří svévolně používají to, co by neměli.

„Jo, dobře, tak proč tu je mléko a smetana?“ Lucyin hlasitý hlas. „Green Mountain nebo Black Tiger? Taky tu je oříšková. Odkdy piješ oříškovou?“ Jsou to řečnické otázky. Lucy odpovědi dobře zná.

„Nikdy,“ zamumlám a prohlížím si tužky, pera, samolepicí poznámkové lístky, svorky na papír a na dně zásuvky balíček mentolové žvýkačky.

Balíček je z poloviny plný a já žvýkačku nežvýkám. Kdo má rád mentolovou žvýkačku a měl by důvod lézt do mého stolu? Bryce ne. Je až příliš marnivý, aby žvýkal žvýkačku, a kdybych ho při tom přistihla, odsoudila bych to, protože žvýkání žvýkačky před jinými lidmi považuju za neslušnost. Kromě toho Bryce by se mi nehrabal ve stole, rozhodně ne bez dovolení. To by se neodvážil.

„Jack má rád kávu s oříškovou příchutí, s příchutí francouzské vanilky a podobné sajrajty a pije ji s netučným mlékem, pokud zrovna nedrží některou z těch svých vysokoproteinových, vysokotučných diet,“ mluví dál Lucy v mé koupelně. „Potom používá pravou smetanu, tučnou, takovou, jaká je tady. Předpokládám, že kdybys měla hosty, kdybys čekala návštěvu, možná bys tady smetanu měla.“

„Nic s příchutí a prosím silnou.“

„Je superuživatel stejně jako ty,“ pokračuje Lucyin hlas. „Jeho otisky prstů jsou uložené v každém zámku v tomhle baráku stejně jako tvoje.“

Slyším, jak z kávovaru tryská vařící voda, a využiju to jako vítané přerušení. Nehodlám se nechat zatáhnout do nebezpečných spekulací, že Jack Fielding byl v mé kanceláři během mé nepřítomnosti, že si sem možná chodil vypít kávu, žvýkat žvýkačku anebo bůhví, co tu chtěl. Ale když se rozhlédnu, nezdá se mi to možné. Moje kancelář vypadá nepoužívaná. Rozhodně se nezdá, že by tu někdo pracoval, tak co by tu Jack dělal.

„Byla jsem v Norton’s Woods ještě před cambridgeskou policií, víš? Marino je poslal, aby se tam vrátili, protože ten glock měl vybroušené výrobní číslo. Ale dostala jsem se tam jako první.“ Lucy mluví hlasitě z koupelny. „Ale měla jsem nevýhodu, že jsem přesně nevěděla, kde se ten chlápek zhroutil, kde ho bodli, což teď víme. Bez fotografií z místa činu je nemožné zjistit přesnou polohu, jen přibližnou, tak jsem pročesala každou cestičku v parku.“

Vyjde ven s kouřící kávou v černých šálcích, které mají neobvyklý znak AFME, pět pokerových karet s esy a osmičkami, známých jako „list mrtvého muže“, které Divoký Bill Hickok údajně držel v ruce, když byl zastřelen.

„Horší než jehla v kupce sena,“ pokračuje Lucy. „Ta robomoucha je tak o polovinu menší než malá svorka na papíry, je velká asi jako, no, jako moucha. Žádná legrace.“

„To, že jsi našla křídlo, ještě neznamená, že tam někdy byl i zbytek,“ připomenu jí, když přede mě postaví kávu.

„Jestli tam někde je, pak je poškozená.“ Lucy se vrátí ke svému křeslu. „Pod sněhem a bez křídla. Ale velmi pravděpodobně pořád živá, zvlášť když se dostane na světlo, za předpokladu, že není ještě víc rozsekaná.“

„Živá?“

„Ne doslova. Patrně poháněná solárními mikropanely a ne baterií, která by už byla vybitá. Dopadne na ni světlo a – abrakadabra. To je cesta, kam všechno směřuje.

A tahle naše malá přítelkyně, ať je kdekoli, je futuristické, mistrovské dílo miniaturní technologie.“

„Jak si můžeš být tak jistá, když jsi většinu nenašla? Jen křídlo.“

„Ne lecjaké křídlo. Úhel a ohebné spoje jsou geniální a naznačují mi odlišný styl letu. Už ne jako let andělů. Ale horizontální, jako létá skutečný hmyz. Ať je ta věc cokoli a má jakoukoli funkci, mluvíme tu o něčem technicky nanejvýš vyspělém, o něčem, co jsem nikdy neviděla. Nic o tom nebylo zveřejněno, protože sleduju víceméně každý technický internetový časopis a navíc jsem to hledala na internetu, bez úspěchu. Podle všech známek to je utajovaný, přísně tajný projekt. Samozřejmě doufám, že zbytek je tam někde na zemi, bezpečně zakrytý sněhem.“

„Ale co to vůbec dělalo v Norton’s Woods?“ Představím si ruku v černé rukavici, která se objevila v záběru ukryté videokamery, jako by se ten muž po něčem ohnal.

„Správně. Měl to on, nebo někdo jiný?“ Lucy fouká do šálku s kávou, který drží oběma rukama.

„A hledá tu mouchu někdo? Myslí si někdo, že tam je, nebo si myslí, že víme, kde je?“ ptám se na to znovu. „Zmínil se ti někdo, že zmizely jeho rukavice? Nevšimla sis jich náhodou, když jsi byla dole, zatímco Marino snímal tělu otisky? Zdá se, že si oběť oblékla černé rukavice, když přišla do parku, což mi při sledování těch videonahrávek přišlo zvláštní. Předpokládám, že zemřel s rukavicemi na rukou, takže kde jsou?“

„To je zajímavé,“ poznamená Lucy a já nedovedu říci, jestli už věděla, že se rukavice ztratily.

Nedovedu říci, co ví a jestli lže.

„V parku nebyly, když jsem to včera ráno procházela,“ ujistí mě. „Pár černých rukavic bych viděla, kdyby je tam náhodně nechali záchranáři, pohřební služba, policajti. Samozřejmě je mohl sebrat někdo, kdo se tam náhodou vyskytl.“

„Na videonahrávkách tam okolo prošel někdo v dlouhém černém plášti hned potom, co muž upadl na zem. Je možné, že ten, kdo ho zabil, se tam zastavil na tak dlouho, aby mu vzal rukavice?“

„Myslíš tím, jestli to byl nějaký typ datových rukavic nebo ‚chytrých‘ rukavic, jaké se používají ve válečných konfliktech, rukavice, co mají zabudované senzory pro přenosné počítačové systémy, přenosnou robotiku,“ přemítá Lucy, jako by bylo normální o tomhle uvažovat v souvislosti s nějakými ztracenými rukavicemi.

„Jen se ptám, proč byly jeho rukavice tak důležité, aby je někdo vzal, pokud se tak stalo,“ odpovím.

„Jestli mají v sobě senzory a jestli jimi ovládal robomouchu, za předpokladu, že ta robomoucha je jeho, pak by ty rukavice byly ohromně důležité,“ prohlásí Lucy.

„A ty ses na ty rukavice neptala, když jsi byla dole s Marinem? Nenapadlo tě hledat v rukavicích, vůbec v oblečení, případné zabudované senzory?“

„Kdybych ty rukavice měla, měla bych větší šanci robomouchu najít, když jsem se vrátila do Norton’s Woods,“ řekne Lucy. „Ale nemám je a nevím, kde jsou, pokud se ptáš na tohle.“

„Ptám se proto, že by to byla manipulace s důkazy.“

„To jsem neudělala. Přísahám. Nevím jistě, že to jsou datové rukavice, ale kdyby ano, dávalo by to smysl spoustě dalších věcí. Například tomu, co říká na videonahrávce těsně před smrtí,“ dodá Lucy zamyšleně a v duchu to luští, anebo to možná už rozluštila, ale chce, abych se domnívala, že ji to napadlo právě teď. „Ten muž pořád říká: Hej, kamaráde.“

„Předpokládala jsem, že mluví na svého psa.“

„Možná. Možná ne.“

„A říkal ještě něco, čemu jsem nerozuměla,“ vzpomenu si. „‚Patří tobě‘ nebo ‚A nechceš jeden poslat‘ nebo tak nějak. Mohla by robotická moucha rozumět hlasovým povelům?“

„To je samozřejmě možné. Tahle část byla nesrozumitelná. Taky jsem to slyšela a pomyslela jsem si, že to je matoucí,“ přisvědčí Lucy. „Ale možná ne v případě, jestli tím řídil robota. ‚Patří tobě‘ mohlo být třidvě, snad jako číslo tři? ‚A nechceš‘ mohlo být N jako north, sever? Poslechnu si to znovu a provedu další vylepšení.“

„Další?“

„Už jsem nějaké udělala. Nic to nepomohlo. Mohlo to být tak, že zadával robomouše souřadnice GPS, což by byl běžný povel pro zařízení, které reaguje na hlas – když mu například říkáš, kam má zamířit.“

„Kdybys mohla přijít na ty souřadnice GPS, třeba bys našla tu lokalitu, zjistila, kde ten robot je.“

„O tom upřímně pochybuju. Jestli byla robomoucha ovládaná rukavicemi, aspoň částečně ovládaná senzory v nich, tak co se stalo, když oběť mávla rukou, pravděpodobně ve chvíli, kdy ho bodli?“

„Máš pravdu. Takže co dál?“

„Nevím, ale nemám robomouchu a nemám rukavice,“ řekne Lucy a přitom na mě vytrvale hledí, oči nehybně upřené do mých. „Nenašla jsem je, ale určitě bych si to přála.“

„Zmínil se ti Marino, že někdo možná sledoval Bentona a mě, když jsme odjeli z Hanscomu?“ zeptám se.

„Hledali jsme velké SUV s xenonovými světly a mlhovkami. Netvrdím, že to něco znamená, ale Jack má tmavomodrý navigátor. Ojetý, koupil ho někdy v říjnu. Nebyla jsi tu, takže jsi ho asi neviděla.“

„Proč by nás Jack sledoval? A ne, nevím o tom, že si koupil navigátor. Myslela jsem, že má Jeep Cherokee.“

„Hádám, že ho vyměnil.“ Napije se kávy. „Neřekla jsem, že vás mohl sledovat nebo sledoval. Anebo že je tak pitomý, aby se na vás těsně přilepil. Jen snad v blizardu nebo v mlze, kdy je viditelnost opravdu mizerná, by značně nezkušený špeh mohl jet takhle blízko, kdyby nevěděl, kam jeho cíl jede. Nevím, proč by se Jack takhle obtěžoval. Mohl předpokládat, že jste na cestě sem, ne?“

„Máš nějakou představu, proč by se tím někdo obtěžoval?“

„Jestli někdo ví, že se robomoucha ztratila,“ odpoví Lucy, „pak ji bude všemožně hledat a patrně udělá cokoli, aby ji našel, než se dostane do nesprávných rukou. Anebo správných rukou. Podle toho, s kým nebo s čím se tu zabýváme. Tolik můžu říct na základě toho křídla. Jeli to důvod, proč vás sledovali, tím je nepravděpodobnější, že vrah robomouchu našel. Jinými slovy, ta moucha je stále ztracená nebo se postrádá. Asi ti nemusím říkat, že takový přísně tajný patentovaný vynález jako tohle by stál celé jmění, zvlášť kdyby někdo ukradl ten nápad a přivlastnil si ho. Jestli robomouchu hledá někdo takový a má důvod se obávat, že ji k vám přivezli s tělem, možná chtěl dotyčný vidět, kam jedete a co máte v úmyslu. On, nebo ona, si možná myslí, že robomoucha je tady v CFC nebo že ji máš někde jinde. Třeba ve svém domě.“

„Proč bych ji měla v domě? Vůbec jsem doma nebyla.“

„Když je někdo pod tlakem, jde logika stranou,“ odpoví Lucy. „Kdybych byla na jeho místě, domnívala bych se, že jsi dala instrukce svému manželovi, bývalému agentu FBI, aby robomouchu schoval ve vašem domě. Mohla bych se domnívat nejrůznější věci. A jestli je ta robomoucha pořád nenalezená, budu ji dál hledat.“

Vzpomenu si, co ten muž vykřikl, v duchu slyším jeho hlas. „Co to…? Hej…!“ Možná ta vyděšená reakce nesouvisela jen s náhlou pronikavou bolestí v bedrech a obrovským tlakem v hrudi. Možná mu něco vlétlo do obličeje. Možná měl na sobě datové rukavice a jeho polekaná reakce zavinila, že se robotická moucha rozbila. Představím si to maličké zařízení za letu a pak ho srazí ruka v černé rukavici a rozdrtí ho o límec kabátu.

„Jestli někdo má ty datové rukavice a hledal robotickou mouchu, než začalo sněžit, je vůbec možné, že by ji ten člověk nenašel?“ zeptám se své neteře.

„Jistě, je to možné. Záleží na spoustě věcí. Například jak vážně je poškozená. Když ten muž upadl, strhl se kolem něj velký rozruch. Jestli byla robomoucha někde tam na zemi, mohl ji někdo rozšlápnout nebo ještě víc poškodit, a pak by nijak nereagovala. Anebo tam mohla pod něčím zůstat, nebo na stromě, na keři, kdekoli.“

„Předpokládám, že robotický hmyz by mohl být použit jako zbraň,“ poznamenám. „Jelikož nemám ponětí, co tomu muži způsobilo vnitřní poranění, musím brát v úvahu každou představitelnou možnost.“

„To je právě ono,“ přikývne Lucy. „V dnešní době je možné téměř všechno, co si umíš představit.“

„Řekl ti Benton, co jsme viděli na CT?“

„Nechápu, jak by mikromechanický hmyz mohl způsobit takové vnitřní poškození,“ odpoví Lucy. „Pokud oběť nějak nedostala injekci s mikrovýbušným zařízením.“

Moje neteř a její fobie. Její posedlost výbušninami. Její silná nedůvěra k vládě.

„A pevně doufám, že ne,“ dodá. „Totiž, kdyby do toho byla zapletená robomoucha, mluvily bychom tu o nanovýbušninách.“

Moje neteř a její teorie o supertermitu. Vzpomínám si na poznámku Jaime Bergerové, když jsem ji naposled viděla na Díkůvzdání, kdy jsme byli všichni v New Yorku a večeřeli v jejím střešním bytě. „Láska nepřemůže všechno,“ řekla Bergerová. „Zřejmě to nejde.“ Vypila tehdy spoustu vína a strávila hodně času v kuchyni, kde se hádala s Lucy kvůli jedenáctému září, výbušninám používaným při demolicích, nanomateriálům natřeným na infrastrukturách, které způsobí děsivou zkázu, když do nich narazí velké letadlo plné paliva.

Už jsem se přestala přít se svou fobickou, cynickou neteří, která je až příliš chytrá, než aby to bylo pro její dobro, a nechce poslouchat. Je jí jedno, že prostě neexistuje dost faktů, které by podporovaly její přesvědčení, je tu pouze tvrzení o zbytcích nalezených v prachu hned poté, co se věže zřítily. Pak, o mnoho týdnů později, byl shromážděn další prach a ten vykazoval stejné zbytky oxidu železa a hliníku, vysoce energetické nanosloučeniny, která se používá při výrobě pyrotechniky a výbušnin. Připouštím, že o tom byly napsány důvěryhodné články ve vědeckých časopisech, ale nebylo jich dost a zdaleka nedokazují, že naše vláda pomohla zosnovat jedenácté září jako záminku k zahájení války na Blízkém východě.

„Vím, co si myslíš o konspiračních teoriích,“ řekne mi Lucy. „To je ten velký rozdíl mezi námi. Viděla jsem, co takzvaní dobří hoši dovedou.“

O Jižní Africe Lucy nic neví. Kdyby věděla, uvědomila by si, že mezi námi dvěma není žádný rozdíl. Také vím až příliš dobře, co takzvaní dobří hoši dovedou. Ale zosnovat jedenácté září ne. Tak daleko bych nezašla, a přitom myslím na Jaime Bergerovou a představuju si, jak těžké by pro tuto mocnou a zavedenou manhattanskou prokurátorku bylo mít za partnerku Lucy. Láska nepřemůže všechno. To je skutečně pravda. Možná Lucyina paranoia o jedenáctém září a zemi, v níž žijeme, ji zahnala zpět do osobní izolace, kterou v minulosti nikdy nadlouho nepřerušila. Opravdu jsem si myslela, že Jaime je ta pravá, že jim to vydrží. Teď si jsem jistá, že to nevydrželo. Chci říci Lucy, že je mi to líto, že tu vždy pro ni budu a budeme mluvit, o čemkoli chce, i když to je proti mému přesvědčení. Ale teď není ta pravá chvíle.

„Podle mě musíme brát v úvahu, že tu možná máme co do činění s nějakým zrádcovským vědcem, možná víc než jedním, který chystá nějaké svinstvo,“ pokračuje dál Lucy. „To je to hlavní, co se tu snažím zdůraznit. A myslím tím velké svinstvo, extrémní svinstvo, teto Kay.“

Uleví se mi, když slyším, že mi řekla „teto Kay“. Mám pocit, že je mezi námi všechno v pořádku, když mi tak říká, což teď už dělá málokdy. Ani si nepamatuju, kdy to bylo naposled. Když jsem její teta Kay, mohu téměř ignorovat, co je Lucy Farinelliová zač, tedy génius, který je částečně sociopatický, což je diagnóza, jíž se Benton posmívá, sice mile, ale neústupně. Jak prohlašuje Benton, být částečně sociopatická je jako být částečně těhotná nebo částečně mrtvá. Miluju svou neteř víc než svůj život, ale už jsem se smířila s tím, že když se chová slušně, je to akt vůle anebo se jí to zrovna hodí. Morálka s tím má pramálo společného. Jde jen o to, že účel světí prostředky.

Pozorně si Lucy prohlížím, i když neuvidím, co tam je. Její tvář nikdy neprozrazuje informace, které by jí mohly nějak ublížit.

Nahlas řeknu: „Musím se tě zeptat na jednu věc.“

„Můžeš se ptát na víc než jednu.“ Lucy se usměje a vypadá, že by nebyla schopna někomu nebo něčemu ublížit, pokud nerozeznáte sílu a hbitost v jejích klidných rukou a prudké změny v očích, v nichž jiskří myšlenky jako blesky.

„Nejsi do toho zapletená, ať je to, co chce.“ Myslím tím malou bílou krabičku a robotické křídlo uvnitř. Myslím tím mrtvého muže, kterého právě prohlížejí na magnetické rezonanci v McLeanově nemocnici – někoho, s nímž se možná zkřížila naše cesta na da Vinciho výstavě v Londýně několik měsíců před událostmi jedenáctého září, které, jak Lucy nepochopitelně věří, nějak zorganizovala naše vláda.

„Rozhodně ne.“ Odpoví stručně a neuhne pohledem, netváří se ani trochu stísněně.

„Protože teď jsi tady.“ Připomenu jí tím, že pracuje pro CFC, což znamená, že pracuje pro mě a já jsem odpovědná guvernéru státu Massachusetts, ministerstvu obrany, Bílému domu. Jsem odpovědná spoustě lidí. „Nemůžu –“

„Ovšemže nemůžeš. Nenadělám ti problémy.“

„Nejde jen o to, že ty už –“

„O tomhle nemusíme mluvit,“ přeruší mě znovu a oči se jí rozhoří. Jsou tak zelené, že ani nevypadají skutečné. „Takže, nemá tepelné poranění, že? Žádné popáleniny?“

„Zatím jsem žádné neviděla. Je to tak,“ odpovím.

„Dobře. Takže, co když ho někdo bodl upravenou zbraní na obranu proti žralokům? Však víš, takový nástavec na harpunu s čímsi jako náboj do brokovnice připevněným na špičce? Jen v tomhle případě to byl miniaturní náboj obsahující nanovýbušniny?“

Stisknu zapínací tlačítko a spustím počítač. „To by nevypadalo tak jako to, co jsem právě viděla. Vypadalo by to jako kontaktní střelná rána bez vzorované oděrky způsobené ústím zbraně. I kdybychom mluvily o použití nanovýbušnin, na rozdíl od nějakého typu náboje do střelné zbraně na špičce násady nebo něčeho jako násady, máš pravdu, viděla bys tepelné poranění. U vstřelu a také na spodní tkáni by měly být popáleniny. Předpokládám, že naznačuješ, že něco jako robotická moucha by mohlo být použito k dopravování nanovýbušnin. Máš obavy, že právě něco takového dělá ten takzvaný zrádcovský vědec, nebo víc takových vědců?“

„Přeprava. Detonace. Nanovýbušniny, drogy, jedy. Jak jsem řekla, popusť uzdu fantazii a představ si, čeho by mohlo být takové zařízení schopno.“

„Musím se podívat na bezpečnostní záznamy, kde je vidět, jak transportní vak prosakuje.“ Hledám v souborech ve svém počítači. „Nemusím kvůli tomu jít za Ronem, že?“

Lucy přejde na mou stranu psacího stolu a začne psát na mou klávesnici, zadá své heslo správce systému, které jí dá plný přístup do mého království.

„Je to hračka.“ Stiskne klávesu a otevře soubor.

„Nikdo se nemohl dostat do mých souborů, aniž bys to věděla.“

„Ne v kybernetickém prostoru. Ale nemůžu vědět, jestli někdo nebyl ve tvém fyzickém prostoru, zvlášť když tu nejsem pořád, vlastně tu nejsem většinu času, protože pracuju na dálku, kdykoli můžu,“ odpoví Lucy, ale nejsem si jistá, jestli mám věřit, že by to nevěděla.

Vlastně tomu nevěřím.

„Ale v žádném případě se nikdo nedostal do tvých heslem chráněných souborů,“ ubezpečí mě a tohle jí věřím. Lucy by to nepřipustila. „Mimochodem, bezpečnostní kamery můžeš monitorovat odkudkoli. I ze svého iPhonu, jestli chceš. Potřebuješ jen přístup k internetu. Tohle jsem našla už dřív a uložila to jako soubor. Sedmnáct pětačtyřicet. To je čas, kdy to včera zachytila bezpečnostní kamera s uzavřeným okruhem v příjmové zóně.“

Lucy klikne na „play“, zesílí zvuk a já vidím dva zřízence v zimních bundách, kteří strkají nemocniční vozík s černým transportním vakem po chodbě s šedými dlaždicemi v dolním patře.

Zavržou kolečka, muži zaparkují vozík před chladicí komorou a teď vidím Janelle, statnou, rázně vyhlížející brunetu s krátkými vlasy, která má překvapivé množství tetování, pokud si pamatuji. Objevil ji a zaměstnal Fielding.

Janelle otevře masivní dveře z nerezové oceli a já slyším nápor závanu vzduchu.

„Dejte to tam…“ ukáže Janelle a já si všimnu, že má na sobě bundu, tmavou a s nápisem FORENZNÍ velkými jasně žlutými písmeny na zádech. Je oblečená ve vyšetřovací uniformě včetně kšiltovky CFC, jako by se chystala vyjít do zimy nebo právě přišla zvenku.

„Tam na tu podložku?“ zeptá se zřízenec a spolu s kolegou zvedne vak z vozíku. Vak se poddajně prohne, když ho nesou, tělo v něm je stejně ohebné jako za života. „Hergot, teče to z něj. Sakra. Doufám, že nemá AIDS nebo něco. Mám to kruci na kalhotách, na botách.“

„Na tu spodní.“ Janelle je zavede k podložce v chladicí komoře, ustoupí z cesty a nijak se nevzrušuje tím, že z vaku kape krev a špiní šedou podlahu. Zdá se, že si toho nevšimla.

„Naše skvělá Janelle,“ ušklíbne se Lucy, když videonahrávka náhle skončí.

„Máš knihu příchodů a odchodů MLI?“ Chci vidět, v kolik lékařskoprávní vyšetřovatel – jinými slovy, Janelle – včera přišel a odešel. „Zjevně měla večer službu.“

„Měla v neděli dvojitou směnu, je to naše pilná včelička,“ odpoví Lucy. „Zaskočila za Randyho, který měl sloužit večerní směny přes víkend, ale nahlásil se jako nemocný. Což znamená, že zůstal doma, aby se mohl dívat na Super Bowl.“

„To snad ne.“

„A náš fešák Randy tu teď není, protože je ošklivo. Údajně má službu doma na telefonu. Musí to být fajn mít služební SUV a nechat si platit za to, že jsem doma,“ dodá Lucy. Slyším v jejím ironickém tónu opovržení a vidím ho v její přísné tváři. „Myslím, že bys mohla říct, že tahle práce je pro tebe jako dělaná. Za předpokladu, že přestaneš lidi pořád omlouvat.“

„Tebe neomlouvám.“

„Protože to není zapotřebí.“

Podívám se na záznamy příchodů a odchodů, které Janelle včera vedla, na formulář na videoobrazovce, kde je vyplněno velmi málo políček.

„Nechci připomínat to, co je jasné jako facka, ale ty vlastně ani nevíš, co všechno se tu děje,“ řekne Lucy. „Neznáš nenápadnější stránky všedního dne v tomhle úřadu. Jak bys mohla?“ Vrátí se na svou stranu stolu a vezme si kávu, ale neposadí se. „Nebylas tu. Svým způsobem jsi tu nikdy nebyla od doby, co jsme tu zahájili provoz.“

„To je všechno? To je celý záznam za neděli?“

„Jo. Janelle přišla ve čtyři. Pokud se dá věřit tomu, co zapsala do knihy.“ Lucy tam stojí, pije kávu, pozoruje mě. „A mimochodem, stýká se se zvláštní partou. Kámoši, co je rajcuje sex s někým z forenzního. Většina z nich poldové, pár ze zpracování dat a z administrativy. Každý, pro koho může být hrdinka. Víš, že je v družstvu vybíjené? Jaký typ člověka hraje vybíjenou? Někdo, kdo umí obratně manévrovat.“

„Jestli přišla ve čtyři, proč je oblečená ve vyšetřovací uniformě včetně bundy? Jako by právě přišla zvenku?“

„Jak říkám, pokud se dá věřit tomu, co zapsala do knihy.“

„A předtím měl službu David a taky se s tím neobtěžoval?“ zeptám se. „Jack ho mohl poslat do Norton’s Woods. David byl tady po ruce, tak proč mu Jack nenařídil, aby šel na místo činu? Je to odtud tak patnáct minut.“

„Ale to taky nevíš.“ Lucy odejde do koupelny, kde umyje svůj šálek. „Nevíš, jestli tu David byl,“ dopoví, když se vrátí z koupelny a zastaví se u zavřených dveří kanceláře. „Nechci ti to říkat zrovna já…“

„Zdá se, že jsi jediná, kdo mi to může říct. Nikdo jiný mi neřekne ani ň,“ namítnu. „Co se to tu sakra děje? Lidi přijdou do práce, až když se jim zlíbí?“

„Víceméně. Ostatní, soudní lékaři, soudní vyšetřovatelé, chodí do práce a z práce, jak se jim to hodí. A začíná to odshora.“

„Začíná to u Jacka.“

„Aspoň pokud jde o tvou stránku věcí. Něco jiného jsou laboratoře, protože ty ho nezajímají. Až na střelné zbraně.“ Lucy se opře o zavřené dveře a zaboří ruce do kapes laboratorního pláště.

„Má to tu řídit za mé nepřítomnosti. Jack je spoluředitel celého márničního oddělení CFC.“ Nedovedu potlačit protest v hlase ani nádech rozhořčení.

„Laboratoře ho nezajímají a laboratorní technici ho stejně ignorují. Kromě střelných zbraní, jak jsem řekla. Znáš Fieldinga a ty jeho pistole, nože, kuše, lovecké luky. Neznám zbraň, kterou by nemiloval. Takže se motá kolem laboratoře střelných zbraní a otisků nástrojů a taky tady nadělal paseku. Morrowa naštval tak, že chce dát výpověď. Náhodou vím, že si Morrow pilně hledá jiné místo, ale není důvod, proč jeho laboratoř nezpracovala glock, co měl ten mrtvý chlápek u sebe. S tím zbroušeným výrobním číslem. Krucinál. Vypadl odtud dnes dopoledne a vykašlal se na to.“

„Vypadl odtud?“

„Zrovna odjížděl, když jsem se vracela z Norton’s Woods. Asi kolem půl jedenácté.“

„Mluvila jsi s ním?“

„Ne. Možná mu nebylo dobře. Nevím, ale nechápu, proč nepověřil někoho, aby se o ten glock postaral. Použít na vybroušené výrobní číslo kyselinu? Jak dlouho trvá aspoň to zkusit? Musel vědět, že to je důležité.“

„Nemusel to vědět,“ namítnu. „Jestli s ním mluvil jen ten cambridgeský detektiv, proč by si Morrow myslel, že je ten glock důležitý? Tehdy nikdo netušil, že muž z Norton’s Woods byl zavražděn.“

„Dobře, to je asi správná připomínka. Morrow pravděpodobně ani neví, že jsme pro tebe letěli nebo že jsi zpátky z Doveru. Fielding se taky vypařil, když si náramně dobře uvědomil, že tu je pořádný průšvih a většina lidí, co mají v hlavě mozek, to bude považovat za jeho vinu. Vždyť právě Fielding přijal to oznámení o muži v Norton’s Woods. Ani nešel na místo činu, ani tam neposlal někoho jiného. A důvod, proč je Janelle v plné polní? Podle mě sem nepřišla ve čtyři, jak zapsala do knihy. Přišla sem včas, aby pustila dovnitř zřízence a převzala tělo, pak se otočila a odešla. Můžu to zjistit. Bude tam záznam, kdy vypnula alarm, aby mohla vejít do budovy. Záleží na tom, jestli z toho chceš udělat federální případ.“

„Překvapuje mě, že mě Marino o všech těch problémech neinformoval.“ Jiná odpověď mě nenapadne. V hlavě se mi najednou zatemnilo.

„To je jako křičet ‚vlci mě žerou‘,“ opáčí Lucy a má pravdu.

Marino si tak často stěžuje na tolik lidí, že ho skoro ani neposlouchám. A jsme zase u mých vlastních chyb. Nedávala jsem pozor. Neposlouchala jsem. Možná bych neposlouchala bez ohledu na to, kdo mi co říká.

„Musím zařídit pár věcí. Víš, jak mě najdeš,“ řekne Lucy nakonec, otevře dveře kanceláře, vyjde ven a už za sebou nezavře.

Zvednu telefon a znovu zkusím Fieldingova čísla. Tentokrát nenechám žádný vzkaz, jen si uvědomím, že ani Fieldingova žena nebere jejich domácí telefon. Musela by na identifikátoru volajícího vidět název a číslo mého úřadu. Možná telefon nezvedá právě proto, že ví, že volám já. Nebo možná jeho rodina odjela z města. Ale v pondělí v noci uprostřed sněhové bouře, když Fielding zatraceně dobře ví, že jsem se spěšně vrátila z Doveru, abych se ujala naléhavého případu?

Vyjdu ven a otisknu svůj palec, abych odemkla dveře napravo od mých. Uprostřed kanceláře svého zástupce se zastavím a pomalu se rozhlédnu, jako by to bylo místo činu.

11

Když jsem vybírala pro Jacka kancelář, trvala jsem na tom, aby měl stejně hezkou jako já, dostatečně velkou, se soukromou sprchou. Má výhled na řeku a na město, ale rolety jsou stažené, což mě znepokojí. Musel je stáhnout, když ještě bylo světlo, a nechápu, proč by to dělal. Rozhodně ne z dobrého důvodu, pomyslím si. Ať Jack Fielding udělá cokoli, nevěstí to nic dobrého.

Obejdu kancelář a všechny rolety vytáhnu. Přes široká okna ze šedě tónovaného reflexního skla rozeznám rozmazaná světla centra Bostonu a vzdouvající se přívaly mrznoucích srážek, ledového sněhu, který cvaká a kouše jako zuby. Vrcholky mrakodrapů Prudential a Hancock Tower jsou nezřetelné a kolem kupole nad mou hlavou kvílí hlubokým tónem silný vítr. Dole na Memoriál Drive je hustý provoz, dokonce i v tuhle hodinu, a řeka Charles je beztvará a černá. Zajímalo by mě, kolik sněhu už napadlo a kolik ještě napadne, než se vánice přesune na jih. Taky bych ráda věděla, jestli se Fielding ještě někdy vrátí do této místnosti, kterou jsem pro něj navrhla a zařídila, a nějak tuším, že se už nevrátí, ačkoli tu není žádný důkaz, že odešel nadobro.

Největší rozdíl mezi našimi pracovišti je v tom, že jeho je plné upomínek na uživatele této kanceláře, Fieldingovy různé diplomy, ocenění a uznání, jeho sběratelské předměty na policích, podepsané baseballové míče a pálky, poháry a plakety z taekwonda, modely stíhacích letadel a kus ze skutečného, které havarovalo. Přejdu k jeho psacímu stolu a prohlížím si památky z občanské války: přezku opasku, vojenský ešus s příborem, pouzdro na střelný prach, několik starých nábojů, které nasbíral v dobách našich začátků ve Virginii. Ale nejsou tu žádné fotografie a z toho mi je smutno. Poznám, co tu chybí, podle prázdných míst na stěně, která se už neobtěžoval znovu zaplnit, a podle dírek po háčcích, které odstranil.

Je bolestné, že už nevystavuje rodinné fotografie pořízené v době, kdy byl mým kolegou na soudní patologii, momentky nás dvou v márnici nebo nás dvou na místech činu s Marinem, tehdy vedoucím detektivem oddělení vražd richmondské policie. To bylo koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let, kdy jsme Fielding i já teprve začínali, i když naprosto odlišným způsobem. On byl pohledný doktor zahajující svou kariéru, kdežto já svou přesouvala do soukromého sektoru, přecházela jsem do civilního života a do role šéfa a snažila jsem se ze všech sil neohlížet se zpátky. Možná se Fielding zpátky neohlíží, i když nevím proč. Jeho staré časy byly ve srovnání s mými dobré časy. Nepomáhal zakrýt zločin. Nikdy neudělal nic, co by se s tím dalo srovnat a co by měl tajit. Aspoň o ničem takovém nevím, ale musím se ptát. Co vlastně ještě vůbec vím?

Není toho mnoho, až na to, že mám pocit, že se ode mě osvobodil, možná se osvobodil od nás všech. Cítím, že je mnohem svobodnější než kdy předtím. Jsem o tom přesvědčená, aniž přesně vím proč. Jistě, jeho osobní věci tu stále jsou, goretexové oblečení do deště na věšáku, neoprenové brodicí kalhoty, brašna s potápěčskou výbavou a kufřík s vyšetřovacími pomůckami ve skříni, sbírka policejních nášivek a policejních a vojenských pamětních mincí. Vzpomínám si, jak jsem mu pomáhala se do této kanceláře nastěhovat. Dokonce jsem mu pomohla uspořádat nábytek, oba jsme si při tom stěžovali, smáli se a pak jsme vzali další kus a přestěhovali psací stůl, konferenční stolek a potom jsme je přemísťovali znovu a znovu.

„Co to tu je, Laurel a Hardy?“ řekl tehdy. „Příště budeš strkat do schodů osla?“

„Nemáš tu schody.“

„Asi si pořídím koně,“ prohlásil, když jsme zas přenášeli stejné židle, které jsme před chvilkou nastěhovali. „Necelé dva kilometry od domu je farma s koňmi. Mohl bych si tam najmout koně a jezdil bych na něm do práce, na místa činu.“

„Přidám to do předpisů pro zaměstnance. Žádné koně.“

Žertovali jsme, vzájemně se škádlili a Fielding ten den vypadal moc dobře – vitální a optimistický, pod krátkými rukávy operačního oděvu se mu napínaly svaly.

Tehdy měl neuvěřitelně vypracovanou postavu a vypadal zdravě, tvář stále chlapecky hezkou, tmavě blond vlasy rozcuchané a několikadenní strniště. Byl sexy a zábavný a vzpomínám si na špitání a chichotání některých zaměstnankyň, když procházely kolem jeho otevřených dveří a hledaly záminku, aby si ho mohly prohlédnout. Fielding vypadal tak šťastný, že je tady a se mnou. Pamatuji si, jak jsme oba věšeli fotografie a připomínali si naše společné dávné dny – fotografie, které jsou teď pryč.

Nahradily je takové, na které si nepamatuju. Tyhle fotografie jsou nápadně vystavené na poličkách a stěnách, Fielding na nich formálně pózuje s politiky a vojenskými pohlaváry, na jedné s generálem Briggsem a dokonce s kapitánkou Avalloneovou, možná z návštěvy, při níž ji tu Fielding provázel. Tváří se prkenně a znuděně. Na fotografii v bílém úboru na taekwondo, kde ve výskoku kope do pomyslného nepřítele, vypadá rozzlobeně. Je brunátný a plný nenávisti. Když si prohlížím nedávné rodinné portréty, zdá se mi, že ani na nich nevypadá spokojeně. Dokonce ani na těch, kde drží v náručí své dvě dcerky nebo jednou paží objímá svou ženu Lauru, křehkou blondýnku, jejíž krása už uvadá, jako by vyčerpávající život na ní fyzicky mapoval svůj průběh, vyrýval vrásky a rýhy do topografie, jež kdysi byla půvabná a hladká.

Je to jeho třetí manželka a já mohu sledovat jeho úpadek, když si prohlížím tyto zachycené okamžiky v chronologickém pořadí. Když se s ní oženil, vypadal plný energie, bez známky po vyrážce a neměl ve vlasech nevzhledné lysiny. Zastavím se a obdivuju, jak byl úžasný, bez košile a s tělem tvrdým jako kámen v běžeckých šortkách, jak myje svůj mustang ’67, třešňově červený s pruhy Le Mans uprostřed kapoty. A pak nedávno, minulý podzim, obtloustlý v pase, s flekatou, zarudlou pletí, pramínky vlasů sčesané dozadu a připlácnuté na místě gelem, aby zakryly pleš. Při soutěži v bojových uměních ani ne před měsícem nevypadá ve svém úboru a s pásem velmistra zdaleka fit nebo duchovně vyrovnaný. Nevypadá jako někdo, kdo nachází radost ve skvělé formě nebo technice. Nevypadá jako někdo, kdo respektuje ostatní lidi nebo má sebekontrolu anebo úctu k něčemu. Vypadá zpustle. Vypadá trochu vyšinutě. Vypadá na nejvýš nešťastně.

Proč? ptám se v duchu té staré fotografie, na níž je se svým drahocenným autem, kdy na něj ještě byl nádherný pohled, kdy vypadal bezstarostně a plný života, prostě typ muže, do něhož by bylo snadné se zamilovat, svěřit mu vedení nebo svůj život. Co se změnilo? Z čeho jsi tak nešťastný? O co jde tentokrát? Nesnáší, že pro mě pracuje. Nesnášel to i minule, ve Watertownu, kde nezůstal dlouho, a teď v CFC to nenávidí ještě víc, to je zjevné. To minulé pozdní léto, kdy začal vypadat tak špatně, jsme konečně otevřeli dveře trestní justici a začali jsme přijímat případy. Ale tehdy jsem dokonce ani nebyla v Massachusetts, jen jeden víkend o Svátku práce. Nemůže to být má vina. Ale vždycky to byla má vina. Pokaždé jsem si připisovala vinu za Fieldingovy pády, jichž měl víc, než se mi chce počítat.

Zvednu ho a on znovu padne, jen pokaždé tvrději a tvrději. Je to čím dál ošklivější. Čím dál krvavější. Znovu a znovu. Jako dítě, které neumí chodit, a já to neuznám, dokud není nenapravitelně poraněné. Benton to popsal jako drama, které má vždy předvídatelný konec. Fielding by neměl být soudní patolog, ale je jím kvůli mně. Bylo by mu líp, kdybychom se toho jara roku 1988 nepoznali. Tehdy si nebyl jistý, co v životě chce, a já řekla, že vím, co by měl dělat. Ukážu ti to. Naučím tě to. Kdyby nikdy nepřišel do Richmondu, kdyby mě nikdy nepotkal, mohl si vybrat takový způsob, jak trávit své dny, jaký by mu vyhovoval. Jeho kariéra, jeho život by se týkaly jen jeho a ne mě.

A tohle je výsledek, to, že dělá, co může, v prostředí, které je pro něj zcela destruktivní. Nakonec to už déle nevydrží a selže, rozloží se a vzpomene si, proč je takový, jaký je, a kdo ho formoval, a pak se v jeho nešťastném životě zjevím obrovská jako billboard. Jeho reakce na tyto krize je stále stejná. Zmizí. Jednoho dne prostě zmizí z dohledu a to, co po něm nacházím, je hrozné. Případy, které zpackal nebo zanedbal. Poznámky, které svědčí o jeho slabé kontrole a nebezpečném úsudku. Zraňující záznamy v hlasové schránce, které se neobtěžoval vymazat, protože chtěl, abych je slyšela. Škodlivé emaily a další komunikační prostředky, které doufal, že najdu. Posadím se do jeho křesla a začnu otevírat zásuvky. Nemusím v nich hledat dlouho.

Ta složka není označená nálepkou a obsahuje čtyři stránky vytištěné v osm nula tři včera ráno, osmého února. Je to projev, který podle dalších informací v záhlaví a sekci zpráv je z webové stránky Královského vojenského institutu, RUSI. Tato sto let stará britská výzkumná instituce se satelitními pobočkami strategicky rozmístěnými po světě se zabývá technicky vyspělými inovacemi v oblasti národní a mezinárodní bezpečnosti a nedovedu si vysvětlit tento Fieldingův zájem. Neumím si představit, že by ho zajímal zahajovací projev Russella Browna, stínového ministra obrany, a jeho názory na „debatu o obraně“. Zběžně přelétnu nepříliš překvapivá slova tohoto konzervativního poslance parlamentu prohlašujícího, že není samozřejmé, že Velká Británie bude vždy jednat jako součást aliance a že ekonomický dopad války je katastrofální. Znovu opakuje narážky na to, že jsou metodicky propagovány dezinfor
mace, ale ctihodný poslanec se neodváží dál zajít a přímo obvinit Spojené státy, že zorganizovaly invazi do Iráku a zavlekly do ní Velkou Británii.

Není ani překvapivé, že je to projev politický, jako téměř všechno v této době v Británii, kde se mají za tři měsíce konat volby. Bude se soupeřit o sto padesát křesel a hlavním tématem kampaně je víc než deset tisíc britských vojáků bojujících proti Tálibánu v Afghánistánu. Fielding ale není v armádě, nikdy nevěnoval velkou pozornost zahraničním událostem nebo volbám a nevím, proč by najednou měl sledovat, co se děje v Británii. Nevzpomínám si, že by v Británii někdy vůbec byl. Není ten typ, který by se zajímal o tamní všeobecné volby, o RUSI nebo jakoukoli výzkumnou instituci, a protože ho tak dobře znám, podezírám ho, že jeho cílem bylo, abych tu složku našla. Chtěl, abych ji viděla poté, co předvedl další ze svých triků se zmizením. Co chce, abych věděla?

Proč se zajímá o RUSI? A našel ten projev na internetu sám, nebo mu ho někdo poslal? Pokud mu ho někdo poslal, kdo? Uvažuji o tom, že požádám Lucy, aby se dostala do Fieldingovy pošty, ale zatím nehodlám postupovat tak bezohledně a nechci být přistižena. Mohla bych zamknout dveře, ale můj zástupce s právy superuživatel i tak může vejít, protože se nemůžu spolehnout, že Ron nebo někdo jiný zastaví Fieldinga v bezpečnostní zóně, pokud by se ukázal. Nedůvěřuju Ronovi, který byl ke mně nepřátelský a zřejmě mě moc neuznává, že Fieldinga zadrží nebo se pokusí se mnou spojit a požádat o povolení. Nevěřím, že můj personál je ke mně loajální, cítí se se mnou bezpečně nebo dodržuje mé příkazy, a Fielding se tedy může objevit každou chvíli.

To by pro něj bylo typické. Zmizí bez varování, pak se ukáže stejně nečekaně a přistihne mě při činu, jak sedím u jeho stolu a prohlížím jeho elektronické soubory. Je to jen další věc, kterou proti mně použije, jako jich za ta léta použil už spoustu. Co dělal za mými zády? Uvidím, co ještě najdu, a pak budu vědět, co mám dělat. Znovu se podívám na zaznamenané datum a čas na dokumentu a představím si, jak Fielding sedí v tomto křesle v osm nula tři včera ráno a tiskne ten projev, zatímco Lucy, Marino, Anne a Ollie, všichni jsou v jednom kole kvůli tomu, co je dole v lednici.

Je zvláštní, že Fielding byl tady ve své kanceláři, zatímco se to dělo, a ráda bych věděla, jestli ho vůbec zajímalo, že nějaký muž mohl být zavřen do naší lednice, když byl ještě naživu. Samozřejmě že by se Fielding musel zajímat. Jak by ne? Kdyby se ukázalo, že to nejhorší je pravda, byl by za to obviněn. Sice bych nakonec byla ve všech zprávách já a nejspíš bych přišla o práci, ale on by šel se mnou. Přesto seděl tady v sedmém poschodí ve své kanceláří a mimo veškerý rozruch, jako by už byl rozhodnut, a mě napadne, že jeho zmizení možná souvisí s něčím jiným. Opřu se v křesle, rozhlédnu se a mou pozornost upoutá diář a propisovačka vedle jeho telefonu. Na horním listu papíru si všimnu slabých stop protlačeného písma.

Rozsvítím lampu, vezmu diář, otáčím ho v různých úhlech a snažím se rozluštit vyryté písmo zanechané jako stopy, když někdo psal poznámku na horní list, který tu už není. U Fieldinga je typické, že nemá lehkou ruku, ani když drží skalpel, když píše na klávesnici nebo vlastní rukou. Na ctitele bojových umění je překvapivě neukázněný, snadno propadá frustraci anebo prudce vzplane. Má dětinský způsob držení tužky nebo pera se dvěma prsty nahoře místo jednoho, jako by používal jídelní hůlky, a není neobvyklé, že zlomí tuhu nebo hrot, a na fixy je úplný ras.

Nepotřebuji ESDA, Docustat, vakuovou komoru či jiné zařízení pro odhalení protlačeného písma, abych zjistila to, co mohu rozeznat staromódním způsobem v šikmém světle vlastníma očima. Fieldingovy stěží čitelné klikyháky. Zdá se, že to jsou dvě různé poznámky. Jednaje telefonní číslo s předvolbou 508 a „MVF8/1S7 deník MO VB2/8“. Pak druhá: „U. Sheffield dnes ©Whitehall. Přepínám a končím.“ Podívám se znovu, abych se ujistila, že jsem poslední tři slova přečetla správně. Přepínám a končím. Konec rádiové komunikace, jako například Rozumím, provedu, přepínám a končím, ale také píseň heavymetalové skupiny, kterou si kdysi Fielding pořád přehrával v autě, když poprvé přišel do Richmondu. „Přepínám a končím / každý jednou dostane svou šanci.“ To mi vyzpěvoval, když hrozil výpovědí, když toho měl dost, anebo když mě škádlil, flirtoval, předstíral, že toho má po krk. Napsal přepnám a končím do poznámkového bloku kvůli mně, nebo z jiného důvodu?

Najdu si v zásuvce poznámkový blok a zapíšu si slova vyrytá v telefonním diáři, a pak se úporně snažím přijít na to, co měl Fielding za lubem a nač myslel nebo co mi chtěl sdělit. Kdybych sem přišla slídit, našla bych tu tištěnou kopii a protlačené písmo. Zná mě. Uvažoval by takhle, protože náramně dobře ví, jak pracuje můj mozek. Univerzita v Sheffieldu je jedna ze špičkových výzkumných institucí na světě a RUSI má centrálu ve Whitehallu, přímo v bývalém paláci Whitehall, původním sídle Scotland Yardu. Připojím se na Intelliquest, vyhledávač, který Lucy vytvořila pro CFC, a zadám RUSI, datum osmého února a Whitehall. Objeví se mi titul hlavního projevu, Civilní a vojenská spolupráce, přednáška, na niž zřejmě odkazuje Fielding, která byla pronesena v RUSI v deset dopoledne greenwichského času, což je teď pro mě včera ráno. Přednášejícím byl doktor Liam Saltz, kontroverzní nositel Nobelovy ceny, j
ehož katastrofické předpovědi o vojenské technologii z něj činí přirozeného nepřítele DARPA. Nevěděla jsem, že je na fakultě sheffieldské univerzity. Myslela jsem, že je na Berkeley. Dřív býval na Berkeley a nyní je v Sheffieldu, jak se dočítám na internetu. Ohromeně si vzpomenu na výstavu v Courtauldově galerii to léto před jedenáctým zářím, kdy jsme s Lucy poslouchaly Saltzovu přednášku. Nedlouho poté doktor Saltz stejně jako já ostře kritizoval MORT.

Zamyslím se nad názvem přednášky, kterou doktor Saltz pronesl před necelými čtyřiadvaceti hodinami. Civilní a vojenská spolupráce. To rozhodně zní krotce u muže, který je hlasitý jako protiletecká siréna ve svých varováních, že americké finance ve výši přes dvě stě miliard dolarů přidělené na budoucí bojové systémy – zejména na dálkově řízené bojové prostředky – nás zavedly na cestu ke konečné záhubě. Saltz důrazně prohlašuje, že roboti možná mají smysl, když je chcete poslat na bojiště, ale co se stane, až se vrátí domů stejně jako použité džípy a další vojenské přebytky? Postupně si najdou cestu do civilního světa a my budeme mít další kontroly a sledování, další bezcitné stroje budou dělat lidskou práci, jenže tyhle stroje budou vyzbrojené a vybavené kamerami a nahrávacím zařízením.

Slyšela jsem doktora Saltze ve zprávách, kdy kreslil děsivé scénáře, jak na místo činu jezdí „robopolicajti“ a bezposádkové policejní hlídkové „robovozy“, aby pokutovali řidiče za porušení dopravních pravidel nebo sebrali lidi na základě předběžného zatykače, anebo, nedej bože, dostali ze senzorů příkaz použít sílu. Roboti zneškodňující nás paralyzérem. Roboti střílející lidi. Roboti vypadající jako obří hmyz, kteří odtahují raněné a mrtvé z bojiště. Doktor Saltz svědčil před stejným podvýborem Senátu jako já, ale ne ve stejné době. Oba jsme vášnivě brojili proti technologické společnosti Otwahl, na kterou jsem si od té doby nevzpomněla, až teprve před pár hodinami.

S doktorem Saltzem jsem se setkala jen jednou, když jsme oba náhodou byli v CNN a on na mě ukázal a utrousil: „Robopitvy.“

„Co prosím?“ opáčila jsem a odepnula si mikrofon, když vešel do studia.

„Robotické pitvy. Jednou zaujmou vaše místo, má milá paní doktorko, možná dřív, než si myslíte. Měli bychom po vysílání zajít spolu na skleničku.“

Tento muž s jiskrnýma očima a s dlouhým prošedivělým culíkem a vyhublou tváří vypadal jako zapomenutý hipík a byl elektrizující jako odhalený živý drát. To bylo před dvěma lety a měla jsem přijmout jeho pozvání a počkat na něj v CNN. Měla jsem s ním jít na tu skleničku. Měla jsem se seznámit lépe s tím, v co věří, protože všechno není úplně šílené. Od té doby jsem ho neviděla, ačkoli jsem neunikla jeho přítomnosti v médiích, a teď se snažím vzpomenout si, jestli jsem se o něm kdy zmínila z jakéhokoli důvodu Fieldingovi. Myslím, že ne. Nenapadá mě, proč bych to dělala. Souvislosti. Jaké tu jsou? Dál hledám na internetu.

Sheffieldská univerzita v jižním Yorkshiru má vynikající lékařskou fakultu, to už vím. Její motto je Rerum Cognoscere Causas, Poznat příčiny věcí. Jak příhodné, jak ironické. Potřebuji poznat příčiny. Kliknu na Výzkum. Globální oteplování, globální degradace půdy, přehodnocení inženýrství se zavedením počítačového softwaru, nové objevy ve změnách DNA lidských embryonálních kmenových buněk. Vrátím se k protlačeným poznámkám na listu z telefonního diáře.

MVF8/18/deník MO VB2/8.

MVF je naše zkratka pro smrtelnou autonehodu a já začnu znovu hledat, tentokrát v databázi CFC. Zadám MVF a datum 18.8., osmnáctého srpna minulé léto, a vyjede mi jeden záznam, případ dvacetiletého Brita jménem Damien Patten, který zemřel při nehodě taxi v Bostonu. Pitvu nedělal Fielding, ale jiný z mých soudních lékařů, a v popisu si všimnu, že Damien Patten byl svobodník u 14. spojovacího pluku na dovolené. Přijel do Bostonu na svou svatbu a zabil se při havárii taxíku. Mám divný pocit. Něco mi to napovídá.

Dám se do dalšího hledání a zadám klíčová slova osmého února a deník britského ministerstva obrany. Skončím na jeho oficiální zpravodajské stránce a na záznamu v denním seznamu britských vojáků zabitých včera v Afghánistánu. Prohlížím seznam obětí a hledám něco, co by pro mě mohlo mít nějaký význam. Svobodník z 1. praporu Coldstream Guards. Četař z 1. praporu Grenadier Guards. Vojín z 2. praporu Duke of Lancaster’s Regiment. Pak je tam jeden sapér, neboli ženista, ze zvláštní jednotky pro boj proti improvizovaným výbušným zařízením, který byl zabit v horském terénu v severozápadním Afghánistánu. V provincii Bádghís. Tam, kde zahynul můj pacient svobodník Gabriel v neděli sedmého února.

Zadám další hledání, i když jeden detail už znám a nemusím ho hledat: kolik vojáků NATO zahynulo v Afghánistánu sedmého února. V Doveru to vždycky víme. Je to stejná rutina jako příprava na ošklivé bouře, depresivně morbidní zpráva, která ovládá naše životy. Devět obětí a čtyři z nich byli Američané, zabití stejnou improvizovanou náloží nastraženou u silnice, jaká proměnila Humvee svobodníka Gabriela v ohnivou pec. Jenže to bylo sedmého, nikoli osmého. Napadne mě, že ten britský voják, který zemřel osmého, mohl být den předtím raněn.

Ověřím to a mám pravdu. Ženista zvláštní jednotky CIED, Geoffrey Miller, třiadvacetiletý a čerstvě ženatý, byl raněn při výbuchu silniční bomby v provincii Bádghís v neděli ráno, ale zemřel druhý den ve vojenském zdravotním středisku v Německu. Možná šlo o stejný výbuch silniční bomby, co zabila Američany, které jsme dostali na starost v Doveru včera ráno – vlastně to je pravděpodobné. Ráda bych věděla, zda se ženista Miller a svobodník Gabriel znali a jak do toho zapadá Brit zabitý v taxíku, Damien Patten. Znal se Patten s Millerem a Gabrielem v Afghánistánu a co s tím vším má společného Fielding? Jak jsou spojeni doktor Saltz, MORT nebo mrtvý muž z Norton’s Woods, a jsou vůbec spojeni?

Millerovo tělo bude repatriováno tento čtvrtek, navráceno jeho rodině v Oxfordu v Anglii. Čtu dál, ale nic dalšího o něm nemůžu najít, i když bych jistě dokázala získat víc informací o zabitém britském vojákovi, kdybych to potřebovala. Můžu zavolat tiskovému mluvčímu Rockmanovi. Můžu zavolat Briggsovi, což bych měla udělat tak jako tak. Briggs mě požádal – spíš mi nařídil – abych ho o případu z Norton’s Woods průběžně informovala, abych ho v případě nutnosti vzbudila v okamžiku, hned jak budu mít nějaké informace. To ale neudělám. V žádném případě. Ne teď. Nevím jistě, komu mohu věřit, a při tomto pomyšlení si uvědomím, v jakých jsem nesnázích.

O čem to vypovídá, když nemůžete požádat o pomoc lidi, s nimiž pracujete? Vypovídá to o všem a mám pocit, jako by se mi pod nohama rozevřela zem a já padala do neznámého, studeného, temného prázdného prostoru, kde jsem už byla. Briggs chtěl provést úhybný manévr, vzít mi mou pravomoc a přenést případ z Norton’s Woods do Doveru. Fielding tu během mé nepřítomnosti slídil, pletl se do věcí, do kterých mu nic není, dokonce používal mou kancelář a teď se přede mnou schovává, nebo aspoň doufám, že v tom nic víc není. Moji zaměstnanci mi vyhlásili vzpouru a bůhvíkolik lidí, které neznám, zřejmě zná detaily o mém návratu domů.

Jsou skoro dvě hodiny po půlnoci a jsem v pokušení vyzkoušet to protlačené telefonní číslo, které Fielding načmáral do diáře, a překvapit člověka, který se ozve, probudit ho a možná najít vodítko k tomu, co se děje. Místo toho zdvořile hledám v počítači, abych zjistila, komu nebo které oblasti může patřit předvolba 508. Výsledek hledání mě šokuje tak, že na okamžik sedím bez hnutí a snažím se uklidnit. Snažím se odstrčit zdi údivu a zmatku, které se na mě řítí.

Julia Gabrielová, matka svobodníka Gabriela.

Na obrazovce přede mnou je její adresa domů a do práce, její stav, plat, jaký pobírá jako lékárnice ve Worcesteru v Massachusetts, a jméno jejího jediného dítěte a jeho věk, což bylo devatenáct, když v neděli zahynul v Afghánistánu. Mluvila jsem s paní Gabrielovou před pitvou jejího syna skoro hodinu a snažila se jí co nejohleduplněji vysvětlit, že není možné uchovat jeho sperma, zatímco ona na mě křičela, plakala a osočovala mě, jako by toto rozhodnutí byla moje osobní volba, která mi ve skutečnosti nepřísluší, nikdy jsem to neudělala a nikdy neudělám.

Uchovat sperma mrtvých a použít ho k oplodnění živých je něco, co mi způsobuje morální dilema. Na tuto vyloženě lékařskou a právní otázku ve skutečnosti nemám žádný osobní názor, ani žádný náboženský či etický názor, a tato volba by měla být ponechána na zúčastněných, rozhodně ne na příslušném lékaři. Pro mě je na tom důležité, aby se tato procedura, která se kvůli válce stává stále populárnější, činila řádně a legálně, a mé údajné názory na právo na posmrtnou reprodukci byly v případě svobodníka Gabriela stejně bezpředmětné. Jeho tělo bylo spálené a v rozkladu, pánev tak ohořelá, že skrotum i chámovod obsahující sperma zmizely, což jsem nehodlala paní Gabrielové vykládat. Chovala jsem se soucitně a ohleduplně, jak to jen šlo, a nebrala jsem to osobně, když si vylévala svůj zármutek a hněv na posledním lékaři, s nímž byl její syn na tomto světě v kontaktu.

Peter Gabriel měl přítelkyni, která si přála mít jeho děti, stejně jako to udělal jeho přítel, byla to dohoda, kterou uzavřeli – pokračovala paní Gabrielová – a já netušila čí přítel, nebo o čem to mluví. Peterův přítel mu řekl o jiném příteli, který se zabil v létě v Bostonu ve svůj svatební den, jenomže paní Gabrielová nikdy nezmínila jméno Damiena Pattena, Brita, který zahynul při nehodě taxíku osmnáctého srpna. „Všichni tři jsou teď mrtví, tři mladí, krásní chlapci jsou mrtví,“ řekla mi paní Gabrielová do telefonu a já neměla ponětí, o kom mluví. Myslím, že teď to vím. Předpokládám, že určitě mínila Pattena, přítele toho přítele, s nímž svobodník Gabriel uzavřel nějakou dohodu. A v duchu se ptám, jestli ten Pattenův přítel je ta druhá oběť, k níž mě Fielding zřejmě dovedl, ženista IED Geoffrey Miller.

Všichni tři jsou teď mrtví.

Hovořil Fielding o Pattenově případu s paní Gabrielovou? A s kým mluvila dřív, s Fieldingem, nebo se mnou? Telefonovala mi do Doveru kolem tři čtvrtě na osm. Vždy vyplňuju záznam o hovoru a pamatuju si, že jsem zapsala tento čas, když jsem seděla v mé malé kanceláři v doverské vojenské márnici, prohlížela snímky z CT a jejich souřadnice, které by mi pomohly lokalizovat s přesností GPS úlomky a další předměty, jež pronikly do těžce popáleného těla jejího syna. Když se teď pokusím ten hovor zrekonstruovat, vyplývá mi z toho, že patrně dřív mluvila s Fieldingem. To by mohlo vysvětlit její opakované zmínky o „jiných případech“.

Někdo paní Gabrielové nasadil do hlavy myšlenku o tom, co děláme při jiných případech. Získala bezprostřední dojem, že běžně extrahujeme spermie z obětí a dokonce to podporujeme. Vzpomínám si, že mě to zmátlo, protože tato procedura musí být schválena a je plná právnických složitostí. Nedovedla jsem si představit, odkud ten nápad vzala, a možná bych se jí na to zeptala, kdyby mě ustavičně nekritizovala a nenadávala mi. Jaká zrůda by bránila ženě mít děti se svým mrtvým přítelem, či nedopřála matce mrtvého syna stát se babičkou? Prý to v jiných případech děláme, tvrdila paní Gabrielová, tak proč ne u jejího syna? „Nikdo mi nezůstal,“ naříkala. „To je politováníhodná byrokracie, jen to přiznejte,“ obořila se na mě. „Byrokratický žvást, který má zakrýt další zločin z nenávisti.“

„Je tu někdo?“ Benton stojí ve dveřích.

Paní Gabrielová mě nazvala vojenskou rasistkou. „Děláte to u jiných, pokud jsou bílí,“ prohlásila. „To není zlaté pravidlo etiky, to je pravidlo bělošské nadřazenosti,“ prohlásila. „Postarala jste se o toho druhého chlapce, který zemřel v Bostonu, a to dokonce ani nebyl americký voják, ale ne o mého syna, který padl za vlast. Předpokládám, že můj syn měl nesprávnou barvu pleti,“ pokračovala a já netušila, o čem mluví nebo na čem zakládá takové obvinění. Nesnažila jsem se na to přijít, protože to vypadalo jen jako hysterie, a paní Gabrielové jsem hned odpustila, i když mě to očividně těžce ranilo a od té doby jsem na to nedokázala zapomenout.

„Haló?“ Benton vejde do místnosti.

„Další zločin z nenávisti, ale bude odhalen a lidé jako vy nebudou tentokrát odměněni,“ dodala bez vysvětlení, co má na mysli, když tvrdí něco tak strašného. Ale nepožádala jsem ji, aby to blíž rozvedla, a příliš jsem tehdy její jedovaté poznámky nepovažovala za důvěryhodné, protože pro mě není nic nového, když na mě křičí, proklínají mě, vyhrožují mi a dokonce mě fyzicky napadají lidé, kteří jsou jinak civilizovaní a rozumní. Nerozbitné sklo na chodbách a v předváděcích místnostech institucí, kde jsem pracovala, nemám nainstalované proto, že bych se bála, že začnou zuřit nebo mě napadnou ti mrtví.

„Kay?“

Soustředím pohled na Bentona, který nese dvě kávy a snaží se, aby je nerozlil. Proč by sem Julia Gabrielová volala dřív, než mi volala do Doveru? Anebo jí volal Fielding? Ale proč by s ní v jednom i druhém případě mluvil? Pak si vzpomenu, jak mi Marino vykládal, že svobodník Gabriel byl první obětí z Worcesteru a že média telefonovala do CFC, jako by tělo bylo tady a ne v Doveru. A také říkal, že jsme tu měli mnoho telefonátů kvůli spojitosti s Massachusetts. Možná že tak to Fielding zjistil. Ale proč by bral telefonát matky padlého vojáka, i kdyby sem volala omylem a bylo nutné jí připomenout, že její syn je v Doveru? Samozřejmě že to věděla. Jak by mohla paní Gabrielová nevědět, že jejího syna přepravili letecky do Doveru? Nevidím žádný opodstatněný důvod, aby s ní Fielding mluvil nebo jak by jí mohlo pomoci cokoli, co by jí mohl říci, a byla by to od něj drzost.

Fielding není voják ani konzultant AFME. Je civilista a nemá právo zkoumat detaily vztahující se k válečným obětem či národní bezpečnosti, anebo vést hovory o věcech, které jsou jednoduše definovány jako tajné. Vojenské a lékařské zpravodajské služby nejsou jeho věc. RUSI není jeho věc. Ani volby v Británii. Jediné, o co by se Fielding měl kruci starat, je to, co tak nehorázně zanedbal, tedy jeho obrovská zodpovědnost tady v CFC a jeho předpokládaná loajalita ke mně.

„To je od tebe hezké,“ poděkuji Bentonovi roztržitě. „Kávu bych potřebovala.“

„Kde jsi právě teď byla? Předpokládám, že uprostřed nějakého imaginárního boje. Tváříš se, jako bys chtěla někoho zabít.“

Přistoupí blíž ke stolu a pozoruje mě, tak jak to dělá, když se snaží uhodnout, nač myslím, protože nehodlá věřit tomu, co říkám. Nebo možná ví, že to, co řeknu, je jen začátek a že s tím ostatním si nevím rady.

„Jsi v pořádku?“ Postaví obě kávy na psací stůl a přitáhne si blíž židli.

„Ne, nejsem v pořádku.“

„Copak je?“

„Myslím, že jsem právě zjistila, co to znamená, když něco dosáhne kritického množství.“

„Co se děje?“ zeptá se.

„Všechno.“

12

„Prosím, zavři dveře.“ Zdá se mi, že se už začínám chovat jako Lucy. „Nevím, kde začít, jde o tolik věcí.“

Benton zavře dveře a já si všimnu prostého platinového kroužku na jeho levém prsteníku. Někdy mě stále ještě překvapí, že jsme manželé, tak velkou část svých životů jsme věnovali jeden druhému, ať jsme byli spolu nebo ne, a vždycky jsme se shodovali, že se nemusíme brát, nemusíme být oficiální a formální, protože nejsme jako ostatní. A pak jsme to stejně udělali. Byla to malá prostá svatba, žádná slavnost, spíš jen složení slibu, protože jsme to mysleli skutečně upřímně, když jsme slibovali: „Dokud nás smrt nerozdělí.“ Po všem, čím jsme prošli, to znamenalo víc než slova, bylo to jako oficiální přísaha nebo vysvěcení či snad shrnutí toho, co jsme už prožili. Ráda bych věděla, jestli toho Benton někdy lituje. Přeje si například třeba teď, aby se mohl vrátit k tomu, jaké to bývalo? Nevyčítala bych mu, kdyby myslel na to, čeho se vzdal a co ztratil, a kvůli mně tu je tolik komplikací.

Prodal svůj rodinný městský dům, elegantní sídlo z devatenáctého století v Boston Common, a nemohl si oblíbit některá místa, kde jsme žili nebo bydleli kvůli mé neobvyklé profesi a zaměstnáním, které přinášejí chaotický a nákladný život navzdory mým nejlepším úmyslům. Zatímco jeho praxe soudního psychologa zůstala stálá, moje kariéra se v posledních třech letech neustále měnila. Zavřela jsem soukromou praxi v Charlestonu v Jižní Karolíně, pak z ekonomických důvodů zavřeli můj úřad ve Watertownu a já byla v New Yorku, potom ve Washingtonu a Doveru a teď tady, v CFC.

„Co se tu sakra děje?“ zeptám se Bentona, jako by to věděl, ačkoli nechápu, proč by měl. Ale tuším, že to ví, nebo si to možná jen přeju, protože začínám propadat zoufalství, tomu panickému pocitu, že padáte a máváte kolem sebe rukama, abyste se něčeho zachytili.

„Černá a extra silná.“ Benton se posadí a přisune mi šálek kávy. „A ne oříšková. I když jsem slyšel, že jí tu máš tajnou zásobu.“

„Předpokládám, že se Jack pořád neukázal a nikomu se neozval.“

„Rozhodně tu není. Myslím, že jsi v jeho kanceláři stejně v bezpečí, jako byl on ve tvé.“ Benton to vysloví tak, jako by tím myslel víc než jednu věc, a já si všimnu, jak je oblečený.

Předtím měl na sobě zimník, v rentgenové místnosti byl zahalený do ochranného oděvu a pak odešel nahoru do Lucyiny laboratoře. Ani jsem si nevšimla, co má pod těmito vrstvami. Černé taktické boty, černé taktické kalhoty, tmavočervenou flanelovou košili, pryžové vodotěsné hodinky se svítícím ciferníkem. Jako by předvídal, že bude venku v drsném počasí nebo někde, kde jeho oblečení dostane zabrat.

„Takže Lucy ti řekla, že Jack podle všeho používal mou kancelář,“ konstatuji. „Za jakým účelem, to nevím. Ale ty možná ano.“

„Nikdo mi nemusel říkat, že tu vládne kořistnická mentalita – jak to tu Marino nazývá? CENTCOM? Anebo ten název platí jen pro nejsvětější svatyni, anebo to, co by mělo být nejsvětější svatyní, čili tvoje kancelář. Jak není kapitán na lodi, víš, co se stane. Vztyčí se pirátská vlajka, blázinec řídí chovanci, opilci obsluhují za barem, jestli mi promineš, že pletu dohromady metafory.“

„Proč jsi mi něco neřekl?“

„Nepracuju v CFC. Nebo pro CFC. Jsem jen příležitostně pozvaný host,“ ohradí se Benton.

„To není odpověď a ty to víš. Proč mě nechráníš?“

„Myslíš ne takovým způsobem, jakým si představuješ, že bych měl,“ opáčí, protože je hloupost naznačovat, že mě nechrání.

„Co se tu děje? Snad kdybys mi to laskavě řekl, přijdu na to, co se musí udělat,“ postěžuju si. „Vím, že tě Lucy informovala. Bylo by milé, kdyby někdo informoval mě. Podrobně, otevřeně a s celou pravdou.“

„Je mi líto, že se zlobíš. Je mi líto, že ses vrátila domů do situace, která je rozčilující. Tvůj návrat měl být radostný.“

„Radostný. Co to sakra je, radostný?“

„Slovo, teoretický pojem. Jako celá pravda. Můžu ti říct, co jsem viděl na vlastní oči, co se dělo, když jsem tu párkrát byl. Diskuse o případech. Byly dva, které se mě týkaly.“ Odvrátí pohled. „Prvním byl fotbalový hráč z Boston College z minulého podzimu, nedlouho poté, co CFC převzalo státní forenzní případy.“

Wally Jamison, dvacet let, hvězdný rozehrávač z Bostonské univerzity. Nalezena jeho mrtvola plovoucí v Bostonském přístavu, prvního listopadu za svítání. Příčina smrti vykrvácení po tupém poranění a mnohočetných řezných ranách. Případ Torna Bookera, jednoho z mých dalších soudních lékařů.

„Ten případ nedělal Jack,“ připomenu Bentonovi.

„No, kdyby ses ho zeptala, možná bys měla jiný dojem,“ informuje mě Benton. „Jack přezkoumával případ Wallyho Jamisona, jako by byl jeho. Doktor Booker nebyl přítomen. To bylo minulý týden.“

„Jak to, minulý týden? Nic o tom nevím.“

„Dostali jsme nové informace a chtěli jsme mluvit s Jackem. Zdálo se, že chce ochotně spolupracovat, nabídnout nám celou záplavu informací.“

„‚Nám‘?“

Benton zvedne svůj šálek s kávou, pak si to rozmyslí a postaví ho zpět na Fieldingův nepořádný stůl se všemi sběratelskými předměty, které o něm hodně vypovídají. „Myslím, že Jack je toho názoru, že tu pitvu sice nedělal, ale to je jen technický detail. Pro tvého bláznivého kulturistického zástupce byl důležitější draft v Národní fotbalové lize.“

„Bláznivý kulturista?“

„Ale bohužel měl smůlu, že byl mimo město, když byl Wally Jamison ubit a rozsekán. Ovšem ještě větší smůlu měl Wally.“

Předpokládá se, že Wally byl unesen a zabit o Halloweenu. Místo činu neznámé. Žádní podezřelí. Žádný motiv ani přesvědčivá teorie. Jen spekulace o iniciaci do satanistického kultu. Terčem byl tento nadaný sportovec. Zadržován jako rukojmí na tajném místě a brutálně zavražděn. Žvásty na internetu a ve zprávách. Fámy, které se staly obecně přijímanou pravdou.

„Kašlu na Jackovy city nebo na to, co je pro něj důležité,“ prohlásí nelítostná část mého já, stará a zjizvená, ta část, která má Jacka Fieldinga plné zuby.

Uvědomím si, že mám na něj vztek. Najednou vím, že v jádru mého nezdravého vztahu k Jackovi je zuřivý hněv.

„Druhý případ byl Mark Bishop, také minulý týden. Ve středu ten fotbalista. Ve čtvrtek tenhle chlapec,“ rekapituluje Benton.

„Chlapec, jehož vražda možná souvisí s nějakou iniciací. S nějakým gangem, kultem,“ poznamenám. „Podobná spekulace jako u Wallyho Jamisona.“

„Spekulace to je to významné slovo. Čí spekulace?“

„Moje ne.“ Zlostně pomyslím na Fieldinga. „Nevytvářím spekulace, pokud nejsem za zavřenými dveřmi s někým, komu důvěřuju. Dobře si rozmyslím, než něco vypustím z úst. Protože pak se toho chytí policie, chytí se toho média, a než se naděju, věří tomu i porota.“

„Vzorce a paralely.“

„Spojuješ Marka Bishopa a Wallyho Jamisona?“ Zdá se to neuvěřitelné. „Nechápu, co mohou mít společného kromě spekulací.“

„Byl jsem tu minulý týden kvůli konzultacím v obou těchto případech.“ Benton ze mě nespouští upřený pohled. „Kde byl Jack o Halloweenu? Víš to zcela jistě?“

„Vím, kde jsem byla já, to jediné vím jistě. To je všechno, co jsem věděla a co jsem měla vědět, když jsem byla v Doveru. Zatraceně, nezaměstnala jsem Jacka, abych mu dělala chůvu. Nevím, kde kruci byl o Halloweenu. Předpokládám, že mi teď řekneš, že chodil někde venku se svými dětmi na koledu.“

„Byl v Salemu. Ale ne se svými dětmi.“

„To jsem nevěděla a nechápu, proč to víš ty nebo proč je to důležité.“

„Ještě donedávna to důležité nebylo,“ odvětí Benton.

Znovu se zahledím na jeho kotníkové boty, pak na tmavé pracovní kalhoty s flanelovou podšívkou, velkými kapsami na nohavicích a postranními kapsami ve švech na zásobníky nábojů a baterku. Je to typ kalhot, které nosí, když pracuje v terénu, když jde na místo činu nebo je venku na střelnici či v areálu pro likvidaci výbušnin, s policisty nebo s FBI.

„Kdes byl, než jsi mě vyzvedl v Hanscomu?“ zeptám se. „Co jsi dělal?“

„Musíme se tu vypořádat se spoustou věcí, Kay. Bojím se, že je toho víc, než jsem si myslel.“

„Byl jsi oblečený v těchhle pracovních šatech, když jsi mě vyzvedl na letišti?“ Napadne mě, že tak to být nemuselo. Převlékl se. Možná ještě nic neudělal, ale teprve se k něčemu chystá.

„Mám v autě vždycky batoh, jak ti je známo,“ řekne Benton. „Protože nikdy nevím, kdy mě zavolají.“

„Kam? Zavolali ti, abys někam šel?“

Benton se podívá na mě, pak ven z okna na bledé panorama Bostonu v zasněžené noci.

„Lucy říkala, že jsi s někým telefonoval.“ Dál z něj páčím informace, ale už vidím, že teď žádné nedostanu.

„Bojím se pořád. Bojím se, že tu je toho víc, než jsem si myslel.“ A pak se odmlčí. To je všechno, co o tom hodlá prozradit. Někam se chystal, někam má jít. Není to dobré místo. Mluvil s lidmi o něčem zlém a nechce mě teď informovat. Celá pravda a radost. Když tu jde o něco takového, je to jen příchuť, náznak toho, co většinu času nemáme.

„Měl jsi schůzku ve středu a pak ve čtvrtek. Diskutoval jsi o případech Wallyho Jamisona a Marka Bishopa tady v CFC,“ vrátím se k předchozímu tématu. „A předpokládám, že Jack byl při diskusi o Marku Bishopovi také. Účastnil se obou diskusí. A ty ses o tom nezmínil, když jsme spolu před chvilkou mluvili v autě.“

„Není to před chvilkou. Víc než před pěti hodinami. A mezitím se toho hodně stalo. Od té doby, co jsme byli v autě, došlo k vývoji, jak víš. V neposlední řadě k tomu, že si teď uvědomujeme, že tu je další vražda. Číslo tři.“

„Spojuješ muže z Norton’s Woods s Markem Bishopem a Wallym Jamisonem?“

„Je to velmi pravděpodobné. Vlastně bych řekl ano.“

„Co ty schůzky minulý týden? S Jackem? Byl tam?“ vyzvídám dál.

„Ano. Minulou středu a čtvrtek. Ve tvé kanceláři.“

„Jak to myslíš? V téhle budově? V tomhle poschodí?“

„Ve tvé soukromé kanceláři.“ Benton kývne k mé kanceláři vedle.

„V mojí kanceláři. Jack svolal schůzky do mé kanceláře. Rozumím.“

„Vedl obě schůzky ve tvé kanceláři. Tam u tvého konferenčního stolu.“

„Má vlastní konferenční stůl.“ Podívám se na černý lakovaný oválný stůl se šesti ergonomickými židlemi, které jsem získala při jedné vládní aukci.

Benton neodpoví. Ví stejně dobře jako já, že Fieldingovo nepatřičné rozhodnutí použít mou osobní kancelář nemá nic společného s nábytkem. Myslím na to, co Lucy říkala o prohledání mé kanceláře kvůli skrytému sledovacímu zařízení, i když se nikdy přímo nezmínila, kdo by mohl být tím špehem nebo jestli to někdo opravdu dělal. Nejpravděpodobnějším kandidátem na osobu, která by mohla nasadit štěnice do mé kanceláře a prošlo by jí to, je moje neteř. Možná motivovaná vědomím, že si Fielding přivlastňuje, co mu právem nenáleží. Ráda bych věděla, jestli to, co se dělo v mém soukromém prostoru za mé nepřítomnosti, bylo tajně nahráno.

„A tehdy ses mi o tom vůbec nezmínil,“ pokračuji. „Mohl jsi mi to říct, když se to dělo. Mohl jsi mi říct celou pravdu, že Jack používá tu mou zatracenou kancelář, jako by byl šéf a ředitel téhle zatracené instituce.“

„Dozvěděl jsem se to teprve minulý týden, když jsem se s ním setkal. Tím netvrdím, že jsem o něm a CFC předtím nic neslyšel.“

„Pomohlo by, kdybych věděla, co jsi slyšel.“

„Fámy. Klepy. Některé věci jsem nevěděl s určitostí.“

„Pak jsi mi to měl říct před týdnem, když jsi to s určitostí už věděl. Ve středu, kdy jsi měl tu první schůzku a zjistil jsi, že se koná v mojí kanceláři, v kanceláři, k jejímuž používání Jack neměl povolení. Co ještě jsi mi neřekl? Jaký nový vývoj?“

„Říkám ti tolik, kolik můžu a kdy můžu. Vím, že to chápeš.“

„Nechápu. Měl jsi mě informovat průběžně. Lucy taky. I Marino.“

„To není tak jednoduché.“

„Zrada je velmi jednoduchá.“

„Nikdo tě nezrazuje. Ani Marino, ani Lucy. A já rozhodně ne.“

„Což naznačuje, že někdo ano. Jen ne vy tři.“

Benton mlčí.

„Mluvíme spolu každý den, Bentone. Měl jsi mi to říct,“ opakuji.

„A kdy asi jsem tě měl tímhle vším zahltit, zahltit tě spoustou věcí, když jsi byla v Doveru? Když jsi volala v pět ráno, než ses vydala do márnice, abys udělala pitvu našich padlých hrdinů? Nebo o půlnoci, když jsi konečně vypnula počítač nebo se přestala učit na specializační zkoušky?“

Neříká to agresivně nebo nevlídně, ale tu jeho nepříliš skrytou výčitku chápu, a je oprávněná. Jsem nespravedlivá. Jsem pokrytecká. Kdo navrhl, že když pro sebe máme tak málo času, neměli bychom se dlouze zaobírat pracovními či domácími podružnostmi, jinak nám nezůstane nic jiného? Jako rakovina – nabízím pohotově své chytré lékařské analogie a brilantní postřehy, ačkoli psychologem je tu Benton, to on vedl profilovací oddělení FBI v Quanticu, on je na fakultě harvardské katedry psychiatrie. Ale jsem to já se vší tou moudrostí, se všemi hlubokomyslnými příklady, kdo přirovnává pracovní a malicherné domácí maličkosti a emocionální poranění k rakovině, k jizvám, nekróze, a to já vyslovuju prognózy, že pokud si nedáme pozor, jednoho dne už nezbude žádná zdravá tkáň a bude následovat smrt. Cítím se zahanbená. Připadám si povrchní.

„Ne, nezmínil jsem se o určitých tématech cestou sem, ale teď ti říkám víc, říkám to, co můžu,“ odpoví mi Benton se svým stoickým klidem, jako bychom měli u něj sezení a každou chvíli by měl prostě oznámit, že už musíme skončit.

Ale neskončím, dokud se nedozvím to, co musím vědět. Některé věci mi musí říct. Nejde jen o upřímnost, ale o přežití a já si uvědomuju, že si nejsem Bentonem jistá, jako bych ho už moc neznala. Je to můj manžel a dotkne se mě pocit, že se něco změnilo, že k naší domácí specialitě byla přidána nová přísada.

Co je to?

Zkoumám to, co intuitivně cítím, jako bych mohla chutí rozeznat, co se změnilo.

„Zmínil jsem se, že mám obavy, že Jackova interpretace poranění Marka Bishopa je sporná,“ pokračuje Benton a je ve střehu. Promýšlí každé slovo, které pronese, jako by ještě někdo poslouchal anebo jako by měl informovat o našem rozhovoru někoho dalšího. „Tedy, podle toho, jak jsi popisovala stopy kladiva na hlavě toho malého chlapce, byla Jackova interpretace prostě zcela mylná, nemohla být chybnější, a měl jsem to podezření už tehdy, když s námi ten případ probíral. Měl jsem podezření, že lže.“

„‚S námi‘?“

„Řekl jsem ti, že jsem slyšel různé věci, ale upřímně, Jacka jsem dlouho neviděl.“

„Proč říkáš ‚upřímně‘? Jako opak neupřímně, Bentone?“

„K tobě jsem vždy upřímný, Kay.“

„Samozřejmě že nejsi, ale teď není čas to rozebírat.“

„Teď ne. Vím, že mi rozumíš.“ A dlouze opětuje můj upřený pohled. Říká tím, abych to laskavě nechala být.

„Dobrá. Promiň.“ Nechám to být, i když nerada.

„Nesetkal jsem se s ním předtím celé měsíce a to, co jsem uviděl na vlastní oči, bylo… Tedy, během těch diskusí minulý týden bylo zcela zjevné, že je s ním něco v nepořádku, hodně v nepořádku,“ pokračuje Benton. „Vypadal hrozně. Myšlenky mu těkaly od jednoho ke druhému. Byl upovídaný, teatrální, hypomanický, agresivní a celý rudý v obličeji, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Rozhodně jsem cítil, že nemluví pravdu, ale záměrně nás klame.“

„Co myslíš tím ‚nás‘?“ A začíná mi docházet, co se tu postupně dozvídám.

„Byl někdy na psychiatrii, léčil se, možná s poruchami nálady? Nikdy se ti o něčem takovém nezmínil?“ Benton se mě vyptává způsobem, který mi připadá nečekaný a znepokojivý, a vzpomenu si, co jsem cítila v autě, když jsme jeli sem. Jen teď to je výslovnější, zřetelnější.

Benton se chová jako v době, kdy ještě byl agent, kdy měl zmocnění federální vlády, aby prosazoval zákon. Rozeznám u něj autoritu a sebedůvěru, jakou neprojevoval léta, sebejistotu, jakou postrádal poté, co znovu vyšel z ochranného hlubokého utajení. Tehdy se po návratu cítil ztracený, slabý, nic víc než akademik, jak si často stěžoval. Vykleštěný, říkával. FBI požírá své mladé a sežrala i mě. To je moje odměna za to, že jsem šel po kartelu organizovaného zločinu. Nakonec jsem dostal svůj život zpátky, ale to, co z něj zbylo, nechci, říkával. Je to jen slupka. Jsem jen slupka. Miluju tě, ale prosím pochop, že nejsem to, co jsem byl.

„Trpěl někdy bludy nebo byl násilnický?“ vyptává se mě dál Benton, ale nemluví jen jako klinický lékař.

Připadám si jako u výslechu.

„Musel počítat s tím, že mi řekneš, že používá mou kancelář, jako by byla jeho. Anebo že to sama zjistím.“ Znovu pomyslím na Lucy, na špehování a tajné nahrávky.

„Vím, že má prudkou povahu,“ pokračuje Benton, „ale mluvím o fyzickém násilí případně doprovázeném asociativní fugou, kdy zmizí na celé hodiny, dny, týdny a pak si z toho pamatuje málo nebo vůbec nic. To, co vidíme u některých mužů a žen, kteří se vrátí z války, útěky a ztráta paměti vyvolané vážným traumatem a často zaměňované za ulejváctví. Stejná porucha, jakou údajně trpí Johnny Donahue, jen si nejsem jist, kolik z toho bylo tomu ubohému chlapci vsugerováno. Přemýšlím, odkud ta představa vzešla, jestli mu to někdo namluvil.“

Benton to říká, jako by o tom ve skutečnosti nemusel přemýšlet.

„O Jackovi je jistě známo, že působí jako ulejvák, že se vyhýbá svým povinnostem už od pradávna,“ dodá pak.

Fieldinga jsem stvořila já.

„Co jsi mi o něm neřekla?“ pokračuje Benton.

Udělala jsem z Fieldinga to, co je. Fielding je moje monstrum.

„Psychiatrická anamnéza?“ řekne Benton. „Nepřístupná dokonce i mně, dokonce i FBI. Mohl bych to zjistit, ale tuhle hranici nepřekročím.“

Benton a FBI. Stále jedno a totéž. Už žádný obyčejný agent. Nedovedu si to představit. Analytik pro profilování pachatelů, analytik kriminálních informací, analytik hrozeb. Ministerstvo spravedlnosti má tolik analytiků, agentů, kteří jsou kombinací akademického a taktického. Jestli jdete do vězení nebo vás někdo zastřelí, může to klidně být z rukou policisty, který má titul Ph. D.

„Co víš o svém chráněnci Jackovi a já ne?“ zeptá se mě Benton. „Kromě toho, že to je odporný hajzl. Protože takový je. Někde v koutku duše to víš, Kay.“

Jsem Briggsovo monstrum a Fielding je moje monstrum. Sahá to až k samým začátkům.

„O tom sexuálním zneužívání dobře vím,“ připustí Benton bezvýrazně, jako by mu bylo jedno, co se Fieldingovi stalo, když byl kluk, jako by ho to ani trochu nezajímalo.

Nemluví jako psycholog, ale jako někdo jiný, tím si jsem jistá. Policisti, federální agenti, prokurátoři, ti, kdo chrání a trestají, jsou vůči omluvám imunní. Posuzují „subjekty“ a „zájmové osoby“ podle toho, co spáchaly, ne podle toho, co bylo spácháno na nich. Lidé jako Benton se neohlížejí na to, proč nebo zda se tomu nedalo zabránit, bez ohledu na definice, shrnutí a prognózy, které tak chytře, tak obratně předkládá. Benton nemá v srdci žádný soucit s nenávistnými, nebezpečnými lidmi. Roky, kdy byl klinickým lékařem a konzultantem, k němu byly kruté, nenaplňovaly ho a cítil se při nich jako podvodník, jak mi nejednou přiznal.

„Je to součást veřejně přístupných záznamů od chvíle, co šel ten případ před soud.“ Benton cítí potřebu říci mi něco, nač jsem se Fieldinga nikdy neptala.

Nepamatuju si, kdy a jak jsem se poprvé dozvěděla o zvláštní škole nedaleko Atlanty, kterou Fielding navštěvoval jako chlapec. Nějak to vím a vše, co se mi vybaví, jsou zmínky, které prohodil o jisté „epizodě“ ve své minulosti, a že kvůli tomu, co zažil s jistou „poradkyní“, je pro něj mučivě těžké zabývat se každou tragédií zahrnující děti, zvlášť pokud byly zneužívané. Rozhodně jsem na něj nikdy nenaléhala, aby mi dobrovolně svěřil detaily. Zvlášť tehdy, v té době jsem se nechtěla vyptávat.

„Provalilo se to v roce devatenáct set sedmdesát osm,“ pokračuje Benton, „když Jackovi bylo patnáct, ačkoli to začalo, když mu bylo dvanáct. Pokračovalo to několik let, než byli přistiženi při sexu na zadním sedadle jejího stejšnu zaparkovaného u fotbalového hřiště, jako by chtěla být přistižená. Byla těhotná. Další politováníhodná historka o internátních školách, jen tahle díkybohu nebyla katolická, ale pro problémovou mládež, jedno z těch soukromých léčebných center a nápravných zařízení, která mají v názvu Ranč. Co ta terapeutka dělala, že byla usvědčena z deseti bodů obžaloby ze sexuálního násilí na nezletilém, to jsi mi taky o Jackovi neřekla.“

„Neznám detaily,“ odpovím mu nakonec. „Ne všechny, nebo ani většinu z nich. Nepamatuju si její jméno, pokud jsem ho kdy znala; nevěděla jsem, že byla těhotná. Co to jeho dítě? Porodila ho?“

„Prošel jsem zápisy z toho případu. Ano. Porodila ho.“

„Neměla jsem důvod prohlížet zápisy z případu.“ Nezeptám se, proč Benton ten důvod má. Neprozradí mi to teď a možná nikdy. „Jaká smůla, že je ve světě další dítě, které Jack špatně vychoval. Nebo vůbec ne,“ dodám. „Je to smutné.“

„Ani Kathleen Lawlerová neměla moc dobrý život,“ poznamená Benton.

„Je to smutné,“ opakuju.

„To je ta žena odsouzená za sexuální zneužívání Jacka,“ upřesní. „O dítěti nevím, jen že to bylo děvče, narozené ve vězení a dané k adopci. Když vezmeme v úvahu mutační genetickou zátěž, bude nejspíš také ve vězení, nebo mrtvé. Kathleen Lawlerová šla z jednoho problému do druhého a v současnosti je v ženské věznici v Savannah, v Georgii, kde si odpykává dvacet let za zabití při řízení pod vlivem alkoholu. Jack s ní komunikuje, dopisují si spolu, i když Jack používá pseudonym, ale to není to, co jsi mi o něm neřekla, protože pochybuji, že o tom víš. Vlastně si nedovedu představit, že bys o tom věděla.“

„Kdo ještě byl na těch schůzkách minulý týden?“ Je mi taková zima, že mám zmodralé nehty, a lituji, že jsem si sem nepřinesla svou bundu. Všimnu si laboratorního pláště visícího na Fieldingových dveřích.

„Napadlo mě to, když jsme seděli ve tvé kanceláři,“ řekne Benton, bývalý agent FBI, bývalý chráněný svědek a mistr tajemství, který se teď vůbec nechová jako někdo bývalý.

Počíná si tak, jako by případ vyšetřoval a neposkytoval k němu jen konzultace. Jsem přesvědčená, že moje domněnka je správná. Je zase u FBI. Věci končí, kde začínají, a začínají, kde končí.

„Afektivní porucha. Hodně jsem o tom přemýšlel, snažil jsem se vybavit si Jacka ze starých časů. Hodně jsem na staré časy vzpomínal.“ Benton hovoří věcně, jako by nechoval žádné pocity ohledně toho, co prozrazuje a z čeho mě obviňuje. „Nikdy nebyl normální. To je můj názor. Jack má vážnou zásadní patologii. Proto ho poslali do internátní školy. Aby se naučil ovládat svou zuřivost. Když mu bylo šest, bodl jiné malé dítě do hrudi propiskou. V jedenácti uhodil matku do hlavy hráběmi. Pak ho poslali na ten ranč u Atlanty, kde se stal ještě vzteklejší.“

„Netuším, co dělal, když vyrůstal,“ odpovím. „Není běžnou praxí rozsáhle zkoumat minulost u doktorů, které člověk chce přijmout do zaměstnání. V době, kdy jsem začínala, kdy začínal Jack, to dokonce bylo neslýchané. Nejsem agent FBI,“ dodám významně. „Nevyhrabávám o lidech všechno, co můžu, a nevyptávám se sousedů v místě, kde vyrůstali. Nevyslýchám jejich učitele. Nepátrám po tom, s kým si dopisují.“

Vstanu od Fieldingova psacího stolu.

„I když bych asi měla. Možná s tím odteďka začnu. Ale nikdy jsem ho nekryla,“ pokračuju. „Nikdy jsem ho tímhle způsobem nechránila. Připouštím, že jsem byla až příliš shovívavá. Připouštím, že jsem napravovala jeho katastrofy, nebo se o to aspoň snažila. Ale nikdy jsem nezatajila něco, co bych neměla, pokud tohle naznačuješ. Nikdy bych neudělala nic neetického ani pro Jacka, ani pro nikoho jiného.“ Už ne, dodám v duchu. Jednou jsem to udělala, ale už nikdy víc, a nikdy jsem to neudělala pro Jacka Fieldinga. Dokonce ani ne pro sebe, ale pro nejvyšší zákon země.

Přejdu na druhou stranu kanceláře, prochladlá, vyčerpaná a zahanbená. Z věšáku nahoře na zavřených dveřích sundám Fieldingův laboratorní plášť.

„Nevím, co si myslíš, že jsem ti neřekla, Bentone. Nemám tušení, do čeho nebo s kým se Jack zapletl. Ani o jeho bludech, asociativních stavech a výpadcích paměti. V mé přítomnosti se to nikdy nestalo a nikdy mě o ničem takovém neinformoval, pokud to je pravda.“

Obléknu si laboratorní plášť, který je obrovský, a zachytím slabou pronikavou vůni eukalyptu, jako v mastech Vicks nebo Bengay.

„Možná porucha nálady se špetkou narcismu a občasnými výbuchy hněvu,“ pokračuje Benton, jako bych vůbec nepromluvila. „Nebo to mohou být drogy, možná ty jeho přípravky na zvýšení výkonnosti jako obvykle. Ten mizerný parchant. Nereprezentuje CFC dobře, a hrozně mě mrzí, že to říkám ještě takhle mírně. Všimli si toho i Douglas a David, i toho, že CFC vykročilo špatnou nohou už počátkem listopadu, kdy se zabývalo únosem a vraždou Wallyho Jamisona. Dovedeš si představit, co se asi doneslo k Briggsovi a ostatním. Jack má jen kousíček k tomu, aby všechno zničil, a to otevírá prostor oportunistům. Jak jsem řekl, vytváří to kořistnickou mentalitu.“

Zastavím se u okna a podívám se dolů na temnou zasněženou ulici, jako bych tam mohla najít něco, co mi připomene, kdo jsem. Něco, co mi dá sílu, něco, v čem najdu útěchu.

„Nadělal spoustu škody,“ ozve se za mnou Bentonův hlas. „Nevím, jestli to bylo úmyslné. Ale mám podezření, že něco z toho ano, kvůli jeho komplikovanému vztahu s tebou.“

Sníh padá v ostrém úhlu, naráží do okna téměř vodorovně, což vydává rychlé ťukání, které mi připomíná poklepávání nehty, něco neklidného a znepokojeného. Když se dívám, jak sníh dopadá na sklo, zatočí se mi hlava. Mám závrať, když se dívám na vločky a potom dolů.

„O to tu jde, Bentone? O můj komplikovaný vztah s Jackem?“

„Musím o tom vědět. Je lepší, když se tě na to ptám já než někdo jiný.“

„Říkáš, že kvůli tomu je všechno pokažené a zničené. Že to je příčina všeho zlého.“ Neotočím se a dál se dívám ven a dolů, až už nevidím poletující ledové vločky a dole silnici, ani temnou řeku nebo proměnlivou zimní noc. „Tomuhle věříš.“ Chci, aby potvrdil, co právě řekl. Chci vědět, zda to, co se pokazilo a zničilo, když jsem byla pryč, zahrnuje také Bentona a mě.

„Prostě potřebuji vědět všechno, cos mi neřekla,“ odpoví místo toho.

„Jistě, ty a ostatní to potřebujete vědět.“ Nevyslovím to přívětivě a cítím, jak se mi zrychluje tep.

„Chápu, že věci z minulosti se neřeší snadno. Chápu komplikace.“

Prudce se otočím, pohlédnu mu do očí a to, co v nich vidím, nejsou jen případy, mrtví lidé nebo můj vzbouřenecký úřad či můj vyšinutý zástupce. Vidím tam Bentonovu nedůvěru ve mě a v mou minulost. Vidím, že pochybuje o mém charakteru a o tom, kdo pro něj jsem.

„Nikdy jsem s Jackem nespala,“ ujistím ho. „Pokud se tohle snažíš zjistit, aby někdo jiný byl ušetřen nepříjemné situace a nemusel se mě na to ptát. Nebo máš starosti o mou nepříjemnou situací? Nikdy jsem s ním nespala. Nemůže to vyjít najevo, protože se to nestalo. Jestli se mě ptáš na tohle, tady máš odpověď. Můžeš ji předat dál Briggsovi, FBI, ministru spravedlnosti, komukoli sakra chceš.“

„Pochopil bych to, kdyby se to stalo v době, kdy Jack byl tvůj kolega, když jste oba začínali v Richmondu.“

„Snažím se nedělat z toho praxi, abych měla sex s lidmi, které učím,“ odseknu a překvapivě ve mně vybuchne podrážděnost. „Ráda bych si myslela, že nejsem jako ta Lawlerová, či jak se jmenuje, ta bývalá terapeutka v base v Georgii.“

„Jackovi nebylo dvanáct, když jsi ho poznala.“

„Nikdy se to nestalo. Nedělám to s lidmi, které učím.“

„A když lidé učí tebe?“ Benton ze mě nespouští oči a já dál stojím u okna.

„To není to, proč John Briggs a já máme problém,“ odpovím rozhněvaně.

13

Vrátím se k Fieldingovu stolu a posadím se znovu do jeho křesla. V jedné z kapes jeho laboratorního pláště nahmatám něco hladkého a tenkého. Vytáhnu čtvereček průsvitné plastové fólie tenké jako papír.

„CFC nemuselo udělat na federály špatný první dojem, ale věřím, že to změníš.“ Benton to řekne, jako by litoval, nač se mě právě zeptal, jako by ho mrzelo, čemu mě v rámci povinnosti vystavil.

Přičichnu k fólii, ze které Fielding musel odloupnout eukalyptovou náplast na tišení bolesti, a rozzlobeně si pomyslím: Ano, ovšem, federálové. Jsem tak ráda, že mohu změnit, co si ti zatracení federálové o mně asi myslí.

„Nechci, abys měla negativní pohled na všechno tady, na všechno, k čemu ses vrátila domů,“ pokračuje Benton. „Jestli se tak cítíš, ničemu to nepomůže. Je potřeba se tu postarat o spoustu věcí, ale to zvládneme. Vím, že ano. Je mi líto, že se náš rozhovor musel ubírat určitými směry. Opravdu mě mrzí, že jsme se tím museli zabývat.“

„Mluvme o tom, kdo je Douglas a David,“ připomenu mu jména, o nichž se zmínil před chvílí. „Odkud jsou?“

„Nepochybuji, že to zvládneš a uvedeš úřad do chodu, uděláš z něj to, čím měl být, vynikající instituci, jaká nikde jinde není. Lepší, než mají v Austrálii, Švýcarsku, dokonce lepší než jakékoli místo, kde to dělali jako první, včetně Doveru, že? Plně ti důvěřuju, Kay. Na to nikdy nezapomínej.“

Čím víc mě Benton ujišťuje o své důvěře, tím méně tomu věřím.

„Bezpečnostní složky tě respektují, armáda taky,“ dodá, ale ani tomu nevěřím.

Kdyby to byla pravda, nemusel by to zdůrazňovat. No a co? pomyslím si potom s nepřátelstvím, které se odněkud zčistajasna vynořilo. Nepotřebuju, aby mě lidé měli rádi nebo si mě vážili. Tohle není soutěž v popularitě. Neříká to vždycky Briggs? To není soutěž v popularitě, paní plukovnice, nebo když je víc osobní, To není soutěž v popularitě, Kay, a ironicky se usměje, v očích ocelový šibalský záblesk. Briggs kašle na to, jestli ho má někdo rád, dokonce mu dělá dobře, když ho lidé nesnášejí, a mně to taky bude dělat dobře. K čertu se všemi. Vím, že musím něco udělat. Něco udělám, to tedy ano, udělám. Mysleli si, že se vrátím domů k tomuhle všemu, smířím se s tím, nebudu si toho všímat a nechám všechny dělat si, co chtějí? Ne. Stokrát ne. To se nestane. Ten, kdo si něco takového myslí, mě vůbec nezná.

„Kdo jsou Douglas a David?“ zeptám se znovu nedůtklivě.

„Douglas Burke a David McMaster,“ odpoví Benton.

„Ty neznám a v jakém vztahu jsou k tobě?“ Teď vedu výslech já.

„Bostonská pobočka FBI, metropolitní bostonská vnitřní bezpečnost. Ještě neznáš místní složky, ne ty klíčové, ale poznáš je. Včetně pobřežní stráže. Pomůžu ti se všemi se tady seznámit, když mi to dovolíš. Aspoň jednou můžu být užitečný. Chybělo mi, že ti nemůžu být nijak užitečný. Vím, že se zlobíš.“

„Nezlobím se.“

„Máš zarudlou tvář. Vypadáš rozzlobeně. Nechtěl jsem tě rozzlobit. Mrzí mě to. Ale tamto jsem musel vědět z několika důvodů.“

„A uspokojilo tě to?“

„Je nesmírně důležité vědět, kde v tomhle všem jsi a kdo v tom jsi,“ řekne Benton, zatímco já dál držím tenoučkou plastovou podložku, čtverec velikosti asi krabičky od cigaret.

Zvednu ho proti světlu a na průsvitné fólii vidím Fieldingovy velké otisky prstů a jedny menší, které musejí být moje. Fielding má chronicky namožené svaly, pořád bolavé a citlivé, zvlášť když zneužívá anabolické steroidy. Když se vrátí ke svým starým zlozvykům, páchne jako nějaké podělané mentolové kapky proti kašli.

„Co má vnitřní bezpečnost nebo pobřežní stráž společného s tím, o čem mluvíme?“ Otevírám zásuvky stolu a hledám nuprin, motrin, náplasti Bengay nebo tygří mast, cokoli, co by potvrdilo mé podezření.

„Tělo Wallyho Jamisona plavalo v přístavu u velitelství Integrovaného záchranného systému pobřežní stráže. Přímo jim pod nosem. Což, jak se domnívám, byl účel, proč ho tam hodili,“ odpoví Benton a dál mě pozoruje.

„Anebo důvodem bylo, že ta přístavní hráz je po setmění opuštěná. Jedna z mála přístavních hrází v té oblasti, kam se dá zajet autem. Tu oblast znám moc dobře. Ty taky. Známe ji a někteří lidé, co tam pracují, by nás pravděpodobně poznali, protože jsme se tam často procházeli, hned vedle místa, kde jednou za uherský rok bydlíme, když můžeme utéct a být sami a slušní jeden ke druhému.“ Mluvím sarkastickým a zlomyslným tónem.

„Je tam zakázaný vstup. Můžu se zeptat, co hledáš? Určitě to je něco, co bude někde na očích.“

„Je to můj úřad. Celé tohle místo je můj úřad. Budu hledat, co budu sakra chtít. Ať je to na očích nebo ne.“ Tep mi letí jako splašený a cítím, jak jsem rozrušená.

„To přístaviště není přístupné veřejnosti. Jen tak někdo tam nemůže jezdit autem,“ odvětí Benton a pozorně a ustaraně mě sleduje. „Nechtěl jsem tě tolik rozčílit.“

„Chodíme tam pořád a nikdo naše průkazy totožnosti nechtěl. Nepostávají tam s kulomety. Je to turistická oblast.“ Jsem hašteřivá a bojechtivá, ale to nechci.

„Velitelství pobřežní stráže není turistická oblast. Je tam hlídaná brána, kterou musíš projít, aby ses dostala na molo,“ podotkne Benton velmi tiše, velmi rozumně a přitom se dívá na svůj iPhone. Dívá se na telefon, pak na mě, sem a tam, a čte si v obojím.

„Chybí mi to. Zajeďme si tam na pár dní.“ Snažím se mluvit mile, protože se chovám hrozně. „Jen my dva.“

„Ano. Zajedeme. Brzy,“ souhlasí Benton. „Promluvíme si a všechno si vyjasníme.“

Představím si to s překvapující jasností, naše oblíbené apartmá, které sahá až k vodě jako špička prstu, v hotelu Fairmont na Battery Wharf, hned vedle velitelství pobřežní stráže. Vidím zčeřenou temně zelenou vodu přístavu a slyším, jak naráží na pilíře. Jako bych tam byla. Slyším skřípání doků, řinčení lanoví na stěžních a basové tóny sirén velkých lodí, jako by to vše bylo slyšet ve Fieldingově kanceláři.

„A nebudeme brát telefony, budeme chodit na procházky, objednáme si jídlo na pokoj a budeme pozorovat z okna velké lodě, remorkéry, tankery. To by se mi hrozně líbilo. Tobě by se to nelíbilo?“ Ale můj hlas nezní tak mile, když to říkám. Zní dotěrně a zlostně.

„Uděláme to tenhle víkend, jestli chceš. Jestli budeme moci,“ slíbí Benton, zatímco něco čte na iPhonu a palcem posunuje stránky.

Odstrčím stranou svou kávu a roh stolu vypadá oblý, ne hranatý. Příliš mnoho kofeinu a srdce mi prudce tluče. Pociťuji závrať a podrážděnost.

„Nesnáším, když se pořád díváš na telefon,“ vyhrknu dřív, než se stačím zastavit. „Víš, jak to nesnáším, když spolu mluvíme.“

„Tomu se teď nemůžu vyhnout,“ prohodí Benton a dál se dívá.

„Výjezd z Devadesáté třetí, pak po Commercial Street a jsi tam,“ začnu znovu diskutovat. „Pohodlný způsob, jak se zbavit těla. Zajedeš tam a hodíš ho do přístavu. Nahé, takže všechny materiálové stopy, jaké se tam mohly přenést například z kufru auta, byly pravděpodobně smyty.“ Zavřu spodní zásuvku a i mně zní zvláštně, když roztržitě zamumlám: „Náplasti proti bolesti. Žádné. A žádnou jsem ani neviděla v zásuvkách svého stolu. Jen žvýkačku. Nikdy jsem žvýkačky nežvýkala. Tedy, jen když jsem byla malá. Dubble Bubble o Halloweenu, s pestrobarevným voskovým žlutým obalem, co je na koncích stočený.“

Vidím ji. Cítím ji. V ústech se mi sbíhají sliny.

„Prozradím ti tajemství, které jsem nikomu neřekla. Recyklovala jsem ji. Žvýkala jsem ji a znovu zabalila. Tak to šlo několik dní, až v ní nezbyla žádná chuť.“

V ústech mám plno slin a několikrát polknu.

„Přestala jsem žvýkat žvýkačky, když jsem přestala chodit na koledu. Vidíš, připomněl jsi mi halloweenskou koledu, na kterou jsem si nevzpomněla tolik let, že nemůžu uvěřit, že se mi najednou vynořila v hlavě. Někdy dokonce zapomínám, že jsem kdysi byla dítě. Věčně mladé, hloupé a důvěřivé.“

Třesou se mi ruce.

„Je lepší neoblíbit si něco, co si nemůžeš dovolit, proto jsem si na žvýkačky nezvykla.“

Celá se chvěju.

„Je lepší nevypadat, jako že pocházíš z nižší vrstvy, zvlášť když z ní pocházíš. Kdy jsi mě viděl žvýkat žvýkačku? Nikdy. Je to typické pro nižší vrstvy.“

„Na tobě není nic typického pro nižší vrstvy.“ Benton mě bedlivě, ostražitě pozoruje, vidím mu to na očích. Děsím ho.

Ale nemohu přestat. „Pořádně tvrdě jsem v životě pracovala na tom, aby nebylo vidět, že pocházím z nejnižší vrstvy. Neznal jsi mě, když jsem začínala a neměla jsem ponětí, jací lidé doopravdy jsou. Lidé, kteří mají nad tebou absolutní moc, lidé, které skutečně obdivuješ, a nevíš, do čeho jsou schopni tě vlákat, takže se už nikdy necítíš stejný jako předtím. A pak to pohřbíš jako to tlukoucí srdce pod prkny podlahy v té povídce Edgara Allana Poea, ale pořád víš, že tam je. A nemůžeš to nikomu říct. I když tě to v noci budí. Nemůžeš říct ani nejbližšímu člověku, že pod podlahou je studené, mrtvé srdce a že je tvoje vina, že tam je.“

„Prokrista, Kay.“

„Je zvláštní, že všechno, co milujeme, je zřejmě v těsné blízkosti čehosi odporného a mrtvého,“ napadne mě další myšlenka. „Tedy, všechno ne.“

„Je ti dobře?“

„Je mi fajn. Jen jsem vystresovaná, a kdo by sakra nebyl? Náš dům je, co by kamenem dohodil od Norton’s Woods, kde byl včera zavražděn někdo, kdo možná byl v Courtauldově galerii ve stejnou dobu, když jsem tam byla s Lucy to léto před jedenáctým zářím – které jsme mimochodem způsobili my, jak si Lucy myslí. V té galerii byl taky Liam Saltz, jeden z přednášejících. Tehdy jsem se s ním nesetkala, ale Lucy ho má na CD. Nemůžu si vzpomenout, o čem hovořil.“

„Zajímalo by mě, proč o něm mluvíš?“

„Odkaz na webové stránce, na kterou se Jack z nějakého důvodu díval.“

Benton neřekne nic, ale nespustí ze mě oči.

„Ty a já chodíme do The Biscuit, když jsem o víkendech doma, a možná jsme tam byli ve stejnou dobu jako Johnny Donahue a jeho kamarádka z MIT,“ pokračuju a nestačím držet krok se svými myšlenkami. „Milujeme Salem a olejíčky a svíčky z tamních obchodů, stejných obchodů, které prodávají železné hřeby, ďáblovu kost. Naše oblíbené odpočinkové místo v Bostonu je hned vedle toho, kde bylo nalezeno tělo Wallyho Jamisona to ráno po Halloweenu. Někdo nás sleduje? Ví někdo o všem, co děláme? Co dělal Jack v Salemu o Halloweenu?“

„Wallyho tělo se tam dostalo ze člunu, ne z hráze,“ odvětí Benton a já netuším, odkud tu informaci má.

„To všechno dohromady. Člověk by myslel, že žijeme v malém městečku.“

„Nevypadáš dobře.“

„Jsi si tedy jistý, že to byl člun. Zdá se mi, že mám nával horkosti.“ Sáhnu si na tvář, přitisknu na ni ruku. „Bože. To mi ještě scházelo. Mám se na co těšit.“

„Závažnější je fakt, že někdo záměrně hodil jeho tělo tam, kde mají domovský přístav třicetimetrové kutry se strážemi na palubě.“ Benton sleduje každý můj pohyb. „A už za svítání přicházejí do práce lidé z pomocného personálu a hráz je jako parkoviště. Všichni vystoupí z aut a vidí ve vodě plavat zmrzačené tělo. To je troufalost. Zabít malého kluka na jeho zahradě, když jsou jeho rodiče doma, je troufalost. Zabít někoho během finále Super Bowl v Norton’s Woods, zatímco se tam koná VIP svatba, je troufalost. Ano.“

„Nejdřív víš, že to je člun. Pak víš, že to byla VIP svatba, nejen svatba, ale VIP svatba.“ Neptám se, jen konstatuju. Benton by to neřekl, kdyby to nevěděl jistě. „Proč byl Jack v Salemu? Co tam dělal? O Halloweenu neseženeš v Salemu ani pokoj v hotelu. Nemůžeš ani jet autem, tolik je tam lidí.“

„Určitě ti je dobře?“

„Myslíš, že to je osobní?“ zeptám se a neustále myslím na to, jak je svět malý. „Přijedu domů a tohle je moje přivítání. Všechen ten hnus, smrt a zrada mi spadly prakticky do klína.“

„Do jisté míry ano,“ přisvědčí Benton.

„To ti tedy děkuju.“

„Řekl jsem ‚do jisté míry‘. Ne všechno.“

„Řekl jsi, že si myslíš, že to je osobní. Chci vědět přesně, jak je to osobní.“

„Snaž se uklidnit. Dýchej pomalu.“ Sáhne po mé ruce, ale nedovolím, aby se mě dotkl. „Pomalu, pomalu, Kay.“

Odtáhnu se od něj a on vrátí ruku do klína, k iPhonu na klíně, který každou chvíli rudě zabliká, jak přicházejí zprávy. Nechci, aby se mě dotkl. Je mi, jako bych neměla žádnou kůži.

„Je tu něco k jídlu? Můžu pro něco poslat,“ navrhne Benton. „Možná máš nízký krevní cukr. Kdy jsi jedla naposled?“

„Ne. Teď bych nemohla jíst. Budu v pohodě. Proč říkáš , VIP‘?“ slyším sama sebe, jak se ptám.

Benton se znovu podívá na telefon, na malé červené světélko blikáním oznamující upozornění. „To je Anne,“ oznámí mi, když si přečte zprávu, kterou právě dostal. „Je na cestě, měla by tu být za pár minut.“

„K čemu? Můžu ten sken stáhnout tady, podívat se na něj.“

„Neposlala ho. Snažila se ti zavolat. Jak vidno, nejsi u svého stolu. Na té svatbě byli tajní agenti. Chránili jistou VIP, ale ta to očividně nepotřebovala,“ dodá Benton. „Toho, kdo by ochranu potřeboval, nehlídal nikdo. Nevěděli jsme, že tam bude.“

Znovu se zhluboka nadechnu a snažím se diagnostikovat srdeční infarkt, jako bych nějaký měla.

„Viděli agenti, co se stalo?“ Nejbližší nemocnice je Mount Auburn. Nechci jet do nemocnice.

„Ti, kdo stáli u vnějších dveří, se na něj nedívali a neviděli to. Viděli, jak se kolem něj nahrnuli lidi, když se zhroutil. Nebyl důvod, aby se agenti o něj zajímali, a tak zůstali na svých místech. Museli. Pro případ, že to je nějaký manévr na odvedení pozornosti. Vždycky zůstáváš na svém místě, když je tvým úkolem ochrana; až na vzácné výjimky nesmíš obrátit pozornost jinam.“

Soustředím se na mírný tlak uprostřed hrudi a na potíže s dýcháním. Potím se a mám závrať, ale nemám bolesti v pažích. Nemám bolesti v zádech. Ani v čelisti. Žádná vystřelující bolest, kromě toho infarkty nenarušují myšlení. Podívám se na ruce. Držím je před sebou, jako bych mohla zpozorovat, co na nich je.

„Když jsi minulý týden viděl Jacka, byl cítit mentolem?“ zeptám se a pak dodám: „Kde je? Co přesně udělal?“

„Co je s tím mentolem?“

„Extra silné nuprinové náplasti, náplasti Bengay, něco takového.“ Vstanu od Fieldingova stolu. „Jestli je pořád nosí a páchne po eukalyptu, po mentolu, je to obvykle příznak, že se fyzicky týrá, fyzicky se do krajnosti přepíná v posilovně, na turnajích taekwonda, má chronické a akutní bolesti svalů a kloubů. Steroidy. Když Jack bere steroidy, tak… Tak to byla vždycky předehra k dalším věcem.“

„Podle toho, co jsem minulý týden viděl, tak něco bere.“

Už si svlékám Fieldingův laboratorní plášť. Složím ho do úhledného čtverce a položím na desku Fieldingova stolu.

„Můžeš si tu někde lehnout?“ zeptá se Benton. „Myslím, že bys to měla udělat. Dole v lékařském pokoji. Tam je postel. Nemůžu tě odvézt domů. Tady teď být nemůžeš. Nechci, abys vyšla z téhle budovy, ne beze mě.“

„Nepotřebuju si lehnout. To mi nepomůže. Bude to ještě horší.“ Odejdu do Fieldingovy koupelny a z koše pod umyvadlem vyndám vložený pytel na odpadky.

Benton je na nohou a sleduje, co dělám, pozoruje mě, když strčím složený laboratorní plášť do pytle a vrátím se do koupelny. Vydrhnu si ruce a obličej mýdlem a horkou vodou. Umyji si každý kus pokožky, který mohl přijít do styku s plastovou fólií, kterou jsem našla v kapse Fieldingova laboratorního pláště.

Benton se vrátí do křesla, sedí napjatě, jako by měl každým okamžikem zase vyskočit.

„Něco působícího přes kůži, co určitě není nuprin nebo motrin. Nevím co, ale zjistím to,“ prohlásím.

„Ten kousek plastu, co ses ho dotýkala?“

„Pokud jsi mi nedal do kávy jed.“

„Možná nikotinová náplast.“

„Neotrávil bys mě, viď? Jestli už nechceš být ženatý, existují jednodušší řešení.“

„Nechápu, proč by užíval nikotin, snad jako povzbuzující prostředek? Asi ano. Něco takového.“

„Není to něco takového. Kdysi jsem přímo žila z nikotinových náplastí a nikdy jsem se takhle necítila, ani když jsem si zapálila a přitom jsem pořád na sobě měla jednadvacetimiligramovou náplast. Těžce závislá. To jsem já. Ale ne drogy, ne tohle, ať je to cokoli. Co provedl?“

Benton upřeně zírá na svůj šálek s kávou, prstem obkresluje znak AFM na černé glazované keramice. Jeho mlčení jen potvrzuje mé podezření. Ať je Fielding zapletený do čehokoli, je to propojeno se vším ostatním: se mnou, s Bentonem, Briggsem, mrtvým fotbalovým hráčem, mrtvým malým chlapcem, mužem z Norton’s Woods, mrtvými vojáky z Británie a Worcesteru. Jako letadla svítící v noci spojená s věží, spojená v určitém vzorci, kdy se v temném vzduchu zdá, že stojí na místě, ale ona odněkud nebo někam letí. Jednotlivé složky, které jsou součástí něčeho většího, něčeho nepředstavitelně obrovského.

„Musíš mi důvěřovat,“ řekne Benton tiše.

„Byl Briggs s tebou v kontaktu?“

„Některé věci jsou už nějakou dobu v běhu. Jsi v pořádku? Nechci odejít, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku.“

„Kvůli tomuhle jsem studovala, přinesla tolik obětí.“ Rozhodnu se s tím smířit. Smíření mi usnadňuje ujasnit si, co udělám. „Šest měsíců jsem daleko od tebe, daleko od všech, vzdám se všeho, abych se mohla vrátit domů k něčemu, co je už nějakou dobu v běhu. Agenda.“

Málem dodám jako na začátku, kdy jsem byla čerstvá soudní patoložka a příliš naivní, abych měla ponětí, co se děje. Kdy jsem pohotově salutovala nadřízeným a co hůř, věřila jim, a ještě hůř, respektovala je, a dokonce ještě hůř než to, obdivovala je. A co je nejhorší, obdivovala jsem Johna Briggse natolik, že bych udělala, co by chtěl, naprosto cokoli. Nějak se mi podařilo přistát na stejném místě. Zase ta stejná věc. Agenda. Lži a další lži a nevinní lidé, jichž je možné se zbavit. Zločiny spáchané tak chladnokrevně, jak jsem to nikdy neviděla. Joanne Ruleová a Noonie Piesteová jsou jasně v mé paměti, tak skutečné jako tehdy.

Vidím je na otlučených nemocničních vozíkách, rezavých ve svařovaných spojích a s kolečky, která se zasekávají, a vybavuju si, jak se mi lepí nohy, když jdu po staré bílé kamenné podlaze, která je hned špinavá. V té márnici v Kapském Městě byla vždycky zakrvácená, vozíky s těly stály všude, a v týdnu, co jsem tam byla, jsem viděla případy tak extrémní svou groteskností, jako je tento kontinent extrémní svou velkolepou krásou. Lidé přejetí vlakem a na silnici, úmrtí při domácím násilí a na drogy v chudinských čtvrtích, po útoku žraloka ve False Bay, turista, který zemřel po pádu ze Stolové hory.

Napadne mě iracionální myšlenka, že když půjdu dolů a vejdu do chladicí komory, budou tam na mě čekat těla těch dvou zabitých žen, stejně jako na mě čekala to prosincové ráno, poté co jsem v letadle strávila devatenáct hodin na malém sedadle v ekonomické třídě, abych se k nim dostala. Jenže než jsem se ukázala, už je někdo prohlédl, a to by se nezměnilo, i kdybych letěla nadzvukovou rychlostí v concordu nebo byla od nich jeden blok, když byly zavražděné. Nebylo možné, abych se k nim dostala dost rychle. Jejich těla mohla být klidně na filmové scéně, tak byla naaranžovaná. Nevinné mladé ženy zavražděné kvůli zprávě v novinách, kvůli moci, vlivu a volebním hlasům, a já tomu nemohla zabránit.

Nejenže jsem tomu nemohla zabránit, ale napomohla jsem tomu, protože jsem umožnila, aby se to stalo, a znovu si vybavím, co řekla matka svobodníka Gabriela o zločinech z nenávisti a odměně za ně. Moje kancelář v Doveru je hned vedle Briggsova velitelského apartmá. Pamatuju si, jak někdo několikrát přešel kolem mých zavřených dveří, když jsem s paní Gabrielovou mluvila.

Nejméně dvakrát se tam zastavil. Tehdy mě napadlo, že asi někdo čeká, aby vešel, ale přes dveře slyší, že telefonuju, a nechce vyrušovat. Pravděpodobnější odpověď je, že někdo poslouchal. Briggs něco začal, nebo někdo s ním spojený to začal, a Benton má pravdu, pokračuje to už nějaký čas.

„Takže těch posledních šest měsíců nebylo nic víc než taktický manévr. Jak smutné. Jak ubohé. Jak znechucující.“ Můj hlas je pevný a mluvím naprosto klidně jako vždy, než něco udělám.

„Je ti dobře? Protože pokud ano, měli bychom jít dolů. Je tu Anne. Měli bychom si s ní promluvit a potom musím jít.“ Benton vstal a je už u dveří, čeká na mě s telefonem v ruce.

„Nech mě hádat. Briggs zajistil, abych dostala tohle místo, aby ho tím udržel pro někoho, pro koho je skutečně chce.“ Mluvím dál, srdce se mi zpomalilo a nervy jsou klidnější, jako by znovu začaly normálně fungovat. „Chce, abych mu to místo držela. Nebo jsem byla záminka, aby se vybudoval tenhle úřad, aby se zainteresoval MIT, Harvard, všichni, a tím se ospravedlnilo nějakých třicet milionů v grantech?“

Benton si něco čte a mezitím ze vzduchu tajemně přicházejí další a další zprávy.

„Mohl si ušetřit spoustu potíží,“ prohlásím a vstanu od stolu.

„Nesmíš toho nechat,“ řekne Benton a přitom si čte, co mu někdo právě poslal. „Nesmíš jim dát to zadostiučinění.“

„‚Jim.‘ Takže jich je víc než jeden.“

Neodpoví a něco píše palci.

„Inu, vždycky to je víc než jeden. Vyber si,“ prohodím, když společně vycházíme ven.

„Jestli s tím skončíš, dáš jim přesně, co chtějí.“ Benton si dál čte a prochází text na telefonu.

„Takoví lidé nevědí, co chtějí.“ Zavřu za námi Fieldingovy dveře a ujistím se, že se zamkly. „Jen si myslí, že vědí, co chtějí.“

Vydáme se na cestu dolů mou budovou ve tvaru projektilu, která má za temných nocí a pošmourných dnů barvu olova.

Vysvětluji Bentonovi, jak to bylo s protlačeným písmem v telefonním diáři, a přitom hladce sjíždíme výtahem, který jsem dobře prostudovala a vybrala, protože snižuje spotřebu energie o padesát procent. Také Bentona upozorním, že nemůže být náhoda, že se Fielding zajímal o hlavní projev, který doktor Liam Saltz přednesl ve Whitehallu. Mezitím se na digitálním ukazateli mění čísla a my jemně klesáme z patra do patra v měkké záři LED žárovek v mém ekologicky šetrném výtahu, který podle toho, co jsem slyšela, neoceňuje nikdo ze zdejších zaměstnanců. Většinou si jen stěžují, že je pomalý.

„On je jeden extrém a DARPA určitě druhý a ani jeden z nich nemá vždycky pravdu, to je jisté.“ Líčím doktora Saltze jako počítačového vědce, inženýra, filozofa, teologa, jehož zálibou, jehož zaměřením rozhodně není válka. Nenávidí války i ty, kdo je vedou.

„O něm a o jeho zaměření vím všechno.“ Benton to neříká nijak pozitivně. Mezitím výtah zlehka zastaví a ocelové dveře se rozestoupí téměř nehlučně. „Rozhodně si ho pamatuju z té doby v CNN, kdy jsme se my dva kvůli němu pohádali.“

„Nevzpomínám si, že bychom se pohádali.“ Jsme zpátky na příjmu, kde je Ron stále přísně bdělý za svou skleněnou přepážkou, tak jak jsme ho opustili před mnoha hodinami.

Na rozdělených videoobrazovkách vidím auta stojící na parkovišti za budovou, několik SUV, která nejsou zasněžená a mají rozsvícená světla. Agenti nebo tajná policie. Vzpomenu si, že v budovách MIT tyčících se za plotem CFC se svítilo v oknech, všimla jsem si toho, když nás sem Benton vezl, a teď vím proč. CFC je pod dohledem a FBI, policie, se teď nijak nesnaží skrývat svou přítomnost. Mám pocit, jako by CFC bylo neprodyšně uzavřené.

Od chvíle, co jsem opustila vojenskou márnici v Doveru, jsem měla doprovod nebo jsem byla zavřená v zabezpečené budově, a důvodem není to, co bylo prezentováno, aspoň ne jediným důvodem. Nikdo se mě nesnažil dostat domů co možná nejrychleji kvůli tělu krvácejícímu v lednici. To byla priorita, ale rozhodně ne jediná a možná ani ne hlavní. Jistí lidé to využili jako záminku, aby mě eskortovali, jistí lidé jako moje neteř, která byla ozbrojená a dělala mi bodyguarda. A nevěřím, že se Benton na tom rozhodnutí nepodílel, bez ohledu na to, co v té době věděl nebo nevěděl.

„Možná si vzpomeneš, že s tebou flirtoval,“ poznamená Benton, když procházíme po šedé chodbě.

„Zřejmě si myslíš, že spím s každým.“

„S každým ne,“ opáčí.

Usměju se. Téměř se dám do smíchu.

„Už se cítíš líp,“ konstatuje Benton, a jak kráčí vedle mě, něžně se dotkne mé paže.

Ať se mnou bylo cokoli, už to pominulo a lituju, že je tak nekřesťanská ranní hodina. Přála bych si, aby někdo byl v laboratoři analýzy stop, abychom se mohli podívat na plastovou fólii, jejímuž působení jsem byla vystavená.

Nejprve bychom zkusili rastrovací elektronový mikroskop, potom infračervenou spektrometrii s Fourierovou transformací nebo jiný detektor, který bude zapotřebí, abychom zjistili, co je na těch Fieldingových náplastech proti bolesti. Nikdy jsem nebrala anabolické steroidy a nevím z vlastní zkušenosti, co člověk při tom cítí, ale neumím si představit, že něco takového, co jsem cítila nahoře. Ne tak rychle.

Doufám, že to nebyl ani kokain, krystalický metamfetamin, LSD, cokoli, co se mohlo dostat do mého organismu okamžitě a přes kůži. Jenže co vím o tom, jaký to vyvolává pocit? Nebyl to opioid jako fentanyl, nejběžnější narkotikum dodávané náplastí. Silný prostředek na tišení bolesti jako fentanyl by nezpůsobil, že bych reagovala tak, jak se to stalo, i když ani tím si nejsem úplně jistá. Nikdy jsem fentanyl neužívala. Každý reaguje na léky jinak a nekontrolované látky mohou být kontaminovány nečistotami a mít proměnlivé množství.

„Opravdu. Zdá se, že jsi zas sama sebou.“ Benton se mě znovu dotkne. „Jak se cítíš? Určitě jsi v pořádku?“

„Už to přešlo, ať to bylo cokoli. Kdyby ne, kdybych se cítila byť vzdáleně ovlivněná, ten případ bych teď rozhodně nedělala,“ odpovím mu. „Předpokládám, že půjdeš na pitevní sál.“ Tam právě míříme.

„Na skleničku. Správně.“ Benton se znovu vrací k Liamu Saltzovi. „Náhodou na tebe narazí v CNN a pozve tě o půlnoci na skleničku. To není zrovna normální.“

„Nevím jistě, co si o tom myslet. Ale polichocená se necítím.“

„Jeho pověst, pokud jde o ženy, se dá srovnat s pověstí jistých politiků, které tu nebudeme jmenovat. Jakže je ten módní výraz? Závislost na sexu.“

„Inu, když už nějakou závislost musíš mít.“

Projdeme kolem rentgenové místnosti. Její dveře jsou zavřené a červené světlo nesvítí, protože CT se teď nepoužívá. Dolní patro je prázdné a tiché a tak by mě zajímalo, kde je Marino. Možná s Anne.

„Měl s tebou od té doby nějaký kontakt? Tohle bylo kdy? Asi před dvěma roky?“ zeptá se Benton. „Nebo s některým z tvých kolegů z Waltera Reeda či Doveru?“

„Se mnou ne. O ostatních nevím, jen to, že nikdo, kdo má co do činění s ozbrojenými silami, není příznivcem doktora Saltze. Nepovažují ho za vlastence, což opravdu není fér, když si analyzuješ, co vlastně prohlašuje.“

„Problém je, že zřejmě už nikdo nerozumí tomu, co někdo říká. Lidé neposlouchají. Saltz není komunista. Není to terorista. Nedopustil se vlastizrady. Jen neumí ovládnout svůj entuziasmus a udržet na uzdě svou nevymáchanou pusu. Ale vládu nezajímá. Vlastně nezajímal.“

„A najednou ano.“ Předpokládám, že právě to mi Benton sděluje.

„Včera nebyl ve Whitehallu. Dokonce ani v Londýně.“ Benton čekal až do této chvíle, kdy stojíme před zamčenými dvojitými ocelovými dveřmi pitevního sálu, aby mě o tom informoval. „Nemyslím, že jsi tohle našla na internetu, když ses snažila rozluštit Jackovo protlačené písmo,“ dodá tónem, který nese odstíny dalších významů. Náznak nepřátelství, ne vůči mně, ale vůči Fieldingovi.

„Jak víš, kde Liam Saltz byl nebo nebyl?“ zeptám se a přitom myslím na to, o čem se Benton zmínil nahoře. Mluvil o té akci v Norton’s Woods jako o VIP svatbě a zmínil se o přítomnosti ochranky. Tajní agenti, řekl mi, i když to bylo ve chvíli, kdy jsem nemyslela tak jasně, jak bych měla.

„Přenášel svůj hlavní projev přes satelit na velkou videoobrazovku. Pro velké obecenstvo ve Whitehallu,“ popisuje Benton, jako by u toho byl. „Měl nějakou komplikaci, rodinnou záležitost, a musel odjet ze země.“

Pomyslím na muže za těmi zavřenými ocelovými dveřmi. Muže, jehož hodinky byly v době smrti možná nastaveny na britský čas. Muže se starým robotem zvaným MORT v bytě, stejným robotem, proti němuž jsme Liam Saltz i já vypovídali a přesvědčovali lidi u moci, aby nepovolili jeho používání.

„Proto ho Jack hledal? Proč hledal RUSI, nebo na co se to díval včera brzy ráno?“ zeptám se a současně přes skener odemknu pitevní sál.

„Zajímalo by mě, co se stalo, jestli měl Jack nějaký telefonát a pak si vyhledal Saltze, nebo se možná dozvěděl, že je Saltz v Cambridgi,“ odpoví Benton. „Zajímala by mě spousta věcí, které, doufejme, budou brzy zodpovězeny. S určitostí vím, že doktor Saltz byl tady, na té svatbě. Vdávala se dcera Saltzovy současné manželky. Nevěstu měl při obřadu vést a předat ženichovi její biologický otec, ale ten náhle onemocněl na prasečí chřipku.“

„Poslala jsem vám esemesku,“ řekne mi Anne. Je celá v modrém a pracuje u počítače uzavřeného ve vodotěsné schránce z nerezové oceli a s klávesnicí v obalu umístěnou ve výšce vhodné pro psaní vestoje. Za Anne na pitevním stole stanice číslo jedna, která teď září čistotou, leží muž z Norton’s Woods.

„Omlouvám se,“ odpovím jí duchem nepřítomná, protože myslím na Liama Saltze a se znepokojením přemítám o tom, jaký je jeho vztah k tomuto mrtvému muži – kromě robotů, především robota MORT. „Mám telefon v kanceláři a nebyla jsem tam,“ vysvětlím Anne, pak se obrátím na Bentona: „Má Saltz ještě další děti?“

„Je v hotelu Charles,“ řekne Benton. „Někdo tam už jede si s ním promluvit. Ale abych ti odpověděl, ano, má. Má spoustu dětí a nevlastních dětí z několika manželství.“

„Chtěla jsem vám oznámit, že jsem nepovažovala za bezpečné nahrát jeho snímky a poslat vám je emailem,“ dopoví pak Anne. „Nevíme, s čím tu máme co do činění, a myslela jsem si, že bude lepší dbát na mimořádnou bezpečnost.“ To adresuje Bentonovi. „Netušíme, čemu byl vystaven, ale žádný z alarmů se nespustil. Přinejmenším není radioaktivní. Tedy, to, co je v něm, není radioaktivní, díky bohu.“

„Doufám, že v nemocnici byl všude klid. Žádné incidenty,“ ujišťuje se Benton. „Nezdržím se tu.“

„Ochranka nás doprovodila dovnitř i ven a nikoho jsme neviděli – tedy žádné pacienty nebo zaměstnance.“

„Našli jste v něm něco?“ zeptám se Anne.

„Stopové množství kovu.“ Anniny ruce v rukavicích přejedou přes klávesnici počítače a kliknou myší. Obojí je čerstvě pokryté průmyslovým silikonem. Fieldingova nepořádná přítomnost se z pitevního sálu nápadně vytratila a v umyvadle stanice jedna – mé stanice – je připravená voda a mycí houba, chirurgické nástroje jsou čisté, lesklé a úhledně uspořádané na pitevní podložce. Všimnu si mopu, který tu prve nebyl, a brousku na pracovní lince.

„Já žasnu,“ poznamenám k Anne, zatímco se rozhlížím.

„To Ollie,“ odpoví a klikne myší. „Zavolala jsem mu a on přijel zpátky a vycídil to tady.“

„Děláte si legraci.“

„Ne že bychom to nezkoušeli, když jste byla pryč. Ale tohle pracoviště používal Jack a naučili jsme se držet se dál.“

„Jak v něm může být kov, který se neukázal na CT?“ Benton sleduje, jak Anne projíždí soubory, které vytvořila v neurozobrazovací laboratoři, a hledá příslušné snímky z magnetické rezonance.

„Pokud je opravdu malý,“ vysvětluju Bentonovi, jak je to možné. „Prahová velikost méně než nula celá pět milimetrů by se podle mě na CT nezjistila. Proto jsme chtěli vyloučit tuto možnost a použili jsme magnetickou rezonanci, což je očividně dobrá věc.“

„I když ne v případě, kdyby byl naživu,“ poznamená Anne a klikne na jeden soubor. „Není dobré, když je v živém člověku něco feromagnetického, protože se to začne otáčet. Bude se to pohybovat. Jako kovové piliny v očích lidí, kteří jsou jim v zaměstnání vystaveni. Nemusejí o nich ani vědět, dokud se nedostanou na magnetickou rezonanci. Pak to zjistí; dost krutě. Anebo když mají piercing, o kterém nám neřeknou, to jsme už zažili mnohokrát,“ vysvětluje Anne Bentonovi. „Nebo, nedej bože, kardiostimulátor. Kov se pohybuje a zahřívá se.“

„Nějaké teorie?“ zeptám se jí, protože si nedovedu představit událost nebo zbraň, která by způsobila to, co se právě objevilo na videoobrazovce.

„Nic mě nenapadá,“ přizná Anne. Prohlížíme si snímky ve vysokém rozlišení. Ukazují vnitřní poškození u mrtvého muže, tmavou zdeformovanou oblast s absencí signálu, která začíná hned od poranění ve tvaru knoflíkové dírky a je výraznější, čím hlouběji proniká do orgánů a struktur měkké tkáně hrudníku.

„Díky magnetickému poli i ty neuvěřitelně malé částice způsobují artefakty obrazu. Tady,“ ukážu Bentonovi. „Tyhle velmi tmavé a deformované oblasti, kde neproniká signál. Pak dostaneš tento takzvaný blooming artefakt podél bodného kanálu, či toho, co z něj zbylo, protože kov ruší signál. Ten muž má v sobě nějaká feromagnetická cizí tělesa, o tom nepochybuju.“

„Co to mohlo způsobit?“ zeptá se Benton.

„Budu muset některá z nich vytáhnout, analyzovat je.“ Myslím na to, co Lucy říkala o termitu. Ten by byl feromagnetický, stejně jako jsou náboje, obě kovové směsi obsahují oxid železa.

„Nula celá pět? Velikost zrnka prachu?“ Bentonův pohled prozrazuje, že myslí na něco jiného.

„Trochu větší,“ upřesní Anne.

„Asi velikosti povýstřelových zplodin, zrníček neshořelého střelného prachu,“ dodám.

„Projektil jako kulka by se mohl roztříštit na úlomky ne větší než zrnka střelného prachu,“ přemítá Benton a já vidím, že si spojuje to, co říkám, s něčím dalším. Vzpomenu si na svou neteř a v duchu se ptám, co přesně mu asi řekla, když spolu prve byli v její laboratoři. Myslím na harpuny na žraloky a nanovýbušniny, ale zde nejsou žádná tepelná poranění, žádné popáleniny. Nedávalo by to smysl.

„Žádný takový projektil jsem nikdy neviděla,“ poznamená Anne a já s ní souhlasím. „Víme něco víc o tom, kdo by to mohl být?“ Myslí to tělo na stole. „Nepokoušela jsem se odposlouchávat.“

„Doufejme, že to brzy budeme vědět,“ odpoví Benton.

„Zdá se, že nějakou představu máte,“ pobídne ho Anne.

„Naším prvním vodítkem bylo, že se objevil v Norton’s Woods ve stejnou dobu, kdy byl doktor Saltz v budově, a to byl podnět, který jsme museli ověřit vzhledem k jistým zájmům, které mohli mít tito dva muži společné.“ Benton má na mysli roboty, jak se domnívám.

„Myslím, že nevím, kdo je doktor Saltz,“ řekne mu Anne.

„Vědec, nositel Nobelovy ceny a je to emigrant,“ odpoví Benton, a když ho vidím mluvit s Anne, uvědomím si, že to jsou kolegové a přátelé, že se k ní chová s přirozenou srdečností, s důvěrou, kterou většině lidí neprojevuje. „A jestli on“ – Benton ukáže na mrtvého muže – „věděl, že doktor Saltz přijede do Cambridge, otázkou je, jak to věděl.“

„Víme, jestli mu to bylo známo?“ zeptám se.

„V tuto chvíli to nevíme zaručeně.“

„Takže doktor Saltz byl na té svatbě. Ale tenhle muž nebyl oblečený na svatbu.“ Anna ukáže na nahé mrtvé tělo na stole. „Měl s sebou psa. A pistoli.“

„Zatím víme, že nevěsta je nevlastní dcera z jiného manželství,“ prohlásí Benton, jako by tento detail byl pečlivě ověřen. „Její otec, který ji měl vést při obřadu, onemocněl. Proto o to na poslední chvíli požádala svého nevlastního otce, doktora Saltze, který ovšem nemohl fyzicky být na dvou místech najednou. Přiletěl do Bostonu v sobotu a přednesl přednášku ve Whitehallu prostřednictvím satelitu. Byla to z jeho strany oběť. Jsem si jist, že se mu ani v nejmenším nechtělo znovu vstoupit na území Spojených států a ukázat se v Cambridgi.“

„Co ti tajní agenti?“ zeptám se. „Byli tam kvůli němu? Jestli ano, proč? Vím, že má nepřátele, ale proč by FBI poskytovala ochranu civilnímu vědci z Británie?“

„To je ta ironie,“ odpoví Benton. „Ochranka na té svatbě tam nebyla kvůli němu, ale kvůli jiným účastníkům svatby, většinou z Británie, vzhledem k ženichově rodině. Ženichem je syn Russela Browna, David. Nevlastní dcera Liama Saltze Ruth i David studují na Harvardu práva, což je jeden důvod, proč svatba byla tady.“

Russel Brown. Stínový ministr obrany, jehož projev jsem právě četla na webové stránce RUSI.

„A on se ukáže na takové akci a je ozbrojený,“ poznamenám, když přistoupím blíž k ocelovému stolu. „Pistolí s vybroušeným výrobním číslem?“

„Ano. Proč?“ položí si Benton otázku. „Aby se chránil, nebo to byl případný útočník? Nebo aby se chránil z důvodu, který nesouvisí se svatbou a lidmi, o kterých jsem se teď zmínil?“

„Možná to souvisí s tou přísně tajnou technologií, s níž měl něco společného,“ uvažuji. „Technologií v hodnotě spousty peněz,“ dodám. „Technologií, pro kterou by lidé mohli zabíjet.“

„A možná zabíjeli,“ doplní Anne s pohledem upřeným na mladého muže.

„Doufám, že se to brzy dozvíme,“ řekne Benton.

Podívám se na mrtvého muže, strnule ležícího na zádech, na jeho zkroucené prsty a pozici paží, na nohy, ruce, hlavu. Zůstaly přesně tak, jak byly předtím, bez ohledu na to, že se s ním hodně hýbalo během převozu a rentgenových vyšetření. Posmrtná ztuhlost je úplná, ale nebude mi úporně odolávat, až ho budu prohlížet, protože je hubený. Nemá dost svalových vláken, v nichž by zůstaly ionty vápníku poté, co přestanou působit neurotransmitery. Snadno mohu prolomit posmrtnou ztuhlost. Budu ho moci libovolně ohýbat.

„Už musím jít,“ upozorní mě Benton. „Vím, že chceš tohle dokončit. Budu s něčím potřebovat pomoct, až budeš moci odejít, ale neodcházej sama. Postarejte se, aby mi zavolala,“ požádá Benton Anne, která štítky označuje zkumavky a nádobky na vzorky. „Zavolej mně nebo Marinovi,“ dodá ke mně. „Oznam nám to hodinu předem.“

„Marino bude s tebou…?“ začnu se ptát.

„Na něčem pracujeme. Už je tu.“

Ani se už neptám, koho tím Benton myslí, když říká „my“, a on se na mě ještě jednou podívá, jeho oči se setkají s mými s intimností dlouhého doteku, a pak odejde z pitevního sálu. Slyším slábnoucí zvuk jeho rychlých kroků na tvrdých dlaždicích chodby, pak jeho hlas a ještě jeden, jak Benton s někým hovoří, možná s Ronem. Nerozumím jednotlivým slovům, ale jejich hlasy znějí vážně a naléhavě, pak náhle znovu nastane ticho. Předpokládám, že Benton opustil příjmovou zónu, a když ho vidím na videoobrazovce, poleká mě to. Bezpečnostní kamery ho zachytí, jak prochází kolem nakládací rampy a přitom si zapíná semišový kožíšek, který jsem mu dala už tak dávno, že si nepamatuju rok, jen že to bylo v Aspenu, kde dřív bydlel.

Sleduji ho na televizi s uzavřeným okruhem, když otevírá postranní dvířka vedle masivních dveří pro příjem, a pak ho zachytí další kamera před budovou, jak míjí své zelené SUV stojící na mém parkovacím místě. Nastoupí do jiného SUV, tmavého a velkého s jasnými reflektory, které osvětlují prudce padající sníh, stěrače kmitají ze strany na stranu a já nevidím, kdo je za volantem. Sleduji SUV na svém zasněženém parkovišti, jak couvne, rozjede se vpřed, zastaví, než se otevře velká brána, a nakonec zmizí z dohledu v drsném počasí v opuštěné hodině o čtvrté ráno, s mým manželem na místě spolujezdce. SUV řídí někdo neznámý, možná Bentonův přítel z FBI Douglas, a oba míří k cíli, o němž mi z nějakého důvodu nic neřekl.

14

V předsálí se připravuji na bitvu tak jako vždy a oblékám si brnění z umělé hmoty a papíru.

Kdykoli se chystám provést pitvu, nikdy se necítím jako doktor, ani ne jako chirurg, a domnívám se, že jen lidé, kteří mají jako své povolání zabývat se mrtvými, mohou pochopit, co tím myslím. Během rezidentur na medicíně jsem se nijak nelišila od jiných doktorů, ošetřovala jsem nemocné a raněné na odděleních a na pohotovosti a asistovala při chirurgických výkonech na operačních sálech. Proto vím, jaké to je řezat do teplého těla, které má krevní tlak a může ztratit něco životně důležitého. Od toho se to, co se nyní chystám udělat, sotva může víc lišit, a když jsem poprvé zanořila čepel skalpelu do studeného, nic necítícího těla, když jsem provedla první ypsilonový řez u svého prvního mrtvého pacienta, zřekla jsem se něčeho, co jsem už nikdy nezískala zpět.

Vzdala jsem se všech představ, že jsem rovna bohu či hrdinka anebo jsem inteligentnější než ostatní smrtelníci. Zavrhla jsem fantazie, že bych mohla vyléčit každého člověka, včetně sebe. Žádný doktor nemá moc způsobit, aby se krev srážela, tkáň nebo kost se regenerovaly, nebo se zmenšil nádor. My netvoříme, jen podněcujeme biologické funkce, aby správně pracovaly, nebo nepracovaly, samy od sebe. A v tomto ohledu mají lékaři mnohem omezenější možnosti než mechanik nebo inženýr, kteří skutečně tvoří něco z ničeho. Moje volba lékařské specializace, kterou má matka a sestra dodnes považují za morbidní a nenormální, mě pravděpodobně učinila upřímnější, než je většina lékařů. Vím, že když uplatním svůj léčivý dotek na mrtvého, nijak ho tím ani svým chováním k němu neovlivním. Zůstane stejně mrtvý jako předtím. Nepoděkuje vám, nepošle vám pozdrav z dovolené, ani po vás nepojmenuje své dti. Samozřejmě, to vše jsem si uvědomovala, když jsem se rozhodla pro patologii, ale to je stejné jako říkat, že víte, co je boj, když se dáte k námořní pěchotě a pak vás pošlou do hor v Afghánistánu. Lidé doopravdy nevědí, jaká je realita, dokud se v ní skutečně neoctnou.

Nikdy nemohu ucítit palčivý, hutný, pronikavý pach nepufrovaného formaldehydu, aniž by mi to připomnělo, jak jsem byla naivní, když jsem se domnívala, že pitva mrtvoly věnované vědě pro účely výuky je něco jako sekce nebalzamovaného člověka, jehož příčina smrti je sporná. Moje první pitva proběhla v márnici Hopkinsovy nemocnice, což bylo primitivní místo ve srovnání s tímto sálem, kde si právě skládám svou pracovní uniformu AFME, dávám ji na lavici a nedělám si v tuto hodinu starosti se šatnou nebo stydlivostí. Té ženě, jejíž jméno si dodnes pamatuji, bylo teprve třiatřicet a nechala po sobě dvě malé děti a manžela, když zemřela na pooperační komplikace po operaci slepého střeva.

Dodnes lituju, že byla můj vědecký projekt. Lituju, že se vůbec kdy stala součástí projektu rezidenta na patologii, a dodnes si pamatuji, jak mi připadalo absurdní, že taková mladá zdravá žena podlehla infekci způsobené vynětím zcela zbytečného červovitého přívěsku tlustého střeva. Chtěla jsem jí pomoci. Když jsem ji pitvala, učila se na ní, přála jsem si, aby přišla k sobě a slezla z poškrábaného ocelového vyvýšeného stolu uprostřed zašlé podlahy v té pochmurné suterénní místnosti, která páchla smrtí. Přála jsem si, aby byla živá a zdravá a cítila, že s tím mám něco společného. Nejsem chirurg. Jen dělám vykopávky, abych měla všechny důkazy, když jdu do boje s vrahy nebo méně dramaticky, ale obvykleji, s právníky.

Anne byla natolik pozorná, že našla čerstvě vypraný operační oblek velikosti medium a v ústavní zelené barvě, na kterou jsem zvyklá. Obléknu si ho a přes něj plášť na jedno použití, který si těsně zavážu, z automatu vytáhnu návleky na boty a natáhnu je přes gumové lékařské sandály, které Anne někde vyhrabala. Pak přijdou na řadu ochranné rukávy, pokrývka hlavy, maska a obličejový chránič a nakonec dvoje rukavice.

„Možná byste mi mohla zapisovat,“ požádám Anne, když se vrátím na pitevní sál, velký, prázdný prostor bíle se lesknoucí a zářící ocelí. Jsme tu jen my tři, když počítám i svého pacienta na prvním stole. „Pro případ, že nebudu moci nadiktovat svá zjištění hned potom, protože asi budu muset odejít.“

„Ale ne sama,“ připomene mi.

„Benton si vzal klíčky od auta,“ ubezpečím ji.

„To vás nezastaví, protože máme jiná auta, tak se mě nesnažte oklamat. Až bude čas, zavolám mu, a nechci slyšet žádné námitky.“ Anne si může dovolit říci téměř cokoli, aniž by to znělo neuctivě či hrubě.

Anne fotografuje, zatímco já tamponem pořizuji stěry vstupního bodného poranění v kříži. Pak otřu tělní otvory kvůli nepravděpodobné možnosti, že by ta vražda zahrnovala i sexuální útok, ačkoli si podle toho, co mi bylo popsáno, nedovedu představit jak.

„Protože hledáme jednorožce.“ Uzavřu anální a orální stěry do papírových obálek, označím je a parafuji. „Ne vašeho všedního poníka, a stejně nehodlám ničemu věřit, protože jsem nebyla na místě činu.“

„Tam nebyl nikdo,“ řekne Anne. „Což je škoda.“

„I kdyby tam někdo byl, pořád bych hledala jednorožce.“

„Nevyčítám vám to. Na vašem místě bych taky nevěřila ničemu, co někdo řekne.“

„Na mém místě.“ Vložím novou čepel do skalpelu a Anne zatím plní označenou plastovou nádobu formalinem.

„Pokud bych to neřekla já,“ pokračuje Anne, aniž se na mě podívá. „Já bych nelhala, nepodváděla, ani bych nepoužívala věci, které nejsou moje. Nikdy bych s tímhle místem nezacházela, jako by mi patřilo. Ale to je jedno. Neměla bych se do toho plést.“

Nepřipustila bych, aby se do toho pletla. Není nutné dostat Anne do situace, kdy by zrazovala lidi, kteří zradili mě. Vím, jaké to je být v takové situaci. Je to jeden z nejhorších pocitů a vede ke lhaní, otevřenému nebo z opomenutí, a ten pocit znám. Nepravda, která zůstává nedotčená v hloubi vaší bytosti jako nestrávená zrnka obilí nalezená v egyptských mumiích. Takové věci se nezbavíte, nezničíte ji, aniž ji vytáhnete na světlo, a nejsem si jistá, zda k tomu mám odvahu. Myslím na ošoupané dřevěné schody vedoucí do sklepa domu v Cambridgi. Myslím na zdi z neopracovaného kamene pod zemí a na šest set osmdesát kilogramů těžký trezor s dveřmi silnými pět centimetrů a s trojitým bezpečnostním zámkem.

„Předpokládám, že jste neslyšela nic o tom, kde všichni jsou,“ řeknu po chvíli. „Když jste byla s Marinem v McLeanově nemocnici.“ Začnu s ypsilonovým řezem, vedu skalpel od jedné klíční kosti ke druhé, pak dlouhý a hluboký řez vedoucí rovnou dolů s malou oklikou kolem pupku a končící na stydké kosti v podbřišku. „Máte nějakou představu, kdo je na našem parkovišti a co se děje? Protože se zdá, že jsem v domácím vězení z důvodů, které mi nikdo neráčil pořádně vysvětlit.“

„FBI.“ Anne mi nesděluje nic, co bych už nevěděla. Přitom přejde ke stěně, kde na háčcích visí psací podložky vedle řad plastových přihrádek na prázdné formuláře a diagramy. „Nejméně dva agenti na parkovišti a jeden nás sledoval. Nebo někdo nás sledoval.“ Vezme papíry, které bude potřebovat, a vybere si podložku, ale nejprve se ujistí, že propisovačka k ní připevněná provázkem píše. „Nějaký detektiv, agent. Nevím, kdo nás sledoval do nemocnice, ale zřejmě uvědomil ochranku, než jsme se tam dostali.“ Vrátí se ke stolu. „Když jsme dorazili k neurozobrazovací laboratoři, byli tam tři hoši z ochranky McLeanovy nemocnice. Bylo to pro ně největší vzrušení za dlouhá léta. A pak ten člověk v SUV, tmavomodrém fordu, explorer nebo expedition.“

Možná stejný vůz, v němž Benton právě odjel. Zeptám se Anne: „Vystoupil ten člověk z toho SUV? Předpokládám, že jste s ním, ať už to byl muž nebo žena, nemluvila.“ Odhrnu dozadu měkkou tkáň. Muž je tak štíhlý, že má na masově červené tkáni jen tu nejtenčí vrstvu žlutého tuku.

„Nebylo ho dobře vidět a nechtěla jsem jít až k němu a civět na něj. Ten agent pořád seděl v SUV, když jsme odjížděli, a sledoval nás zpátky sem.“

Anne vezme z chirurgického vozíku nůžky na žebra a pomůže mi odstranit prsní krunýř, což odhalí orgány a rozsáhlé krvácení, a já ucítím, jak se buňky začínají rozkládat, nejslabší náznak pachu, který se časem změní v hnilobný a odporný. Pachy vydávané rozkládajícím se lidským tělem jsou mimořádně nepříjemné. Není to jako mrtvý pták, vačice nebo největší savec, na jakého si vzpomenu. Ve smrti se lišíme od jiných tvorů stejně jako za života a zápach hnijícího lidského těla bych poznala kdekoli.

„Jak to chcete udělat? V jednom bloku? A zabývat se tím kovem, až budeme mít orgány na pitevní desce?“ zeptá se Anne.

„Myslím, že musíme synchronizovat to, co děláme, centimetr po centimetru, krok za krokem. Porovnávat všechno se snímky, jak nejlépe dovedeme, protože si nejsem jistá, že dokážu okem rozeznat ta feromagnetická cizí tělíska, dokud je nebudu mít přímo pod lupou.“ Utřu si zkrvavené ruce v rukavicích do ručníku a přistoupím blíž k videoobrazovce, kterou Anne rozdělila na kvadranty, abych měla výběr snímků z magnetické rezonance.

„Rozeseté jako střelný prach,“ míní Anne. „I když nevidíme vlastní kovové částice, protože vyrušily signál.“

„To je pravda. Vetší blooming artefakt, tedy více míst s absencí signálu na počátku než na konci. Největší množství u vstupní bodné rány.“ Namířím ukazováček v zakrvácené rukavici na obrazovku.

„Ale žádná rezidua čehokoli na povrchu,“ poznamená Anne. „A to se liší od střelného poranění, od kontaktního poranění.“

„Tady u toho se všechno liší od střelného poranění,“ odpovím.

„Můžete vidět, že ať to je jakýkoli materiál, začíná to tady.“ Anne ukáže na vstupní poranění na bedrech. „Ale na povrchu ne. Až těsně pod ním, asi tak jeden a čtvrt centimetru pod ním, což je opravdu divné. Snažím se představit si to, ale marně. Kdybyste mu něco přitiskla na záda a vystřelila, zůstanou zbytky střelného prachu na oblečení a ve vstřelu, ne teprve po dvou centimetrech uvnitř a v ráně, ne až o dva centimetry dál a pak ještě hlouběji.“

„Už jsem se na jeho šaty dívala.“

„Žádné spáleniny ani saze, žádné stopy po střelném prachu.“

„Ne při pouhém pohledu,“ opravím ji, protože to, že jsem neviděla zbytky střelného prachu, ještě neznamená, že tam nejsou.

„Přesně. Nic viditelného.“

„Co Morrow? Nepředpokládám, že přišel včera dolů v době, kdy měl Marino tělo na identifikaci, snímal mu otisky a shromažďoval osobní věci. A nikoho asi napadlo požádat Morrowa, aby udělal presumptivní test oblečení na nitrity, protože jsme v té době nevěděli, že by tam mohly být zplodiny nebo dokonce že tam je vstupní poranění odpovídající řezům na oblečení.“

„O ničem nevím. A Morrow brzy odešel.“

„Slyšela jsem. Dobře, stále můžeme udělat presumptivní test, ale budu opravdu překvapená, jestli to bude to, co vidíme na magnetické rezonanci. Až přijde Morrow nebo možná Phil, řekněte jim, ať udělají Griessův test, aby uspokojili mou zvědavost, než přejdeme k něčemu dalšímu. Vsadím se, že bude negativní, ale není to destruktivní test, takže tím se nic neztratí.“

Je to jednoduchá, rychlá procedura s fotografickým papírem se sníženou citlivostí, který je ošetřen roztokem kyseliny sulfanilové, destilované vody a alfa naftolu v metanolu. Když se papír přitiskne na příslušnou oblast oděvu a pak se vystaví páře, nitritové zplodiny dostanou oranžovou barvu.

„Samozřejmě uděláme SEMEDX,“ dodám. „Ale v dnešní době je lepší udělat víc než jednu věc, protože ze střeliva pomalu, ale jistě mizí olovo a většina těchto testů hledá olovo, které je toxické pro životní prostředí. Takže musíme začít s hledáním slitin zinku a hliníku plus různých stabilizátorů a změkčovadel, které se při výrobě přidávají do střelného prachu. Přinejmenším tady v USA. Ne tak ve válečných konfliktech, kde je zamoření životního prostředí těžkými kovy považováno za dobrý nápad, protože cílem je vytvořit špinavé bomby, čím špinavější, tím lepší.“

„Což není náš cíl, doufám.“

„Ne, náš ne. Tohle neděláme.“

„Nikdy nevím čemu věřit.“

„Já vím čemu věřit, aspoň v některých případech. Vím, co se k nám dostává, když přivezou naše vojáky zpátky do Doveru,“ odpovím. „Vím, co v nich je. Vím, co v nich není. Vím, co vyrábíme my a co vyrábějí jiní, iráčtí povstalci, Tálibán, Íránci. To je jedna z věcí, jimiž se zabýváme, materiálová analýza, abychom zjistili, co kdo dělá a kdo to dodává.“

„Takže když slyším ty zprávy o zbraních a bombách vyrobených v Íránu…“

„Ano, ty zprávy pocházejí odtud. Tak se o tom Spojené státy dozvídají. Z informací od našich padlých, z toho, co nás učí.“

Opustíme toto téma, přestaneme mluvit o válce kvůli té druhé válce, co zabila muže, který byl příliš mladý, aby jeho život skončil. Muže, který si vyšel se starým chrtem na procházku v civilizovaném světě Cambridge a skončil v mé péči.

„V Texasu vyvinuli jistou velmi zajímavou technologii a chci, abychom se na ni podívali.“ Vrátím se k povýstřelovým zplodinám, protože je bezpečnější hovořit o nich. „Kombinují mikroextrakci tuhou fází a plynovou chromatografii s detektorem dusíkfosfor.“

„Nedivím se, že v Texasu, protože v tom státě podle zákona může nosit zbraň každý. Nebo to je tím, že jsou střelné zbraně odpočitatelnou položkou z daní, jako farmaření a chov dobytka tady u nás?“

„No, ne tak docela,“ odpovím. „Ale něco podobného budeme chtít dělat tady v CFC, protože právě tady očekávám rostoucí převahu zeleného střeliva.“

„Ovšem. Když střílíte z jedoucího auta, aspoň neznečišťujete životní prostředí.“

„Metoda, s níž přišli vědci na texaské univerzitě Sama Houstona, dokáže zjistit i jednu částici střelného prachu, což v tomhle případě nemá takový význam, protože víme, že ten muž má v sobě kov, téměř na mikroskopické úrovni, ale ve velkém množství. Každopádně měl Marino předběžně provést aspoň test na střelný prach na jeho rukou. Protože ten muž byl ozbrojený.“

„Náhodou vím, že to Marino udělal, než mu sejmul otisky,“ řekne Anne. „Kvůli té zbrani, i když nejsou známky, že se z ní střílelo. Ale viděla jsem, jak mu stírá ruce, když jsem v jednu chvíli vešla do identifikační místnosti.“

„Ale ne v okolí toho poranění, protože to jste objevila později. Tam se stěry nedělaly.“

„Neudělala jsem nic. Nemohla jsem. Není to moje oddělení.“

„Dobrá. Postarám se o to, až se k tomu dostanu. Až ho otočíme,“ rozhodnu se. „Teď vyndáme celý blok orgánů, abych mohla nabrat vzorky z rozedřeného povrchu bodného kanálu. Použiju přitom snímky z magnetické rezonance jako mapu a naberu co možná nejvíc kovového materiálu v naději, že i když to nevidíme, aspoň něco z toho dostaneme. Víme, že to je kov. Otázkou je, jaký a z čeho je.“

V ocelových skříních se skleněnými dveřmi, připevněných ke stěně, najdu krabici savého papíru, zatímco Anne vyzvedne z těla blok orgánů a položí ho na pitevní podložku.

„Ani vám nedovedu říct, jaký dnes máme problém s lidmi, co mají v těle nějaký kov,“ poznamená, zatímco sbírá fragmenty orgánů z dutiny hrudní, která je otevřená a prázdná jako porcelánový šálek a přes lesklou červenou tkáň jsou vidět světlá neprůsvitná žebra. „Včetně starých projektilů neekologického typu. Tyhle výzkumné subjekty k nám chodí poté, co nemocnice hledala inzerátem dobrovolníky, a samozřejmě tím myslím normální, že? Všichni ti lidé, kteří tam chodí a jsou úplně normální. A nemají co hlásit. Vlastně, pravda. Jako by bylo normální mít v těle starou kulku.“

Anne vrací fragmenty levé ledviny, levé plíce a srdce na jejich správnou anatomickou pozici v bloku orgánů, jako by skládala puzzle.

„Stává se to častěji, než byste si myslela,“ pokračuje. „Tedy, ne častěji, než byste si myslela zrovna vy, protože takové věci vidíme v márnici pořád. A pak tu máte ten starý mylný názor, že kulky jsou z olova a olovo není magnetické, takže můžete tomu člověku provést vyšetření magnetickou rezonancí. Obvykle to neví některý z psychiatrů a nemůže si to zřejmě od jednoho vyšetření ke druhému zapamatovat. Olovo, železo, nikl, kobalt. Všechny náboje, všechny broky jsou feromagnetické, ať se jim říká takzvaně zelené, a budou se při vyšetření vlivem magnetického pole pohybovat. To může být problém, když má v sobě někdo úlomek, který je blízko nějaké cévy nebo nějakého orgánu. A nedej bože, aby něco zůstalo v mozku, jestli byl nějaký nešťastník před dávnou dobou střelen do hlavy. Žádný paxil, neurontin či jiný lék nepomůžou tomu nešťastníkovi při poruchách nálady, když se stará kul ka dostane na špatné místo.“

Opláchne fragment ledviny a položí ho na pitevní desku.

„Budeme muset změřit množství krve v peritoneu.“ Dívám se na díru v bránici, kterou jsem viděla před několika hodinami, když jsem na CT sledovala dráhu bodného kanálu. „Budu předpokládat, že nejméně tři sta mililitrů, které se tam dostaly protrženou bránicí, a nejméně padesát mililitrů v perikardu, což by normálně naznačovalo nějaký časový interval před smrtí vzhledem k tomu, jak silně krvácel. Ale ta poranění jsou velmi vážná, podobná poraněním při výbuchu. Neměl žádnou dobu přežití. Jen tak dlouho, jak trvalo, než se mu zastavilo srdce a dýchání. Kdybych byla ochotna použít výraz okamžitá smrt, tohle by tomu odpovídalo.“

„Tady to je neobvyklé.“ Anne mi podá maličký fragment ledviny, který je tvrdý a hnědý se světlejším zbarvením a má stažené okraje. „Chci říct, co to je? Vypadá to skoro jako konzervované nebo uvařené nebo tak něco.“

Je tam toho víc. Když si přitáhnu blíž světlo a podívám se na blok orgánů, všimnu si tvrdých suchých fragmentů dolního laloku levé plíce a levé srdeční komory. Vezmu ocelovou kádinku a naberu nahromaděnou krev a hematom z mediastina, neboli střední části hrudní dutiny, a najdu další fragmenty a nepatrné, tvrdé, nepravidelné krevní sraženiny. Když se zblízka podívám na roztrženou levou ledvinu, vidím perirenální krvácení a intersticiální emfyzém a další stopy stejných abnormálních tkáňových změn v oblastech nejblíže k bodnému kanálu, v oblastech, které jsou nejcitlivější na poškození při explozi. Ale jaké explozi?

„Připomíná mi to tkáň, která byla zmražená, téměř vysušená mrazem,“ poznamenám, zatímco označuji archy savého papíru zkratkami místa, odkud pocházel vzorek. LDL pro levý dolní lalok a LL pro levou ledvinu a LV pro levou srdeční komoru.

V silném světle chirurgické lampy a při zvětšení příruční lupou jen stěží rozeznám tmavé stříbřité tečky něčeho, co explodovalo v tom muži, když byl bodnut do zad. Vidím vlákna a další úlomky, které bude možné rozeznat teprve pod mikroskopem, ale jsem optimistická. Pachatel tam pravděpodobně něco neúmyslně zanechal, mikrostopy, které by mi mohly poskytnout informace o zbrani a osobě, která ji použila. Pustím odsávací zařízení na nejnižší stupeň, takže pouze vyměňuje vzduch, a jemně začnu s odebíráním vzorků.

Přikládám sterilní papír na povrchy roztříštěné tkáně a na okraje ran a jednotlivé listy pak kladu jeden po druhém do odsávače par, kde mírně cirkulující vzduch usnadní odpařování a vysychání krve, aniž by porušil cokoli, co v ní ulpělo. Sbírám vzorky tkáně vypadající jako vysušená mrazem a ukládám je do plastifikovaných kartonů a také do malých nádobek s formalinem. Přitom upozorním Anne, že budeme potřebovat hodně fotografií a že požádám kolegy, aby si prohlédli obrázky vnitřního poškození a té světle hnědé tuhé tkáně. Zeptám se jich, jestli někdy něco takového už viděli, a zatímco to všechno říkám Anne, přemýšlím, které kolegy. Briggse ne. Jemu bych se neodvážila nic poslat. Rozhodně ne Fieldinga. Nikoho, kdo tu pracuje. Nikdo jiný mě nenapadá, kromě Bentona a Lucy, jejichž názory nepomohou ani nejsou důležité. Je to na mně, ať se mi to líbí nebo ne.

„Obrátíme ho,“ vybídnu Anne. Tělo, zbavené orgánů, má lehký trup, ale těžkou hlavu.

Změřím vstupní bodné poranění a popíši, jak vypadá a kde přesně je, pak prozkoumám bodný kanál vedoucí blokem orgánů. Odhaluji každou oblast, která byla probodnutá nějakou úzkou čepelí s dvojitým i jednoduchým ostřím, jak si teď jsem jistá.

„Když se podíváte na ránu, jasně vidíte její dva ostré konce, jako koutky knoflíkové dírky udělané dvěma ostrými okraji,“ ukazuju Anne.

„Vidím to.“ Anniny oči za plastovými brýlemi jsou pochybovačné.

„Ale podívejte se sem, kde bodný kanál končí v srdci. Vidíte, že oba konce poranění jsou identické, oba velmi ostré?“ Posunu světlo blíž a podám Anne lupu.

„Nepatrně se liší od toho poranění na zádech,“ řekne.

„Ano. Protože když čepel skončila v srdečním svalu, neprošla tak hluboko; dovnitř pronikla jen špička. Na rozdíl od toho, když vznikla ta druhá poranění.“ Ukážu jí to. „Špička pronikla dovnitř a byla následovaná celou čepelí, a jak můžete vidět, jeden konec poranění je trochu oblejší a mírně protažený. Zejména to je vidět tady, kde pronikla levou ledvinou a pokračovala dál.“

„Myslím, že vidím, co říkáte.“

„To byste nemohla očekávat u motýlkového nože, vykosťovacího nože, dýky, které všechny mají dvojité ostří, obě strany čepele jsou ostré od hrotu po rukojeť. Tady to spíš vyvolává představu něčeho s hrotem jako kopí – ostré na obou stranách na špičce, ale pak s jedním ostřím, jak jsem viděla u některých bojových nožů nebo zejména něco jako lovecký nůž nebo bajonet, kde je hrot čepele ostrý na obou krajích, aby průnik při bodnutí byl snazší. Takže tady máme vstup, který měří devět a půl milimetru na délku; oba konce poranění jsou ostré, přičemž jeden je nepatrně oblejší než druhý. A šířka je až jeden a půl centimetru.“ Měřím a Anne to zapisuje do diagramu těla.

„Takže čepel má na špici devět a půl milimetru a v nejširším místě jeden a půl centimetru. Tedy je dost úzká. Skoro jako stilet,“ poznamená Anne.

„Ale stilet má dvojité ostří, po celé čepeli.“

„Něco podomácku vyrobeného? Čepel, která vstřikuje něco, co exploduje?“

„Aniž způsobí tepelné poranění, aniž způsobí popáleniny. Vlastně to, co vidíme, se víc podobá omrzlině, kdy je tkáň na pohmat tvrdá a vybledlá,“ připomenu jí a přitom změřím vzdálenost od rány na mužových zádech k jeho temeni. „Šestašedesát centimetrů a pět centimetrů vlevo od střední části páteře. Vede směrem nahoru a anteriorně, s rozsáhlým podkožním emfyzémem a emfyzémem měkkých tkání podél kanálu, paraspinálně perforující příčný výběžek levého dvanáctého žebra. Perfora je paraspinální sval, perirenální tuk, levou nadledvinu, levou ledvinu, bránici, levou plíci a perikard a končí v srdci.“

„Jak dlouhá čepel by pronikla tím vším?“

„Nejméně třináct centimetrů.“

Anne zapojí pitevní pilu a společně otočíme tělo znovu na záda. Umístím muži pod krk opěrku a rozříznu kůži hlavy od ucha k uchu podél vlasové linie, aby později nebyly vidět stehy. Temeno lebky je bílé jako vajíčko, když odhrnu kůži dozadu a stáhnu tvář dolů jako ponožku, jako něco smutného, a rysy se svraští, jako by plakal.

15

Ani si neuvědomuju, že vyšlo slunce a arktická fronta se přesunula na jih, do chvíle, než otevřu dveře své kanceláře a přivítá mě čistá modrá obloha za vysokými okny.

Podívám se sedm pater dolů, kde se na bílých brázdách námrazy po silnici pomalu pohybuje pár aut a druhým směrem se prodírá sněhový pluh se žlutou radlicí vztyčenou jako krabí klepeto. Hledá to správné místo, pak radlici spustí se zařinčením, které tady nahoře nemůžu slyšet, a oškrabává dlažbu, která se kvůli ledu nedá úplně očistit. Břeh je bílý, řeka Charles má barvu starého modrého lahvového skla a je zčeřená proudem a za ní se v ranním světle objevuje panorama Bostonu s John Hancock Tower vypínající se vysoko nad ostatními mrakodrapy, autoritativní a robustní jako osamělý sloup zbylý mezi ruinami starověkého chrámu. Dostanu chuť na kávu, ale ta mě hned přejde, když vejdu do koupelny a podívám se na kávovar na lince vedle umyvadla a na krabice s instantní kávou včetně oříškové.

Nechci si pomáhat stimulanty a nejsem si jistá, že bych účinky kofeinu pocítila jinde než v žaludku, který mám prázdný a rozbolavělý. Občas mě přepadne nevolnost, pak ucítím hlad, pak vůbec nic, jen lehkou ospalost a vytrvalý náznak bolesti hlavy, která vypadá spíš jen jako připomínka než skutečná bolest. Oči mě pálí a myšlenky se pohybují pomalu, ale dotírají se silou prudkého příboje a narážejí na stejné neústupné otázky a úkoly, které je potřeba vykonat. Budeli to možné, nebudu na nikoho čekat. Nemohu čekat. Nemám na vybranou. V nezbytném případě překročím hranice. A proč ne? Hranice, které jsem stanovila, ostatní bezohledně pošlapali. Udělám věci po svém, věci, které umím. Jsem sama, víc než jsem byla, protože jsem se změnila. Změnil mě Dover. Udělám, co je třeba, a nemusí to být to, co lidé chtějí.

Je půl sedmé. Celou tu dobu jsem byla dole, protože jsme se s Anne zabývaly dalšími případy poté, co jsme skončily s mužem z Norton’s Woods, k odhalení jehož jména nejsme o nic blíž, anebo pokud je už známé, nebyla jsem informována. Znám jeho intimní detaily, po nichž by mi nemělo nic být, ale ne ta nejdůležitější fakta: kdo je, čím byl a čím doufal, že se stane, jeho sny, co miloval a co nenáviděl. Posadím se k psacímu stolu, zkontroluji poznámky, které mi Anne dole zapsala, a přidám pár vlastních, abych si byla jistá, že si později vzpomenu, že jedl něco s mákem a žlutým sýrem krátce před smrtí, a také že celkové množství krve a sraženin v levé polovině hrudi bylo tisíc tři sta mililitrů a srdce bylo roztržené na pět nepravidelných fragmentů, které byly stále připojené na úrovni chlopní.

Napadne mě, že tohle budu chtít zdůraznit obžalobě, protože myslím na soud. Tam pro mě všechno končí, přinejmenším v civilní stránce mého života. Představím si žalobce, který používá květnatý jazyk, jaký si já nemohu dovolit, a říká porotě, že ten muž jedl sýr a housku sypanou mákem a vzal svého zachráněného starého psa na procházku, že jeho srdce bylo roztrháno na kusy a způsobilo vykrvácení téměř tří jednotek krve, třetiny veškeré krve v těle, během pár minut. Pitva neodhalila účel mužovy smrti, i když prozatím je aspoň její příčina prostá, a já ji roztržitě zapíši a dál přemýšlím, medituji a dělám plány.

Atypické bodnutí/punktura v levé oblasti beder.

Patologická diagnóza, která po tom, co jsem právě viděla, vypadá banálně a přiměla by mě k zamyšlení, kdybych na ni někde narazila. Považovala bych ji za podivnou, téměř ironickou a vyhýbavou, za špatný vtip, když člověk zná celou diagnózu, tedy rozsáhlé poškození orgánů jako při výbuchu a ví, že tahle smrt je odporná a promyšlená vražda. Představím si lem černého dlouhého pláště rychle se mihnuvšího kolem i to, co se muselo stát v několika sekundách předtím, než osoba v plášti vrazila čepel do beder oběti. Muž na okamžik ucítil fyzickou reakci, šok a bolest a vykřikl: „Hej…!“, chytil se za hruď a padl obličejem na břidlicovou pěšinu.

Představuji si, jak se osoba v černém plášti rychle skloní, stáhne mu černé rukavice a svižně odchází, přičemž možná zastrčí čepel do rukávu, stočených novin nebo bůhvíkam. Ale když si to představuji, věřím, že osoba v černém dlouhém plášti je vrah a byla tajně nahrána sluchátky mrtvého muže, což mě znovu vede k otázce, kdo prováděl to špehování. Nastražil vrah nahrávací mikrozařízení do sluchátek oběti, aby mohla být sledovaná? A představím si postavu v dlouhém černém plášti, jak rychle kráčí stinným lesem, vynoří se za zády oběti, která nemůže slyšet nic než hudbu ve sluchátkách, když je bodnuta do zad a zhroutí se dřív, než se stačí otočit. Zajímalo by mě, jestli zemřel, aniž věděl, kdo mu to udělal. A potom? Stalo se to, co předpokládá Lucy? Prohlédla si osoba v dlouhém černém plášti videosoubory a usoudila, že není nutné je kdesi vymazat ze stránky webové kamery, že je ve skutečnosti chytré je tam ponechat?

Všechno má svůj důvod, připomínám si věčnou pravdu, ale když jsem uprostřed nějakého problému, nikdy to tak nevypadá. Odpovědi existují a já je musím najít. A i když se zdá těžké přijít na to, jak bylo smrtelné poranění způsobeno fyzicky, ujišťuji se, že vrah po sobě zanechal stopy. Ty stopy jsem zachytila na savý papír. A budu je sledovat až k tomu, kdo to udělal. To ti neprojde, pomyslím si, jako bych mluvila s osobou v dlouhém černém plášti. Ať jsi kdokoli, doufám, ze se mnou nemáš nic společného, nejsi někdo, koho jsem učila být pečlivý a důmyslný. Usoudila jsem, že Jack Fielding je na útěku nebo ve vazbě. Dokonce mě napadá, že je možná mrtvý. Ale jsem vyčerpaná. Nevyspalá. Moje myšlenky nejsou tak disciplinované, jak by měly. Nemůže být mrtvý. Proč by byl? Viděla jsem ty mrtvé dole a Jack se mezi nimi nenacházel.

Mí ostatní pacienti z dnešního rána byli velmi skromní, a když jsem je zaopatřovala, nežádali ode mě mnoho: smrtelný úraz v motorovém vozidle, cítila jsem alkohol a dotyčný měl plný močový měchýř, jako by popíjel až do chvíle, než vyšel z baru a sedl si za volant ve sněhové bouři, která jím mrštila proti stromu; zastřelení v pochybném motelu a stopy po jehle a vězeňské tetování u dalšího, který zemřel tak, jak žil; udušení igelitovým pytlem z čistírny přivázaným kolem krku staré vdovy starou červenou saténovou stužkou, možná pozůstatkem z dovolené v lepších časech, se žaludkem plným rozpuštěných bílých tablet a vedle postele prázdná lahvička benzodiazepinu předepisovaného proti nespavosti a úzkosti.

V kanceláři a na mobilech nemám žádné vzkazy, žádné emaily, které pro mě mají v tuto chvíli a za daných okolností nějakou důležitost. Když jsem volala Lucy do laboratoře, nebyla tam, a když jsem se ptala ochranky, dozvěděla jsem se, že dokonce odešel už i Ron a vystřídal ho nějaký strážný jménem Phil, kterého jsem nikdy neviděla, vytáhlý a s odstávajícíma ušima jako Ichabod Crane. Sdělil mi, že Lucyino auto není na parkovišti a že strážní nesmějí podle instrukcí pustit nikoho do budovy, ne přes přízemí nebo halu, aniž bych to schválila. Dala jsem Philovi na vědomí, že to není možné. Přicházejí zaměstnanci, nebo každou chvíli začnou, a já nemohu dělat vrátného. Pusťte každého, kdo má oprávnění tu být, přikázala jsem Philovi, než jsem se vydala nahoru. Až na doktora Fieldinga. Ale když jsem tohle dodala, poznala jsem, že to je zbytečné. Strážný Phil zjevně věděl, že se Fielding jen tak ne
objeví, nemůže nebo není schopen, a kromě toho moje parkoviště obsadila FBI. Jejich SUV mohu vidět na videoobrazovce na svém stole tak jasně jako za bílého dne.

Otočím se na židli k naleštěné pracovní desce z černé žuly za sebou, ke svému arzenálu mikroskopů a příslušenství. Navléknu si vyšetřovací rukavice a rozříznu jednu z bílých obálek, kterou jsem zapečetila bílou papírovou páskou, než jsem šla nahoru. Vyndám list savého papíru, potřísněný vydatnou šmouhou zaschlé krve pocházející z oblasti levé ledviny, kde jsem na magnetické rezonanci viděla husté nahromadění kovových cizích těles. Rozsvítím světlo mikroskopu pro analýzu materiálů značky Leica, na který spoléhám už léta, a opatrně přesunu papír na stolek mikroskopu. Nakloním okuláry do pozorovacího úhlu, který mi nebude zatěžovat krk a ramena, a hned si uvědomím, že nastavení bylo změněné pro někoho, kdo je mnohem vyšší než já, je pravák, pije kávu se smetanou a žvýká mentolovou žvýkačku, jak předpokládám. Zaostření a vzdálenost mezi okuláry byla také změněna.

Upravím mikroskop na ovládání levou rukou, přizpůsobím výšku, aby mi lépe vyhovovala, a začnu s padesátinásobným zvětšením. Otáčím zaostřovacím šroubem jednou rukou a druhou pohybuji listem savého papíru na stolku a posouvám krvavou šmouhu, až najdu, co hledám: jasné bělavě stříbrné úlomky a štěpinky v souhvězdí jiných částic tak miniaturní, že ani při stonásobném zvětšení nemohu rozeznat jejich charakteristické znaky. Vidím jen drsné okraje, škrábance a rýhy na největších částicích, které vypadají jako neohořelé kovové odštěpky a piliny rozemleté nějakým strojem nebo nářadím. Nic, co vidím, mi nepřipomíná povýstřelové zplodiny, dokonce se to ani vzdáleně nepodobá vločkám, kotoučkům či kuličkám, které si spojuji se střelným prachem, nebo nepravidelným fragmentům a částečkám projektilu nebo jeho pláště.

Mnohem zajímavější jsou další nečistoty smíšené s krví a jejich zjevné prvky, zlomky pestrobarevné jako konfety, z nichž se skládá obyčejný prach, propletené s červenými krvinkami nakupenými jako mince a s granulárními leukocyty, které se podobají amébám a jsou jakoby uvízlé v čase. Plavou a dovádějí s blechou a vší, které mi při zvětšení připomenou, proč Londýn sedmnáctého století propadl panice, když Robert Hooke uveřejnil svou Mikrografii a ukázal bodavý sosák a pařáty hmyzu, který zamořuje kočky a matrace. Rozeznávám houby a spory, které vypadají jako mořské houby a ovoce, ostnaté kousíčky hmyzích nohou a obaly hmyzích vajíček, připomínající křehké skořápky ořechů nebo kulaté krabičky vyřezané z pórovitého dřeva. Když pohnu papírem na stolku mikroskopu, najdu další chlupaté části dávno mrtvých nestvůr, jako jsou pakomáři a roztoči, a velké složené oči na mravenčí hlavě, zpeené tykadlo pravděpodobně z komára, překrývající se šupiny zvířecího chlupu, snad z koně, psa či krysy, a červenooranžové tečky, které by mohly být rez.

Vezmu telefon a zavolám Bentonovi. Když se ozve, slyším v pozadí hlasy a musím přetrpět špatné spojení.

„Nůž nabroušený nebo tvarovaný na něčem jako soustruh, patrně rezavý, v nějaké dílně nebo ve sklepě, možná ve starém sklepě, kde se skladuje zelenina a kde je plíseň, hmyz, shnilá zelenina, pravděpodobně vlhký koberec,“ řeknu bez úvodu a přitom už hledám v počítači na internetu a zadávám klíčová slova nůž a výbušné plyny.

„Co bylo nabroušené?“ ptá se Benton a pak řekne něco někomu jinému, cosi jako potřebuju klíče nebo potřebuju si vzít. „Někam přejdu, nejsem na dobrém místě,“ mluví zase na mě.

„Ta zbraň, kterou ho bodli. Brus, bruska, patrně staré a neudržované, se stopami rzi, podle kovových hoblinek a velmi jemných částic, které vidím. Myslím, že čepel byla broušená, snad aby byla tenčí a aby se zaostřila špička na obou krajích a vypadala jako kopí, takže k broušení a leštění mohlo být použito cokoli, rašple, pilník.“

„Mluvíš o ručním nářadí, které je staré a rezavé. Hodně rzi?“

„Nějaký typ kovoobráběcího nářadí, ne nutně ruční; to nemohu tak detailně určit. Nejsem expert na kovoobrábění a nevím, kolik rzi. Jen že jsem našla to, co vypadá jako její částečky.“ Explodující střeva. Jak vyčistit zapalovací svíčky. Běžné plyny spojené s kovoobráběním a ručně kovanými noži, čtu mlčky, co je na monitoru mého počítače, pak řeknu Bentonovi: „Ne že bych předstírala, že jsem expert na mikrostopy, ale po mikroskopické stránce to není nic, s čím bych se nesetkala, jen jsem to nikdy neviděla zavlečené do lidského těla. Ovšem nikdy jsem to fakticky nehledala. Nikdy jsem neměla důvod hledat něco takového, nejsem zvyklá používat savý papír interně, když byl někdo bodnut. Předpokládám, že nejrůznější neviditelná vlákna, nečistoty, částice, mohou být vnesené do lidí, kteří byli zastřeleni, probodnuti, naraženi na kůl nebo bůhvíco.“

Napíšu do políčka pro vyhledávání injekční nůž, protože zatímco poslouchám sama sebe, vzpomenu si na uspávací šipky, na pušky poháněné oxidem uhličitým a vystřelující to, co je v podstatě dalekonosná imobilizační nebo uklidňující střela s malou explozivní náloží a injekční jehlou. Proč by se nedalo udělat totéž s nožem, pokud by měl nějaký typ pohonu a v čepeli by byl vyvrtán úzký kanálek s výstupním otvorem u hrotu?

„Vycházím teď ven k autu,“ oznámí Benton. „Budu tam za pětačtyřicet minut až hodinu, když nebude velký provoz. Silnice jsou v ucházejícím stavu. Sto dvacet osmička není nijak moc zlá.“

„Podívejme, nebylo to těžké.“ Jsem rozčarovaná. Nic s tak velkým potenciálem pro smrtelné zranění by se nemělo dát najít takhle snadno.

„Co nebylo těžké?“ zeptá se Benton, zatímco já se v úžasu dívám na obrázek ocelového bojového nože s výstupním otvorem pro plyn u hrotu a s neoprenovou rukojetí, v plastovém kufříku vyloženém pěnovou hmotou.

„Náplň s CO2 se našroubuje na rukojeť…“ předčítám nahlas. „Zabodnete pětadvaceticentimetrovou čepel z nerezové oceli do terče a přitom palcem stisknete spouštěcí tlačítko, které je zřejmě součástí chrániče prstů…“

„Kay? Kdo je tam teď s tebou?“

„Vstříkne mrazivou kouli plynu velikosti basketbalového míče neboli více než 655 kubických centimetrů při tlaku 56 kilogramů na centimetr čtvereční,“ pokračuju, zatímco se dívám na obrázky na propracované webové stránce, a přitom se ptám, kolik asi lidí má takovou zbraň doma, v autě, v kempinkové výbavě nebo s ní chodí venku a má ji připevněnou k boku. Musím uznat, že to je důmyslná zbraň, patrně jedna z nejděsivějších, jaké jsem kdy viděla. „Může skolit velkého savce jediným bodnutím…“

„Kay, jsi tam sama?“

„Okamžitě zmrazí poraněnou tkáň a tak zpozdí krvácení, které by přilákalo jiné predátory. Takže kdyby ses musel bránit například proti velkému bílému žraloku, nezačal by krvácet do vody a nepřilákal by druhé žraloky, dokud bys nebyl daleko z cesty.“ Shrnuju to, co čtu, a cítím nevolnost. „Nazývá se WASP. Můžeš si ho přidat do nákupního vozíku za necelých čtyři sta dolarů.“

„Mluvme o tom, kdy tě uvidím,“ řekne Benton do telefonu.

„Nikdy jsem o tom neslyšela.“ Čtu si dál o injekčním noži na stlačený plyn, který si mohu ihned objednat, pokud mi je víc než osmnáct. „Doporučují ho hlavně pro speciální jednotky, SWAT, piloty, kteří uvízli na otevřeném moři, podmořské potápěče. Nůž zjevně vyvinutý pro zabíjení velkých mořských predátorů – jak jsem říkala, žraloků, savců, možná velryb a těch v potápěčských oblecích…“

„Kay?“

„Nebo třeba medvědů grizzly, když si vyrazíš na nevinnou túru do hor a hledíš si svého.“ Nijak se nesnažím zastřít sarkasmus, skrýt hněv, který cítím. „A samozřejmě pro armádu, ale nic takového jsem u vojenských obětí neviděla –“

„Jsem na mobilu,“ přeruší mě Benton. „Byl bych raději, kdybys o tom nikomu jinému neříkala. Nikomu ve svém úřadu, nebo jsi to už někomu řekla?“

„Ještě ne.“

„Jsi tam sama?“ zeptá se mě znovu.

Proč bych neměla být? Ale odpovím: „Ano.“

„A možná bys to mohla vymazat z historie, vyprázdnit cache pro případ, že by si někdo chtěl prohlížet, cos naposled hledala.“

„Lucy v tom stejně nemůžu zabránit.“

„Nevadí mi, když si to prohlédne Lucy.“

„Není tady. Nevím, kam šla.“

„Já to vím,“ odvětí Benton.

„Tak tedy dobře.“ Zdá se, že mi nehodlá prozradit, kde je Lucy nebo ostatní. „Udělám inspekční obhlídku, zařídím toho co možná nejvíc a sejdu se s tebou dole vzadu, až se tam dostaneš.“ Zavěsím a pokusím se rozebrat to, co se právě stalo. Zatímco si to logicky třídím, snažím se, abych se necítila raněná Bentonovým chováním.

Benton nepůsobil překvapeně nebo nějak zvlášť znepokojeně. Nezdál se zděšený tím, co jsem objevila, ale že jsem to objevila a že jsem to mohla říci někomu jinému. A to pravděpodobně znamená totéž, co jsem cítila od chvíle, kdy jsem se vrátila domů z Doveru. Možná nejsem jediná, kdo objevuje fakta. Možná jsem jen poslední, kdo na to přišel, a nikdo nechce, abych něco zjistila. Pomyslím si, že jsem v nečekané ožehavé situaci, neli přímo nebývalé, nicméně udělám, co chtěl Benton, vyprázdním cache a vymažu historii, abych znesnadnila někomu zkoumat, co jsem hledala na internetu. Přitom přemýšlím, kdo mě o to skutečně požádal: můj manžel, nebo FBI? Kdo se mnou právě teď mluvil a nařizoval mi, co mám udělat, jako bych to sama nevěděla?

Je skoro devět a většina mých zaměstnanců je už tady, ti, kteří nevyužívají sníh jako záminku, aby zůstali doma nebo odjeli někam, kde by byli raději, například ve Vermontu na lyžích. Na bezpečnostním monitoru jsem sledovala, jak přijíždějí auta na parkoviště a někteří lidé vcházejí zadními dveřmi, ale mnohem víc jich přicházelo civilizovaným vchodem v přízemí, přes kamenný vestibul s působivými řezbami a vlajkami a vyhnulo se pochmurné říši mrtvých v dolním patře. Laboratorní technici zřídkakdy potřebují setkat se s pacienty, jejichž tělní tekutiny, osobní věci a další důkazy testují, a pak slyším zvuky, jak můj správce Bryce odemyká na chodbě dveře vedoucí do jeho sousední kanceláře.

Znovu zapečetím savý papír do čisté obálky a odemknu zásuvku, abych si vzala další předměty, které jsem uchovávala. Přitom se snažím nepohroužit se do temného prostoru, nepropadnout temným myšlenkám na to, co jsem právě viděla na webové stránce a co to vypovídá o lidech a jejich schopnosti vymýšlet vynalézavé způsoby, jak ublížit jiným tvorům. Ve jménu přežití, pomyslím si, ale ve skutečnosti jde jen vzácně o zachování života; místo toho jde o zajištění, že ten druhý nepřežije, a o moc, kterou lidé cítí, když mohou vítězit, mrzačit, zabíjet. Jak strašné, jak děsivé, a nepochybuji už o tom, co se stalo muži z Norton’s Woods. Někdo k němu přistoupil zezadu a bodl ho injekčním nožem, vstříkl mu do životně důležitých orgánů dávku stlačeného plynu, a pokud to byl oxid uhličitý, žádný test nám to nepotvrdí. Oxid uhličitý je doslova všudypřítomný, je přítomný ve vzduchu, který dýchá
me, a já si představím, co jsem viděla na CT, tmavé kapsy vzduchu, který byl vypuštěn do hrudi. Myslím na to, co ten muž asi cítil, a jak odpovím na otázku, kterou mi vždy dávají.

Trpěl?

Pravdivou odpovědí by bylo, že to kromě člověka, který zemřel, nikdo nemůže vědět, ale odpovím, že ne, netrpěl. Řekla bych, že to cítil. Cítil, že se mu děje něco katastrofálního. Nebyl při vědomí dost dlouho, aby trpěl při agonických posledních okamžicích života, ale mohl ucítit bodnutí do beder doprovázené obrovským tlakem v hrudi, když se mu roztrhly orgány, to vše odehrávající se najednou. To patrně bylo to poslední, co cítil, snad kromě jiskřičky, záblesku paniky, že umírá. Pak na to přestanu myslet, protože zaobírat se tím a dál si to představovat je zbytečné a nepřiměřené teoretizování, které je ochromující a neproduktivní. Nijak mu nepomůžu, když budu rozčilená.

Nebudu užitečná nikomu, když budu cítit to, co cítím, jako tomu bylo, když jsem se starala o svého otce a stala jsem se odbornicí v potlačování emocí, které se ve mně zvedaly jako nějaké zoufalé zvíře snažící se dostat ven. „Trápí mě, co ses musela naučit, moje malá Katie,“ řekl mi otec, když mi bylo dvanáct a on byl jen kostra v zadní ložnici, kde byl vzduch vždycky příliš teplý a páchl nemocí a světlo mdle pronikalo lištovými roletami, které jsem v jeho posledních měsících většinou nechávala stažené. „Naučila ses věci, které ses nikdy neměla učit, zvlášť ne ve tvém věku, moje malá Katie,“ řekl mi, když jsem stlala postel, v níž stále ležel. Naučila jsem se ho pečlivě umývat, aby se mu neudělaly proleženiny, vyměňovat potřísněné ložní prádlo tak, že jsem sama přesunula jeho tělo, které vypadalo uvnitř strávené a mrtvé až na žár jeho horečky.

Naučila jsem se otce jemně přetočit na bok, podepřít ho na jedné straně, pak na druhé nebo opřít ho o sebe, protože ke konci už nedokázal vstát, nedokázal se ani posadit. Byl příliš zesláblý, aby mi pomohl při tom úkonu v období, které jeho doktor nazýval blastická fáze chronické myeloidní leukemie. Někdy si na otce vzpomenu a cítím tíhu jeho těla opírajícího se o mě, když jsem uvězněná v ochranném oděvu a dívám se přes ochranné brýle na práci na mém stole z tvrdé oceli.

Vyplním žádanky na laboratorní analýzu, které bude muset podepsat každý technik, jemuž předám různé předměty, tak aby byla neporušena důvěryhodnost důkazů. Pak vstanu od stolu.

16

Zaklepu jen jednou a otevřu dveře, které vedou do Bryceovy pracovny.

Náš společný vchod je hned proti dveřím mé soukromé koupelny, které jsem se naučila nechávat pootevřené. Když jsou oboje šedé kovové dveře zavřené, občas se spletu a vejdu k Bryceovi, když si chci uvařit kávu, umýt se nebo naopak málem odnesu různé papíry na toaletu a k umyvadlu. Bryce sedí u svého stolu s židlí odstrčenou dozadu, svlékl si plášť a nechal ho přehozený přes opěradlo, ale stále má na očích velké značkové sluneční brýle, které vypadají směšně těžké, jako nakreslené tmavohnědou pastelkou. Zápolí se sněhulemi L. L. Bean, které se nehodí k jeho typickému pečlivě zkombinovanému oblečení, což je dnes tmavomodrý kašmírový blejzr, přiléhavé černé džínsy, černý rolák a opasek z tlačené kůže s velkou stříbrnou přezkou ve tvaru draka.

„Budu telefonovat a nesmí mě nikdo vyrušovat,“ oznámím mu, jako bych tu v uplynulých šesti měsících byla každý den, jako bych nikdy neodjela. „Pak musím odejít.“

„Řekne mi někdo, co se tu děje? A vítejte doma, šéfko.“ Vzhlédne ke mně, oči maskované velkými tmavými brýlemi. „Nepředpokládám, že ta neoznačená auta na parkovišti jsou součástí večírku s překvapením, protože vím, že žádný nepořádám. Ne že bych nechtěl nebo že bych na nějaký mejdan nepomýšlel, ale ať to je kdokoli, jistě tam nejsou kvůli mně. Když jsem jednoho z nich požádal, aby mi to laskavě vysvětlil a aby se ráčil odkýblovat a já mohl zaparkovat na svém místě, reagoval, řekněme, nedůtklivě.“

„To ten případ ze včerejšího rána,“ začnu vysvětlovat.

„Aha, tak proto? No, není divu.“ Bryceovi se rozzáří obličej, jako by to, co jsem řekla, byla jaksi dobrá zpráva. „Věděl jsem, že to bude důležité, prostě jsem to věděl. Ale on doopravdy nezemřel tady u nás, prosím, povězte mi, že to není pravda, že jste nenašla nic, co by naznačovalo něco tak skandálního. Jinak si asi v tu ránu začnu hledat jiné místo a řeknu Ethanovi, že si ten bungalov, na který jsme se byli podívat, zkrátka nekoupíme. Jak vás znám, už jistě víte, co se stalo. Nejspíš jste na to přišla za pět minut.“

Stáhne si druhou botu, obě postaví stranou, a já si všimnu, že oproti tomu, jak jsem ho viděla naposled, má nagelovaný rozježený účes a oholil si knír a bradku. Bryce je pevně stavěný, štíhlý, ale silný, s blonďatým půvabem cherubína, abych použila toto klišé, protože v jeho případě to je náhodou pravda. S vousy však vypadá jinak, což je patrně ten účel, vypadat jako někdo jiný, přeměnit se v hrozivou a mužnou postavu jako James Brolin, nebo být brán vážně jako Wolf Blitzer, Bryceovi hrdinové. Můj hlavní správce a spolehlivá pravá ruka má spoustu, velkou spoustu slavných imaginárních přátel, o nichž mluví s nenuceností, jako by tím, že si je naladí na jedné ze svých televizí s velkou obrazovkou nebo si je nahraje pomocí TiVo, se stali stejně skutečnými jako jeho sousedé odvedle.

Bryce Clark, velmi dobrý v tom, co pro mě dělá, s diplomy z trestního práva a veřejné správy, vypadá na první pohled, že se octl na nesprávném místě, jako by sem zabloudil ze zábavního televizního kanálu El, a já to využívala ke svému prospěchu během těch několika let, co pro mě pracuje. Cizí lidé a dokonce i zdejší zaměstnanci si ne vždy uvědomují, že s tímto mým věčně upovídaným personálním šéfem, připomínajícím manekýna, není radno si zahrávat. Kdyby nic jiného, má voyeurské sklony a zbožňuje, když mě může „udržet v obraze“, jak to vyjadřuje. Nic nedělá raději, než že sbírá informace jako straka a odnáší si je do svého hnízda. Jestliže vás nenávidí, může být nebezpečný. Ale je nepravděpodobné, že to poznáte. Jeho žertování a záměrná afektovanost jsou jako bunkr, kde ukrývá svou nebezpečnější stránku, a tím mi připomíná mou bývalou sekretářku Rose. Ti, kdo udělali tu
chybu a jednali s nijako s pošetilou stařenkou, jednoho dne zjistili, že na to doplatili.

„FBI? Vnitřní bezpečnost? Nikdo, koho bych už viděl.“ Bryce se skloní a rozepne zip nylonové sportovní tašky, nohy jen v ponožkách opřené na podlaze.

„Pravděpodobně FBI –“ Ale nenechá mě domluvit.

„Tedy ten, co byl tak hrubý, rozhodně jako FBI vypadal, jak byl vystrojený v šedém obleku a kabátu z velbloudí srsti. Myslím, že FBI propustí lidi, když ztloustnou. Takže, hodně štěstí při zaměstnání v Americe. Ohromný fešák, to mu musím přiznat. Viděla jste ho tam? Známe jeho jméno a z jaké je pobočky? Není to nikdo, koho znám z Bostonu. Možná je nový.“

„Kdo?“ Moje myšlenky jako by narážely do zdi.

„Bože, vy jste ale utahaná. Ten agent v tom parádním velkém černém Fordu Expedition jako by z oka vypadl tomu fotbalistovi z Glee – jasně, na ten seriál se nejspíš taky nedíváte, vždyť je to jen nejlepší pořad v televizi. A nedovedu si představit, že se vám nelíbí Jane Lynchová, ovšem pokud víte, kdo to je, protože vás asi moc nebavila Láska je láska, ale co takhle Nejlepší show nebo Ricky Bobby: Nejrychlejší jezdech Panebože, náramná legrace. Ten chlapec z FBI v černém fordu vypadá přesně jako Finn –“

„Bryci…“

„V každém případě jsem viděl všechnu tu krev, kolik jí z toho těla z Norton’s Woods vyteklo do transportního vaku. Bylo to příšerné a já si pomyslel: A je to. To je konec tohohle úřadu. Mezitím Marino jenom brblal a nadával, div nezbořil dům, a rozčiloval se, jak to umí jenom on, že sem přivezli někoho živého a že zemřel v lednici. Tak jsem řekl Ethanovi, že bychom měli začít šetřit, protože asi budeme nezaměstnaní. A dnešní situace na trhu práce? Desetiprocentní nezaměstnanost nebo takové nějaké hrozné číslo. A vážně pochybuju, že mě přijme Doktorka G, protože každý pracovník márnice na téhle planetě chce být v jejím pořadu, ale jestli tenhle úřad půjde do háje, poprosím vás, abyste zvedla telefon a doporučila mě k ní. Proč nemůžeme dělat nějakou reality show? Myslím to vážně. Před několika lety jste měla svůj pořad v CNN; proč nemůžeme něco dělat tady?“

„Musím s vámi mluvit o –“Aleje to zbytečné, když se Bryce takhle rozjede.

„Jsem rád, že jste tu, ale je mi líto, že jste se musela vrátit domů kvůli takovému průšvihu. Celou noc jsem nespal a přemýšlel jsem, co mám říct reportérům. Když jsem viděl všechna ta SUV za domem, myslel jsem, že to jsou média, a čekal jsem, že se objeví televizní přenosové vozy –“

„Bryci, musíte se uklidnit a možná byste si mohl sundat ty sluneční brýle –“

„Ale ve zprávách nic, aspoň o ničem nevím, a nevolal mi jediný reportér ani tu nenechal vzkaz nebo podobně –“

„Potřebuju si projít pár věcí a vy už opravdu musíte zmlknout,“ přeruším ho.

„Já vím.“ Sundá si brýle a přitom si pracně obouvá černé kecky. „Jsem jen trochu přetažený, paní doktorko. A víte, jak to vypadá, když jsem přetažený.“

„Ozval se vám Jack?“

„Kdepak jsou naše Ústa pravdy, když je potřebujete?“ A teď si zavazuje tkaničky těch kecek. „Nebudu nic předstírat a uctivě vás požádám, abyste ho informovala, že se už dál nezodpovídám přímo jemu. Teď, když jste díkybohu zpátky.“

„Proč to říkáte?“

„Protože mě jenom komanduje, jako bych pracoval u okénka v drivethrough restauraci Wendy’s. Štěká a utrhuje se na mě, protože mu padají vlasy, a říkám si, kdy někoho nakopne, třeba mě, nebo mě uškrtí tím svým černým pásem xtého stupně nebo co to ten hajzl má, promiňte mi ten výraz. A bylo to ještě horší, ale nesměli jsme vás v Doveru obtěžovat. Každému jsem řekl, aby vás nechali na pokoji. Každý řekl každému, aby vás nechali na pokoji, jinak se mi budou zodpovídat. Ale teď si uvědomuju, že jste byla vzhůru celou noc. Vypadáte hrozně.“ Prohlédne si mě modrýma očima od hlavy k patě a dívá se, jak jsem oblečená, tedy ve stejných khaki kapsáčích a černé polokošili se znakem AFME, které jsem si oblékla v Doveru.

„Šla jsem hned sem a nemám nic na převlečení.“ Konečně se dostanu ke slovu. „Nevím, proč jste se obtěžoval vyměnit si boty L. L. Beans za staré kecky Converse zbylé z basketbalového tábora.“

„Vím, že máte lepší oko, než abyste to nepoznala, a vím, že víte, že jsem nikdy nebyl na basketbalovém táboře, protože jsem každé léto jezdil na hudební tábor. To je Hugo Boss, za poloviční cenu z Endlesstečkacom plus poštovné zdarma,“ dodá Bryce a vstane ze židle. „Zrovna vařím kávu a vy si taky dáte. A ne, od Jacka nemám zprávu a nemusíte mi říkat, že tu je problém a že to možná souvisí s těmi agenty na našem parkovišti, kteří zjevně mají poruchu osobnosti. Nevím, proč se nemůžou pokusit být přátelští. Kdybych nosil velkou pistoli a mohl zatýkat lidi, byl bych na každého jako Little Miss Sunshine, usmíval se a byl milý. Proč ne?“ Bryce se protáhne kolem mě, vejde do mé kanceláře a zmizí v koupelně. „Můžu zaběhnout do vašeho domu a pár věcí vám přinést, jestli chcete. Jen si řekněte. Kostým nebo něco neformálnějšího?“

„Jestli tu zůstanu trčet…“ chci říci, že možná jeho nabídku využiju.

„Vážně vám musíme zařídit nějakou skříň, trochu exkluzivní módy na ředitelství. Pěkný šatník?“ vyzpěvuje jeho hlas, zatímco Bryce vaří kávu. „Ale kdybychom měli vlastní televizní pořad, měli bychom šatnu, kadeřníka, líčení a vy byste nikdy nechodila ve stejných špinavých šatech, co páchnou smrtí. Tedy, ne že bych naznačoval, že jste… No, to je jedno. Nejlepší by bylo, kdybyste šla domů a rovnou do postele.“ Voda hlasitě crčí do šálku s instantní kávou. „Nebo bych mohl vyběhnout ven a přinést vám něco k jídlu. Zjistil jsem, že když jsem unavený a nevyspalý…“ Bryce se vynoří z koupelny se dvěma kávami a řekne: „Něco tučného. Všechno má svůj čas a místo. Croissant s párkem a vajíčky z Dunkin‘ Donuts, co vy na to? Možná byste potřebovala dva. Opravdu vypadáte trochu hubená. Život v armádě vám rozhodně nesvědčí, drahá šéfová.“

„Nevíte, jestli sem volala nějaká Erica Donahueová?“ zeptám se Bryce, když se vrátím ke svému psacímu stolu s kávou, ačkoli si nejsem jistá, zda bych ji měla vypít. Otevřu zásuvku a hledám advil v naději, že je tam opravdu nějaká schovaná lahvička.

„Volala. Několikrát.“ Bryce usrkává horkou kávu a opírá se o rám otevřených dveří spojujících naše kanceláře.

Když nedodá nic dalšího, zeptám se: „Kdy?“

„Začalo to potom, co vyšly zprávy o jejím synovi. To bylo před týdnem, myslím, když se přiznal, že zavraždil Marka Bishopa.“

„Mluvil jste s ní?“

„Nedávno, ale fakticky jsem jen přepojil její hovor znovu Jackovi, i když sháněla vás.“

„Znovu?“

„Tuhle část byste měla slyšet od něj. Jeho detaily neznám,“ odpoví Bryce a není pro něj typické, že si přede mnou dává pozor. Najednou je ostražitý.

„Ale mluvil s ní.“

„To bylo, počkejte…“ Bryce má ve zvyku vzhlédnout ke kupoli, jako by tam byly odpovědi na všechno. Je to také jeho oblíbená zdržovací taktika. „Minulý čtvrtek.“

„A vy jste s ní mluvil. Než jste přepojil její hovor Jackovi.“

„Většinou jsem jen poslouchal.“

„Jak se chovala a co říkala?“

„Velmi zdvořile, mluvila jako inteligentní žena z vyšší vrstvy, jakou skutečně je, podle toho, co jsem slyšel. Myslím tím, že o rodině Donahueových a Johnnym Hinckleym Juniorovi toho byly napsány tuny. Johnny je skoro stejně tak pověstný… A když viděl, co udělal, vrátil do pouzdra svou věrnou pistoli na hřebíky… Ale vy patrně nečtete takové hovadiny na hrůzostrašných webových stránkách jako Morbidia Trivia, Wickedpedia, Cryptnotes, nebo jak se jmenují, ale já je musím sledovat v rámci svého zaměstnání, musím být informován o tom, co se povídá v tom senzacechtivém kybernetickém světě milujícím hřích.“

Bryce je už zase sám sebou. Necítí se ve své kůži, jen když se ho ptám na Fieldinga.

„Johnnyho máti byla v bývalém životě málem slavná koncertní klavíristka, hrála v symfonickém orchestru. Myslím, že v San Francisku,“ pokračuje Bryce. „Náhodou jsem si na Twitteru všiml nějakých drbů o tom, že ji prý učil Yundi Li. Ale vážně pochybuju, že Li dává lekce, je mu teprve osmadvacet, takže jsem tomu ani na okamžik nevěřil. Samozřejmě že je kolem ní rozruch, to si dovedete představit, ne? Říká se, že její syn je savant, má podivuhodné schopnosti, například si pamatuje vzory pneumatik. Mluvil o tom ten detektiv ze Salemu, Saint Hilaire, který mimochodem není žádný svatoušek, ale vy ho ještě neznáte. Johnny Donahue se zřejmě dokáže podívat na vzorek pneumatiky v prachu na parkovišti a řekne: ‚To je přední motocyklová pneumatika Bridgestone Battel Wing.‘ Uvedl jsem to jako příklad, protože Ethan má stejné pneumatiky na svém BMW a přál bych si, aby do té mašiny nebyl takový blázen, protože pr
o mě to jsou všechno zabijáci. Johnny údajně umí řešit matematické problémy jen tak z hlavy a to nemluvím o příkladech, jako když banán stojí devětaosmdesát centů, tak kolik stojí trs šesti banánů. Spíš jako něco pro Einsteina, třeba kolik je devětkrát sto tři na druhou odmocninu ze sedmi nebo tak něco. Ale to všechno asi už víte. Jsem si jist, že ten případ máte pod kontrolou.“

„O čem přesně chtěla se mnou mluvit? Řekla vám to?“ Znám Bryce. Ten by jen tak nepustil někoho jako Erica Donahueová, aniž by ji nechal mluvit, dokud by jí nedošla slova nebo trpělivost. Je hrozný žvanil a má mozek pavlačové drbny.

„Tedy, zjevně to neudělal, a kdyby se někdo opravdu zabýval fakty, aniž by si už předem udělal názor, musel by vidět všechny nesrovnalosti. Rozpory,“ odpoví Bryce a přitom fouká do kávy a nedívá se na mě.

„Jaké rozpory přesně?“

„Jeho matka tvrdí, že s ním mluvila v den vraždy kolem deváté ráno, než se vydal do toho bistra v Cambridgi, které je teď tak slavné a vy ho máte hned za rohem, že?“ pokračuje Bryce. „The Biscuit? Díky té publicitě tam teď pořád stojí přede dveřmi fronta. Není nic lepšího než vražda. Každopádně podle matky se Johnny ten den necítil dobře. Má strašné alergie nebo tak něco a stěžoval si, že jeho pilulky nebo injekce či co už nezabírají, bral mnohonásobně vyšší dávky a cítil se pod psa, jak to vyjádřila. Takže podle mého, když někoho svědí oči a teče mu z nosu, určitě nebude nikoho zabíjet. Nechtěl jsem jí říkat, že porota moc nebude věřit obhajobě odvolávající se na kýchání –“

„Musím si zavolat a potom jít na pochůzky,“ přeruším Bryce dřív, než mi svým povídáním zabere zbytek dne. „Můžete zavolat do evidence stop a zjistit, jestli tam je Evelyn, a pokud ano, prosím povězte jí, že mám několik velmi urgentních věcí. To, co mám, musí začít u ní, pak otisky prstů, potom DNA, toxikologie a nakonec jedna určitá položka půjde zpátky sem do Lucyiny laboratoře. Před chvílí tam nikdo nebyl. A co Shane, čekáme ho? Protože budu potřebovat posoudit jeden dokument.“

„Nejsme přece jako ten ragbyový tým, co uvízl ve sněhové bouři v Andách a uchýlil se ke kanibalismu, proboha.“

„Ta bouřka v noci byla pořádná.“

„Byla jste na jihu až moc dlouho. Napadlo kolik? Dvacet centimetrů? Trochu zima, ale tady to není nic zvláštního,“ míní Bryce.

„Vlastně byste mohl požádat Evelyn, aby hned přišla nahoru, a pustit ji do Jackovy kanceláře.“ Rozhodnu se, že nebudu čekat, když si vzpomenu na laboratorní plášť složený v pytli do odpadkového koše.

Vysvětlím Bryceovi, co je v kapse a že to chci hned prověřit na elektronovém mikroskopu a také chci nedestruktivní chemickou analýzu.

„Buďte velmi, velmi opatrný, ten pytel neotevírejte a ničeho se nedotýkejte,“ upozorním Bryce. „A řekněte Evelyn, že na té plastové fólii jsou otisky prstů. To znamená, že tam také bude DNA.“

Když je můj správce zticha a z dohledu na druhé straně našich společných zavřených dveří, rozhodnu se, že odložím telefonát s Erikou Donahueovou, dokud nebudu mít možnost si promyslet, co udělám. Musím si promyslet všechno.

Chci si znovu přečíst její dopis a ujistit se ve svých záměrech. A zatímco přemýšlím a vzpomínám, co se stalo od chvíle, kdy jsem odjela z Doveru, zatímco se dívám na jasně modrou oblohu nového dne, vím, že mám stále ještě kocovinu z té předchozí matky, s níž jsem jednala. Cítím se jako otrávená jedem při vzpomínce na telefonát Julie Gabrielové, během něhož někdo lelkoval před mými zavřenými dveřmi ve vojenské márnici na letecké základně. Nadávky, jimiž mě častovala, a skutky, z nichž mě obviňovala, byly trpké a ohavné, ale nepřipustila jsem, aby na mě opravdu účinkovaly způsobem, který by dával jejím slovům moc, dokud jsem neučinila ten objev ve Fieldingově kanceláři. Od té chvíle leží na pozadí mých myšlenek a nálad stín, studený a temný jako odvrácená strana Měsíce. Nevím, co se o mně říká nebo soudí anebo co bylo vzkříšeno jako nějaký studenokrevný tvor, který nikdy nebyl mrtvý a teď se probudil.

Jaké záznamy se našly a co se objevilo, věci, jichž jsem se celé ty roky tajně bála a zároveň na ně zapomněla? I když tu pravda stále existovala jako něco nepěkného, ukrytého z dohledu ve skříni, něco, co nikdy nehledám. Ale když si na to vzpomenu, vím, že to nezmizelo, protože jsem to nikdy nevyhodila ani nevrátila právoplatnému majiteli, jímž jsem nikdy neměla být. Ale ta ošklivá záležitost mi byla předána, jako by byla moje. A zůstala tak. Pokud to, co se stalo v Jižní Africe, zůstane schováno v mé skříni a ne tam, kam to patří, budu v pořádku. To byl vzkaz, který jsem dostala, když jsem se vrátila do zdravotního centra Waltera Reeda poté, co jsem vyšetřila ta dvě úmrtí, a bylo mi poděkováno za mou službu pro AFIP, pro vojenské letectvo, a mohla jsem předčasně odejít. Plně splacený dluh. Okamžitě pro mě měli ve Virginii takové místo, kde se mi mohlo úspěšně dařit, dokud budu loajální a své špinav é prádlo si odnesu s sebou.

Děje se to znovu? Provedl mi Briggs totéž a pošle mě brzy zase pryč? Kam tentokrát? Napadne mě předčasný odchod do výslužby. Všechno vyjde na světlo s ještě větší ošklivostí a to se nedá přežít, jak usuzuji, protože nevím, co jiného si myslet. Briggs to někomu řekl a ten někdo to řekl Julii Gabrielové, která mě obvinila z nenávisti, předsudků, bezcitnosti, nečestnosti, a musím mít na paměti, že tahle nezdravá atmosféra ovlivní každé rozhodnutí, které bych teď udělala, to a také únava. Buď mimořádně opatrná. Používej mozek. Nepoddávej se emocím, a bude to snadné, honí se mi hlavou. Vzpomenu si, co Lucy říkala o bezpečnostních nahrávkách, zvednu telefon a zavolám Bryceovi.

„Ano, šéfko,“ odpoví rozjařeně, jako bychom si nepopovídali už celé dny.

„Chci naše bezpečnostní nahrávky ze všech kamer s uzavřeným okruhem,“ řeknu. „Kdy tu byla kapitánka Avalloneová z Doveru? Jak tomu rozumím, Jack ji tu provázel.“

„Ach božíčku, to už je nějakou dobu. Myslím v listopadu…“

„Vzpomínám si, že odjela domů do Maine v týdnu, kdy bylo Díkůvzdání,“ upřesním. „Vím, že ten týden nebyla v Doveru, protože jsem tam musela zůstat. Měli jsme málo lidí.“

„To by odpovídalo. Myslím, že tu byla ten pátek.“

„Šel jste s nimi na tu velkou okružní cestu?“

„Nešel. Nebyl jsem pozván. A Jack s ní strávil spoustu času ve vaší kanceláři, jen abyste věděla. Tam za zavřenými dveřmi. Snědli si oběd u vašeho stolu.“

„Chci, abyste udělal následující,“ požádám ho. „Sežeňte Lucy, pošlete jí esemesku, nebo co bude třeba, a vyřiďte jí, že si chci prohlédnout každý bezpečnostní záznam, kde je Jack a Sophie, včetně všech z mé kanceláře.“

„Z vaší kanceláře?“

„Jak dlouho ji používá?“

„Tedy…“

„Bryci! Jak dlouho?“

„Víceméně celou dobu. Použije ji, kdykoli chce udělat na lidi dojem. Myslím tím, že ji neužívá moc často pro svou práci na případech, ale hlavně když to je úřední.“

„Řekněte Lucy, že chci záznamy z mé kanceláře. Bude vědět přesně, co tím míním. Chci vědět, o čem Jack a ta kapitánka mluvili.“

„Skvělé. Hned se do toho dám.“

„Budu teď mít důležitý telefonát, tak mě prosím nevyrušujte,“ dodám ještě. Když zavěsím, uvědomím si, že Benton už brzy přijde.

Ale odolám pokušení pospíchat. Je moudré zpomalit, dovolit myšlenkám a vjemům, aby se samy utřídily, snažit se myslet jasně. Jsi unavená. Počínej si opatrně a jednej prozíravě, když jsi takhle unavená. Existuje jediný způsob, jak to udělat správně, a všechny ostatní způsoby jsou nesprávné. Ten správný se nepozná, dokud se nestane, a ty to nepoznáš, když budeš nervózní a nesoustředěná. Sáhnu po šálku s kávou, ale pak si to také rozmyslím. Káva v tuto chvíli nepomůže, jen mi zvýší stres a podráždí žaludek. Z krabice na žulové pracovní lince za stolem si vezmu nový pár vyšetřovacích rukavic a vyndám dokument z igelitového sáčku, kam jsem ho uložila.

Opatrně vytáhnu dva složené listy těžkého papíru z obálky, kterou jsem otevřela v Bentonově SUV, když jsme jeli ve sněhové bouři, což teď už vypadá jako před celou věčností, ale je to jen dvanáct hodin. Za ranního světla a poté, co se toho tolik událo, vypadá mnohem neobvykleji, že klasická klavíristka, kterou Bryce popsal jako inteligentní a rozumnou, by na své drahé tlačené papíry a obálku použila izolační pásku. Proč ne obyčejnou lepicí pásku, která je průsvitná, ale tenhle ohavný olověně šedý široký pruh přes zadní stranu? Proč neudělala totéž, co dělám, když vložím soukromý dopis do obálky a jednoduše přes pečeť chlopně napíšu své jméno nebo iniciály? Čeho se Erica Donahueová bála? Že si její šofér bude chtít přečíst, co napsala někomu jménem Scarpetta, o němž zjevně nikdy neslyšel?

Uhladím rozložené listy rukou v bavlněné rukavici a snažím se intuitivně předvídat, co mi matka studenta, který se přiznal k vraždě, tlumočí přes klávesy svého psacího stroje, jako by to, co cítila a v co věřila při sestavování své prosby, byla chemická látka, kterou mohu absorbovat a která mě dostane do její mysli. Pomyslím si, že mě tohle přirovnání napadlo díky fólii, kterou jsem našla v kapse Fieldingova laboratorního pláště. Teprve teď, několik hodin po té krušné drogové zkušenosti, chápu, jak zlé to skutečně bylo, jak divně jsem se musela chovat k Bentonovi a jak mu to asi bylo nepříjemné. Možná právě proto je tak tajnůstkářský a poučuje mě, abych neprozrazovala informace každému, kdo je náhodou po ruce, jako bych to zrovna já ze všech lidí sama nevěděla. Možná nedůvěřuje mému úsudku nebo sebekontrole a bojí se, že mě hrůzy válečného konfliktu změnily. Možná si není jistý, zda žena , která se k němu vrátila z Doveru, je ta, kterou zná.

Nejsem ta, koho jsi znal, bleskne mi hlavou. Nejsem si jistá, jestli jsi mě kdy znal, ozývá se jako šepot v mých myšlenkách, a když čtu úhledné řádky nastavené na jednu mezeru, zdá se mi pozoruhodné, že na dvou stránkách není jediná chyba. Nevidím žádné stopy po zabělení nebo korekční pásce, žádné pravopisné chyby či špatnou gramatiku. Když si vzpomenu na poslední psací stroj, který jsem používala, tmavorůžový IBM Selectric, který jsem měla v Richmondu v několika prvních letech, vybavím si, jak mě neustále rozčilovaly trhající se pásky nebo jak jsem musela vyměňovat onu součástku podobnou golfovému míčku, když jsem chtěla změnit fonty, jak jsem se vztekala kvůli špinavému válci, který nechával šmouhy na papíru. A to ani nemluvím o svých uspěchaných prstech trefujících se do nesprávných kláves. A třebaže můj pravopis a gramatika jsou dobré, rozhodně nejsem neomylná.

Jak říkávala moje sekretářka Rose, když přišla s mým nejnovějším pokusem napsaným na tom zatraceném stroji: „A na které stránce gramatiky Strunk and White je tohle, nebo možná to je v učebnici stylu MLA a já to jen nemohu najít? Předělám to, ale musím to dělat pokaždé, když něco napíšete sama?“ A mávla rukou svým charakteristickým gestem, které vyjadřovalo Darmo mluvit. A pak přestanu na Rose vzpomínat, protože mě to vždy rozesmutní. Rose mi chybí každý den od chvíle, co zemřela, a kdyby tu teď byla, všechno by nějak bylo jiné. Přinejmenším bych cítila jinak. Rose byla moje schopnost jasně myslet. Já byla její život. Nikdo jako Rose by neměl odejít z tohoto světa. Stále tomu nemohu uvěřit a není dobré teď myslet na světlovlasého muže v černých keckách, který sedí hned vedle místo Rose. Musím se soustředit. Soustředit se na Eriku Donahueovou. Co s tou ženou udělám? Něco hodlám udělat, ale musím si počínat chytře.

Musela ten dopis pro mě napsat víc než jednou, tolikrát, aby byl bezchybný. To mi připomene, že její řidič v bentley zřejmě netušil, že zamýšleným příjemcem obálky zalepené izolační páskou je žena, a opravdu si myslel, že jím je ten stříbrovlasý muž. Uvědomím si také, že matka Johnnyho Donahuea zřejmě neví, že tentýž stříbrovlasý muž a soudní psycholog, který vyšetřuje Johnnyho, je můj manžel. Také v rozporu s tím, co stojí v jejím dopisu, žádné oddělení pro „duševně nemocné zločince“ v McLeanově nemocnici není, ani nikdo neoznačil Johnnyho za duševně nemocného zločince, což je právnický výraz a ne diagnóza. Podle Bentona uvádí Erica Donahueová nesprávně i další fakta.

Popletla detaily, které takhle mohou jejímu synovi uškodit, možná zničit jeho patrně nejsilnější alibi. Erica Donahueová tvrdí, že odešel z bistra The Biscuit v Cambridgi v jednu a ne ve dvě po poledni, jak prohlašuje Johnny, a tak učinila mnohem uvěřitelnějším, že mohl sehnat nějakou dopravu a dostat se do Salemu včas, aby zabil Marka Bishopa kolem čtvrté odpoledne. Pak tu je zmínka, že její syn čte hororové romány a má rád hororové filmy a násilnou zábavu, a konečně i to, co napsala o Jacku Fieldingovi, nastřelovací pistoli a satanistickém kultu. Nic z toho není správné nebo dokázané.

Kde tyto nebezpečné detaily vzala – kde vlastně? Domnívám se, že Fielding jí mohl takové myšlenky nasadit do hlavy, když s ní mluvil po telefonu, pakliže je pravda, že právě Fielding teď šíří tyhle fámy, že lže, jak si zřejmě myslí Benton. Ale bez ohledu na to, co Fielding udělal nebo neudělal, bez ohledu na jeho pravdy či nepravdy nebo jeho důvody pro to, co se teď děje, se mé otázky vracejí k matce Johnnyho Donahuea. Musím s tím vším začít od ní, protože se mi tu nedaří najít nějakou logickou motivaci. Nezapadá mi do toho způsob, jakým mi doručila dopis. Působí to zcela nepatřičně. Vůbec to neodpovídá.

Zaráží mě, že někdo tak pečlivý na překlepy a stavbu vět, nemluvě o pozornosti, kterou jistě věnuje hudbě, zdaleka tolik nedbal na fakta v synově přiznání k jednomu z nejodpornějších násilných činů v nedávné minulosti.

V takovémto případě záleží na každičkém detailu a není možné, aby to taková inteligentní a kultivovaná žena s drahými právníky nevěděla. Proč by riskovala, že prozradí něco někomu jako já, zcela neznámému člověku, zvlášť písemně, když jejímu synovi hrozí, že bude zavřený do konce života v soudně psychiatrickém zařízení jako Bridgewater? Nebo hůř, ve vězení, kde usvědčený vrah dítěte trpící Aspergerovým syndromem, takzvaný savant, který řeší nejtěžší matematické problémy z hlavy, ale má potíže s každodenní sociální komunikací, nemůže dlouho přežít.

Znovu si osvěžím v paměti všechna tato fakta a významné body a přitom si uvědomím, že se cítím a chovám se, jako by mi na nich záleželo. A to by nemělo. Mám být objektivní. Nesmíš se přidat na jednu či druhou stranu a není tvým úkolem se v tom tak angažovat, napomínám se v duchu. Na Johnnym Donahueovi nebo jeho matce ti nemá záležet v tom či onom směru a nejsi detektiv ani FBI, pomyslím si přísně. Nejsi Johnnyho obhájce ani jeho terapeut a nesmíš se do toho zaplést, řeknu si potom vážně, protože se stále necítím přesvědčená. Zápasím s impulzy, které jsou neuvěřitelně silné, a nevím jistě, jak je potlačit, nebo zda je můžu či bych je měla potlačit. Vím však, že nechci.

Něco z toho, nač jsem si zvykla nejen v Doveru, ale i v nebojových záležitostech, které spadají pod AFME, což je v podstatě federální soudní lékař, se až příliš shoduje s mou pravou povahou a já se nechci vrátit k ustrnulému starému způsobu práce. Jsem voják i nejsem. Jsem civilista i nejsem. Byla jsem nějakou dobu ve Washingtonu, žila jsem na vojenské letecké základně a běžně mě posílali na záchranné mise při leteckých haváriích a nehodách během výcviku a k úmrtím ve vojenských zařízeních či ke smrtelným úrazům zahrnujícím zvláštní jednotky, tajnou službu, federálního soudce, dokonce v minulých měsících jednoho astronauta, a zvládala jsem mnoho choulostivých situací, o nichž nesmím mluvit. Cítím se jako záporná část rovnice. Nejsem jen jedno a nehodlám se podřídit omezením, sedět se založenýma rukama, protože něco není v mé kompetenci.

Jako od důstojnice, angažující se v lékařských zpravodajských službách, se ode mě očekává, že budu vyšetřovat jisté stránky života a smrti, které daleko přesahují obvyklé klinické diagnózy. Materiály, které odstraním z těl, typy poranění a ranivá balistika, silná a slabá místa pancéřování, infekce, nemoci, leze ať od parazitů nebo písečných blech, extrémní horko, dehydratace a nuda, deprese a drogy – to vše jsou záležitosti národní obrany a bezpečnosti. Údaje, které shromažďuji, nejsou jen pro rodiny a obvykle nejsou určeny pro trestní soud, ale mohou mít vliv na válečnou strategii a zvýšit naši bezpečnost doma. Očekává se ode mě, že budu klást otázky. Očekává se, že budu sledovat stopy. Očekává se, že budu předávat informace hlavnímu vojenskému lékaři, ministerstvu obrany a budu nesmírně pracovitá a aktivní.

Teď jsi doma. Nechceš vystupovat jako plukovnice nebo velitelka, rozhodně ne jako primadona. Nechceš mít případ, který bude nolle prosequi, tedy že stíhání bude zastaveno. Nechceš působit potíže. Cožpak to už nestačí? Proč bys vyvolávala další? Briggs tě tu nechce. Dej si pozor, abys neospravedlnila jeho postoj. Tvoji zaměstnanci tě tu zřejmě taky nechtějí nebo nevědí, že jsi tady. Neusnadňuj si to tím, že tu nebudeš. Tvůj jediný legitimní důvod proč oslovit Eriku Donahueovou je požádat ji, aby laskavě už nekontaktovala tebe ani tvůj úřad, pro její vlastní dobro, pro její ochranu.

Rozhodnu se, že použiji přesně tato slova, a když vytáčím domácí telefonní číslo napsané na konci jejího dopisu, téměř této své motivaci věřím.

17

Osoba, která se ozve, zjevně nechápe, co říkám, a musím to dvakrát opakovat a vysvětlit, že jsem doktorka Kay Scarpettová a reaguji na dopis, který jsem právě dostala od Eriky Donahueové, a jestli bych s ní mohla mluvit, prosím.

„Promiňte,“ řekne pěkně modulovaný hlas. „Kdo volá?“ Ženský hlas, jak si jsem téměř jistá, i když je hluboký, skoro v rozpětí tenoru a mohl by patřit i mladému muži. V pozadí hraje klavír, bez doprovodu, sólový.

„Je to paní Donahueová?“ Začínám mít nepříjemný pocit.

„Kdo jste a proč voláte?“ Hlas je teď tvrdší a artikuluje ostře.

Opakuju, co jsem řekla, a přitom poznávám Chopinovu etudu a vzpomenu si na koncert v Carnegie Halí. Hrál Michail Pletňov a ohromoval svým technickým zvládnutím skladby, která je velmi těžká. Je to hudba pro někoho, kdo dbá na detaily, je puntičkářský a má rád všechno přesné. Někdo, kdo není nepozorný a nedělá chyby. Někdo, kdo by nezohyzdil jemně rytou obálku a nepřelepil ji izolační páskou. Někdo, kdo není impulzivní, ale velmi uvážlivý.

„Tedy, nevím, kdo opravdu jste,“ pokračuje hlas a já už věřím, že to je hlas paní Donahueové, chladný a podbarvený nedůvěrou a bolestí. „A nevím, odkud máte tohle číslo, protože není uvedené v telefonním seznamu. Jeli to nějaký žert, je to nanejvýš pobuřující, a ať jste, kdo jste, měla byste se stydět –“

„Ujišťuji vás, že to není žert,“ přeruším ji, než může zavěsit. Přitom si představím, jak poslouchá Chopina, Beethovena, Schumanna, žije v neustálých starostech a trápí se kvůli synovi, který jí pravděpodobně působil bolest od chvíle, co se narodil. „Jsem ředitelka Cambridgeského forenzního centra a hlavní soudní lékařka státu Massachusetts,“ vysvětlím autoritativně, ale klidně. Stejným hlasem, jaký používám, když mluvím s rodinami, které jsou na pokraji ztráty sebekontroly, jako by to byla Julia Gabrielová a co nevidět na mě začala křičet. „Byla jsem mimo město, a když jsem dorazila včera večer na letiště, byl tam váš šofér s dopisem, který jsem si pozorně přečetla.“

„To je naprosto vyloučeno. Nemám šoféra a nenapsala jsem vám dopis. Nepsala jsem nikomu ve vašem úřadu a nemám tušení, o čem to proboha mluvíte. Kdo jste? Kdo jste doopravdy a co chcete?“

„Mám ten dopis před sebou, paní Donahueová.“

Podívám se na stůl na dopis, znovu ho opatrně a rozvážně uhladím a přitom neodbytně myslím na to, že se jí zeptám na Fieldinga, proč mu volala a co jí řekl. Neodbytně myslím na to, že nechci, aby mě nenáviděla nebo si myslela, že jsem bezcitná, že jsem cokoli jiného než upřímná. Je možné, že mě Fielding před ní pomluvil, stejně jako to možná udělal s Julií Gabrielovou. Už už se jí chci zeptat, ale zarazím se. Co jí řekli a čemu měla Erica Donahueová uvěřit? Ale ne teď. Sebekontrolu, připomenu si.

Paní Donahueová se rozhořčeně zeptá: „Co dokazuje, že dopis je údajně ode mě?“

„Krémový hadrový papír s vodoznakem.“ Zvednu horní list papíru ke stolní lampě a upravím stínítko tak, aby žárovka svítila přímo přes papír a ukázala vodoznak jasně, jako vnitřní ústrojí čerstvě svlečeného kraba prosvítající perleťovou kůží. „Otevřená kniha se třemi korunami,“ dodám a jsem v šoku.

Nepřipustím, aby to bylo slyšet v mém hlasu. Snažím se, aby nevytušila, co se mi honí hlavou, když jí popisuji, co vidím jako hologram v listu papíru, který držím u světla: otevřená kniha mezi dvěma korunami a s třetí korunou dole a nad tím tři pětilisté květy. A právě ty květy, o nichž se Marino opomenul zmínit, zásadně neodpovídají znaku Oxfordu, zásadně neodpovídají erbu online univerzity města San Francisco. To, nač se dívám, není to, co našel Benton na internetu dnes časně ráno, když jsme byli všichni v rentgenové místnosti, ale to, co jsem viděla na zlatém pečetním prstenu, který jsem vzala ze schránky na důkazy, než jsem šla nahoru, poté co jsem prohlédla oblečení toho mrtvého muže.

Otevřu malou hnědou obálku z tuhého papíru a do dlaně ruky v rukavici si z ní vysypu prste,n. Zlato odráží světlo lampy a třpytí se na podkladu z bílé bavlny, když s ním otáčím různými směry, abych si ho prohlédla. Všimnu si, že je hodně poškrábaný a spodní strana kroužku je ošoupaná. Prsten vypadá starý, jako starožitnost.

„Dobře, to vypadá jako můj rodinný znak a můj papír. Připouštím, že je to tak,“ řekne paní Donahueová v telefonu. Přečtu jí adresu na Beacon Hill vtlačenou do papíru obálky a do záhlaví a ona potvrdí, že je také její. „Můj osobní dopisní papír? Jak je to možné?“ Mluví rozzlobeně, jak to lidé dělají, když mají strach.

„Co mi můžete povědět o tom znaku? Mohla byste mi ho prosím vysvětlit?“

Dívám se na identický znak vyrytý v pečetním prstenu ze žlutého zlata, který teď držím pod příruční lupou.

Tři koruny a otevřená kniha jsou pod zvětšovacím sklem velké a rytina místy téměř zmizela, zvlášť pětilisté květy. Zejména tyto pětilisty jsou jen stopou po tom, co kdysi bylo hluboko vyryté, protože prsten je velmi starý a byl často nošený, možná mnoha lidmi včetně muže z Norton’s Woods, který ho měl na levém malíčku, když ho zavraždili. Není pochyb o tom, že ho měl na sobě, protože ten prsten se k nám dostal s jeho tělem. Policie, nemocnice ani pohřební služba rozhodně nic nezaměnily. Ten prsten tam byl, když Marino včera ráno vzal mužovy osobní věci, uzamkl je a klíč měl u sebe, než ho předal mně.

„Moje rodné jméno je Fraserová,“ vysvětluje paní Donahueová. „Je to můj rodinný erb, ten konkrétní vzor byl vytvořen pro Jacksona Frasera, pradědečka, který zjevně návrh pozměnil, aby zahrnoval prvky jako modrou korunu v základu, zlatou na kraji a třetí korunu červenou, což nevidíte, protože nemáte repliku erbu, na níž jsou barvy, například takovou, jakou mám zarámovanou ve svém hudebním salonu. Tvrdíte, že vám někdo napsal dopis na mém dopisním papíru s obálkou a poslal šoféra, aby vám ho osobně doručil? Nechápu a nerozumím, jak je to možné, a nevím, co to znamená nebo proč by to někdo dělal. Jaké to bylo auto? My rozhodně šoféra nemáme. Já mám starý mercedes, můj manžel jezdí v saabu, navíc ani teď není ve Státech, a nikdy jsme šoféra neměli. Používáme řidiče, jen když cestujeme.“

„Ráda bych věděla, jestli je váš rodinný erb ještě na něčem jiném. Například vyšitý, vyrytý, kromě toho, že ho máte zarámovaný na zdi v hudebním pokoji. Kde by se ještě mohl objevit. Zda je známý nebo někde uveřejněný, kde se k němu někdo mohl dostat.“ Bez ohledu na to, jak to formuluji, zní to podivně, že se jí na to vyptávám.

„Dostat se k němu, aby nakonec udělal co? Za jakým účelem?“

„Například ten váš dopisní papír a obálky. Zamyslete se nad tím, jaký mohl být konečný cíl.“

„Máte to tam vtlačené, nebo vytištěné?“ zeptá se paní Donahueová posléze. „Poznáte rozdíl mezi vtlačeným a tištěným jen z pouhého pohledu?“

Nevíš, kdo to byl, pomyslím si. Nevíš, jestli muž, který zemřel s tímhle prstenem na ruce, nebyl členem její rodiny, příbuzný. Vzpomenu si, jak Benton říkal, že Johnny Donahue má staršího bratra, který pracuje v Langley. Co když náhodou byl včera v Cambridgi, bydlel v bytě nedaleko Harvardu, možná v bytě u nějakého přítele, který tam má zastaralého vojenského robota, u přítele s chrtem, přítele, který možná pracuje v laboratoři robotiky? Co když ten starší bratr nebo nějaký jiný muž důležitý pro paní Donahueovou právě byl v zámoří, v Británii, a přiletěl sem nečekaně a teď je mrtvý a ona to neví, rodina Donahueových to neví? Jak vypadá Johnnyho bratr?

Neptej se jí.

„Ty dopisní potřeby mají vzor vtlačený,“ odpovím na otázku paní Donahueové.

Co když je její rodina nějak spojená s Liamem Saltzem nebo s někým, kdo mohl být v sobotu na svatbě jeho nevlastní dcery? Mohli by mít Donahueovi spojitost s poslancem britského parlamentu Brownem?

Drž se od toho dál.

„Inu, tlačený dopisní papír nemůžete vytáhnout jen tak z klobouku, dát si ho udělat během minuty,“ prohlásí paní Donahueová.

Dívám se teď na obálku, na izolační lepicí pásku na zadní straně, kterou jsem nepřeřízla, abych ji zachovala neporušenou.

„Zvlášť když nemáte měděné desky,“ dodá žena.

Ve forenzních vědách používáme pásku s lepicím povrchem na jedné straně neustále, ke sbírání mikrostop z koberce a čalounění, ke shromažďování vláken, úlomků laku, střípků skla, zbytků střelného prachu, minerálů, dokonce DNA a otisků prstů, ze všech druhů povrchů včetně lidských těl. To může vědět kdekdo. Stačí se dívat na televizi. Najít si na Googlu „kriminalistické techniky a vybavení pro ohledání místa činu“.

„Že by se někdo zmocnil mých měděných desek? Ale kdo? Kdo by je mohl mít?“ uvažuje. „Bez nich by to trvalo týdny. A jestli děláte revizní otisky, což samozřejmě dělám, přidejte několik dalších týdnů. Tohle nedává smysl.“

Paní Donahueová by nepoužila izolační pásku na zadní stranu své elegantní obálky, jejíž výroba trvala mnoho týdnů. Ne tato precizní, hrdá žena, která poslouchá Chopinovy etudy. Jestli to udělal někdo jiný, pak mám možná představu proč. Zvlášť jestli to byl někdo, kdo mě zná nebo ví, jak uvažuju.

„A ano, ten erb je na mnoha předmětech. Je v mé rodině po staletí,“ dodá, protože chce mluvit. Potlačuje toho v sobě mnoho a chce to ventilovat.

Umožni jí to.

„Je skotský, ale to jste asi uhodla podle našeho jména,“ pokračuje paní Donahueová. „Zarámovaný na zdi v hudebním salonu, jak jsem se zmínila, a vyrytý na některých kusech mého rodinného stříbra. Před několika lety nám pár těch stříbrných kousků ukradla hospodyně, samozřejmě jsme ji propustili, ale nikdy nebyla z ničeho obviněna, protože jsme to nemohli dokázat k uspokojení bostonské policie. Předpokládám, že moje rodinné stříbro mohlo skončit někde tady v zastáváme. Ale nechápu, co to může mít společného s mými dopisními papíry?

Vypadá to, jako byste naznačovala, že si někdo nechal udělat tlačené dopisní papíry totožné s mými, aby se za mě vydával. Nebo je někdo ukradl. Naznačujete nějakou krádež identity?“

Co mám říct? Jak daleko mám zajít?

„Co ještě mohlo být ukradeno, cokoli, na čem je váš rodinný erb?“ Nechci se jí ptát přímo na prsten.

„Proč se ptáte? Máte ještě něco?“

„Mám dopis, který je údajně od vás,“ znovu opakuju, místo abych odpovídala na její otázky. „Je napsaný na psacím stroji.“

„Stále ještě používám psací stroj,“ potvrdí paní Donahueová a její hlas zní zmateně. „Ale obvykle píšu dopisy rukou.“

„Smím se zeptat čím?“

„Přece perem, samozřejmě. Plnicím perem.“

„A jaký je typ písma na vašem psacím stroji a jakou má stroj značku? Ale možná typ písma neznáte. Ne každý by to věděl.“

„Je to přenosný Olivetti, který mám už věčnost. Typ písma je kurzíva, jako psací písmo.“

„Klávesnice musí být hodně stará.“ Dívám se přitom na dopis, na opotřebená písmena kurzívy vytvořená úhozy typových pák na barvicí pásku.

„Patřil mé matce.“

„Paní Donahueová, víte, kde je váš psací stroj?“

„Hned tam jdu, do skříně v knihovně, kam ho ukládám, když ho nepoužívám.“

Slyším, jak přechází do jiné části domu, a zní to, jako by postavila zřejmě přenosný telefon na tvrdý povrch. Pak se ozve zvuk zavírání několika dveří, možná dveří skříně, a za okamžik je zpátky na lince a téměř bez dechu řekne: „Ano, je pryč. Není tady.“

„Pamatujete si, kdy jste ho viděla naposled?“

„Nevím. Před mnoha týdny. Pravděpodobně kolem Vánoc. Nevím.“

„A nemůže být někde jinde? Třeba jste ho dala někam jinam nebo si ho někdo půjčil.“

„Ne. To je strašné. Někdo ho vzal a zřejmě vzal i mé dopisní papíry. Stejný člověk, který vám napsal, jako bych to byla já. Já vám nepsala. Jistojistě jsem vám nepsala.“

První, kdo mě napadne, je její syn Johnny. Ale ten je v McLeanově nemocnici. Sotva si mohl půjčit její stroj, pero, dopisní papír a pak najmout muže a vůz bentley, aby mi doručil dopis. Za předpokladu, že by věděl, kdy přiletím v noci s Lucyiným vrtulníkem. Na to se také nehodlám ptát jeho matky. Čím víc se jí budu ptát, tím víc informací dávám.

„Co je v tom dopise?“ zeptá se. „Co někdo napsal, jako by to bylo ode mě? Kdo mohl vzít můj psací stroj? Máme zavolat policii? Co to povídám. Vždyť vy jste policie.“

„Jsem soudní lékařka,“ opravím ji věcně, zatímco se Chopinovo tempo zrychlí, začne hrát další etuda. „Nejsem z policie.“

„Ale prakticky ano. Doktoři jako vy vyšetřují případy jako policie, jednají jako policie a mají pravomoci, které mohou zneužívat jako policie. Mluvila jsem s vaším asistentem, doktorem Fieldingem, o tom, z čeho obviňují mého syna, a vím, že vám to je velmi dobře známo. Jistě víte, že jsem vám volala do vašeho úřadu. Jistě také víte proč a jaký to je omyl. Mluvíte jako spravedlivá žena. Vím, že jste tam nebyla, ale musím říci, že mi nejde na rozum, co všechno jste připustila, byť i na dálku.“

Otočím se na židli čelem k zakřivené zdi za sebou, kde není nic než sklo. Moje kancelář má přesný tvar jako celá budova, kdybyste ji položili na bok, je válcovitá a na jednom konci zaoblená. Ranní obloha je jasně modrá, neomezená viditelnost, jak to označuje Lucy, a všimnu si, že se na záběrech bezpečnostních kamer něco pohybuje. Černé SUV zastavující vzadu na parkovišti.

„Informovali mě, že jste telefonovala a mluvila s ním,“ odpovím, protože si nejsem jistá, co se ze mě každou chvíli vyřine ven. Co není spravedlivé? Co jsem připustila? Jak ví, že jsem tu nebyla? „Chápu vaše obavy, ale –“

„Nejsem tak hloupá,“ přeruší mě paní Donahueová. „Nejsem v těchhle věcech úplně nevědomá, i když jsem ještě nikdy nebyla zapletená do něčeho tak strašného. Ale nebyl důvod, aby byl na mě tak hrubý. Měla jsem plné právo se ptát, nač jsem se ptala. Nechápu, jak jste to mohla připustit, a možná jste to opravdu neudělala. Možná o celé té špinavé aféře nevíte, ale jak by to bylo možné? Jste ředitelka, a teď když vás mám na telefonu, mi možná vysvětlíte, jestli je spravedlivé, přijatelné či dokonce legální pro někoho v jeho postavení, aby se na tom podílel a měl takovou moc.“

Hlavou mi bleskne slovo opatrně, jako by mi v mozku začalo blikat neonové rudé výstražné světlo.

„Mrzí mě, jestli máte pocit, že byl hrubý nebo neochotný.“ Poslechnu své vnitřní varování a mluvím opatrně. „Chápete, že nemůžeme mluvit o případech s…“

„Paní doktorko.“ Ostré tóny klavíru znějí, jako by jí odpovídaly, anebo ona odpovídala na ně. „To bych nikdy a za nic neudělala,“ ohradí se paní Donahueová rozrušeně. „Omluvíte mě, než to vypnu? Valentinu Lisicovou asi neznáte. Kéž bych jen mohla poslouchat hudbu a nehlučely mi v hlavě všechny ty ostatní příšerné věci, jako když řinčí hrnce a pánve! Můj dopisní papír, můj psací stroj. Můj syn! Ach bože, ach bože.“ Hudba ztichne. „Nedávala jsem doktoru Fieldingovi dotěrné otázky o někom, kdo byl zavražděn, natož když to bylo dítě. Jestli vám řekl, že jsem kvůli tomu volala, není to v sebemenším pravda. Dobrá, řeknu to na rovinu. Lež. Odporná lež. Nepřekvapuje mě to.“

„Volala jste a chtěla jste mluvit se mnou,“ konstatuju, protože to je všechno, co skutečně vím kromě toho, co vykládala Bryceovi o Johnnym a jeho nevině a alergiích. Paní Donahueová zjevně netuší, že jsem s Fieldingem nemluvila, že s ním nemluvil nikdo, jak se zdá. A čím víc budu její slova zlehčovat nebo vyloženě ignorovat, tím bude výmluvnější a tím víc toho sama od sebe řekne.

„Koncem minulého týdne,“ upřesní energicky. „Protože jste ve vedoucím postavení a s doktorem Fieldingem jsem se nikam nedostala, a samozřejmě chápete mé obavy, a tohle je opravdu nepřijatelné, neli trestné. Takže jsem si chtěla stěžovat a je mi líto, že jste se vrátila domů do takové situace. Když jsem si teď uvědomila, kdo jste, že to není telefonát míněný jako špatný žert, jako první mě napadlo, že se bude týkat toho, že jsem podala stížnost na váš úřad. Nic tak oficiálního, jak to možná zní, aspoň prozatím, i když náš advokát a právní zástupce CFC to určitě vědí. A teď možná nebudu muset nic podávat. Záleží na tom, jak se my dvě spolu dohodneme.“

Dohodneme na čem? pomyslím si, ale nezeptám se. Věděla, že se vracím domů, a to také neodpovídá tomu, co mi údajně napsala v dopise. Ale shoduje se to s tím, že na mě čekal šofér na letišti Hanscom.

„Co je v tom dopise? Nemůžete mi ho přečíst? Proč ne?“ naléhá znovu.

„Je možné, že mi někdo jiný z vaší rodiny napsal dopis na vašem papíru a půjčil si váš psací stroj?“ snažím se napovědět.

„A podepsal se mým jménem?“

Neodpovím.

„Předpokládám, že ten dopis je podepsaný, údajně mnou, jinak byste neměla důvod věřit, že je ode mě. Kromě té vytlačené adresy, což také může být adresa mého manžela, který je bohužel obchodně v Japonsku, už od pátku, i když tohle je ta nejnevhodnější doba pro jeho nepřítomnost. Ale stejně by něco takového nenapsal. Samozřejmě že ne.“

„Ten dopis vzbuzuje zdání, že je od vás,“ odpovím, ale neprozradím, že je podepsán „Erica“ nad jejím jménem napsaným kurzívou, ani že na obálce je adresa psaná ozdobným písmem, plnicím perem s černým inkoustem.

„To je velmi znepokojující. Nechápu, proč mi ho nechcete přečíst. Mám právo vědět, co někdo píše mým jménem. Myslím, že nakonec si stejně s vámi bude muset promluvit náš právník, ten, co zastupuje Johnnyho. Předpokládám totiž, že ten dopis se týká Johnnyho, je to lež, podvrh. Patrně špinavý trik stejných lidí, kteří stojí za tím vším. Než tam Johnny odjel, byl naprosto v pořádku, a pak se z něj stal pan Hyde, jakkoli je těžké říci něco takového o vlastním dítěti. Ale nenapadá mě, jak jinak to vyjádřit, abyste pochopila, jak dramaticky se změnil. Drogy. Určitě v tom musejí být, ačkoli testy jsou podle našeho právníka negativní a Johnny by je nikdy nebral. Ví, že to není správné. Ví, že vzhledem ke své neobyčejnosti je na velmi tenkém ledě. Nevím, co jiného by to mohlo být než drogy, ale někdo ho seznámil s něčím, co ho změnilo a co má strašlivý účinek, aby Johnnymu záměrně zničil ži vot, aby ho dostal do pasti…“

Paní Donahueová mluví bez přestávky dál, stále rozčileněji. Vtom se ozve zaklepání na mé vnější dveře a někdo vezme za kliku. Současně se ve spojovacích dveřích objeví Bryce a já na něj zavrtím hlavou. Teď ne. Ale špitne, že za dveřmi je Benton a jestli ho může pustit. Přikývnu a Bryce zavře jedny dveře a otevře druhé.

Přepnu telefonát paní Donahueové na hlasitý hovor.

Když Benton za sebou zavře, zvednu dopis, abych naznačila, s kým mluvím. Přitáhne si židli těsně ke mně, a zatímco paní Donahueová dál hovoří, rychle napíšu poznámku na list v telefonním diáři.

Prý ho nenapsala – šofér ani bentley nejsou její.

„…tam na tom místě.“ Hlas paní Donahueové se rozléhá v mé kanceláři, jako by tu byla.

Benton sedí a nijak nereaguje, tvář bledou, vyčerpanou a unavenou. Nevypadá dobře a je cítit kouřem ze dřeva.

„Nikdy jsem tam nebyla, protože tam návštěvníci nesmějí, pokud se nekoná nějaká mimořádná akce pro zaměstnance…“ pokračuje její hlas.

Benton vezme pero a napíše na stejný poznámkový list Otwahl? Ale přitom se tváří netečně. Nevypadá příliš zvědavě.

„A pak musíte projít bezpečnostní kontrolou srovnatelnou s Bílým domem nebo možná ještě přísnější,“ říká paní Donahueová. „Ne že bych to věděla jistě, ale podle mého syna, který byl vystrašený a hotová troska v posledních měsících, co tam byl. Rozhodně od léta.“

„O kterém místě to mluvíte?“ zeptám se a přitom píšu další poznámku Bentonovi.

Psací stroj z jejího domu se ztratil.

Podívá se na poznámku a přikývne, jako by už věděl, že starý mechanický psací stroj Olivetti Eriky Donahueové zmizel, patrně byl ukraden, pokud to, co mi právě řekla, je pravda. Anebo Benton nějak ví, že mi tohle řekla, a pak se mi vtírá myšlenka, že moje kancelář je pravděpodobně odposlouchávaná. Lucyino tvrzení, že ji prohledala kvůli tajným sledovacím zařízením, nejspíš znamená, že je sem nastražila sama. Pozorně se rozhlédnu po místnosti, jako bych mohla najít miniaturní kamery nebo mikrofony schované v knihách, perech nebo těžítkách, anebo v telefonu, kterým právě mluvím. Je to směšné. Kdyby Lucy napíchla mou kancelář, nezjistím to. Důležitější je, že by to nezjistil Fielding. Doufám, že ho přistihnu, jak něco prozrazuje kapitánce Avalloneové a neuvědomuje si, že jsou oba tajně nahráváni. Doufám, že je oba přistihnu, jak se domlouvají, aby mě zničili, vyhnali mě z CFC.

„…kde byl na stáži. V té technologické firmě, která vyrábí roboty a věci, o nichž nikdo nesmí vědět…“ pokračuje paní Donahueová.

Pozoruju Bentona. Složí si ruce v klíně a proplete prsty, jako by byl vyrovnaný, jako by byl zcela klidný a uvolněný. Rozumím řeči jeho těla, tomu, jak Benton sedí nebo pohybuje očima, a z jeho zdánlivě naprosto klidné pozice a nálady mohu vyčíst nervozitu. Je vystresovaný, vyčerpaný, ale je tu ještě něco jiného. Něco se stalo.

„…Johnny musel podepsat kontrakty a všechny ty právní smlouvy slibující, že nebude o Otwahlu mluvit, ani o tom, co znamená ten název. Dovedete si to představit? Ani něco takového, jako co znamená Otwahl. Ale není divu! Protože to znamená přesně to, co mají ti hrozní lidé v plánu. Obří tajné kontrakty s vládou a nenasytnost. Nesmírnou nenasytnost. Překvapuje vás tedy, že se mohou ztrácet věci nebo že se někdo vydává za někoho jiného a krade jeho identitu?“

Nemám ponětí, co znamená Otwahl. Domnívala jsem se, že to je jméno nějaké osoby, zakladatele té společnosti. Nějaký Otwahl. Podívám se na Bentona. Nepřítomně hledí přes místnost a poslouchá paní Donahueovou.

„…Nesměl mluvit vůbec o ničem, rozhodně ne o tom, co se děje, a o ničem, co tam dělal, to všechno patří jim a zůstane tam.“ Mluví rychle a její hlas už nezní, jako by jí vycházel z bránice, ale odkudsi vysoko z hrdla. „Mám strach. Kdo jsou ti lidé a co udělali mému synovi?“

„Proč si myslíte, že Johnnymu něco udělali?“ zeptám se jí, zatímco Benton tiše, klidně píše do diáře poznámku. Rty má sevřené v pevnou tenkou linku, tak jak se tváří vždy, když je v takovém rozpoložení.

„Protože to nemůže být náhoda,“ odpoví paní Donahueová a její hlas mi teď připomíná kurzívu na jejím starém Olivetti. Něco elegantního, co se zhoršuje, slábne, je méně zřetelné a lehce rozmazané. „Byl v pořádku, pak už nebyl a teď je zavřený na psychiatrické klinice a přiznává se ke zločinu, který nemohl spáchat. A teď ještě tohle,“ řekne chraptivě, potom si odkašle. „Dopis na papíru, který vypadá jako můj dopisní papír, ale samozřejmě není ode mě a já nemám potuchy, kdo vám ho doručil. A můj psací stroj je pryč…“

Benton posune diář ke mně a já čtu, co napsal svým čitelným rukopisem.

Víme o tom.

Podívám se na něj a zamračím se. Nerozumím tomu.

„…Proč by ho chtěli obvinit z něčeho, co neudělal, a jak se jim podařilo vymýt Johnnymu mozek tak, že si myslí, že to dítě zavraždil?“ Pak paní Donahueová ještě jednou opakuje: „Drogy. Napadají mě jen drogy. Možná toho malého chlapce zabil jeden z nich a potřebují nějakého obětního beránka. A tím je můj nešťastný Johnny, který je tak důvěřivý a nevnímá, co se kolem něj děje, stejným způsobem jako ostatní. Koho lepšího si mohli vybrat než nedospělého chlapce s Aspergerovým syndromem.“

Upřeně se dívám na Bentonovu poznámku. Víme o tom.

Jako bych tím, že si ji přečtu vícekrát, mohla pochopit, co Benton ví nebo co vědí ti neviditelní druzí, osoby, o nichž se zmiňuje jako o „nás“. Ale jak tu sedím, soustředím se na paní Donahueovou, snažím se rozluštit, co mi doopravdy sděluje, a opatrně z ní dobývám informace, mám dojem, že Benton vlastně neposlouchá. Zdá se, že ho to téměř nezajímá, a chybí mu jeho typický elán. Vycítím, že chce, abych hovor ukončila a šla s ním, jako by něco už bylo vyřízené, skončilo to a teď zbývá jen něco dodělat, vysvětlit pár nejasností a uklidit. Tak se choval vždy, když ho nějaký případ mučil celé měsíce nebo roky a nakonec byl vyřešen, stažen nebo porota vynesla rozsudek, a najednou všechno přestalo a Benton zůstal utrápený, vyčerpaný a sklíčený.

„Kdy jste u svého syna začala pozorovat změny?“ Nehodlám teď přestat, bez ohledu na to, co Benton ví nebo jak moc je unavený.

„V červenci, srpnu. V září už určitě. Nastoupil na praxi do Otwahlu loni v květnu.“

„Mark Bishop byl zabit třicátého ledna.“ Výslovněji se už neodvážím poukázat na to, co je zřejmé, tedy že to, co paní Donahueová nadále prohlašuje o falešném obvinění svého syna, nedává smysl, to načasování nedává smysl.

Pokud se Johnnyho osobnost začala měnit loni v létě, když pracoval v Otwahlu, a Mark Bishop byl zavražděn až třicátého ledna, pak by to, co jeho matka naznačuje, znamenalo, že někdo naprogramoval Johnnyho, aby vzal na sebe vinu za vraždu, která se tehdy ještě nestala a došlo k ní až za mnoho měsíců. Případ Marka Bishopa nevypadá jako něco pečlivě naplánovaného, ale jako nesmyslný a sadistický násilný útok na malého chlapce, který si hrál doma na zahradě jedno víkendové pozdní odpoledne, když se stmívalo a nikdo ho nehlídal. Připadá mi to jako příležitostný zločin, zabíjení pro vzrušení, ďábelská hra predátora, patrně s pedofilními sklony. To nebyla úkladná vražda. Nebyl to terč tajné teroristické operace. Nevěřím, že Markova smrt byla předem promyšlená a provedená za velmi určitým cílem, jako je národní bezpečnost, politická moc nebo peníze.

„…Lidé, kteří o Aspergerově syndromu nic nevědí, se domnívají, že ti, kdo ho mají, jsou násilničtí, téměř nelidští, necítí totéž co my ostatní nebo necítí nic. Lidé si představují nejrůznější věci kvůli tomu, čemu říkám neobyčejnost, ne nemoc nebo duševní porucha, ale zvláštnost. To je ta nevýhoda, kterou myslím.“ Paní Donahueová teď mluví rychle a s neuspořádaným sledem myšlenek. „Poukážete na znepokojivé změny v chování, ale druzí lidé si myslí, že je prostě takový. Prostě Johnny je neobyčejný, což je smutná nevýhoda, jako by nějakou další potřeboval. Jenže tohle je něco jiného, tady nejde o jeho neobyčejnost. Začalo se dít něco hrozného, když nastoupil do Otwahlu, minulý květen…“

Také si vzpomenu na to, o čem se Benton zmínil před několika hodinami, že smrt Marka Bishopa může souviset s dalšími: fotbalistou z Bostonské univerzity, který byl nalezen v Bostonském přístavu loni v listopadu, a patrně s mužem zavražděným v Norton’s Woods. Máli Benton pravdu, pak by Johnny Donahue musel být obviněn ze všech tří vražd, ale jak by mohl? Například když došlo k vraždě v Norton’s Woods, Johnny pobýval jako pacient v McLeanově nemocnici. Vím, že tuhle vraždu spáchat nemohl, a nevidím, jak by mohl být doveden k tomu, aby za ni vzal na sebe vinu, pokud by ovšem nebyl na nemocničním oddělení, ale venku a ozbrojen injekčním nožem.

Benton napíše další poznámku. Musíme jít. A podtrhne to.

„Paní Donahueová, užívá váš syn nějaké léky?“ zeptám se.

„Ani ne.“

„Na předpis nebo třeba volně prodejné?“ vyptávám se, aniž bych příliš dotírala, což vyžaduje z mé strany značné úsilí, protože mi dochází trpělivost. „Možná byste mi mohla říci, co všechno bral, než byl hospitalizován, nebo jestli snad má jiné zdravotní problémy.“

Málem jsem řekla „snad měl“, jako by byl mrtvý.

„Tedy, nosní sprej. Hlavně v poslední době.“

Benton rozhodí ruce dlaněmi vzhůru, jako by říkal: To není nic nového. Ví, jaké Johnny užíval léky. Jeho trpělivost je také u konce a známky toho pronikají jeho nepřístupností na povrch. Chce, abych ukončila hovor a hned s ním odešla.

„Proč v poslední době? Měl dýchací potíže? Alergie? Astma?“ ptám se a zároveň vezmu z automatu pár rukavic a podám je Bentonovi. Pak mu dám hnědou obálku s prstenem.

„Je alergický na zvířecí srst, pyl, prach, lepek, nač si vzpomenete, většinu života se léčil u alergologů. Zvládal to dobře až do minulého léta, pak se zdálo, že už nic nezabírá. Byla velmi zlá sezóna na pyly, a stres to ještě zhoršuje a Johnny byl čím dál víc ve stresu,“ odpoví paní Donahueová. „Znovu začal užívat sprej, který obsahuje nějaký druh kortizonu. Teď mi vypadl ten název…“

„Kortikosteroid?“

„Ano. To je ono. A měla jsem o tom pochybnosti, protože to ovlivňovalo jeho nálady, jeho chování. Stavy jako nespavost, prudké střídání nálad a podrážděnost, které se, jak víte, staly extrémní a vyvrcholily tím, že měl výpadky paměti a halucinace a nakonec jsme ho dali hospitalizovat.“

„Začal ho užívat znovu? Takže ten kortikosteroidní sprej užíval už dřív?“

„Jistě, několik let. Ale ne od té doby, co zahájil novou léčbu, která znamenala, že už nepotřeboval injekce. Asi rok to působilo jako zázračná léčba; pak se zase zhoršil a začal znovu užívat nosní sprej.“

„Povězte mi o té nové léčbě.“

„Určitě dobře znáte ty kapky pod jazyk.“

Vím, že tuto sublingvální imunoterapii ještě musí schválit FDA, proto se zeptám: „Je váš syn účastníkem klinických zkoušek?“ Rychle načrtnu další poznámku pro Bentona.

Sprej a kapky do laboratoře stát. A podtrhnu stát, což znamená statím, neboli okamžitě.

„Je to tak, přes svého alergologa.“

Podívám se na Bentona, abych zjistila, jestli o tomhle ví, a on si rychle přečte mou poznámku, navlékne si rukavice a pak pohlédne na hodinky. Chystá se prohlédnout si prsten jen proto, že jsem ho o to požádala. Zdá se, že ho už viděl nebo ví, že to není důležité, anebo dospěl k nějakému rozhodnutí. Něco skončilo. Něco se stalo.

„…Říká se tomu použití mimo indikaci a dohlíží na to jeho lékař, ale Johnny už nemusel každý týden k němu do ordinace na injekce,“ vysvětluje paní Donahueová. Působí v tuto chvíli pokojněji, když mluví o alergiích svého syna místo o všem ostatním. Její bolest ustupuje, ale to nepotrvá dlouho.

Jestli někdo manipuloval s Johnnyho léky, mohlo by to vysvětlovat, proč se jeho alergie opět zhoršily. To, co si vkládal pod jazyk nebo stříkal do nosu, mohlo být chemicky dostatečně pozměněno, aby se léky staly neúčinnými, či dokonce velmi škodlivými. Pohlédnu na Bentona, který si prohlíží pečetní prsten. Jeho tvář nic nevyjadřuje.

Zvednu list dopisního papíru, aby viděl vodoznak. Benton neprojeví žádnou viditelnou reakci a já si všimnu, že má ve vlasech pavučinu. Natáhnu se, pavučinu mu sundám a on vrátí prsten do obálky. Upře na mě pohled a rozevře oči tak, jak to dělá ve společnosti a na večírcích, když mi dává signál Pojďme už.

„… Johnny užívá denně několik kapek pod jazyk a nějaký čas to mělo vynikající výsledky. Pak to přestalo tak dobře účinkovat a někdy se cítil velmi zle. Loni v srpnu se znovu vrátil ke spreji, ale zdálo se, že to je jen horší. A k tomu se přidaly ty velmi znepokojující změny jeho osobnosti. Všimli si toho i ostatní a Johnny se dostal do problémů kvůli agresivnímu chování, vyhodili ho z toho kurzu, jak víte, ale tomu dítěti by neublížil. Nemyslím, že Johnny o tom chlapci vůbec věděl, natož aby mu něco udělal…“

Benton si svlékne rukavice a zahodí je do odpadkového koše. Ukážu na obálku a on zavrtí hlavou. Neptej se paní Donahueové na ten prsten. Nechce, abych se o něm zmiňovala, nebo je možná zbytečné, abych se na prsten ptala, protože Benton ví něco, co já ne. Pak si všimnu jeho černých taktických bot. Jsou pokryté šedým prachem, který na nich nebyl, když jsme spolu prve mluvili ve Fieldingově kanceláři. Nohavice černých taktických kalhot jsou také hodně zaprášené a rukávy beránčího kožíšku jsou umazané, jako by se o něco otřel.

„…To bylo to hlavní, na co jsem se chtěla zeptat, osobnější věc určená jemu jako muži, který učí bojová umění a měl by se řídit kodexem cti,“ řekne paní Donahueová a znovu tak upoutá mou pozornost, ale nejsem si jistá, jestli jsem jí dobře rozuměla. Nemohla jsem přece slyšet to, co jsem právě slyšela. „O to mi šlo především a vůbec ne o to, co jste předpokládala nebo co vám řekl. Určitě lhal, protože, jak jsem už řekla, jestli tvrdí, že jsem mu volala, abych se vyptávala na detaily toho, co se stalo tomu ubohému dítěti, pak lhal. Přísahám, že jsem se neptala na Marka Bishopa, kterého jsme mimochodem osobně vůbec neznali. Jen jsme ho tam občas vídali. Nežádala jsem informace o něm…“

„Paní Donahueová, promiňte. Ztrácíte se mi.“ Není to úplně pravda, ale potřebuji, aby opakovala, co řekla, a vysvětlila to.

„To ty přenosné telefony. Už je to lepší? Omlouvám se. Chodím sem a tam, jak mluvím, chodím po celém domě.“

„Děkuji vám. Mohla byste prosím zopakovat pár posledních slov? Co jste říkala o bojových uměních?“

Poslouchám s dalším nevěřícným šokem, když opakuje to, co podle ní vím – že se její syn Johnny zná s Jackem Fieldingem přes taekwondo. Když několikrát telefonovala do našeho úřadu, aby si promluvila s Fieldingem a nakonec aby si stěžovala mně, bylo to právě kvůli tomuto jejich vztahu. Fielding byl Johnnyho instruktorem v cambridgeském klubu taekwonda. Fielding byl také instruktorem Marka Bishopa, učil třídu Malých tygrů, ale Johnny Marka neznal a rozhodně nebyl ve stejné skupině, netrénovali společně. V tom je paní Donahueová neústupná a já se jí zeptám, kdy Johnny začal chodit na taekwondo. Odvolám se na to, že si nejsem jistá detaily, a pokud mám patřičně a spravedlivě vyřídit její stížnost na mého zástupce, musím mít přesné informace.

„Chodil na taekwondo od loňského května,“ odpoví paní Donahueová, zatímco moje myšlenky se rozlétnou a narážejí do sebe jako kulečníkové koule. „Dokážete pochopit, proč můj syn, který nikdy neměl skutečné přátele, by se dal snadno ovlivnit někým, koho zbožňuje a respektuje…“

„Zbožňuje a respektuje? Myslíte doktora Fieldinga?“

„Ne, to sotva,“ odvětí paní Donahueová jízlivě, jako by toho muže skutečně nenáviděla. „Jako první se toho účastnila Johnnyho přítelkyně, chodila tam už nějakou dobu. Zdá se, že se taekwondu vážně věnuje spousta žen, a když začala pracovat s Johnnym a spřátelili se, povzbuzovala ho k tomu. Kéž by ji neposlouchal. Takže taekwondo a samozřejmě Otwahl, tahle firma a to, co se tam děje, a vidíte, co se stalo. Ale určitě si umíte představit, proč Johnny chtěl být silný a schopný se sám ochránit, cítit se méně jako terč ústrků a ne tak osamělý. Ale je samozřejmě ironií, že tahle doba pro něj už vlastně skončila. Na Harvardu ho nikdo netyranizoval.“

Mluví dál, nesouvisle a už méně ostře a rezolutně, ale její zoufalství je téměř hmatatelné. Cítím ho ve vzduchu v kanceláři, když vstanu od stolu.

„…Jak se opovážil? To je určitě porušení jeho lékařské přísahy, přinejmenším. Jak se opovážil dál vést případ Marka Bishopa, když všichni známe pravdu,“ dodá paní Donahueová.

„Můžete být konkrétnější ohledně toho, o jaké pravdě mluvíte?“ Dívám se z oken do oslnivě jasného rána. Slunce a světlo jsou tak intenzivní, že mi slzí oči.

„Jeho předpojatost.“ Její hlas zní za mnou, z hlasitého telefonu. „Nikdy neměl Johnnyho rád nebo k němu nebyl zvlášť vlídný, dělal o něm před ostatními netaktní poznámky. Věci jako:,Dívej se na mě, když s tebou mluvím, a ne na ten pitomý vypínač.‘ Inu, jak jistě si uvědomujete, Johnnyho neobyčejnost způsobuje, že se jeho pozornost upne na věci, které ostatním nedávají smysl. Má špatný vizuální kontakt a může působit urážlivě, protože lidé nechápou, že takhle pracuje jeho mozek. Víte toho hodně o Aspergerově syndromu nebo vám váš manžel…“

„Nevím toho mnoho.“ Nemám v úmyslu se pouštět do toho, co mi Benton řekl nebo neřekl.

„Tak tedy, Johnny se upne na nějaký detail, který pro nikoho jiného nemá význam, a upřeně se na něj dívá, když s ním mluvíte. Například mu říkám něco důležitého a on se dívá na brož nebo náramek, co mám na sobě, nebo dělá poznámky anebo se směje, kdy by neměl. A doktor Fielding ho kvůli tomu smíchu nevhodně káral. Přede všemi ho ponižoval a tehdy se ho Johnny pokusil kopnout. Na jedné straně tu je muž, který má černý pás bůhvíkolikátého stupně, a proti němu můj syn, vážící tak třiašedesát kilo, který ho chtěl kopnout, a tehdy musel opustit kurz nadobro. Doktor Fielding mu zakázal se někdy vrátit a vyhrožoval, že bude proti, jestli se pokusí chodit na lekce někam jinam.“

„Kdy to bylo?“ Slyším se, jako by mluvil někdo jiný.

„Druhý týden v prosinci. Mám přesné datum. Všechno jsem si zapsala.“

Šest týdnů předtím, než byl zavražděn Mark Bishop, pomyslím si ohromeně, jako by někdo kopl mě. „A naznačila jste doktoru Fieldingovi –“ začnu říkat telefonu na mém stole, jako bych se dívala na paní Donahueovou a ona mě mohla vidět.

„To rozhodně!“ odpoví vzrušeně, vzdorně. „Když Johnny začal žvanit ty nesmysly, že toho chlapce zabil ve chvíli výpadku paměti a že jeho pitvu dělal jejich instruktor taekwonda! Dovedete si představit mou reakci?“

Jejich instruktor taekwonda. Koho ještě má Erica Donahueová na mysli? Johnnyho přítelkyni z MIT, nebo tu jsou další? Koho ještě mohl Fielding učit a co mohlo způsobit, že se Johnny Donahue přiznal k vraždě, kterou podle Bentonova přesvědčení nespáchal? Proč by si Johnny myslel, že udělal něco tak strašného během dočasné ztráty paměti? Kdo ho ovlivnil do té míry, že se k tomu přiznal a poskytl detaily, například že zbraní byla nastřelovací hřebíková pistole, když vím s jistotou, že to není pravda? Ale dál se paní Donahueové ptát nebudu. Zašla jsem už příliš daleko; všechno zašlo příliš daleko. Vyptávala jsem se jí víc, než jsem měla, a Benton už beztak zná odpovědi na všechno, co by mě ještě napadlo. Poznám to podle toho, jak sedí na židli, dívá se upřeně na podlahu a tvář má stejně tvrdou a temnou jako kovový plášť mé budovy.

18

Položím telefon, postavím se před zakřivenou skleněnou stěnu a zadívám se ven na mozaiku břidlicových tašek a sněhu, přerušovanou kostelními věžemi, které se přede mnou rozkládají v království CFC.

Čekám, až se mi zpomalí tep a zklidní emoce. Ztěžka polykám, abych zahnala bolest a hněv dusící mě v hrdle, a přitom se snažím rozptýlit pozornost pohledem na MIT, za ním na Harvard a ještě dál. Jak teď stojím ve své říši s mnoha okny a dívám se na to, co mám řídit, když se lidem stane to nejhorší, konečně to pochopím. Už vím, proč se Benton takhle chová. Vím, co skončilo. Jack Fielding.

Matně si vzpomínám, jak se nedlouho po svém příchodu z Chicaga zmínil, že se přihlásil do nějakého klubu taekwonda a nebude vždy k dispozici pro práci na případech o víkendu nebo mimo pracovní hodiny, protože se bude oddaně věnovat výuce toho, co označil jako své umění, svou vášeň. Dále mi sdělil, že příležitostně bude jezdit na turnaje a doufá, že mu bude umožněna „flexibilní pracovní doba“. Stále opakoval, ba téměř mi kázal, že coby úřadující šéf během mých dlouhých absencí očekává tuto flexibilitu. Stejnou, jaké bych se během své přítomnosti těšila já. Jako by se automaticky předpokládalo, že si chodím do práce, jak se mi zachce, pokud jsem doma.

Vzpomínám si, že mě tyto jeho požadavky popudily, protože mi původně sám volal a žádal o zaměstnání v CFC, a pozice, na niž jsem ho pošetile dosadila, daleko převyšuje všechny, které kdy zastával. V Chicagu neměl žádné významné postavení, byl jedním ze šesti soudních lékařů a nečekalo ho žádné povýšení, jak se mi svěřil jeho šéf, když jsem s ním mluvila o tom, že si Fieldinga odtud vezmu k sobě. Jeho šéf také řekl, že to bude pro Fieldinga obrovská profesní příležitost a osobní výhoda, když bude mít nablízku svou rodinu, a já byla tehdy silně dojatá, že mě Fielding považuje za rodinu. Potěšilo mě, že mě postrádal a chtěl se vrátit do Massachusetts a pracovat pro mě jako za starých časů.

A vrcholem ironie, která mě měla rozzuřit a na niž jsem měla Fieldinga rozhodně upozornit, místo abych mu zas vyhověla, byla ta jeho poznámka o flexibilitě. Jako bych chodila do práce, jak se mi zlíbí, jako bych si brala dovolenou, jezdila si na turnaje a zmizela každý měsíc na několik víkendů kvůli nějakému umění nebo vášni, kterou pěstuji vedle své profese, vedle toho, co dělám každý zatracený den. Mou vášní je to, co prožívám každý ten zatracený den, mrtví, jimiž se zabývám každý den, lidé, kteří tu po jejich smrti zůstali, a to, jak se s tím vyrovnávají a jdou dál a já jim při tom pomáhám. Slyším se a uvědomím si, že to říkám nahlas, a ucítím, že mi Benton položil ruce na ramena a stojí za mnou, zatímco si utírám slzy z očí. Opře si bradu o mé temeno a obejme mě.

„Co jsem to udělala?“ řeknu mu.

„Tolerovala jsi mu toho hodně, až příliš, ale ty jsi nedělala nic špatného. Ať bral cokoli, užíval to a pravděpodobně s tím obchodoval… Dobře. Před chvílí jsi to krátce poznala na vlastní kůži, tak si to umíš představit.“ Myslí tím, že Fielding užíval bůhvíjaké drogy, kterými napouštěl své náplasti proti bolesti, a možná také drogy prodával.

„Našli jste ho?“ zeptám se.

„Ano.“

„Je ve vazbě? Je zatčený? Nebo ho právě vyslýcháte?“

„Máme ho, Kay.“

„Myslím, že to je dobře.“ Nevím, na co ještě bych se zeptala kromě toho, jak se Fieldingovi vede, na což Benton neodpoví.

Ráda bych věděla, jestli mu museli dát svěrací kazajku nebo ho umístit do vypolštářovaného pokoje, protože si Fieldinga nedovedu představit zavřeného. Nedovedu si ho představit ve vězení. Nevydrží to. Utluče se k smrti o mříže jako panikařící můra, pokud ho dřív někdo nezabije. Také mi bleskne hlavou, že je možná mrtvý. Cítím to. Ta předtucha se šíří otupěle, ztěžka, jako bych měla nervový blok.

„Musíme jít. Vysvětlím ti to, jak nejlíp budu moci, všechno, co zatím víme. Je to složité; je toho hodně,“ slyším Bentona.

Odstoupí ode mě, už se mě nedotýká a já si připadám, jako by mě tu nic nedrželo a mohla bych odlétnout oknem, a zároveň cítím tíhu. Mám pocit, že jsem se proměnila v kov nebo kámen, v něco, co už není živé nebo lidské.

„Nemohl jsem ti to oznámit dřív, když to vyšlo najevo, ale ne že by už bylo všechno vyřešené,“ pokračuje Benton. „Mrzí mě, když před tebou musím něco tajit, Kay.“

„Proč by Fielding, proč by někdo…“ začnu dávat otázky, které nikdy nemohou být uspokojivě zodpovězeny, stejné otázky, jaké kladu vždycky. Proč jsou lidé krutí? Proč zabíjejí? Proč mají potěšení z toho, že ničí druhé?

„Protože mohl,“ odpoví Benton tak jako vždy.

„Ale proč by to dělal?“ Fielding takový není. Nikdy nebyl ďábelský. Nedospělý, sobecký a dysfunkční, to ano. Ale ne zlý. Nezabil by šestiletého chlapce pro zábavu a pak by se nevyžíval v tom, že ten zločin svede na teenagera s Aspergerovým syndromem. Fielding není vybavený na to, aby naplánoval takovou chladnokrevnou hru.

„Peníze. Moc. Jeho závislosti. Pomsta za křivdy, které mají počátek až v jeho dětství. A zhoršování psychického stavu. Nakonec by se zničil, protože když zabíjel druhé, ve skutečnosti zabíjel sám sebe.“ Bentonovi je už všechno jasné. Všem je to jasné, kromě mě.

„Já nevím,“ zamumlám a přitom si přikazuji, abych byla silná. Tohle musím zvládnout. Nepomůžu Fieldingovi, nepomůžu nikomu, když nebudu silná.

„Nijak zvlášť dobře věci neskrýval,“ dodá Benton, když odstoupím od okna. „Jakmile jsme zjistili, kde hledat, bylo to čím dál očividnější.“

Někdo, kdo manipuluje s lidmi, kdo všechno zosnoval. Proto to není dobře ukryté. Proto to je očividné. Má to být očividné, máme si myslet, že některé věci jsou pravda, když možná nejsou. Neuvěřím, že osobou za tím vším je Fielding, dokud se o tom sama nepřesvědčím. Buď silná. Musíš to zvládnout. Nenaříkej kvůli němu nebo kvůli komukoli. Nesmíš.

„Co mám s sebou přinést?“ Vezmu si ze židle taktickou vojenskou bundu z Doveru, která moc nehřeje.

„Máme tam všechno,“ odpoví Benton. „Jen svoje doklady pro případ, že je někdo bude chtít vidět.“

Samozřejmě že tam mají všechno. Všechno a všichni jsou tam kromě mě. Vezmu si z věšáku na dveřích tašku na rameno.

„Kdys to zjistil?“ zeptám se. „Kdy jsi toho zjistil dost, abys dostal příkaz ho sebrat? Nebo jak k tomu došlo?“

„Když jsi zjistila, že ten muž z Norton’s Woods byl zavražděn, přinejmenším to změnilo situaci. Fielding byl tak spojen s další vraždou.“

„Nechápu jak,“ namítnu, když spolu vyjdeme ven, a ani neoznámím Bryceovi, že odcházím. Teď nechci nikoho vidět. Nemám náladu se bavit, být srdečná či dokonce zdvořilá.

„Protože z laboratoře střelných zbraní se ztratil ten glock. Je mi známo, že ti o tom nikdo neřekl, ale ví o tom velmi málo lidí,“ odpoví Benton.

Vzpomenu si na Lucyinu poznámku, že viděla Morrowa vzadu na parkovišti kolem půl jedenácté včera dopoledne, asi půl hodiny poté, co mu ta pistole byla proti potvrzení předána v laboratoři, a podle Lucy se ji neobtěžoval zkoumat. Jestli o ztraceném glocku věděla, nechala si tu veledůležitou informaci pro sebe. Zeptám se Bentona, jestli to zatajila úmyslně, mně jako své nadřízené, své šéfové.

„Protože tady pracuje,“ dodám, zatímco čekáme, až výtah přijede do našeho patra. Trčí v přízemí, jako by tam někdo přidržoval dveře otevřené, což zaměstnanci někdy dělají, když nakládají nebo vykládají hodně věcí. „Pracuje pro mě a nemůže přede mnou jen tak zadržovat informace. Nesmí mi lhát.“

„Tehdy o tom nevěděla. Marino a já jsme to věděli, ale neřekli jsme jí to.“

„A věděli jste o Jackovi, o Johnnym a Markovi. O taekwondu.“ Jsem si jistá, že Benton to věděl. Marino pravděpodobně také.

„Sledovali jsme Jacka, prošetřovali jsme to. Ano. Od doby, co byl Mark minulý týden zavražděn a já zjistil, že Jack učil jeho i Johnnyho.“

Myslím na fotografie chybějící ve Fieldingově kanceláři, na malé dírky ve zdi po odstraněných háčcích.

„Začalo dávat smysl, že si Jack sám bral některé případy. Například případ Marka Bishopa, i když obvykle pitvy dětí nesnáší,“ pokračuje Benton a přitom se rozhlíží, aby se ujistil, že není nablízku nikdo, kdo by nás slyšel. „Dokonalá příležitost, jak zakrýt své zločiny.“

Nebo zločiny někoho jiného, pomyslím si. Fielding by byl přesně ten typ, který by kryl někoho jiného. Zoufale chce být mocný, hrdina, a pak si připomenu, že ho musím přestat hájit. Dokud nebudeš mít důkaz. Ať bude pravda jakákoli, přijmu ji, a potom mě napadne, že ty fotografie chybějící ve Fieldingově kanceláři mohly zachycovat nějakou skupinu. To mi něco připomíná. Téměř si je dovedu představit. Možná z kurzů taekwonda. Fotografie s Johnnym a Markem.

Ráda bych věděla, jestli ty fotografie odstranil Benton nebo Marino, ale nezeptám se na to. Benton mezitím dál vysvětluje, že si Fielding dal spoustu práce, aby všechny manipulací přesvědčil, že Marka Bishopa zabil Johnny Donahue. Fielding použil bezmocného, zranitelného nedospělého chlapce jako obětního beránka a pak dál vystupňoval svou manipulaci, když zlikvidoval muže v Norton’s Woods. To je výraz, který používá Benton. Zlikvidovat. Fielding ho zlikvidoval a pak se dozvěděl o glocku nalezeném u těla a uvědomil si, že udělal vážnou taktickou chybu. Všechno se hroutilo. Ztrácel půdu pod nohama, došlo u něj k dekompenzaci jako u Teda Bundyho těsně před dopadením, vysvětluje dál Benton.

„Jackovou fatální chybou bylo, že se včera dopoledne zastavil v laboratoři střelných zbraní a ptal se Morrowa na ten glock,“ pokračuje Benton. „A o něco později zmizel glock i Jack, což bylo z jeho strany impulzivní a bezmyšlenkovité, zkrátka strašně hloupé. Lepší by bylo, kdyby tu zbraň nechal vystopovat až k sobě a pak prohlásil, že ji před časem ztratil nebo mu ji ukradli. Cokoli by bylo lepší než to, co udělal. To dokazuje, že úplně ztratil sebekontrolu, když tu pitomou zbraň vzal z laboratoře.“

„Říkáš, že pistole, kterou měl ten muž z Norton’s Woods, je Jackova?“

„Ano.“

„Je určitě Jackova?“ opakuju otázku. Výtah je teď v pohybu, dělá spoustu zastávek cestou nahoru a já si uvědomím, že je doba oběda. Zaměstnanci míří do jídelny nebo vycházejí z budovy.

„Ano. Ten mrtvý měl zbraň, která mohla být vystopovaná k Fieldingovi, jakmile byla na odstraněné výrobní číslo použita kyselina,“ odpoví Benton a mně je jasné, že ví, kdo ten mrtvý muž je.

„To se udělalo. Ale ne tady.“ Nechci ani pomyslet na něco dalšího, co se dělalo v mé budově, aniž bych o tom věděla.

„Před několika hodinami. Na místě činu. Postarali jsme se o identifikaci hned na místě.“

„Tedy FBI,“ upřesním.

„Bylo důležité, abychom hned věděli, ke komu ta zbraň vede. Abychom potvrdili svá podezření. Pak zbraň přišla sem do CFC a je bezpečně zamčená v laboratoři střelných zbraní. K dalšímu zkoumání,“ řekne Benton.

„Jestli ho opravdu zavraždil Jack, měl si uvědomit ten problém s glockem, už když byl poprvé informován o tom případu v neděli odpoledne,“ namítnu. „Přesto čekal až do pondělního rána, než si začal dělat starosti s pistolí, o které věděl, že může být vysledována k němu?“

„Aby se vyhnul podezření. Kdyby se na ten glock začal příliš vyptávat cambridgeské policie dřív, než bylo tělo převezeno do CFC, nebo kdyby chtěl, aby mu tu zbraň okamžitě přinesli, ačkoli byly laboratoře zavřené, vypadalo by to divně. Hned by vzniklo podezření. Fielding se na to vyspal a do pondělí do rána byl pravděpodobně bez sebe rozčilením a plánoval, co udělá, až pistoli přivezou. Chtěl ji sebrat a utéct. Nezapomeň, že neuvažoval zrovna logicky. Je důležité mít na paměti, že užíval tu svou látku a měl narušené rozpoznávací funkce.“

Přemýšlím o časovém sledu. Rekonstruuji Fieldingovy kroky včera ráno na základě informací ze zásuvky jeho stolu a protlačeného písma v telefonním diáři. Zdá se, že krátce po sedmé ráno mluvil s Julií Gabrielovou, než mi telefonovala do Doveru, a asi o půl hodiny později vstoupil do chladicí komory a pár minut nato řekl Anne a Olliemu, že tělo z Norton’s Woods je nevysvětlitelně zakrvácené. Zdá se logičtější předpokládat, že právě tehdy Fielding poznal toho mrtvého muže a uvědomil si, že glock, o němž věděl od policie, může vést k němu. Jestli Fielding zjistil, kdo je ten muž, až v pondělí ráno, pak ho nezabil. To také řeknu Bentonovi, který mi odpoví, že Fielding měl motiv, o kterém patrně nemohu vědět.

Nevlastním otcem toho mrtvého muže je Liam Saltz, jak mě Benton informuje. Potvrdilo se to před chvílí, kdy agent FBI zašel do hotelu Charles, mluvil s doktorem Saltzem a ukázal mu identifikační fotografii muže z Norton’s Wood pořízenou Marinem. Je to Eli Goldman, dvaadvacetiletý postgraduální student na MIT a zaměstnanec Otwahl Technologies, který pracoval na speciálních mikromechanických projektech. Videonahrávky z Eliho sluchátek byly vystopované ke stránce webové kamery na serveru Otwahlu, jak mi říká Benton, ale už neupřesní, kdo to vystopoval, zda to byla Lucy.

„Ta sluchátka si sestavil sám?“ zeptám se, když se výtah konečně vyšplhá k nám a otevřou se dveře.

„Zdá se to pravděpodobné. Hrozně rád něco montoval.“

„A MORT? Odkud ho měl? A k čemu? Taky ho smontoval?“ Vím, že to zní cynicky.

Poznám, kdy lidé už mají svůj konečný úsudek, ale já ještě nejsem připravena ho udělat. O ničem by se sakra nemělo rozhodovat tak rychle.

„Je to kopie, model, který vyrobil jako chlapec,“ vysvětluje Benton. „Podle fotografií skutečného robota, které pořídil jeho nevlastní otec, když proti tomu lobboval před nějakými osmi nebo devíti lety, v době, kdy jste ty a doktor Saltz svědčili před senátním podvýborem. Eli zřejmě vyráběl modely robotů a vynalézal různé věci prakticky od doby, co nosil plenky.“

Zatímco pomalu klesáme od patra k patru, zeptám se Bentona, proč Otwahl zaměstnal nevlastního syna takového kritika jako Liam Saltz, a chci vědět, co vlastně Otwahl znamená, protože paní Donahueová říkala, že to jméno něco znamená. „O. T. Wahl,“ odpoví Benton. „Slovní hříčka, protože příjmení zakladatele té společnosti je Wahl. On the Wall, jako ve rčení moucha na zdi. A Eliho příjmení není Saltz,“ dodá Benton, jako bych ho neslyšela, když říkal, že se jmenuje Goldman. Eli Goldman. Ale Otwahl by si ho důkladně prověřil, jak připomenu. Určitě by věděli, kdo je jeho nevlastní otec, přestože se jmenuje jinak.

„MORT, to bylo už dávno,“ podotkne Benton, když se otevřou dveře výtahu v přízemí. „A pochybuji, že by Otwahl tušil, že Eli a jeho nevlastní táta si jsou filozoficky blízcí.“

„Jak dlouho tam Eli pracoval?“

„Tři roky.“

„Možná před třemi roky Otwahl nedělal nic takového, co by Eliho nebo jeho nevlastního otce znepokojovalo,“ uvažuju, zatímco kráčíme po šedých dlaždicích a Phil z ochranky nás sleduje za svou skleněnou přepážkou. Nezamávám mu. Nejsem přátelsky naladěná.

„Tedy, Eli byl znepokojený už několik měsíců,“ pokračuje Benton. „Chtěl svému nevlastnímu otci předvést technologii, se kterou by vůbec nesouhlasil, mouchu, která mohla být tou mouchou na zdi a špehovat nebo odhalovat výbušniny, dopravovat je, doručovat drogy, jedy či bůhvíco.“

Nanovýbušniny nebo nebezpečné drogy dopravované něčím tak malým jako moucha, pomyslím si, zatímco míjíme zaměstnance, které jsem neviděla několik měsíců. Nezastavím se, abych si popovídala. Nezamávám, nepozdravím, dokonce na ně ani nepohlédnu.

„Chystá se dát svému otci takové důležité informace a najednou příhodně zemře,“ konstatuji.

„Přesně. To je motiv, o kterém jsem se zmínil,“ přisvědčí Benton. „Drogy,“ opakuje a pak mě dál informuje, o detailech, které se FBI dozvěděla od Liama Saltze jen před pár hodinami.

Znovu cítím smutek a zlost, když si představím to, co Benton vypráví o mladém muži zbožňujícím svého slavného nevlastního otce natolik, že si před každým setkáním vždy přeřídil hodinky, aby ukazovaly časové pásmo doktora Saltze. Ten zvláštní zvyk má kořeny v Eliho strastiplné minulosti rozpadlých domovů a otcovských postav pohřešovaných v boji a vroucně milovaných na dálku. Připomenu si, co jsem viděla na videonahrávkách, jak Eli a Sock jdou do Norton’s Woods, a pak si představím, jak doktor Saltz vyjde z budovy skoro ve tmě po svatbě, na niž Eli nebyl pozván. Představuju si, jak se laureát Nobelovy ceny rozhlíží a diví se, kde je jeho nevlastní syn, aniž tuší tu strašnou pravdu. Mrtvý. Zavřený na zip ve vaku a neidentifikovaný. Mladý muž, ještě téměř chlapec. Někdo, s kým jsme se Lucy a já možná střetly na výstavě v Londýně v létě 2001.

„Kdo ho zabil a proč?“ zeptám se, když procházíme prázdným nákladovým prostorem. Skříňový nákladní automobil CFC někam odjel. „Nechápu, jak to, co jsi teď řekl, vysvětluje, že Eliho zavraždil Jack.“

„Všechno ukazuje stejným směrem. Je mi líto. Ale je to tak.“

„Jen nechápu proč a nač.“ Otevřu dveře vedoucí ven, kde je příliš krásně a slunečno, aby byla taková zima.

„Vím, že to je těžké,“ řekne Benton.

„Datové rukavice?“ připomenu, když opatrně našlapujeme po uhlazeném a kluzkém sněhu. „Mikromechanická moucha? Kdo by ho bodl plynovým injekčním nožem a proč?“

„Drogy,“ vrátí se Benton k tématu. „Eli měl smůlu, že se nějak zapletl s Jackem. Anabolika, velmi nebezpečné drogy. Pravděpodobně je užíval a prodával a Eli byl dodavatel, nebo někdo z Otwahlu. To nevíme. Ale to, že byl Eli zabit, když byl venku s robotickou mouchou a měl se setkat s nevlastním otcem, to nebyla náhoda. Myslím tím, že to je ten motiv.“

„Proč by Jacka zajímala robotická moucha nebo nějaká schůzka?“ zeptám se. Jdeme velmi pomalu, krok co krok, nohy pode mnou ujíždějí. „Zatracené kluziště,“ postěžuji si, protože sníh na parkovišti není odhrabaný a je potřeba ho posypat pískem. Nikdo se nestaral o tohle místo tak, jak by měl.

„Promiň, stojíme až tam.“ Pomalu se ubíráme k zadnímu plotu. „Ale jinde nebylo místo. To spojení s drogami,“ pokračuje pak Benton. „Žádné pouliční drogy. Tady jde o Otwahl. O obrovské částky peněz. O válku, o potenciální násilí v mezinárodním a nepředstavitelném měřítku.“

„Takže pokud to, co říkáš, je pravda, zřejmě by to naznačovalo, že Jack špehoval Eliho. Namontoval do sluchátek skryté nahrávací zařízení a sledoval ho do Norton’s Woods. To by dávalo smysl, kdyby ta vražda měla Elimu zabránit, aby nevlastnímu otci ukázal tu robotickou mouchu nebo mu ji dal. Jak jinak by Jack věděl, co se Eli chystá udělat? Musel ho sledovat, nebo někdo ho musel sledovat.“

„Pochybuju, že má Jack s těmi sluchátky něco společného.“

„Přesně to si myslím. Jack by se o takovou technologii nezajímal ani by toho nebyl schopen, a nezajímalo by ho místo jako Otwahl. Vím, že nemluvíš o Jackovi. Ten se až příliš nechává ovládat svými pudy, je příliš netrpělivý, příliš prostoduchý, aby udělal to, cos právě popsal.“ Málem řeknu příliš primitivní, protože to vždy bylo součástí Jackova kouzla. Jeho živočišnost, požitkářství, jeho přímý způsob řešení věcí. „Ta sluchátka mě vedou k domněnce, že je do toho možná zapletený někdo jiný.“

„Chápu, jak se cítíš. Dovedu si představit, proč tomu chceš věřit.“

„A doktor Saltz věděl, že jeho milující nevlastní syn kšeftuje s drogami a má ilegální zbraň?“ zeptám se. „Nezmínil se náhodou o sluchátkách nebo o jiných lidech, se kterými Eli mohl být zapletený?“

„O sluchátkách nevěděl nic a o Eliho osobním životě velmi málo. Jen to, že Eli měl strach o svou bezpečnost. Jak jsem řekl, bál se už několik měsíců. Vím, že tě to bolí, Kay.“

„Čeho se bál konkrétně?“ chci vědět. Jdeme velmi pomalu a jednou se tu určitě někdo zraní. Uklouzne, zláme si kosti a zažaluje CFC. To bude další problém.

„Eli se podílel na nebezpečných projektech a byl obklopený špatnými lidmi. Tak to doktor Saltz popsal,“ dopoví Benton. „Je potřeba toho ještě hodně vysvětlit a nebude to možná to, co si představuješ.“

„Věděl, že jeho nevlastní syn má ilegální zbraň?“ opakuju svou otázku.

„Nevěděl. Předpokládám, že by se Eli o tom nezmínil.“

„Zdá se, že každý toho spoustu předpokládá.“ Zastavím se a podívám se na Bentona. V jasném a chladném vzduchu nám jde od úst pára a jsme teď na parkovišti u plotu, na místě, kterému říkám zapadákov.

„Eli jistě věděl, co si doktor Saltz myslí o zbraních,“ pokračuje Benton. „Jack mu glock pravděpodobně prodal nebo dal.“

„Nebo někdo jiný,“ trvám na svém. „Tak jako mu někdo musel dát pečetní prsten se znakem Donahueových. Nemyslím, že Eli taky chodil na taekwondo.“ Rozhlédnu se po SUV, která nepatří CFC, ale nedívám se na agenty uvnitř. Nedívám se na nikoho a stíním si oči před sluncem.

„Ne,“ potvrdí Benton. „Ani ten fotbalista, Wally Jamison, ale ten využíval tělocvičnu, kde se kurzy taekwonda konaly, používal Jackovu tělocvičnu. Možná Eli chodil do té tělocvičny taky.“

„Eli nevypadá, že by chodil do tělocvičny. Na těle nemá skoro žádné svaly,“ poznamenám. Benton namíří klíč s dálkovým ovládáním na černý Ford Explorer, který není jeho, a dveře se s cvaknutím odemknou. „A jestli ho zabil Jack, proč?“ zeptám se znovu, protože mi to nedává smysl, ale možná to je únavou. Žádný spánek a příliš velké trauma, proto jsem tak unavená, že nechápu ani tu nejjednodušší věc.

„Nebo to možná souvisí s Otwahlem a Johnnym Donahuem a dalšími ilegálními aktivitami, do nichž byl Jack zapletený, jak brzy zjistíš. Co dělal v CFC, jak si vydělával peníze, když jsi byla pryč.“ Benton hovoří a přitom mi otevírá dveře a jeho hlas zní celou dobu tvrdě. „Nevíme všechno, ale dost, a ty ses správně ptala, co dělal Mark Bishop na zahradě, když byl zabit. Na co si hrál. Téměř jsem tomu nemohl uvěřit, když ses na to zeptala, a nemohl jsem ti to tehdy říct. Mark navštěvoval jednu z Jackových tříd, jak naznačila paní Donahueová, pro tří až šestileté děti. Začal tam chodit v prosinci a právě trénoval taekwondo na zahradě, když se někdo, a myslím, že víme kdo, objevil. A zase jsi asi měla pravdu v tom, jak se to stalo.“

Benton obejde vůz, aby si sedl za volant, a já hledám v kabelce sluneční brýle, netrpělivá a rozzlobená, když se rtěnka, tužky a tuba krému na ruce vysypou na umělohmotný kobereček. Někde jsem ty brýle musela nechat. Možná v kanceláři v Doveru, ale už si ani skoro nepamatuji, že jsem tam kdy byla. Vypadá to jako celá věčnost a právě teď jsem znechucená tak, že se to nedá popsat, a nijak mě netěší, když slyším, že jsem měla v něčem pravdu. Je mi jedno, kdo má pravdu, hlavně aby ji někdo měl, ale to si nemyslím. Prostě tomu nevěřím.

„Někdo, komu Mark neměl důvod nedůvěřovat, například jeho instruktor, který ho vlákal do fantazie, do hry, a zavraždil ho,“ pokračuje Benton, když nastartuje SUV. „A pak vymyslel způsob, jak to hodit na Johnnyho.“

„Tu druhou část jsem neřekla.“ Naházím rozsypané věci zpátky do kabelky, zachytím bezpečnostní pás a připoutám se, pak se rozhodnu sundat si bundu a pás zase rozepnu.

„Jakou část?“ Benton zadá do GPS nějakou adresu.

„Nikdy jsem neřekla, že Jack vymyslel způsob, jak přimět Johnnyho, aby věřil, že Marku Bishopovi zatloukl do hlavy hřebíky,“ odpovím. SUV je vyhřáté po cestě, jak jel Benton sem, a slunce horce pálí přes sklo.

Svléknu si vojenskou bundu a odhodím ji dozadu, kde je velká silná krabice s nálepkou FedExu. Nevidím, pro koho zásilka je, a ani mě to nezajímá, patrně pro nějakého agenta, kterého zná Benton, možná toho Douglase, a navíc předpokládám, že se to beztak brzy dozvím. Znovu si zapnu bezpečnostní pás, tak pevně, že mi skoro dojde dech a buší mi srdce.

„Nemyslel jsem tím, že tahle část pochází od tebe. Je tu spousta otázek. Potřebujeme, abys nám pomohla zodpovědět všechno, co bude možné,“ řekne Benton.

Začneme couvat, vyjedeme z mého parkoviště, pak čekáme, až se otevře brána. Mám pocit, že se se mnou manipuluje. Připadám si jen trpěná. Nevím, jestli jsem se někdy při vyšetřování cítila tak nepotřebná, jako bych byla překážka a přítěž pro lidi, kteří musejí být politicky korektní kvůli mému postavení, ale neberou mě vážně a jsem pro ně nevítaná.

„Myslel jsem si, že jsem viděl už všechno. Varuji tě, je to zlé, Kay.“ Bentonův hlas nemá v sobě žádnou energii, když to říká. Zní dutě, jako něco vykotlaného.

19

Šedý hrázděný dům se starými kamennými základy a přístavkem se sklepem na skladování zeleniny vzadu na pozemku postavil před staletími jeden námořní kapitán. Budova je omšelá a poškozená drsným počasím, přímo vystavená větrům vanoucím od moře, a stojí osamoceně na konci úzké zledovatělé ulice, kterou záchranáři z města posypali hrubým pískem. Tam, kam spadly zlámané větve, je led na zmrzlé zemi roztříštěný a třpytí se jako rozbité sklo v plném slunci, které nevydává žádné teplo, jen oslepující záři.

Písek skřípá pod koly SUV, a zatímco Benton jede velmi pomalu a hledá místo k zaparkování, dívám se na jas písčité cesty, na vzdouvající se sytě modré moře a světleji modrou bezoblačnou oblohu. Už necítím potřebu spát a ani bych neusnula, kdybych to zkusila. Naposled jsem vstávala ve tři čtvrtě na pět včera ráno v Delaware a jsem od té doby vzhůru asi třicet hodin, což není pro mě nic neobvyklého, není to ani nic pozoruhodného, kdybych si dala tu práci a spočítala, jak často se to stává v profesi, kde lidé nemají ani obyčejnou slušnost, aby se zabíjeli nebo umírali během pracovní doby. Ale tohle je jiný druh nespavosti, cizí a neznámá, navíc s rozrušením hraničícím s hysterií z toho, že mi bylo řečeno, nebo aspoň naznačeno, že jsem žila většinu života s něčím tak ďábelským a že jsem příčinou, proč se to ďábelským stalo.

Nikdo nic takového netvrdil přesně těmito slovy, ale vím, že to je pravda. Benton je diplomatický, ale vím své. Neřekl, že je moje vina, že lidé jsou surově zabíjeni a bezpočtu dalších bylo zneuctěno a pošpiněno, nemluvě o těch, které zničily drogy, lidé, jejichž jména se možná nikdy nedozvíme, morčata nebo „laboratorní krysy“, jak to vyjádřil Benton. To vše kvůli zhoubnému vědeckému projektu, který experimentuje s velmi silnou formou anabolického steroidu nebo testosteronu s přídavkem nějakého halucinogenu, jenž má zvětšovat sílu a svalovou hmotu a umocňovat agresivitu a odvahu. Má vytvářet vraždící stroje, měnit lidské bytosti v monstra bez frontální mozkové kůry, bez představ o důsledcích, v lidské roboty, kteří brutálně vraždí a necítí lítost, necítí prakticky nic, ani bolest. Benton mi vylíčil, co Liam Saltz řekl FBI dnes ráno, a ten ubohý muž z toho byl nešťastný a zděšený.

Doktor Saltz má podezření, že se Eli zapletl s nebezpečnou a neschválenou technologií v Otwahlu, octl se uprostřed výzkumu agentury DARPA, který se dostal na scestí, zvrhl se v něco strašného. Eli hodlal varovat svého humanitárně založeného nevlastního otce, nositele Nobelovy ceny, a chtěl poskytnout důkaz a poprosit ho, aby to zastavil. Eliho ale zastavil Fielding, protože Fielding tyto nebezpečné drogy užíval, možná je pomáhal distribuovat, ale hlavně byl tento můj zástupce, se svou celoživotní touhou po síle a fyzické kráse a se svými chronickými bolestmi a potížemi, těžce závislý. To je teorie na pozadí Fieldingových odporných zločinů, ale já nevěřím, že je to tak jednoduché nebo dokonce že to je pravda. Naopak věřím dalším poznámkám, které Benton dál uvádí. Byla jsem na Fieldinga příliš hodná. Vždycky jsem na něj byla hodná. Nikdy jsem neviděla, jaký skutečně je, ani jsem si nepřipouštěla, že mů že napáchat skutečnou škodu, a tudíž jsem mu to umožnila.

V místech, kde oceán ohřívá vzduch, se sníh změnil v mrznoucí déšť a stále nejde elektřina kvůli spadlým drátům tady v oblasti Salem Neck zvané Winter Island, kde Jack Fielding vlastní historickou investiční nemovitost, o níž jsem neměla tušení. Abyste se k ní dostali, musíte minout Plummerův domov pro chlapce, půvabné tmavozelené sídlo rozkládající se na krásném trávníku nad mořem, s výhledem do dálky na letovisko bohatých, Marblehead. Proti své vůli musím myslet na to, jak věci začínají a končí, jak lidé mají sklon běžet na místě, šlapat vodu, nevymanit se z bodu, kde a jak to všechno pro ně začalo.

Fieldingovi skončil život tam, kde pro něj tak překotně začal, v malebném prostředí pro problémové chlapce, kteří už nemohou žít se svými rodinami. Ráda bych věděla, jestli si záměrně vybral místo, ležící co by kamenem dohodil od dětského domova, zda to hrálo úlohu v jeho podvědomí, když se rozhodl pro nemovitost, kde, jak se dozvídám, chtěl pobývat na penzi nebo ji možná v budoucnu se ziskem prodat, až se trh s nemovitostmi zlepší a až by dokončil tolik potřebné opravy. Práce na domě a hospodářských staveních dělal sám a mizerně a já za okamžik uvidím tento projev jeho dezorganizovaného, chaotického myšlení, ruční práci někoho zcela bez sebekontroly, jak mě informuje Benton. Uvidím, jak můj zplnomocněný chráněnec žil a skončil.

„Posloucháš mě ještě? Vím, že jsi unavená,“ řekne Benton a dotkne se mé paže.

„Je mi dobře.“ Uvědomím si, že na mě mluvil, ale já ho nevnímala.

„Nevypadáš dobře. Pořád pláčeš.“

„Nepláču. To je od slunce. Nemůžu uvěřit, že jsem někde nechala sluneční brýle.“

„Říkal jsem, že si můžeš vzít moje.“ Otočí se ve svých tmavých brýlích ke mně, zatímco dál s autem popojíždí po vrzajícím písku na cestě zalité oslnivým sluncem.

„Ne, díky.“

„Pověz mi, co se s tebou děje, protože pak dlouho nebudeme mít možnost si promluvit,“ vybídne mě Benton. „Ty se na mě zlobíš.“

„Jen děláš svou práci, ať je jakákoli.“

„Zlobíš se na mě, protože se zlobíš na Jacka, ale máš strach se na něho zlobit.“

„Nemám strach z toho, co vůči němu cítím. Víc se bojím všech ostatních,“ odpovím.

„Co to přesně znamená?“

„Je to jen pocit, ale ty se mnou nesouhlasíš, tak bychom toho měli nechat,“ řeknu mu a přitom se dívám oknem na studený modrý oceán a na daleký horizont, kde rozeznám domy na pobřeží.

„Možná bys mohla být trochu konkrétnější. Jaký pocit? Máš nějaký nový nápad?“

„Ne. A není to nic, co by někdo chtěl slyšet,“ odpovím mu a dál se dívám do jasného odpoledne, zatímco popojíždíme a hledáme místo k zaparkování.

Vlastně Bentonovi s hledáním místa moc nepomáhám. Většinou jen sedím a zírám z okna, moje myšlenky se ubírají, kam chtějí, jako zvířátko pobíhající okolo a hledající bezpečný úkryt. Benton si nejspíš myslí, že jsem úplně k ničemu. Podněcoval a podporoval mou neužitečnost, když čekal takhle dlouho, aby mě seznámil s tím, co se děje už několik hodin. Přicházím in medias res, jako by to byl muzikál nebo opera a pro mě byla maličkost objevit se uprostřed nebo ke konci, podle toho, ve kterém dějství jsme.

„Prokrista, to je neuvěřitelné. Člověk by myslel, že nám tu nějaké místo nechají. Měl jsem říct Marinovi, aby sem dal kužely, vyhradil nám tu něco.“ Benton si vybije zlost nad zaparkovanými auty a úzkou ulicí, pak se otočí ke mně: „Chci to slyšet, ať je to cokoli. Nový nápad, nebo ne. Hned, dokud máme minutku pro sebe.“

Nemá smysl říkat mu zbytek, znovu mu vykládat, co cítím, tedy vypočítavou, krutou logiku za tím, co se stalo Wallymu Jamisonovi, Marku Bishopovi a Elimu Goldmanovi, kromě toho, co se stalo Fieldingovi. Za tím vším je precizně připravený plán, i když třeba nevyšel podle představ. Ne že bych ten plán znala v celém rozsahu, možná neznám ani většinu, ale to, co tuším, je hmatatelné a nepopiratelné a nedám si to vymluvit. Věř svým instinktům. Nevěř ničemu jinému. Tady jde o moc. O moc kontrolovat lidi, způsobovat, aby se cítili dobře, nebo se báli, anebo nesnesitelně trpěli. Moc nad životem a smrtí. Nehodlám opakovat to, co určitě zní iracionálně. Nehodlám znovu vykládat Bentonovi, že tu cítím neukojitelnou touhu po moci, cítím přítomnost nějaké vražedné bytosti, která nás sleduje z temného úkrytu a číhá. Něco skončilo, ale ne všechno, nicméně o tom s Bentonem nehodlám mluvit.

„Strčím auto támhle a kašlu na to.“ Nemluví ve skutečnosti ke mně, ale sám k sobě, a pomaličku zajíždí co nejblíž ke kamenné zdi, abychom nevyčnívali do poloviny kluzké, pískem posypané ulice. „Doufejme, že do mě nenabourá nějaký blbec. Jestli ano, čeká ho nemilé překvapení.“

Tím Benton zřejmě míní, že není žádná legrace zjistit, že dveře, které jste právě promáčkli, nárazník, který jste poškrábali, nebo bok, který jste odřeli, je majetkem FBI. Tohle SUV je typický vládní vůz, černý s tónovanými skly, látkovými sedadly a výstražnými majáky skrytými v mřížce vozidla a na podlaze vzadu jsou dva šálky na kávu spořádaně uložené v lepenkové přepravce spolu se zmačkaným sáčkem na jídlo. Válečný vůz zaneprázdněného agenta, který je pořádkumilovný, ale ne vždy na vhodném místě, kde by mohl vyhodit odpadky. Nevěděla jsem, že Douglas může být i ženské jméno, dokud se Benton před chvílí nezmínil o zvláštní agentce, které je přiděleno tohle auto. Vysvětlil mi, že to ona zjišťovala poznávací značku bentley, který na nás čekal včera večer v Hanscomu, čtyřdvéřový černý Flying Spur z roku 2003. Ten bentley je přidělen osobně generálnímu řediteli bostonské
specializované servisní společnosti pro „diskrétní ohleduplné řidiče“, kteří mohou dostat k dispozici jakékoli požadované vozidlo, což vysvětluje, proč bentley neměl poznávací značku autopůjčovny.

Vůz si rezervoval někdo online a použil při tom emailovou adresu patřící Johnnymu Donahueovi, pacientovi v McLeanově nemocnici, který nemá přístup k internetu. Email byl poslán včera z IP adresy, kterou je internetová kavárna u Salemské státní univerzity, což je odtud velmi blízko. Použitá kreditní karta patří Erice Donahueové a ta, pokud je známo, nedělá nic přes internet a počítače by se ani nedotkla. Netřeba dodávat, že FBI a policie nevěří, že Erica Donahueová nebo její syn si rezervovali bentley nebo toho šoféra.

FBI a policie si myslí, že to byl Fielding, že pravděpodobně získal přístup k informacím o kreditní kartě paní Donahueové podle plateb, které posílala klubu taekwonda za lekce svého syna, dokud mu Fielding nenařídil, aby už nechodil, poté co se Johnny pokusil kopnout svého instruktora, mého zástupce a velmistra s černým pásem sedmého stupně. Není zatím jasné, jak Fielding mohl získat přístup k Johnnyho emailovému účtu, pokud nezmanipuloval tohoto zranitelného a důvěřivého mladíka, aby mu nějak prozradil heslo, anebo se ho dozvěděl jinak.

Šofér, který není podezřelý z ničeho kromě toho, že se neobtěžoval si zjistit, kdo je dr. Scarpetta, než mu něco doručil, dostal tuto zakázku od dispečera, a podle tohoto dispečera se nikdo, kdo pracuje v této elitní přepravní společnosti, s údajnou paní Donahueovou nesetkal ani s ní nemluvil telefonicky. V sekci poznámek této online rezervace byl požadován „exotický luxusní vůz“ kvůli vyřízení nějaké „záležitosti“ s vysvětlením, že další instrukce a dopis, který má být doručen, bude zanechán na ředitelství této soukromé autopůjčovny. Přibližně v šest večer někdo vhodil hnědou obálku do poštovní schránky na hlavních dveřích a asi o tři hodiny později se s dopisem objevil šofér v Hanscom Field a usoudil, že Benton jsem já.

Když teď vystoupíme do chladného čistého vzduchu, všude kolem se ve slunci třpytí led, jako bychom se octli uvnitř rozsvíceného křišťálového lustru. Zacloním si rukou oči a zadívám se na temně modré moře, které se vzdouvá a smršťuje jako sval a tlačí se do vnitrozemí, kde se tříští a vře na neobydleném kamenitém břehu. Právě tady kdysi námořní kapitán spatřil krajinu, která se bezpochyby za stovky let příliš nezměnila. Akry divokého pobřeží a pláží porostlých opadavými stromy, nedotčené a neobyvatelné, protože jsou součástí přímořského rekreačního parku, který náhodou má spouštěcí rampu pro motorové čluny.

Kousek dál na jih, za kempem, kde se Neck stáčí k salemskému přístavu, je jachtařský přístav, kde byl Fieldingův šestimetrový Mako zabalený ve smrštitelné fólii a na podstavci, když ho policie dnes ráno našla. Mlhavě si vzpomínám, že Fielding měl potápěčský motorový člun, protože se o tom zmínil, ale nevěděla jsem, kde ho ukrývá. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami by mě ani nenapadlo, že se jeho člun může stát středem pozornosti při vyšetřování vraždy, stejně jako jeho tmavomodré SUV Navigátor s chybějící přední poznávací značkou, jeho pistole glock s vybroušeným výrobním číslem, anebo všechno, co Fielding vlastní, i to, co dělal po celý svůj život.

Nad hlavami nízko na chladné modré obloze létá oranžový vrtulník Dauphin typ HH65A, také známý jako Dolphin, a jeho uzavřený desetilistový ocasní rotor Fenestron vydává typický modulovaný zvuk, který je popisován jako hluboký hluk, ale pro mě má tichou vysokou polohu a zlověstně kvílí, čímž mi trochu připomíná C17. Příslušníci z vnitřní bezpečnosti provádějí letecký průzkum, jak mi také bylo řečeno. Nevím, proč se federální bezpečnostní složky vydaly do vzduchu, na pevninu nebo na moře, pokud neexistují obavy o celkovou bezpečnost salemského přístavu, významného bodu s velkou elektrárnou. Zaslechla jsem slovo terorismus, o němž se letmo zmínil Benton a také Marino, když jsem s ním před pár minutami mluvila telefonem, ale v poslední době slýchám to slovo často. Vlastně pořád. Bioterorismus. Chemický terorismus. Domácí terorismus. Průmyslový terorismus. Nanoterorismus. Technoterorismus. Kdybych se nad
tím zamyslela, všechno je terorismus. Stejně jako každý násilný zločin je ve skutečnosti zločinem z nenávisti.

Neustále se vracím k Otwahlu, všechno mě vede zpátky k Otwahlu, mé myšlenky se nesou na křídle robotické mouchy nebo, jak to vyjádřila Lucy, ne ledajaké robotické mouchy, ale svatého grálu všech létajících robotů. Pak se zamyslím nad svým starým prokletím, robotem MORT, jehož model ve skutečné velikosti trůní jako obří mechanický hmyz v cambridgeském bytě, který si pronajal Eli Goldman. Přitom si s obavami vzpomenu na kontroverzního vědce Liama Saltze, který jistě musí být neskonale zdrcený. Možná ho prostě potkala jedna z těch děsivých náhod, které se v životě stávají, tragické neštěstí, že se stal nevlastním otcem nadaného mladého muže, který se zapletl s děsivou vědou, děsivými drogami a ilegálními střelnými zbraněmi.

Mladík příliš chytrý, než aby to bylo pro jeho dobro, jak to vyjádřil Benton. Byl zavražděn, když měl na ruce starožitný pečetní prsten, odcizený z domu Eriky Donahueové stejně jako její dopisní papír, psací stroj a plnicí pero, předměty, jichž se Fielding musel nějak zmocnit. Musely se mu dostat do rukou nejrůznější věci od bohatého studenta Harvardu, kterého tyranizoval, Johnnyho Donahuea, a nezáleží na tom, jestli mi to všechno připadá jako omyl. Nemohu dokázat, že Fielding nevyměnil ten zlatý prsten za drogy. Nemohu dokázat, že nevyměnil glock za drogy. Nemohu prokázat, že tohle není důvod, proč měl Eli ten prsten a pistoli, ale že tu je nějaký jiný důvod, mnohem zločinnější a nebezpečnější, než jaký předkládá Benton a ostatní.

Naopak mohu říci, a také jsem řekla, že Eli Goldman byl překážkou ve výnosném projektu společnosti jako Otwahl a že Otwahl je společným jmenovatelem všeho, víc než taekwondo nebo Fielding. Pokud je však Fielding tak přímo a výlučně odpovědný, jak všichni tvrdí, pak bychom podle mě měli zaujmout velmi kritický a odlišný pohled na Otwahl a ptát se, co s ním měl Fielding společného kromě toho, že byl konzumentem jejich drog, objektem výzkumu nebo dokonce pomáhal distribuovat experimentální drogy, dokud ho zcela nezničily.

„Otwahl a Jack Fielding,“ řekla jsem před chvílí Bentonovi. Jestli se Fielding provinil vraždou, falšováním případu a mařením spravedlnosti a dopustil se nejrůznějších lží a intrik, pak je důvěrně spojený s Otwahlem včetně tamního parkoviště, kde se jeho navigátor pravděpodobně schoval z dohledu minulou noc během sněhové bouře. „Musíš to dát do souvislostí smysluplným způsobem,“ opakovala jsem několikrát Bentonovi během naší jízdy na toto opuštěné místo, které je bolestně krásné a přesto zničené, jako by Fieldingova nemovitost byla ohavnou skvrnou na obraze nádherné přímořské krajiny.

„Otwahl Technologies a dům námořního kapitána z osmnáctého století v Salem Neck,“ řekla jsem svému manželovi a požádala o jeho názor, čestný a objektivní názor. Koneckonců měl by mít velmi dobře informovaný a naprosto objektivní názor díky svému spojenectví s těmi velmi dobře informovanými a naprosto objektivními my, jak jsem prohlásila. Těmi svými anonymními druhy, tajuplnými řadovými členy FBI, k nimž už nepatří, jak tvrdí, což mu samozřejmě nevěřím. Dobrá, je u FBI, stejně uzavřený a cílevědomý, jak ho pamatuju z dávné minulosti, a možná bych se s tím mohla i smířit, kdybych se necítila tak hrozně sama.

Benton mě už dokonce ani neposlouchá, byl duchem zcela nepřítomný, když jsem před pár minutami poznamenala, že Fielding musel mít nějaké spojení s Otwahlem kromě toho, že učil bojová umění pár nadaných studentů, kteří byli na praxi u tohoto technologického giganta. Tím spojením nemohou být jen drogy, jak jsem řekla. Drogami napuštěné náplasti proti bolesti nemohou plně vysvětlovat to, co za chvíli najdu v malém kamenném přístavku, který Fielding přestavoval na domek pro hosty, než pro něj údajně našel jiné využití, které tomuto stavení vyneslo několik nových názvů.

Jatka, pomyslím si smutně, trpce. Spermobanka, pomyslím si cynicky.

To stavení je předurčeno stát se největší atrakcí Salemu o Halloweenu, který tu trvá celý říjen, kdy sem putuje na milion lidí z celé země. Další příklad místa proslaveného zvěrstvy, která už nevypadají reálně, jsou to jen báchorky, téměř komiksové jako čarodějnice na koštěti zobrazená na znaku Salemu, na policejních nášivkách a dokonce namalovaná na dveřích policejních hlídkových vozů. Buďte opatrní na to, co nenávidíte a vraždíte, protože jednoho dne se vás to zmocní. Město čarodějnic, jak lidé přezvali toto místo, kde byli muži i ženy nahnáni tam, kde je dnes park na Šibeničním vrchu, místo podobné tomu, kde si Fielding koupil dům námořního kapitána. Místa se zas tolik nemění. Místa, kde jsou dnes parky. Ale Šibeniční vrch je ošklivý, a taky by měl být. Pustý otevřený prostor bičovaný větrem. Samé kamení, plevel a sporadická ostrá tráva. Nic tu neroste.

Takové myšlenky jsou jako sluneční erupce, narůstají a vybuchují s načasováním, které zřejmě nemohu kontrolovat, ani když se Benton dotkne mého loktu, pak ho pevně sevře a přecházíme spolu pískem posypanou slepou ulici, která se změnila v parkoviště policejních aut, označených i neoznačených, některá s logem Salemu, siluetou čarodějnice sedící obkročmo na koštěti. Nejblíž u domu námořního kapitána, téměř až u jeho zadní strany stojí bílý skříňový nákladní vůz CFC, s nímž sem Marino odjel před několika hodinami, když jsem byla na pitevním sále a pak nahoře a netušila jsem, co se děje ani ne padesát kilometrů na severovýchod. Zadní dveře vozu jsou otevřené a uvnitř je Marino v zelených holínkách, jasně žluté helmě a jasně žlutém oděvu s nejvyšším stupněm ochrany A, který používáme při náročné práci vyžadující ochranu před biologickým a chemickým nebezpečím.

Po ocelové podlaze s diamantovým vzorem a ven přes otevřené dveře se táhnou kabely, pokračují po nedlážděné zledovatělé příjezdové cestě a mizí vpředu v kamenném domku, který musel být kouzelným, útulným přístavkem, než ho Fielding změnil ve staveniště s odhalenými základovými bloky a s okolní půdou pokrytou šedým ledem. Na toto prostranství za domem námořního kapitána je bolestný pohled, všude rozsypaný cement, spadlé hromady dřeva a cihel, rezivějící nářadí, štěrk, těsnicí pásky a hřebíky. Kolečko je volně přikryté pleskající černou plachtou a po celém obvodu tohoto prostoru je natažená žlutá policejní páska, která se třepotá a zmítá ve větru.

„Máme v tom krámu dost šťávy pro světla a to je všechno, zbývá nám asi sto dvacet minut provozu,“ oznámí mi Marino, zatímco se přehrabává ve vestavěné odkládací přihrádce.

To, o čem mluví, je pomocný nouzový zdroj elektrické energie, APU, který může udržet elektrický systém vozu v chodu i při vypnutém motoru a externě dodává omezené množství elektřiny.

„Pro případ, že pořád nepůjde proud, ale možná budeme mít štěstí. Slyšel jsem, že by mohli dodávku brzy obnovit, hlavní problém jsou sloupy pokácené popadanými stromy na Derby Street, kolem kterých jste asi jeli cestou sem. Ale i když zas budeme mít elektřinu, tam to moc nepomůže.“ Míní tím kamenný domek. „Není tam topení. Je tam jak v morně a za chvíli promrzneš, to ti povídám,“ mluví Marino ze vnitřku nákladního vozu, zatímco s Bentonem stojíme ve větru a já si zapnu límec bundy až nahoru. „Zima jak v blbý márniční lednici, jestli si dovedeš představit, že bys tam pracovala celé hodiny.“

Jako bych nikdy neohledávala místo činu v mrazivém počasí nebo neznala márniční chladicí komoru.

„Jasně, má to určité výhody, když přestane jít proud, což se v těchhle oblastech při bouřích stává, a on neměl záložní generátor,“ pokračuje Marino.

Myslí tím, že ho Fielding neměl.

„A když mrazák přestane fungovat, znamená to ztrátu spousty peněz. Takže zapnul teplomet a nastavil ho naplno ze zjevného důvodu, aby zničil DNA a my nikdy nezjistili, od koho ten sajrajt pochází. Myslíš, že je to možné?“ zeptá se mě.

„Nevím, kterou část myslíš –“ začnu říkat.

„Že je nebudeme moct identifikovat. Je to možné?“ Marino dál mluví bez přestávky, jako by od chvíle, co jsem ho viděla naposled, pil jednu kávu za druhou. Oči má zarudlé a skelné.

„Ne,“ odpovím. „Nemyslím, že to je možné. Myslím, že to zjistíme.“

„Takže nemyslíš, že to je k ničemu jako tapiokový pudink.“

„Prokrista,“ ozve se Benton. „Tak bez toho bych se obešel. Panebože, přestaň už s těmi zatracenými přirovnáními k jídlu.“

„Pomocí metody ‚low copy number‘.“ Připomínám tím Marinovi, že dokážeme získat profil DNA i z pouhých tří lidských buněk. A ujistím ho, že to bude v pořádku, pokud není doslova každá buňka znehodnocena.

„No, sluší se, abychom se o to poctivě pokusili.“ Marino mluví ke mně, jako by tu Benton nebyl, adresuje mi každou svou poznámku, jako by to tu řídil, a nechce brát na vědomí mého manžela, agenta nebo bývalého agenta FBI. „Myslím tím, co kdyby to byl tvůj syn?“

„Souhlasím, že je musíme identifikovat a oznámit to jejich nejbližším příbuzným,“ odpovím.

„A nechat se zažalovat, když na to přijde,“ rozmýšlí si to znovu Marino. „Tedy, možná bychom to nikomu říkat neměli. Zdá se mi, že hlavně potřebujeme vědět, od koho to pocházelo. Nač to říkat příbuzným a přivolávat tak problémy.“

„Celou pravdu,“ poznamená Benton ironicky, jako by opravdu věděl, co to je. Dívá se na svůj iPhone a něco na něm čte. Pak dodá: „Protože spousta těch příbuzných to už pravděpodobně ví. Domníváme se, že se s nimi Fielding dohodl, aby předem zaplatili za službu, kterou nabízel. Není možné, abychom něco zatajovali.“

„To ani nebudeme,“ odpovím. „Nic nezatajujeme, tečka.“

„No, něco ti povím. Myslím, že bychom vážně měli instalovat kamery v naší lednici, nejen venku na chodbě, na příjmu a v některých místnostech, ale přímo tam,“ řekne mi Marino, jako by vždy zastával názor, že bychom měli mít kamery v chladicích komorách a pravděpodobně taky v mrazicích. Ve skutečnosti se předtím o tom nápadu nikdy nezmínil. „Rád bych věděl, jestli by kamery v chladicí komoře fungovaly…“ dodá.

„Fungují venku. Tady v téhle oblasti je v zimě chladněji než v komoře,“ poznamená Benton netečně, ale skoro ho neposlouchá. Marino překypuje samolibostí a vychutnává si svou úlohu v dramatu, které se tu rozvinulo, a kromě toho Fieldinga nikdy neměl rád. Okázale mi dává najevo Já ti to říkal.

„Tedy, musíme to udělat,“ obrátí se Marino ke mně. „Dáme tam kamery, aby přestaly tyhle průsery, kdy si lidi dělají, co chtějí, protože si myslí, že jim to projde.“

Ohlédnu se na kanady a boty vyrovnané před otvorem, který vede do domku. Jatka. Spermabanka. Někteří policisté tomu říkají Malý krámek hrůz.

„Kamery,“ slyším Marina, zatímco se upřeně dívám na kamenné stavení. „Kdybychom je v lednici měli, všechno by bylo nahrané. No, sakra, možná to je dobrá věc. Zatraceně, představ si, kdyby něco takového uniklo ven a skončilo na YouTube. Co Fielding provádí s těmi mrtvolami. Ježíši. Vsadím se, že v Doveru takové kamery máte.“

Podá nám složené jasně žluté ochranné obleky, jako má sám.

„V Doveru jistě mají kamery v lednicích, že?“ pokračuje. „Ministerstvo obrany to určitě zacáluje a není nad to požádat o takový dárek, že? Myslím, že za těchhle okolností, kdy jde o posílení bezpečnosti v našem úřadu, nic není nemožné…“

Uvědomím si, že Marino stále mluví ke mně, ale neodpovím, protože s obavami myslím na to, co je v kabině nákladního vozu. Stojím venku v mrazu, větru a slunci, s oděvem s nejvyšším stupněm ochrany složeným a strčeným v podpaží, zatímco Benton si svůj oděv obléká, a najednou mě přemůže lítost.

A Marino dál rozjařeně brebentí, jako by to byl nějaký karneval. „…Jak jsem řekl, dobře, že je zima. Nedovedu si představit, jak bychom tohle vyšetřovali některý z těch dnů, kdy je pětatřicet stupňů, jako jsme to dělávali v Richmondu, kdy můžeš ždímat vzduch a nic se ani nehne. Chci říct, že byl hrozné prase. Vůbec se tam nedívej na záchod; nejspíš ho naposledy spláchli, když tady okolo ještě upalovali čarodějnice…“

„Byly oběšené,“ slyším se, jak říkám.

Marino na mě pohlédne s nechápavým výrazem na široké tváři, nos a uši má červené, helmu nasazenou na vršku holé hlavy jako kryt žlutého požárního hydrantu.

„Jak mu je?“ Ukážu na kabinu nákladního vozu a na to, co je uvnitř.

„Anne je hotový doktor Dolittle. Vědělas, že chtěla být veterinářka, než se rozhodla stát se madam Curie?“ Pořád to vyslovuje kari, jako koření kari, bez ohledu na to, kolikrát jsem mu říkala, že to je Kyri, jako prvek curium pojmenovaný po madam Kyri.

„Ale něco ti povím,“ mluví dál Marino. „Je štěstí, že topení v domě nebylo vypnuté víc než pět šest hodin předtím, než se sem někdo dostal. Takoví psi nemají o moc víc chlupů než já. Zahrabal se pod přikrývky ve Fieldingově posteli, která vypadá spíš jako krysí hnízdo, a pořád se třásl, jako by měl záchvat. Jasně že byl bez sebe strachem. Všichni ti policajti, FBI, co sem vpadli s veškerou taktickou výzbrojí, se vším všudy. Nemluvě o tom, že jsem slyšel, že chrti nejsou rádi sami, mají to, čemu říkáš separační úzkost.“

Marino otevře další skladovací přihrádku a podá mi pár vysokých bot. Moji velikost zná bez ptaní.

„Jak víš, že to je Jackova postel?“ zeptám se.

„Všude jsou jeho krámy. Koho jiného by byla?“

„Musíme si být jisti vším.“ To připomínám neustále. „Byl tady venku daleko od světa. Žádní sousedé, žádné oči a uši, park v téhle roční době opuštěný. Jak víš s určitostí, že tu byl sám? Jak si můžeš být naprosto jistý, že mu nikdo nepomáhal?“

„A kdo? Kdo by mu hergot pomáhal dělat něco takového?“ Marino se na mě podívá á já poznám na jeho velké tváři, co si myslí. Pokud jde o Fieldinga, nejsem racionální. To přesně si Marino myslí, pravděpodobně si to myslí všichni.

„Musíme zůstat nepředpojatí,“ odpovím, pak znovu ukážu na vůz a ještě jednou se zeptám na psa.

„Je v pořádku,“ ubezpečí mě Marino. „Anne mu dala něco k jídlu, kuře s rýží z té řecké restaurace v Belmontu. Udělala mu pěkný pohodlný pelíšek a topení jde na plno. Je tam jako v peci, pravděpodobně to sežere víc šťávy, abychom udrželi jeho kostnatý zadek v teple, než kolik spotřebujeme v tom sklepě. Chceš se s ním seznámit?“

Marino nám podá silné černé gumové rukavice a jednorázové nitrilové rukavice a Benton si dýchne do dlaní, aby si je zahřál. Přitom dál posílá textové zprávy a čte si všechno, co mu přijde na mobil. Nezdá se, že by ho zajímalo cokoli, o čem s Marinem mluvíme.

„Nejdřív vyřídím to ostatní,“ odpovím Marinovi, protože v tuto chvíli nejsem s to vidět opuštěného psa, který zůstal sám v černočerném domě bez topení, poté co byl jeho pán zavražděn osobou, která psa ukradla. Anebo tak aspoň zní teorie.

„Dodržujeme obvyklý postup,“ řekne pak Marino, vezme dvě jasně žluté helmy a podá nám je. „Tam vidíte umělohmotné nádrže pro dekontaminaci.“ Ukáže na zablácenou plochu u kusu překližky, která slouží jako přední dveře domku. „Určitě nechcete něco zavléct za tohle ochranné pásmo. Obleky a boty se oblékají a svlékají tam.“

Vedle tří plastových nádrží s vodou je připravená láhev prostředku na nádobí Dawn a vedle řada obuvi, kanady a vysoké boty lidí, co jsou uvnitř, mezi nimiž si všimnu páru světle hnědých vojenských bot pánské velikosti. Podle toho, co vidím, je na místě činu nejméně osm vyšetřovatelů včetně někoho z armády, možná Briggse. Marino se skloní, aby zkontroloval stav nouzového zdroje elektřiny v krytu z diamantové oceli, který je vzadu v nákladním voze. Pak s dupáním seběhne po ocelových schodech ven do záře a jiskření ledu, který obaluje holé stromy, jako by byly namočené do skla. Všude visí dlouhé ostré rampouchy, které mi připomínají hřebíky a kopí.

„Takže teď si můžeš obléct výstroj,“ řekne Marino jenom mně, protože Benton někam odchází a stále se pilně zabývá svým telefonem, s někým komunikuje a neposlouchá nás.

Marino a já se vydáme k domku, opatrně, abychom neuklouzli na ledu, který nepravidelně pokrývá vyježděnou polní cestu, bláto a suť, kterou Fielding nikdy neuklidil.

„Tady si nech svoje boty,“ vybídne mě Marino, „a když budeš potřebovat na záchod nebo na čerstvý vzduch, jen si opláchni holínky, než půjdeš zase zpátky. Je tam spousta svinstva a určitě nechceš, aby se všude nanosilo. Dokonce ani přesně nevíme jaké svinstvo, může to být svinstvo, které neznáme, jak raděj připomínám. Víme ale, že to je něco, co bys rozhodně nechtěla všude roztahat. Vím, že se říká, že virus AIDS prý nepřežije dlouho po smrti svého nositele, ale nechtěj po mně, abych to zjišťoval.“

„Co se už udělalo?“ Rozložím ochranný oblek, ale vítr mi ho málem odfoukne z rukou.

„Věci, co bys dělat nechtěla a co by neměly být tvoje starost.“ Marino si pracně natahuje na své velké ruce purpurové rukavice.

„Udělám všechno, co je potřeba,“ zdůrazním mu.

„Jestli tam chceš sahat na hodně věci, budeš potřebovat silné gumové rukavice.“ Ty si Marino navlékne také.

Mám chuť mu odseknout, že tu nejsem na návštěvě. Samozřejmě že se budu dotýkat věcí. Ale nehodlám se snížit k tomu, abych se odvolávala na to, že jsem přišla kvůli ohledání místa činu, jako bych byla voják hlásící se Marinovi a příště mu snad budu salutovat. Nejde o to, že nechápu, co dělá Marino, co dělá Benton, co dělají všichni. Je ironií, že nikdo nechce, abych se provinila právě tím, z čeho paní Donahueová obviňovala Fieldinga. Také nestojím o žádný konflikt a chápu, že bych neměla ohledávat někoho, kdo pro mě pracoval a s kým, jak se povídá, jsem kdysi v životě měla sex.

Nechápu ale, proč mě to netrápí víc. Uvědomuju si, že jediné, z čeho je mi teď smutno, je pes jménem Sock, který spí na ručnících v kabině nákladního vozu CFC. Bojím se, že se sesypu, až toho psa uvidím, a každé další pomyšlení na něj je ještě úzkostnější. Kam se poděje? Do zvířecího útulku ne. To nepřipustím. Dávalo by smysl, kdyby si ho vzal Liam Saltz, jenže ten žije v Anglii, a jak jinak by dostal psa zpátky do Británie než v nákladním prostoru proudového letadla, a to taky nedovolím. To nebohé zvíře toho v životě zakusilo už dost.

„Hlavně buď opatrná.“ Marino pokračuje ve své instruktáži, jako bych nevěděla ani ň o tom, co se tu kolem děje. „A jen abys věděla, máme dodávku, která pendluje sem a tam jako hodinky.“

Ano, vím. Sama jsem to zařídila. Dívám se, jak se Benton loudá zpět k nákladnímu vozu CFC a mluví s někým telefonem, a připadám si zapomenutá. Připadám si nepotřebná. Mám pocit, že jsem neužitečná a nikoho nezajímám.

„Jezdí nonstop, zpracovává se už třicet nebo čtyřicet vzorků DNA a spousta jich ještě úplně neroztála, takže možná máš pravdu a budeme mít štěstí. Ta dodávka odváží důkazy, pak se otočí a jede hned zpátky. Zrovna teď, co spolu mluvíme, je na cestě sem,“ vysvětluje Marino.

Sehnu se a rozvážu si jednu botu.

„Anne jezdí jako ďas. To jsem nevěděl. Vždycky jsem si představoval, že bude řídit jako stará bába, ale přiklouzala sem a zase odtud, jako by ten zatracený krám měl lyže. Je to paráda,“ pochvaluje si Marino, jako by Anne obdivoval. „Každopádně všichni dřou jak Santovi pomocníci. Generál říká, že sem může přivézt záložní laboratorní techniky z Doveru. Chceš to?“

V tuhle chvíli nevím, co chci, kromě šance, abych si mohla sama zhodnotit situaci, což jsem dala jasně najevo.

„Tohle rozhodnutí není na tobě,“ odpovím Marinovi, zatímco si rozvazuju druhou botu. „Já to zvládnu.“

„Zdá se, že AFDIL by nám mohla být užitečná.“ Marino to pronese způsobem, který vzbudí moje podezření, a znovu se podívám na světle hnědé vojenské boty vedle dekontaminačních nádrží.

Je dost nepříjemné, že tu Briggs je, a mě napadne, že nemusí být jediný z Doveru, kdo se tu objevil.

„Kdo ještě?“ zeptám se Marina a přitom se opřu o škvárobetonové tvárnice, abych udržela rovnováhu. „Rockman nebo Pruitt?“

„Tedy, plukovník Pruitt.“

Pruitt, další voják, je ředitelem Armádní laboratoře pro identifikaci DNA, AFDIL.

„Přiletěl spolu s generálem,“ dodá Marino.

Nepožádala jsem ani jednoho, aby přišli, ale oni nepotřebují, abych je o něco žádala, a kromě toho o to požádal Marino, nebo aspoň přiznal, že pozval Briggse. Marino mi to oznámil během cesty sem, po telefonu. Řekl mimochodem, že doufá, že mi nevadí, že si to dovolil, zvlášť když Briggs údajně volal a já údajně nebrala telefon, a tak Briggs sehnal Marina. Briggs se zajímal o muže z Norton’s Woods, Eliho, a Marino mu vypověděl, co je o případu známo, a pak mu řekl „všechno ostatní“, jak mě Marino informoval a znovu dodal, že doufá, že mi to nevadí.

Odpověděla jsem, že vadí, ale co se stalo, stalo se. Zdá se, že tohle připomínám často, a to jsem také řekla Marinovi při našem telefonickém rozhovoru v autě cestou sem. Řekla jsem, že se staly určité věci, protože je způsobil on, a že takhle nemůžu řídit úřad, což je právě důvod, proč te je Briggs, ačkoli to takto výslovně nikdo neuvedl. Je tady, protože nejsem schopná řídit úřad. Takhle ne. Vůbec ne. Kdybych vedla CFC tak, jak vláda, MIT, Harvard a všichni očekávali, nikdo by tohle místo činu nevyšetřoval, protože by neexistovalo.

Můj žlutý oblek je tuhý a tlačí mě do brady, když si obouvám zelené holínky, a potom Marino odstraní z cesty provizorní překližkové dveře. Za nimi je široký kus těžkého průsvitného igelitu přibitý hřebíky nahoře na rámu dveří, odkud visí jako opona.

„Jen aby bylo jasno, zachovávám neporušenost důkazů,“ opakuji Marinovi totéž, co jsem prohlásila už dřív. „Děláme to stejně jako vždycky.“

„Když to říkáš.“

„To tedy říkám.“

Mám právo to říkat. Briggs nestojí nad zákonem. Musí ctít soudní pravomoc, a ať je to, jak chce, tento případ spadá pod pravomoc Massachusetts a okresů, kde k těmto zločinům došlo.

„Jenom si myslím, že každá pomoc…“ začne Marino.

„Vím, co si myslíš.“

„Podívej, žádný soud nejspíš nebude,“ dodá posléze. „Fielding ušetřil státu Massachusetts fůru peněz.“

20

Vzduch je prosycený pachem dřevěného kouře a já si všimnu, že krb na protější zdi je napěchován částečně shořelými kusy dřeva pokrytého nadýchanými oblaky bělavě šedého popela, jemného, jako by ho upředl pavouk, ale ve vrstvách. Pomyslím si, že to muselo být něco, co hořelo čistě, jako bavlněná látka nebo drahý druh papíru s nízkým obsahem dřevoviny.

Někdo oheň rozdělal se zavřeným větracím komínem a obecně se předpokládá, že ho rozdělal Fielding, ale nikdo zřejmě neví jistě proč, pokud nebyl šílený nebo nedoufal, že jeho Dům hrůzy nakonec shoří do základů. Ale jestli to měl v úmyslu, rozhodně nepostupoval správně, protože si dobře všimnu kanystru benzinu v rohu a plechovek s ředidlem, hadrů a hromady dřeva. Ať se podívám kamkoli, vidím příležitost ke snadnému založení velkého požáru, takže ten krb nedává smysl, pokud nebyl Fielding ke konci tak vyšinutý, že nemyslel jasně. Nebo se nesnažil podpálit budovu, ale něčeho se zbavit, možná zničit důkazy. Anebo někdo jiný.

Rozhlédnu se v nepravidelném ostrém osvětlení z nízkonapěťových ručních pracovních svítilen, které visí na hácích nebo jsou připevněné na stojanech, s žárovkami chráněnými drátěnou mřížkou. Na starém otlučeném a barvou potřísněném dílenském pracovním stole je rozložené ruční nářadí, svěrky, vrtáky, štětce, plastové nádobky s podlahovými Lhřebíky a šrouby, a elektrické nástroje jako vrtačka kombinovaná se šroubovákem, kotoučová pila, leštící bruska a brus na kovovém stojanu. Na stole a na betonové podlaze jsou kovové hoblinky, některé lesklé, a piliny. Všechno je špinavé a zrezlé, protože Fieldingovu investici do rekonstrukce domu nechrání před mořským vzduchem a počasím nic než silný igelit a další překližka připevněná skobami a hřebíky na okna. Na druhé straně místnosti je další dveřní otvor a já slyším hlasy a jiné zvuky doléhající sem ze schodů vedoucích dolů do sklepa .

„Co jste tu sesbírali?“ zeptám se Marina a přitom se rozhlížím a představuju si to, co jsem viděla pod mikroskopem. Domnívám se, že kdybych mohla zvětšit vzorky z Fieldingovy dílny, uviděla bych hromadu smetí složenou ze rzi, vláken, plísní, prachu a částí hmyzu.

„No, je jasné, když se díváš na ty kovové hobliny, že některé z nich jsou čerstvé, protože ještě nezačaly rezivět a lesknou se,“ odpoví Marino. „Takže jsme odebrali vzorky, které šly do laboratoře, aby tam pod mikroskopem zjistili, jestli jsou podobné tomu, cos našla v těle Eliho Saltze.“

„Nejmenuje se Saltz,“ připomenu mu po bůhvíkolikáté.

„Však víš, aby porovnali otisky nástrojů,“ mluví dál Marino. „Ne že bychom měli pádný důvod pochybovat o tom, co Fielding udělal. Našli jsme tu krabici.“

Krabici, v níž byl dodán nůž značky WASP.

„Pár upotřebených náplní s oxidem uhličitým, pár výměnných rukojetí, dokonce návod k použití,“ pokračuje Marino. „Sakumprásk všechno. Podle té společnosti si ho Jack objednal před dvěma lety. Možná kvůli svému podmořskému potápění.“ Pokrčí mohutnými rameny ve velkém žlutém obleku. „Nevím, až na to, že před dvěma lety si ho neobjednal proto, aby zabil Eliho. To je jasné. A před dvěma lety byl Jack v Chicagu a nejspíš by ses mohla ptát, na co potřeboval nůž WASP.“ Marino ve velkých zelených holínkách obchází kolem dokola a stále se dívá na dveřní otvor ke schodům vedoucím dolů, jako by byl zvědavý na to, co se tam dole děje a o čem se mluví. „Jak vím, to jediné ve Velkých jezerech, co tě může zabít, je všechna ta rtuť v rybách.“

„Je to u nás. Máme krabici a plynové náplně. Máme všechno.“ Chci vědět, ve kterých laboratořích. Chci se ujistit, že Briggs neposílá moje důkazy do laboratoří AFME v Doveru.

„Jo, všechny ty krámy. Až na ten nůž, který byl v té krabici, samotný WASP. Pořád se nenašel. Hádám, že se ho zbavil, když bodl toho chlápka, možná ho hodil někde z mostu nebo tak. Není divu, že nechtěl, aby někdo šel na místo činu v Norton’s Woods, co?“ Marinovy zarudlé oči se obrátí ke mně, pak se roztržitě rozhlédne okolo, jak to lidé dělají, když nic, nač se dívají, není pro ně nové. Marino tu byl o mnoho hodin dřív, než jsem dorazila.

„Co je tady to?“ Dřepnu si před krb, otevřený a postavený ze starých krbových cihel, které jsou zřejmě v tomhle domě původní. „Co tu kdo dělal?“ Ochranná helma mi stále padá přes oči, tak si ji sundám a odložím na podlahu.

„Co je s tím?“ Marino mě pozoruje z místa, kde stojí.

Přiblížím prst v rukavici k bělavému popelu, který je jako bez tíže, nadzvedává se a vlní v proudu vzduchu, jako by ho vířily mé myšlenky. Uvažuji o tom, jak nejlépe uchovat to, co vidím, popel příliš křehký, aby se dal přenést vcelku, a jsem si dost jistá, že už vím, co se dělo v krbu, nebo aspoň zčásti. Už jsem to viděla dřív, ale ne nedávno, možná ne víc než deset let. Když se dnes pálí dokumenty, obvykle jsou natištěné, ne psané na stroji, a byly vyrobeny na laciném kopírovacím papíru s vysokým obsahem dřevoviny, která neúplně shoří a vytvoří spoustu černého popela plného sazí. Papír s vysokým obsahem bavlněných hadrů vypadá úplně jinak, když shoří, a já si okamžitě vzpomenu na dopis Eriky Donahueové, který podle svého tvrzení nenapsala.

„Doporučuju,“ řeknu Marinovi, „abychom zakryli krb tak, aby se popel neporušil. Musíme ho vyfotografovat v původním stavu, než se nějak naruší. Takže to uděláme, než ho sesbíráme do plechovek od barvy pro laboratoř dokumentů.“

Velké nohy ve vysokých botách přistoupí blíž a Marino se zeptá: „A proč?“

Ve skutečnosti se ptá, proč se chovám jako vyšetřovatel místa činu. Mou odpovědí, kdybych mu nějakou dala, což nehodlám, je, že někdo to udělat musí.

„Dokončíme to tak, jak se to mělo udělat, jak to známe a jak jsme to vždycky dělali.“ Střetnu se s jeho skelným pohledem, protože ve skutečnosti tím říkám, že nic ještě neskončilo. Je mi jedno, co si všichni myslí. Ještě není všemu konec.

„Tak se podíváme, co tu máš.“ Dřepne si vedle mě. Naše žluté obleky vydávají při pohybu vrzavý zvuk plastu a jejich slabý pach mi připomene nový sprchový závěs.

„Strojopisná písmena na popelu.“ Ukážu a popel se znovu pohne.

„Jsi úplná jasnovidka a měli by tě zaměstnat v jednom z těch kouzelnických krámků tady kolem, když umíš přečíst něco, co bylo spálené.“

„Něco z toho můžeš přečíst, protože drahý papír hoří čistě, zbělá a inkoustová písmena napsaná na stroji jsou vidět. Už jsme se s tím setkali, Marino. Jenom to je už dávno. Vidíš, na co se dívám?“ ukážu a přitom se zvíří vzduch a popel se znovu trochu pohne. „Můžeš prakticky rozeznat inkoustovou rytinu jejího záhlaví, nebo jeho část. Boston a část směrovacího čísla. Stejné číslo jako na dopisu, který jsem dostala od paní Donahueové, i když tvrdí, že ho nenapsala, a její psací stroj se údajně ztratil.“

„No, jeden je tady v domě. Zelený, starý přenosný stroj na jídelním stole.“ Marino vstane a ohýbá nohy, jako by ho bolela kolena.

„Tady vedle je zelený psací stroj?“

„Myslel jsem, že ti to Benton řekl.“

„Asi mi za pouhou hodinu nestačil říct všechno.“

„Nerozčiluj se. Nejspíš o tom nemohl mluvit. Nebudeš věřit, co je tam vedle za svinčík. Zdá se, že když se sem Fielding nastěhoval, nikdy svoje krámy pořádně nevybalil. Všude jsou krabice. Je to tam hnusné, jako na skládce.“

„Pochybuju, že měl přenosný psací stroj. A že je jeho.“

„Pokud se nespolčil s tím Donahueovým klukem. Aspoň tak zní teorie ohledně toho, odkud pochází spousta těch krámů.“

„Podle jeho matky ne. Johnny neměl Jacka rád. Jaký by tedy dávalo smysl, že Jack měl psací stroj paní Donahueové?“

„Pokud je její. To zatím nevíme. A pak tu jsou ty drogy,“ řekne Marino. „Johnny je zjevně bral asi od doby, kdy začal chodit na taekwondo k Fieldingovi. Jedna a jedna jsou dvě, ne?“

„Zjistíme, co souhlasí a co ne. Našly se nějaké dopisní potřeby nebo papír?“

„Žádné jsem neviděl.“

„Kromě toho, co je zřejmě tady.“ Připomenu mu, že to vypadá, že tu byly spálené nějaké dopisní papíry Eriky Donahueové, nebo možná všechny, které zbyly poté, co mi někdo napsal dopis a vydával se za ni.

„Poslyš…“ Marino nedopoví, co chtěl říci.

Ani nemusí. Vím, co má na mysli. Chce mi připomenout, že pokud jde o Fieldinga, nejsem objektivní, a Marino si samozřejmě myslí, že on by to měl vědět. Vzhledem k naší společné minulosti. Marino byl u toho už v samých začátcích. Pamatuje si, když byl Fielding mým kolegou ze soudní patologie v Richmondu, mým chráněncem a v představách mnoha lidí zřejmě i něčím víc.

„Tohle tu bylo tak jako teď?“ zeptám se po chvíli a ukážu na olověně šedé izolační pásky na pracovním stole.

„Jo. Jistě,“ přisvědčí Marino, který teď dřepí u otevřeného kriminalistického kufříku na podlaze a vyndává sáček na důkazy, protože rolička pásky může být rekonstruovaná do posledního odtrženého proužku. „Tak mi pověz, jak by se k němu sakra dostal a proč?“

Marino míní Fieldinga. Jak se Jack Fielding dostal k psacímu stroji Eriky Donahueové a za jakým účelem napsal dopis údajně od ní a nechal mi ho osobně doručit najatým šoférem, který obvykle slouží při událostech, jako je třeba bar micva nebo svatba? Dal Fieldingovi ten psací stroj a dopisní papíry Johnny Donahue? A jestli ano, proč? Možná Fielding s Johnnym jednoduše manipuloval. Vlákal ho do pasti.

„Možná poslední zoufalý pokus, jak to hodit na toho kluka,“ odpoví si posléze Marino na svou otázku a vysloví nahlas to, o čem přemítám a chystám se to zavrhnout. „Dobrá otázka pro Bentona.“

Ale Benton je bůhví kde, telefonuje nebo možná diskutuje se svými kolegy z FBI, možná s agentkou jménem Douglas. Znepokojuje mě, když na ní myslím, a doufám, že jsem jen paranoidní, podrážděná a nemám důvod dělat si starosti ohledně povahy Bentonova vztahu se zvláštní agentkou Douglas. Doufám, že ten další kelímek na kávu vzadu v jejím SUV nebyl Bentonův, že s ní nejezdil za různými záležitostmi a netrávil s ní spoustu času, když jsem byla v Doveru a ještě předtím, na cestách do Washingtonu. Pomyslím si, že jsem byla nejen příliš shovívavá a špatná učitelka, ale jsem i špatná manželka. Všechno se zdá zničené. Zdá se, že je všemu konec. Mám pocit, jako bych vyšetřovala vlastní smrt, jako by život, jaký jsem znala, nějak nepřečkal dobu, po kterou jsem byla pryč. A teď zkoumám a snažím se zrekonstruovat, co mě zabilo.

„Tohle musíme udělat hned,“ řeknu Marinovi. „Doufám, že se toho psacího stroje nikdo nedotkl. Víš, jestli to je Olivetti?“

„Měli jsme tam plné ruce práce.“ Myslí tím, že se policie musí starat o důležitější věci, než je starý mechanický psací stroj. „Našli jsme tam toho psa, jak jsem ti říkal.

A ložnici, kterou Fielding zřejmě používal, a vypadá to, že tam občas bydlel, ale dělo se to tady.“ Ukáže na přístavek, v němž se nacházíme. „Psací stroj je v kufříku na jídelním stole. Otevřel jsem ho, abych viděl, co je uvnitř, ale to je všechno.“

„Udělej stěry kláves kvůli DNA, pak ho zabal a pošli do laboratoří. A chci, aby ty stěry odešly hned s další jízdou dodávky s důkazy. Chci, aby byly analyzovány jako první, protože nám mohou prozradit, kdo mi napsal ten dopis,“ přikážu Marinovi.

„Myslím, že víme kdo.“

„Pak ten psací stroj půjde do laboratoře dokumentů, abychom mohli porovnat typ písma s písmem dopisu, který jsem dostala, což je kurzíva. Zanalyzujeme izolační pásku na obálce a zjistíme, jestli pochází z roličky, kterou jsme právě našli, a jaké jsou na ní stopy, DNA, otisky prstů nebo kdoví co. Nepřekvapí mě, jestli to bude ukazovat na Donahueovy. Jestli stopy budou z jejich domu nebo otisky prstů nebo DNA bude pocházet z tohoto zdroje.“

„Proč?“

„Kvůli falešnému obvinění jejich syna.“

„Nevěděl jsem, že Jack je tak strašně mazaný,“ poznamená Marino.

„Neřekla jsem, že to nastražil Jack. Nesoudila a neusvědčila jsem jeho ani někoho jiného,“ odpovím důrazně. „Máme v úřadě profil jeho DNA a otisky prstů pro účely vyloučení, stejně jako DNA a otisky nás všech ostatních. Takže by mělo být snadné ho vyloučit nebo zahrnout. A jestli najdeme další profily? Jestli najdeme DNA z více než jednoho zdroje, což bychom jistě měli očekávat? Hned ty profily porovnáme s databází CODIS.“

„Jistě. Když to tak chceš.“

„Porovnáme je hned, Marino. Protože víme, kde je Jack. Ale co jestli je do toho zapletený někdo další, včetně Donahueových? Nesmíme ztrácet čas.“

„Jistě, doktorko. Jak si přeješ,“ řekne Marino a já mu můžu číst myšlenky.

Tohle je dům Jacka Fieldinga, jsou to jeho Jatka, jeho Malý krámek hrůz. Nač si dát všechnu tu práci? Ale to mi Marino neřekne. Předpokládá, že bych to odmítla. Že se držím vzdálené a pošetilé naděje, že Fielding nikoho nezabil, že někdo jiný magicky využíval jeho nemovitost a jeho věci a je odpovědný za tohle všechno. Někdo jiný než Fielding, který je oběť a ne ten netvor, za jakého ho teď všichni považují.

„Nevíme, jestli tu nebyla jeho rodina,“ připomenu Marinovi trpělivě a klidně, ale strohým tónem. „Jeho manželka, jeho dvě malé dcery. Nevíme, kdo v tom domě byl a dotýkal se věcí.“

„Nebyly tu, pokud sem nepřijely z Chicaga, aby bydlely v tomhle smetišti.“

„Kdy přesně se odstěhovaly z Concordu?“ Tam s ním jeho rodina žila v domě, který si Fielding pronajal a který jsem mu pomohla najít.

„Loni na podzim. A to se vším souhlasí,“ předkládá Marino další domněnku. „Ten fotbalista a co se stalo po tom, když se Fieldingova rodina přestěhovala zpátky do Chicaga a on přišel sem a opravoval tohle místo, zatímco v něm žil jako vandrák. Mohl ti sakra poslat email a dát vědět, že mu to tu z osobních důvodů nevyhovuje. Že mu žena a děti utekly nedlouho poté, co CFC začalo přijímat případy.“

„To mi neřekl. Mrzí mě, že to neudělal.“

„No jo, dobře, ale neříkej, že jsem to měl udělat já.“ Marino uzavře roličku izolační pásky do igelitového sáčku na důkazy. „Nic mi do toho nebylo. Nechtěl jsem tady začít novou kariéru tím, že bych donášel na personál a říkal ti, že Fielding je vyložený grázl. A tohleto jsi mohla stoprocentně čekat, když jsi dostala tak skvělý nápad vzít ho zpátky.“

„Tohle jsem mohla čekat?“ Dlouze pohlédnu do Marinových zarudlých rozzlobených očí.

„Nasaď si helmu, než půjdeš dolů. Visí tam ze stropu spousta krámů, všechna ta zatracená natažená světla, jako kdyby byly Vánoce. Musím se vrátit do náklaďáku a vím, že potřebuješ trochu času.“

Upravím si pásek ochranné helmy, utáhnu si ho pevněji. Důvodem, proč Marino se mnou nejde do sklepa, není to, že potřebuji trochu času. Není to proto, že je tak ohleduplný a chce mi poskytnout možnost vyrovnat se s tím, co je dole, aniž by stál vedle mě a dýchal mi na krk. Tomu možná věří sám, ale když slyším, jak si oplachuje boty v nádržích hned za dveřmi, spěšně si stoupne do vody a zase vyleze, mohu si jen představovat, jak odporná ta scéna musí pro něj být. To nemá nic společného s tím, jak je nepříjemné, když tělní tekutiny roztávají a rozkládají se, ani s Marinovým panickým strachem ze žloutenky, HIV nebo jiných virů a ze všeho, co souvisí s tím, jak se sem ty tělní tekutiny dostaly. Marinovo rituální omývání v plastových nádržích s vodou a prostředkem na nádobí jsou jeho pokus, jak se očistit od viny, kterou cítí, jak vím.

Nikdy neviděl, že by Fielding cokoli z toho dělal, a to je ten problém, jemuž Marino čelí. Má zřejmě za to, že si toho měl všimnout, a jak jsem v autě vysvětlila Bentonovi cestou sem a pak Marinovi po telefonu, extrakce spermatu se příliš neliší od vasektomie, jen je takový zákrok na mrtvém těle ještě rychlejší a jednodušší. Ze zjevných důvodů. Není zapotřebí žádná lokální anestezie a doktor se nemusí starat o to, jak se pacient cítí, jestli si to nechce rozmyslet, či o nějakou další emocionální reakci.

Stačilo, aby Fielding na jedné straně šourku udělal malý vpich, zavedl jehlu do chámovodu a odebral sperma. Mohl to provést během pár minut. Pravděpodobně to nedělal při pitvě, ale před ní, když zašel do chladicí komory, kdy tam nikdo nebyl. Zařídil si to tak, aby se dostal k tělu co možná nejrychleji po smrti, což by zpětně mohlo vysvětlit, proč si dřív než kdo jiný všiml, že muž z Norton’s Woods krvácí. Fielding šel do chladicí komory hned poté, co přišel do budovy v pondělí brzy ráno, aby získal nejnovějšího nedobrovolného dárce spermatu, a tehdy si všiml krve na podložce pod transportním vakem. Takže rychle vyběhl na chodbu a uvědomil Anne a Ollieho.

Pokud si někdo mohl všimnout, že se něco takového děje během šesti měsíců, co jsem byla v Doveru, byla to Anne. To jsem také Marinovi řekla. Nikdy ale neviděla, co Fielding dělá, ani o tom neměla tušení. Ale z toho, co se našlo v mrazáku tady ve sklepě a co je rozbité po celé podlaze, víme, že odebral sperma nejméně stovce pacientů, což představuje možná sto tisíc dolarů nebo mnohem víc podle toho, kolik si účtoval a jestli cenu přizpůsoboval tomu, co si příslušná rodina nebo jiná zainteresovaná strana mohla dovolit. Tekuté zlato, tak policisté označují to, co Fielding prodával na černém trhu, který sám vytvořil, a já nedokážu přestat myslet na to, že si jako nedobrovolného dárce vybral Eliho, za předpokladu, že to byl Fieldingův úmysl, což se už nikdy nedozvíme.

Ale včera ráno, když šel Fielding do lednice, tam bylo jen jedno mladé mužské tělo dost čerstvé, aby to mohl být vhodný kandidát na odběr spermatu, a tím byl Eli Goldman. Druhý případ byl starý muž a je vysoce nepravděpodobné, že měl nějaké milující příbuzné, kteří by měli zájem koupit jeho sperma, a třetím případem byla žena. Jestli Fielding zavraždil Eliho injekčním nožem, byl by potom tak otrlý a bezohledný, aby tomu mladému muži odebral sperma? A komu ho chtěl prodat, aniž by sám sebe inkriminoval? Kdyby se o něco takového pokusil, mohl se zrovna tak dobře k té vraždě přiznat.

Stále musím neodbytně myslet na to, že Fielding nevěděl, kdo ten neidentifikovaný mrtvý mladík je, když byl v neděli odpoledne informován o tomto případu. Fielding se neobtěžoval jít na místo činu, nezajímalo ho to a neměl tehdy ani důvod se o to zajímat. Stále si myslím, že nic netušil, až do chvíle, kdy přišel do chladicí komory a poznal Eliho Goldmana, s nímž byl v nějakém kontaktu. Možná šlo o drogy, a proto měl Eli jednu z Fieldingových zbraní. Je možné, že Fielding Elimu ten glock dal nebo prodal. Anebo někdo jiný. Drogy, pistoli, možná ještě něco. Kéž bych jen mohla být ve Fieldingově hlavě, když včera ráno krátce po sedmé vešel do lednice. Pak bych to věděla. Věděla bych všechno.

Odsunu z cesty zavěšenou lampu, aby mi nenarazila do helmy, a v nemotorném žlutém obleku a velkých holínkách se vydám dolů po kamenných schodech.

Po těle se mi řine studený pot a dělám si starosti s Briggsem a s tím, jaké to bude, až se s ním střetnu, a také si dělám starosti o chrta jménem Sock. Dělám si starosti se vším možným, protože nemohu snést pomyšlení na to, co za chvíli uvidím. Ale takhle je to lepší, a i když si na Marina tolik stěžuju, opravdu udělal správnou věc. Nechtěla bych, aby bylo Fieldingovo tělo převezeno do CFC. Nechtěla bych ho poprvé vidět až ve vaku na ocelovém vozíku nebo podložce. Marino mě zná natolik dobře, aby usoudil, že buduli mít možnost si vybrat, budu chtít vidět Fieldinga tak, jak zemřel, abych se ujistila, že se to stalo přesně tak, jak to vypadá, a že to, co Briggs zaznamenal, když před několika hodinami ohledával tělo, je totéž, co shledávám sama, a že mám s Briggsem stejný názor na příčinu a způsob Fieldingovy smrti.

Sklep je z obíleného kamene s klenutým kamenným stropem, bez oken a je příliš malý pro tolik lidí, z nichž všichni jsou oblečeni jako já v jasně žlutých oblecích s tlustými černými rukavicemi, zelenými holínkami a jasně žlutými ochrannými helmami. Někteří mají chrániče obličejů, jiní chirurgické roušky a já poznávám tři své techniky z laboratoře DNA, kteří pořizují stěry z kamenné podlahy, poseté rozbitými skleněnými zkumavkami a jejich černými plastovými uzávěry. Nedaleko stojí teplomet, o němž se zmínil Marino, a vysoký laboratorní kryogenní mrazicí box z nerezové oceli, stejná značka a model, jaký používáme v laboratořích, kde musíme skladovat biologické vzorky při ultranízkých teplotách.

Dveře mrazáku jsou dokořán, nastavitelné police uvnitř prázdné, protože někdo, podle všeho Fielding, vybral všechny vzorky, mrštil jimi na kamennou podlahu a pak zapnul teplomet. Všimnu si neúplných štítků přilepených na střepech skla na podlaze, která je jinak čistá. Sklep je čerstvě natřený něčím nelesknoucím se, snad podkladovou barvou, jako vinný sklípek, který byl přeměněn v laboratoř s ocelovou výlevkou a ocelovou pracovní deskou, stojany na zkumavky a velkými ocelovými zásobníky na tekutý dusík. Uprostřed hlavní místnosti, kde teď jsem, je dlouhý kovový stůl, který Fielding pravděpodobně používal k přepravě, a několik židlí, jedna trochu odtažená, jako by na ní někdo seděl. Tu židli prohlédnu jako první a hledám krev, ale žádnou nevidím.

Stůl je pokrytý bílým balicím papírem a na něm je rozložen pár jasně modrých kryorukavic dlouhých po lokty, ampule, pojízdné podstavce, nerozmazatelná pera a dlouhé korky a měrné tyče k zásobníkům. Pod stolem jsou zastrčené bílé lepenkové krabice CryoCubes, což jsou levné přepravní vakuové kontejnery, používáme je při posílání biologického materiálu, který je umístěn v hliníkové nádobě, kde vydrží zmrazený na minus 150 stupňů Celsia až pět dní. Tyto speciální přepravní kontejnery mohou také být použity pro zasílání zmrazeného semene a dokonce se jim často říká „spermakanystry“ a mají je v oblibě chovatelé zvířat.

Mohu jen předpokládat, že Fieldingovo vybavení a materiály pro jeho ilegální a pobuřující domácký průmysl byly odcizeny z CFC, že se mu pod rouškou noci nebo po pracovní době nějak podařilo propašovat vše potřebné z laboratoří, aniž si toho všimla ochranka. Anebo si ty věci jednoduše objednal na náš účet, ale nechal si je poslat rovnou sem, do domu námořního kapitána. Když skládám dohromady to, co Fielding možná udělal, je tak blízko, že bych se ho mohla dotknout. Leží na své čisté, bíle natřené podlaze pod modrou jednorázovou plachtou, která je na jednom okraji plastifikovaného papíru od krve. Ta krvavá skvrna je součástí velké kaluže pod Fieldingovou hlavou, aspoň podle toho, co vím. Z místa, kde stojím, mohu rozeznat, že se krev začala separovat a srážet, je v počátečních fázích rozkladu, procesu, který mohl být výrazně zpomalen vzhledem k okolní teplotě ve sklepě. Je tu tak chladno, že vidíte sv ůj dech, chladno jako v márniční lednici.

Rozsvítí se fotografický blesk, pak ještě jednou, jak nějaká postava se širokými rameny v ostře žlutém obleku fotografuje jednu oblast nabílené zdi, která je zčernalá a zašpiněná. Tady dole byla nainstalována totální stanice na jasně žluté trojnožce. Domyslím si, že tento elektronickooptický systém pro měření vzdálenosti už zmapoval místo činu, zaznamenal souřadnicová data každého prvku včetně toho, co právě fotografuje plukovník Pruitt. Přistihne mě, jak se na něj dívám, a spustí kameru k boku. Přejdu ke zdi, kde ucítím smrt, jen nejslabší zatuchlý ostrý pach krve, která se rozkládala a zasychala během měsíců v chladném prostředí bez slunce. Cítím plíseň. Cítím prach a všimnu si roztrhaného špinavého koberce a překližky, které jsou naházené na hromadu u druhé zdi, a podle prachu a špíny na bílé podlaze poznám, že koberec a dřevo byly na to místo odtaženy nedávno.

Do kamene ve výši mé hlavy je přišroubovaná řada ocelových závitových závěsných třmenů, které si spojuji s vybavením pro nějaké zvedací zařízení. Podle smyček lana, mazacího lisu, zvedacích svěrek, manipulačního vozíku a také drapákových háků a otočných závěsů na stropě usoudím, že Fielding vynalezl důmyslné zařízení pro výměnu těžkých nádob s tekutým dusíkem a někdy během času byl tento systém zvráceně změněn k účelu, jaký Fielding nikdy zřejmě nezamýšlel, když začal odebírat sperma a prodávat ho.

„Podle toho, co jsem zatím mohl zjistit, byla hlavně použita dřevorubecká štípací sekera, což by vysvětlovalo jak tupé, tak sečné rány,“ začne Pruitt bez pozdravu, jako by naše setkání tady bylo normální, nic víc než pokračování našich společných časů v Doveru. „V zásadě má na jednom konci tvar kladiva a druhý konec je ostrý jako u sekery. Byla pod tím kobercem a dřevem, spolu s koženou bundou Bostonské univerzity, párem tenisek a dalšími kusy oblečení, o kterých si myslíme, že patřily Wallymu Jamisonovi. Celá tahle část byla zakrytá tam těmi věcmi.“ Ukáže na koberec a dřevo, které byly přemístěné, a jak předpokládám, použité k zakrytí místa činu. „To všechno, samozřejmě včetně sekery, už bylo zabaleno a posláno do vašeho úřadu. Už jste tu zbraň viděla?“ zeptá se Pruitt a přitom potřese hlavou.

„Ne.“

„Nedovedu si představit, že by se na mě někdo s něčím takovým vrhl. Ježíši. Stíny Lizzie Bordenové. A kusy zakrváceného provazu, na kterém byl pověšený.“ Ukáže na kovové třmeny a kruhy upevněné v kameni, který je pokrytý černou krustou od staré krve, a já tady dole téměř cítím pach strachu, nepředstavitelné hrůzy hráče fotbalu, který byl mučen a zavražděn o Halloweenu.

„Proč to Fielding neuklidil?“ vyslovím první otázku, která mi přijde na mysl, když se rozhlížím po místě činu, jehož se zřejmě nikdo nedotkl poté, co tu byl brutálně a sadisticky zavražděn Wally Jamison.

„Domnívám se, že šel cestou nejmenšího odporu a jen to všechno zakryl překližkou a starým kobercem,“ odpoví Pruitt. „Proto tu je všude spousta špíny a vláken. Zdá se, že se po té vraždě neobtěžoval ty věci umýt. Jen na ně hodil starý koberec a opřel všechna ta prkna o zeď.“ Znovu ukáže na hromadu se starým roztrhaným kobercem pestrých barev a vedle něj na velké překližkové desky naskládané na bílé podlaze u zavřených přístupových dveří, které vedou ven ze sklepa.

„Netuším, proč to neopláchl,“ opakuju. „Bylo to před třemi měsíci. Opustil místo činu, prakticky ho zanechal jako časovou schránku? Jen na to hodil koberec a překližku?“

„Jednou teorií je, že mu to dělalo potěšení. Jako lidem, kteří si fotografují nebo filmují to, co dělají, aby se z toho mohli dál těšit i posléze. Kdykoli přišel sem dolů, věděl, co je za těmi prkny a kobercem, co je pod tím schované, a měl z toho uspokojení.“

Nebo někdo z toho měl uspokojení, pomyslím si. Jack Fielding nikdy neměl potěšení z krveprolévání. Na soudního patologa byl ve skutečnosti velmi přecitlivělý. Benton řekne, že to byl vliv drog. Říkají to zřejmě všichni a možná to je pravda. Fielding se změnil, o tom nepochybuji.

„Někdo z nás vám s tím může pomoci, to víte,“ nabídne mi poté Pruitt a pohlédne na mě přes plastový chránič obličeje, který se občas zamlží, jak Pruitt dýchá ve studeném sklepním vzduchu. Jeho oříškově hnědé oči jsou živé a přátelské, když se na mě dívá, ale je stísněný. Není divu, pomyslím si a v duchu se ptám, jestli Pruitt cítí to co já. Ráda bych věděla, jestli ho v útrobách svírá pocit, že tady s tím vším je něco v nepořádku. Ráda bych věděla, jestli si teď klade stejnou otázku jako já, zatímco se dívám na zčernalou natřenou zeď s rezavějícími třmeny přišroubovanými ke kameni.

Proč by Jack Fielding něco takového dělal?

Extrakce spermatu a jeho prodej nešťastným rodinám, to je téměř pochopitelné. To lze snadno přičíst na vrub chamtivosti nebo dokonce touze po zadostiučinění, pocitu moci, jaký Fielding musel mít, když mohl vrátit život tam, odkud byl vzat. Ale když si představím fotografie, videonahrávky a snímky z CT umučeného těla Wallyho Jamisona, znovu se mi vybaví, co mi tehdy táhlo hlavou. Jeho vražda vypadala sexuálně a emocionálně motivovaná, jako by člověk, který ho udeřil zbraní, k němu něco cítil. A rozhodně měl záchvat zuřivosti, který neustal, dokud nebyl Wally rozsekaný, rozřezaný, rozdrcený a potlučený k nepoznání a nevykrvácel. Pak bylo jeho nahé tělo převezeno patrně na člunu, pravděpodobně na Fieldingově člunu, a hozeno do vody v přístavu nedaleko stanice pobřežní stráže, a tento čin Benton popisuje jako troufalost, jako výsměch strážcům zákona. A to se také nepodobá Fieldingovi. Na to, že byl tak urp utný svalnatý velmistr bojových umění, byl také velký zbabělec.

„Děkuji vám. Uvidím, co je zapotřebí,“ odpovím Pruittovi.

„Inu, víte, že zapotřebí je analýza DNA. Máme stovky vzorků, nejen sperma, které musí být přiřazeno k dárci, ale pořizujeme stěry ze všeho ostatního.“

„Já vím. Je to velká práce a chvíli to potrvá, protože nevíme, co se tu stalo. Jen částečně. Co bylo v mrazáku a pak všechno ostatní, co se tu dělo kromě toho, že tu byl zavražděn student Bostonské univerzity Wally Jamison, jak se domnívám.“ Když vyslovím jeho jméno, představím si ho, s hranatou bradou, kudrnatými černými vlasy a zářivýma modrýma očima, se statnou postavou. Potom tak, jak vypadal později. „Kdy jste sem přijel?“

„Přiletěli jsme s Johnem dost brzy, asi před sedmi hodinami.“

Nezeptám se ho, kde je teď Briggs.

„Provedl vnější ohledání a projde s vámi detaily, až budete připravená,“ dodá Pruitt.

„A předtím se těla nikdo nedotkl?“ Fieldingovo tělo bylo objeveno krátce po třetí ráno. Nebo aspoň tak jsem byla informovaná.

„Když jsme sem s Johnem přišli, tělo bylo zakryté jako teď. Glock tu není. Poté co FBI rekonstruovala odstraněné výrobní číslo, byla pistole uzavřena do sáčku a teď je ve vašich laboratořích.“ Pruitt mi tím říká, co udělal Benton.

„Dozvěděla jsem se o tom teprve před chvílí. Cestou sem.“

„Podívejte. Kdybych tu byl ve tři ráno a záleželo to na mně, bylo by to jinak.“ Míní tím, že by mi řekl všechno, co se děje. „Ale FBI chtěla udržet věci v tajnosti, protože nikdo nevěděl jistě, jestli to byl vlk samotář.“ Má na mysli Fieldinga. „Vzhledem ke všem ostatním faktorům jako například doktor Saltz, ten britský poslanec a tak dále. Strach z terorismu.“

„Ano. Jenže ne takového terorismu, jakého se FBI obvykle musí obávat. Tohle je jiný druh terorismu,“ poznamenám. „Vypadá to osobní. Nemáte dojem, že to je osobní? Co si o tom všem myslíte?“

„Nikdo se těla nedotkl, když ho policie, FBI, našla.“ Pruitt mi nechce říci, co si o tom myslí. „Vím, že v té době mělo jeho tělo stejnou teplotu jako tahle místnost, leželo tady dole už nějakou dobu, ale o tom byste si měla promluvit s Johnem.“

„Říkáte, že jeho tělo mělo stejnou teplotu jako okolní vzduch ve tři ráno.“

„Čtyři a půl stupně, nebo přibližně. Možná tu je teď o pár stupňů tepleji vzhledem ke všem těm lidem tady dole. Ale tyhle detaily vám poskytne John.“

Pruitt se upřeně podívá na hromadu ve tvaru lidského těla pod modrou plachtou na protější straně sklepa vedle mrazáku, vedle tajících tekutin na kamenné podlaze, kde vyšetřovatelé s chrániči kolen sbírají postupně skleněné střepy, pořizují stěry a balí každý předmět jednotlivě do papírových obálek, které označují fixy. Nebudu se zabývat spekulacemi, dokud neprohlédnu tělo, ale to, co se teď dozvídám, ještě zesílí mé podezření. Něco tu nehraje.

21

Skvrna na nabílené zdi je ošklivá a tmavá, asi metr osmdesát nad kamennou podlahou,

pravděpodobně v místě, kde měl hlavu a krk Wally Jamison, když byl připoután třmeny a ubit a rozsekán.

Od této největší skvrny je rozprášeno souhvězdí droboučkých stříkanců, malých černých teček, které jsou při bližším pohledu protáhlé v určitém směru, jak krev odstřikovala ze zbraně, kterou se někdo opakovaně oháněl, a znovu a znovu se smáčela v krvi po úderu do lidského těla. Představím si dřevorubeckou sekeru, o níž se zmínil Pruitt, a musím s ním souhlasit. Strašný způsob, jak zemřít. Pak si vzpomenu na injekční nůž. Další hrůzný způsob usmrcení. Sadismus.

„Určitě musel mít nějaký systém, jak si udržovat o vzorcích přehled,“ řeknu Pruittovi a současně pozoruju vyšetřovatele v jasně žlutých oblecích, na rukou a na kolenou, z nichž některé ani neznám. Možná Saint Hilaire ze Salemu. Možná Lester „Lawless“ Law z Cambridge. Nevím, kdo tu je, opravdu, jen to, že FBI spolupracuje se zvláštní jednotkou tvořenou vyšetřovateli z různých oddělení, která jsou členy Bezpečnostní rady severovýchodního Massachusetts, NEMLEC. „Jestli opravdu prodával odebrané sperma,“ sleduju dál své myšlenky, „předpokládala bych, že měl nějaký způsob, jak ty vzorky evidovat.“ Obrátím Pruittovu pozornost ke zbytkům samolepicích štítků, které stále ulpívají na rozbitém sklu na podlaze. „Nález takovýchto informací nám pomůže při identifikaci, možná nám ji předběžně určí a pak ji můžeme potvrdit podle DNA. Pokud všechny vzorky pocházejí z případů CFC, měli bycho m mít jejich DNA na kartách se suchou krevní kapkou ve složce každého případu.“

„Vím, že se tím zabývá Marino. Pověřil někoho, aby shromáždil všechny případy mladých mužů, kteří mohli být vhodnými kandidáty. Zvlášť jestli jejich pitvu dělal Fielding.“

„Se vší úctou, to byl můj pokyn, ne Marinův.“ Slyším ve svém hlase obranný tón, který nedokážu potlačit, ale už mám svého samozvaného úřadujícího šéfa Petea Marina po krk. Mám po krk narážek naznačujících, že můj ústav řídí on.

„Žádné evidenční záznamy jsme ještě nenašli,“ dodá Pruit. „Ale Farinelliová tam prohlíží Fieldingův laptop, který byl stejně mrtvý jako Fielding, když jsme sem přišli. Možná ty záznamy budou v něm.“

Vždy mi přijde divné, když vyšetřovatelé nazvou mou neteř jejím příjmením. Lucy je zřejmě hned vedle v hlavním domě, kde nejde světlo ani topení, pokud už neobnovili dodávku elektřiny. Uvědomím si, že tady dole bych to nepoznala, protože používáme záložní osvětlení, které tu bylo instalováno. Přejdu k otevřenému kufru Pelican hned na úpatí schodů a najdu baterku. Vrátím se ke zdi, abych posvítila na krvavé skvrny a zjistila, co mi ještě můžou prozradit, než se podívám na člověka, který je údajně způsobil, svého zástupce, který ve svém domě hrůzy údajně pracoval sám. Můj zástupce, vlk samotář, kterému prý s tím vším nikdo nepomáhal, pomyslím si skepticky a s rostoucí zlostí na policii, FBI, na všechny, kteří začali vyšetřovat místo činu beze mě.

Pod nejtmavší oblastí na obílené zdi je odpovídající tmavá plocha na nabílené podlaze, nespočet kapek, které vytvořily jednolitou skvrnu, starou kaluž krve. Je téměř černá, drolí se a většina z ní se vsákla do porézního nabíleného kamene. Některé kapky na kraji velké potřísněné plochy jsou dokonale kulaté, jen nepatrně deformované nebo vroubkované na okrajích, jak dopadly na drsný kámen. To jsou pasivní kapky z krvácející oběti. Jiné skvrny někdo, patrně útočník, rozmazal, šlápl do nich nebo přes ně něco vlekl, dokud ještě byly vlhké. Možná přes ně táhl koberec a překližková prkna, pomyslím si. Jediné krvavé skvrny, které ukazují směr dráhy, jsou ty na zdi a na stropě, černé a protáhlé nebo ve tvaru slzy. Domnívám se, že většina z nich vznikla při opakovaném zvedání a spouštění zbraně.

Oběť byla vzpřímená, když krvácela, zřejmě připoutaná ke zdi, ale nedokážu určit načasování poslední rány, která, jak vím, byla smrtelná. Stalo se to dříve, či později? Čím dříve, tím lépe, pomyslím si bezděčně, když si představím, co se dělo, a rekonstruuji si bolest a utrpení Wallyho Jamisona a hlavně jeho hrůzu. Doufám, že nebyl podroben tomuto týrání dlouho, poté co byla porušena tepna, nejpravděpodobněji krkavice na levé straně krku. Typický vlnitý vzor na zdi pochází z tepenné krve, která tryskala pod vysokým tlakem v rytmu úderů jeho srdce, a přitom si vzpomenu na fotografie, které jsem viděla, na hluboké sečné rány na krku.

Wally Jamison mohl žít jen ještě pár minut poté, co utrpěl takové poranění, a já se zamyslím nad tím, jak dlouho sekání a mlácení pak ještě pokračovalo, i když mu už nemohlo víc ublížit. Přemítám nad takovou zuřivostí a nad tím, jaký vztah mohl být mezi Wallym Jamisonem a Jackem Fieldingem. Muselo to být něco víc, než že oba jen navštěvovali stejnou tělocvičnu. Wally na bojová umění nechodil, a pokud všichni vědí, s Johnnym Donahuem, ani s Elim Goldmanem nebo Markem Bishopem se neznal. Nepracoval ani nebyl na praxi v Otwahlu a zjevně neměl nic společného s robotikou nebo jinými technologiemi. O Wallym Jamisonovi vím, že pocházel z Floridy, byl v posledním ročníku Bostonské univerzity, kde měl jako hlavní obor historii, a díky fotbalu byl určitou celebritou, byl to vymetač večírků a pověstný holkař. Nenapadá mě jediný důvod, proč by ho měl Fielding znát, pokud nešlo o náhodné setkání, možná kvůli tě locvičně a pak snad i drogám, hormonálnímu koktejlu, o němž se zmínil Benton.

Toxikologie Wallyho Jamisona byla negativní na všechny ilegální nebo terapeutické medikamenty či alkohol, ale testy na steroidy běžně neděláme, pokud nemáme důvod se domnívat, že s nimi smrt souvisí. Wallyho příčina smrti byla nesporná. Rozhodně nebyl důvod si myslet, že ho zabily steroidy, aspoň ne přímo, a teď je možná pozdě se vrátit. Další vzorek jeho moči už nedostaneme, i když můžeme otestovat jeho vlasy, kde se molekuly drog včetně steroidů mohly nahromadit ve vlasovém porostu. Je malá naděje, že by takový test zjistil steroidy, ale už vůbec nám neřekne, jestli je Wally dostal od Fieldinga, zda ho Fielding znal nebo ho zavraždil. Jsem ale ochotna vyzkoušet všechno, protože když se rozhlédnu po sklepě a vidím obrys Fieldingova těla pod plachtou na podlaze, chci vědět proč. Musím to vědět a nesmířím se jen s tím, že byl šílený, že přišel o rozum. To prostě nestačí.

Vrátím se pod schody ke kufru Pelican, najdu v něm chrániče kolen, navléknu si je a kleknu si k okrouhlé modré plachtě. Když ji stáhnu z obličeje Jacka Fieldinga, překvapí mě, jak přítomný vypadá. To je slovo, které mě napadne, přítomný, jako by tu stále byl, jako by spal, ale ne dobře. Není na něm nic vitálního nebo pulzujícího a můj mozek rychle zaznamenává detaily, které vidím. Pramínky vlasů tuhé od gelu, který používal, aby zakryl pleš, červené skvrny na obličeji, opuchlém a bledém. Pak stáhnu celou plachtu a odhodím ji stranou, až zašustí. Posadím se na paty holínek a prohlížím si ho, všímám si nagelovaných pískově hnědých vlasů, prořídlých na temeni a místy zcela chybějících, zaschlé krve kolem ucha a kaluže pod jeho hlavou.

Představím si, jak si Fielding přiložil hlaveň glocku k levému uchu a stiskl spoušť. Snažím se vniknout do jeho mysli, uhodnout jeho poslední myšlenky. Proč by to udělal? Proč do ucha? Strana hlavy je při sebevraždách zastřelením běžný terč, ale nikoli ucho, a proč levá strana a ne pravá? Fielding byl pravák. Měla jsem ve zvyku dobírat si ho kvůli tomu, čemu jsem říkala „extrémní pravorukost“, protože levou nebyl schopen udělat nic užitečného, nic, co by vyžadovalo sebemenší míru zručnosti nebo obratnosti. Rozhodně se sám nestřelil do levého ucha, když držel pistoli v pravé ruce, pokud se z něj během mé nepřítomnosti nestal hadí muž, a to možná bude další spekulace, s níž kdekdo přijde. Ale musím ověřit úhel. Namířím co nejpřesněji pravý prst do levého zvukovodu a předstírám, že můj ukazováček je hlaveň glocku.

„Tak zlé to opravdu ještě není,“ poznamená hluboký hlas. „Na to je ještě brzy, ne?“ řekne generál John Briggs.

Vzhlédnu a vidím ho stát nad sebou. Nohy široce rozkročené, ruce složené za zády, velký a mohutný v jasně žlutém obleku, ale nemá obličejový chránič, rukavice ani helmu, tvář drsně přitažlivou, prý jako jestřáb, jak ji popisují, a zarostlou strništěm vousů. Je tmavý typ a bez ohledu na to, jak často se holí, stále vypadá, že by potřeboval oholit znovu. Oči má stejně tmavošedé jako titanový plášť na mé budově a husté černé vlasy velmi málo prošedivělé na svůj věk, což je přesně šedesát let.

„Paní plukovnice,“ dodá potom, dřepne si vedle mě a zvedne baterku, kterou jsem si předtím svítila a nechala ji stát na kamenné podlaze. „Domnívám se, že vám vrtá hlavou totéž co mně.“ Rozsvítí baterku.

„Mám určité vážné pochybnosti,“ přisvědčím, zatímco Briggs si svítí do Fieldingova levého ucha.

„Rád bych věděl, kde přesně byl,“ přemítá Briggs. „Hledáte rychle dopadnuvší krevní stříkance, něco, co by naznačilo, že byl přímo tady? Ale proč? Stál vedle svého kryogenního mrazáku a jen tak si strčil pistoli do ucha?“

Vezmu si od něj baterku, abych si s ní mohla posvítit, kam potřebuji, a podívám se do Fieldingova ucha. Vidím většinou tmavou zaschlou krev, pokrytou krustou, ale když se nakloním blíž, rozeznám malý černý vstřel, kontaktní poranění, které je protáhlé. Vede šikmo. Pod hlavou je velké množství krve, zaschlá kaluž krve, která je hustá a vypadá lepkavá, protože sklep je vlhký, a já ucítím slabý nasládlý odporný pach, jak se krev začíná rozkládat, a také cítím alkohol. Nepřekvapilo by mě, kdyby Fielding ke konci pil. Ať se zastřelil sám nebo to udělal někdo jiný, byl vyřízený. Pak si vzpomenu na velké SUV s xenonovými světly, které sledovalo Bentona a mě asi před šestnácti hodinami, když jsme jeli ve sněhové bouři do CFC. Dosavadním předpokladem je, že v tom SUV jel Fielding, že to byl jeho navigátor a že odstranil přední poznávací značku, abychom nepoznali, kdo je za námi.

Nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč se Fielding rozhodl sledovat Bentona a mě nebo jak se mu podařilo nenadále zmizet, zdánlivě se vypařit do vzduchu, když Benton zastavil uprostřed zasněžené silnice v naději, že nás neznámý pronásledovatel předjede. Jsem zřejmě jediná, koho znepokojuje fakt, že velmi blízko prostoru, kde zmizelo velké SUV s xenony a mlhovkami, sídlí Otwahl Technologies. A kdyby někdo měl dálkový ovladač nebo kód brány, anebo důvěrně znal soukromou ochranku, mohl tam ukrýt navigátor stejně, jako by zmizel v Batmanově jeskyni, jak jsem to popsala Bentonovi, na kterého to zřejmě neudělalo velký dojem. „Proč by Jack Fielding měl takový přístup do Otwahlu?“ ptala jsem se Bentona cestou sem. „I kdyby měl styky s některými lidmi, kteří tam pracují, proč by měl přístup na tamní parkoviště? Mohl tam zajet tak rychle a mít jistotu, že to soukromé policii, která hlídá areál, nebude vadit?“

„Vzhledem ke všem těm bíle natřeným povrchům,“ řekne mi Briggs, „by člověk myslel, že najdeme něco, co by ukazovalo, kde k té střelbě došlo.“

Podívám se na Fieldingovy ruce. Jsou studené jako kámen ve sklepě a úplně ztuhlé. Protože je tak svalnatý, je to jako pohybovat pažemi mramorové sochy. Namířím baterkou na jeho velké silné ruce, prohlížím je a všimnu si čistých upravených nehtů, což mě překvapí. Čekala jsem, že budou špinavé, stejně nenormální a bez kontroly jako on, jak se všichni domnívají. Zaznamenám mozoly, které vždycky měl od zvedání činek v posilovně, od údržby svých aut či od domácích oprav. Zdá se, že zemřel s pistolí v levé ruce, nebo to má tak vypadat, s prsty pevně sevřenými a otiskem pažby glocku s protiskluzovou úpravou. Ale nevidím jemnou spršku krve, která mohla být zavanuta na jeho kůži, když stiskl spoušť. Zpětné stříkance jsou produkt, který nemůže být naaranžován nebo podvržen.

„Uděláme test na střelný prach na jeho rukou,“ poznamenám a všimnu si, že Fielding nemá svůj snubní prsten. Měl ho, když jsem ho naposled viděla, ale to bylo v srpnu a tehdy ještě žil se svou rodinou, aspoň pokud vím.

„V ústí pistole byla krev,“ informuje mě Briggs. „Vnitřek ústí potřísněný krví, která byla nasáta dovnitř.“

Tento jev způsobují výbušné plyny, když je při výstřelu hlaveň pistole přitisknuta na kůži.

„Odhozená nábojnice?“ zeptám se.

„Tam.“ Ukáže na oblast nabílené podlahy asi jeden a půl metru od Fieldingova pravého kolena.

„A pistole? V jaké poloze?“ Vklouznu rukama pod Fieldingovu hlavu a nahmatám tvrdý hrbol z nerovného kovu pod kůží nad pravým uchem, kde kulka vyšla z lebky a uvízla pod pokožkou.

„Ještě ji držel v levé ruce. Určitě jste si všimla, jak má zkroucené prsty a na dlani otisk pažby. Museli jsme mu pistoli z ruky vypáčit.“

„Rozumím. Takže se zastřelil levou rukou, i když je pravák. Není to nemožné, ale neobvyklé, a buď už ležel tady na podlaze, když se střelil, nebo upadl s pistolí stále sevřenou v ruce. V mrtvolné křeči ji pevně sevřel. A upadl spořádaně na záda, jak je teď. Tedy, je dost těžké si to představit. Dobře víte, co si myslím o mrtvolných křečích, Johne.“

„Ale někdy se to přihodí.“

„Jako výhra v loterii,“ opáčím. „Taky se přihodí. Jen nikdy ne mně.“

Ucítím, jak se zlomená kost pod mými prsty posune, když jemně prohmatávám Fieldingovu hlavu a představuju si dráhu poranění, která směřuje vzhůru a mírně zezadu dopředu, přičemž kulka se zastavila asi sedm a půl centimetru od spodní hrany pravé čelisti.

„Takhle se zastřelil?“ Znovu proměním svou levou ruku v pistoli a namířím ukazováček v purpurové nitrilové rukavici v nepohodlném úhlu, jako bych se chtěla střelit do levého ucha. „I kdyby držel pistoli v levé ruce, ačkoli nebyl levák, je to poněkud nešikovné a neobvyklé, loket musím sklonit a dát dozadu, nemyslíte? A na jeho ruce bych očekávala jemnou mlhu ze zpětně vystříknuté krve. Samozřejmě, tyhle věci nejsou dané zákonem,“ uvažuji nahlas ve Fieldingově bíle natřeném kamenném sklepě.

„Při sebevraždě zastřelením do ucha je zvláštní,“ poznamenám dále, „že lidé jsou všeobecně přecitlivělí kvůli očekávanému hluku. Což je nelogické, protože tak jako tak vzápětí zemřou, ale taková je lidská povaha. Stejně jako střelit se do oka. To skoro nikdo neudělá.“

„My dva si musíme promluvit, Kay,“ řekne Briggs.

„A především to načasování, kdy byl vyprázdněn kryogenní mrazák,“ pokračuju. „A zapnutý teplomet a spáleny ty papíry nahoře, zřejmě dopisní papíry Eriky Donahueové. Jestli to všechno udělal Jack, než se zabil, tak proč není na podlaze pod ním žádné sperma nebo rozbité sklo?“ Manipuluji s Fieldingovým velkým tělem, je to mrtvá váha a je úplně ztuhlý a nepoddajný, když s ním trochu pohnu. Pak se podívám pod něj na podlahu. Je bílá a čistá. „Jestli sem přišel, rozbil všechny zkumavky a pak se střelil do ucha, mělo by být pod jeho tělem sklo a sperma. Jsou všude kolem, ale pod ním ne. Tady má kus skla ve vlasech.“ Zvednu střep a prohlédnu si ho. „Někdo to všechno rozbil, až když byl Fielding mrtvý, když ležel tady na podlaze.“

„Sklo se mu mohlo dostat do vlasů, když rozbíjel zkumavky, prudce to všechno roztříštil,“ poznamená Briggs a na své poměry mluví trpělivě a laskavě. Téměř jako by mě litoval. Znovu pocítím nejistotu.

„Už jste si udělal názor, Johne? Vy a všichni ostatní?“ Pohlédnu do jeho působivé tváře.

„Víte dobře, že to tak není,“ odpoví. „Musíme si promluvit o spoustě věcí a raději bych to nedělal tady před ostatními. Až budete hotová, najdete mě vedle.“

Dodávka elektřiny byla v Salem Neck obnovená asi v půl třetí, přibližně v době, kdy jsem dokončovala ohledání Jacka Fieldinga, klečela jsem u něj na studené kamenné podlaze, až mě začaly brnět nohy a kolena mě bolela a pálila, přestože jsem na nich měla chrániče.

Nástropní světla v jeho staré nemoderní kuchyni jsou rozsvícená, dům je promrzlý, ale s příslibem tepla v proudu vzduchu, který cítím z průduchů v podlaze, když tu přecházím v taktických botách, pracovní uniformě a bundě, už bez ochranného obleku, jen s rukavicemi na rukou. Bílá porcelánová výlevka je plná nádobí, voda je kalná od mýdla a plave na ní vrstva sražené nažloutlé mastnoty, jemná žlutá záclona na okně nad výlevkou je zašlá a plná skvrn.

Kamkoli se podívám, nacházím zbytky jídla, odpadky a pozůstatky po nezřízeném pití alkoholu a vzpomínám na špínu na spoustě míst činu, která jsem ohledávala, na hnijící a zkažené odpadky, zatuchlé pachy plísní, na to, jak často se stává, že skutečným zločinem je fakticky ten život, který předcházel smrti. Fieldingovy poslední měsíce na světě byly mnohem mučivější, než si zasloužil, a nemohu souhlasit s tím, že chtěl to, co si sám způsobil. Tohle není scénář, který si napsal pro svůj konečný osud, to není to, k čemu se narodil. A stále myslím na jeho oblíbené rčení, když mi připomínal, že nebyl zrozen pro to či ono, zvlášť když jsem ho žádala, aby udělal něco, co pokládal za nechutné nebo otravné.

Zastavím se u dřevěného stolu se dvěma dřevěnými židlemi pod oknem, z něhož je vidět zledovatělá ulice a za ní zvlněná tmavomodrá voda. Stůl je pokrytý starými novinami a časopisy, které rozhrnu rukou v rukavici. Wall Street Journal, Boston Globe, Salem News, poslední jsou ze soboty, jak si všimnu, a vybavím si, že jsem viděla několik výtisků novin pokrytých ledem na chodníku před domem, jako by tam byly pohozeny a nikdo je před tou velkou bouří nepřinesl do domu. Je tu asi půl tuctu časopisů Men’s Health, které mají na poštovních nálepkách Fieldingovu adresu v Concordu. Lednové a únorové výtisky byly přeposlány sem, stejně jako spousta jiné pošty v hromadě, kterou se probírám. Vzpomenu si, že si Fielding pronajal dům v Concordu téměř před rokem, a podle změti věcí a nábytku, který je bezesporu jeho, a podle toho, co jsem slyšela o jeho rodinných problémech, lze předpokládat, že tento pronájem neobnovil. P
řestěhoval se do chatrného starobylého domu, který v tomto zničeném stavu postrádá jakékoli kouzlo. A i když dovedu pochopit, co si představoval, když se do tohoto místa zamiloval, něco se pro něj změnilo.

Co se ti stalo? Rozhlížím se po špíně, kterou po sobě zanechal. Kdo jsi nakonec byl? Představím si jeho mrtvé ruce a vzpomenu si na jejich chlad a ztuhlost a na to, jak byly těžké, když jsem je držela. Byly čisté, nehty upravené, a tento velice malý detail neodpovídá tomu, co kolem sebe vidím. Ten hrozný nepořádek jsi nadělal ty? Nebo někdo jiný? Byla ve tvém domě jiná osoba, která je nepořádná a šílená? Ale na druhé straně vím, že Ralph Waldo Emerson měl pravdu, když napsal, že důslednost je strašákem malých duší. Lidé se nedají snadno vysvětlit nebo definovat a to, co dělají, není vždy důsledné. Fielding se možná rozkládal spolu se vším, co měl kolem sebe, ale přesto byl stále dost marnivý, aby si udržel dobrou hygienu. Mohlo to tak být.

Ale to se už nedozvím. Jeho vyšetření na CT, jeho pitva mi to neprozradí. Nikdy se už nedozvím spoustu věcí včetně toho, proč mi nikdy neřekl o svém domě v Salemu. Podle Bentona Fielding ten dům koupil hned poté, co se přestěhoval do Massachusetts, což byl teď v lednu rok, ale nikdy se mi o tom nezmínil. Nejsem si jistá, že tu skrýval něco zločinného, co chystal nebo co měl v úmyslu, ale spíš mám pocit, že chtěl mít něco, co by patřilo jen jemu, něco, co se mě netýkalo, na co jsem neměla žádný názor a nehodlala jsem to vylepšovat, měnit nebo mu s tím pomáhat. Nechtěl moje rady, když se rozhodl proměnit bezpečné útočiště námořního kapitána z osmnáctého století ve své vlastní nebo v investici, anebo v cokoli, o čem původně snil, že to bude mít jen pro sebe.

Jeli to pravda, pak to je moc smutné, pomyslím si, zatímco se dívám na vodu jiskřící jako safíry, vzdouvající se a narážející na šedý skalnatý břeh za zledovatělou, pískem posypanou ulicí. Projdu širokým otvorem, kde kdysi byly posuvné dveře, do jídelny s odhalenými tmavými dubovými trámy na bílém omítnutém stropu, kde jsou skvrny od vody. Přitom si uvědomím, že zašlá závěsná cibulovitá lucerna z mosazi patří ke vchodu, ne nad ořechový stůl, zaprášený a obklopený židlemi, které jsou nesourodé a potřebují nové čalounění. Nevyčítám Fieldingovi, že mě tu nechtěl. Jsem příliš kritická, příliš si jistá svým náramně dobrým vkusem a zasvěcenými názory, a není divu, že jsem ho přiváděla k nepříčetnosti. Byla jsem ochranitelkou, ale také špatnou matkou, ačkoli jsem neměla žádné právo být ani dobrou matkou. Neměla jsem právo být mu čímkoli jiným než odpovědnou nadřízenou, a kdyby tu b
yl, omluvila bych se mu. Požádala bych ho, aby mi odpustil to, že jsem ho znala a starala se o něj, protože co to bylo za pomoc? Co jsem sakra udělala dobrého?

Soustředím pozornost na porušenou oblast prachu na jednom konci stolu, kde někdo jedl nebo pracoval, možná kde stál psací stroj Olivetti. Židle u toho místa je v lepším stavu než ostatní. Její vybledlý, ošoupaný polštář z červeného sametu je nedotčený a patrně je bezpečné si na něj sednout. Myslím na to, jak tu Fielding píše na stroji. Snažím se ho umístit k tomuto stolu u starých křídlových oken, s pochmurným výhledem na štěrkovou příjezdovou cestu, ale nedovedu si ho představit, jak se hrbí na malé židli pod visící lucernou a znovu a znovu píše dvoustránkový dopis na tlačený papír s vodoznakem, dokud nemá konečnou, bezchybnou verzi.

Fielding a jeho velké netrpělivé prsty. Nikdy nebyl dobrý písař, byl samouk, psal „metodou pokusu a omylu“, jak sám říkal, a názor, že tento dokument údajně od Eriky Donahueové pochází od Fieldinga, postrádá logiku. Když vezmu v úvahu stav, v jakém Fielding byl, na základě toho, co Benton viděl, když se s ním minulý týden setkal v mém úřadu, nepovažuji za hodnověrné, že by si můj zástupce dal takovou námahu, aby nechal falešně obvinit studenta Harvardu z vraždy Marka Bishopa. Proč by Fielding toho šestiletého chlapce zabil? Nevěřím tomu, co tvrdí Benton, že Fielding zabíjel sám sebe jako dítě, když zatloukal hřebíky do hlavy Marka Bishopa. Podle Bentona tím Fielding chtěl skoncovat s vlastním dětstvím plným zneužívání, ale já o tom nejsem přesvědčená.

Ale musím si připomenout, že v životě je spousta věcí, které dávají smysl lidem, kteří je dělají, zatímco my ostatní to nikdy nepochopíme. I když je nám řečeno proč, vysvětlení často neodpovídá žádnému vzorci, jenž má hlavu a patu. Zastavím se u křídlového okna, protože nejsem ještě připravena opustit tuto místnost a vstoupit do další, kde slyším přecházet Briggse ve vysokých botách. Mluví s někým telefonem a já vytáhnu svůj, abych se podívala na textové zprávy, a vidím, že tam mám jednu od Bryce.

Můžete zavolat Evelyn?

Zkusím laboratoř pro analýzu mikrostop a ozve se jiný pracovník, mladý technik jménem Matthew.

„Máte někde po ruce počítač?“ vyhrkne Matthewův hlas, sebevědomý a napjatý vzrušením. „Evelyn si zrovna odskočila do haly na toalety, ale chceme vám poslat něco hodně podivného a já si pořád myslím, že to je nějaká chyba nebo ta nejpodivnější kontaminace všech dob. Jak víte, vlas má tloušťku asi osmdesát tisíc nanometrů. Tak si představte něco o čtyřech nanometrech, jinými slovy vlas by měl dvacettisíckrát větší průměr než to, co jsme našli. A není to organické, i když prvková analýza ukázala většinou čistý uhlík, ale taky jsme objevili stopové zbytky něčeho, co je zřejmě fencyklidin…“

„Našli jste PCP?“ přeruším jeho překotnou řeč.

„PCP, andělský prach, opravdu stopové množství, jen nepatrné množství. Použili jsme FTIR. Ale už při stonásobném zvětšení na obyčejném starém světelném mikroskopu vidíte zrníčka a spoustu dalšího mikroskopického smetí, hlavně bavlněná vlákna na podložce té náplasti proti bolesti, ano? Pravděpodobně ty zrnité struktury jsou PCP, taky možná nuprin, motrin, nebo co bylo původně na té náplasti, zřejmě i jiné chemikálie.“

„Matthewe, trochu pomaleji.“

„Dobře, tedy zvětšené stopadesáttisíckrát v elektronovém mikroskopu uvidíte to, o čem mluvím, velké jako ošatka na chleba, paní doktorko, a právě to vám chceme poslat.“

„Tak to pošlete, a jestli už nemáte nic jiného, půjdu ven do našeho nákladního vozu a připojím se. Pošlete to ale jako PDF a já to zkusím na svém iPhonu. O čem to přesně mluvíte?“

„Vypadá to jako magnetické puzzle, jako činka složená z magnetických kuliček, ale má to nožičky. Určitě to je uměle vyrobené, o velikosti šroubovice DNA, jak jsem řekl, čtyři nanometry a čistý uhlík kromě té látky, kterou to mělo dopravit. A taky stopy polyetylenglykolu, který tvořil vnější obal toho, co mělo být dopraveno.“

„Vysvětlete mi tu část s tím dopravit. Něco vyrobeného v nanoměřítku, aby to dopravovalo stopové množství PCP, nebo co?“

„Tohle není moje parketa, očividně, a my tu nemáme atomový silový mikroskop, AFM, to myslím jako jemnou narážku. Protože podle mě jsme právě vstoupili do nové éry, kdy budeme muset začít hledat takovéhle věci, prostě věci, které budete muset zvětšit miliónkrát. A myslím, že při sestavování téhle věcičky muselo být použito něco jako AFM, musela to být nanomontáž, manipulace s nanotrubičkami, s nanočásticemi, když se je pokoušíte slepit dohromady pomocí nanosondy nebo čeho. Jistě, spoustu toho bychom asi zvládli s elektronovým mikroskopem, ale atomový by nebyl k zahození, až se něco takového začne vyskytovat častěji a úplně nás to zaplaví, paní doktorko.“

„Nevíte, co jste našli, ale podle vašeho názoru to je nějaký druh nanorobota pro dopravování drogy nebo drog? Našli jste jednoho na fólii, která byla v kapse laboratorního pláště?“ Neřeknu, čí to byl plášť.

„Jen toho jednoho, mezi částicemi, vlákny a dalším smetím, protože jsme neanalyzovali celý kus fólie, jen vzorek, který jsme připevnili do držáku mikroskopu.

Zbytek plastové fólie je teď v laboratoři otisků prstů a pak půjde na DNA, potom na plynovou chromatografii a hmotnostní spektrometrii,“ odpoví Matthew. „A je rozbitý nebo znehodnocený.“

„Co?“

„Ten nanorobot. Aspoň vypadá rozbitý, nebo se možná rozpadá, jako by měl mít osm nožiček, ale vidím čtyři na jedné straně a dvě na druhé. Posílám vám to teď emailem, několik fotografií, co jsme pořídili, abyste to mohla vidět na vlastní oči.“

Podaří se mi stáhnout fotografie na iPhone a je to nepopsatelný pocit vidět tu přízračnou symetrii, pozorovat nanorobota, který vypadá jako molekulární verze mikromechanické mouchy. Nevím, jestli Lucyin svatý grál létajících robotů vypadá jako tenhle nanorobot zvětšený několiktisíckrát, ale uměle vyrobená struktura na fotografiích připomíná hmyz svým šedavým protáhlým tělem jakoby složeným z magnetického puzzle. Tenké ručičky nebo nožičky z nanodrátku, dosud nepoškozené, jsou ohnuté v pravých úhlech, na konci s úchytným mechanismem sloužícím snad k tomu, aby se mohl přichytit ke stěnám buněk nebo se zavrtat do cév nebo orgánu, jinými slovy najít cíl a držet se tam, než dopraví lék nebo třeba ilegální drogy k určitým mozkovým receptorům.

Není divu, že test Johnnyho Donahuea na drogy byl negativní, jak si teď uvědomuji. Jestli byli nanoroboti přidáni do jeho sublingválních protialergických kapek nebo ještě lépe do kortikosteroidního nosního spreje, mohly být drogy v nezjistitelném množství. Ještě fantastičtější je, že drogy nemusely vůbec proniknout krevní mozkovou bariérou, ale mohly být naprogramovány, aby vázaly receptory ve frontálním kortexu. Pokud se ty drogy nikdy nedostaly do krevního řečiště, nemohly být vyloučeny močí a neusadily by se ani ve vlasech. A právě to je účel využití nanotechnologie v medicíně, léčba nemocí a poruch pomocí léků, které nejsou systémové, a proto jsou méně škodlivé. A jak to platí u všeho ostatního, všechno, co může být použito k něčemu dobrému, bude nepochybně zneužito i ke zlému.

Fieldingův obývací pokoj je jen holá podlaha a stěny a až skoro ke stropu jsou naskládané zaprášené hnědé krabice. Jsou všechny stejné velikosti, po stranách s logem stěhovací společnosti Gentle Giant, desítky kartonů v krychlových hromadách, jako by se jich nikdo nedotkl od chvíle, co sem byly dovezeny.

Uprostřed tohoto lepenkového bunkru sedí Briggs, který mi připomíná generála z občanské války na fotografii Matthewa Bradyho. Má na sobě pracovní uniformu v tlumené pískově hnědé a zelené barvě a vysoké boty, na klíně notebook Mac, široká ramena opřená o rovné opěradlo židle. Pomyslím si, že by bylo pro něj typické, kdyby zůstal sedět a mě nechal stát, kdyby vedl náš rozhovor tak, abych se cítila bezvýznamná a jemu podřízená. Ale zvedne se a já mu odpovím ne, díky, zůstanu stát. A tak se oba přesuneme k oknu, kde Briggs položí svůj notebook na parapet.

„Připadá mi zajímavé, že tu měl bezdrátovou síť,“ poznamená Briggs bez úvodu a přitom se dívá z okna na oceán a skály za zledovatělou ulicí posypanou světle hnědým pískem. „Čekala byste po tom všem, co jste tu viděla, že tu bude mít bezdrátové připojení?“

„Možná tu nebyl sám.“

„Možná.“

„Přinejmenším se nad tou možností můžete zamyslet. To je víc, než co jsou zřejmě ochotni udělat všichni ostatní.“ Položím na okenní parapet svůj iPhone, aby Briggs viděl, co je na malém displeji. Krátce se na to podívá a pak pohled odvrátí.

„Představte si dva typy nanorobotů,“ řekne, jako by mluvil k někomu na druhé straně zvlněného starého okna, jako by svou pozornost soustředil ven na sluneční světlo a třpytivou vodu a ne na ženu, která stojí vedle něj, ženu, která se s ním vždy cítí mladá a nejistá, bez ohledu na svůj věk nebo na to, čím se stala.

„Nanorobot, který je biologicky rozložitelný,“ pokračuje, „který zmizí po určité době, poté co dopraví nepatrnou dávku psychoaktivní drogy, a pak druhý typ nanorobota, který vytváří své vlastní kopie.“

S Briggsem se vždy cítím jako někdo jiný, kdosi jiný než já, a když stojím vedle něj a naše rukávy se dotýkají a cítím jeho teplo, myslím na ty krásné i hrozné způsoby, jimiž mě formoval.

„Právě ten, co se sám replikuje, nás znepokojuje nejvíc. Představte si, že byste měla něco takového v sobě,“ dodá a já v sobě cítím neodolatelnou sílu, jíž je generál John Briggs, a pochopím, co cítil Fielding a jak mě musel uctívat i nenávidět.

Chápu, jak je strašné i krásné, když vás někdo ovládne. Jako droga, napadne mě. Závislost, které se zoufale chcete zbavit a zoufale si ji chcete udržet. Stejný účinek na mě vždycky bude mít Briggs, pomyslím si. Do konce života se toho nezbavím.

„A ten replikující se nanorobot umožňuje stálé uvolňování čehosi jako testosteron,“ hovoří dál Briggs a já při tom cítím jeho energii, jeho sílu, a uvědomuju si, jak blízko sebe stojíme, vzájemně k sobě přitahováni, jako jsme vždy byli, i když se to nikdy nemělo stát. „Droga jako PCP by se samozřejmě replikovat nemohla, takže to by byla jednorázová dávka, opakovala by se jen tehdy, když subjekt opakovaně používá nosní sprej, injekce nebo si přiloží novou transdermální náplast napuštěnou biologicky rozložitelnými nanoroboty. Ale něco, co tělo produkuje přirozeně, by se dalo naprogramovat na replikaci, takže nanorobot se replikuje, cestuje volně tělem, tepnami, přichytí se k cílové oblasti, například frontálnímu kortexu vašeho mozku, aniž by potřeboval baterii. Je samohybný a sebereplikující.“

Briggs se na mě podívá a jeho pohled je tvrdý, ale je v něm ještě něco, co ke mně vždycky choval, náklonnost, která je stejně stálá jako rozporuplná. Živě mi to připomene, kým jsme byli v centru Waltera Reeda, kdy jeho i moje budoucnost skrývala tajemství a neomezené možnosti, kdy jsem byla talentovaná začátečnice a Briggs mi připadal mnohem starší než já a hrozivý. Říkal mi major Génius. A pak jsem se vrátila z Jižní Afriky, odešla jsem do Richmondu a on mi ani nezavolal, celá léta. Náš vztah byl složitý a těžko popsatelný, a kdykoli s ním jsem, znovu si na to všechno vzpomenu.

„Už bychom nepotřebovali války,“ řekne Briggs. „Ne takové války, jaké vy i já známe, Kay. Stojíme na prahu nového světa, kde naše staré války budou vypadat mírné a humánní.“

„Jack Fielding nebyl tenhle druh vědce,“ namítnu. „Nevyrobil ty náplasti, nejspíš by s tím zásadně nesouhlasil a byl by vynervovaný, kdyby se ho někdo snažil zlákat k tomu, aby bral drogy dopravované nanoroboty. Překvapilo by mě, kdyby vůbec věděl, co je nanorobot, nebo tušil, že se mu něco takového volně pohybuje v organismu. Patrně si myslel, že užívá nějakou novou formu steroidu, neoficiální steroid, látku, která mu pomůže při kulturistice, zmírní mu chronické bolesti po desítkách let nadužívání, pomůže mu bojovat proti stárnutí. Nenáviděl vědomí, že stárne. Stárnutí si nechtěl připouštět.“

„Inu, s tím si už nebude muset dělat starosti.“

Ne, to nebude, to je jisté. Nahlas řeknu: „Nesouhlasím s tím, že se zabil, protože nechtěl zestárnout. Neuznávám, že se sám zabil, a jednoznačně o tom pochybuji.“

„Jak vím, byla jste vystavená účinku jedné z jeho náplastí,“ připomene poté Briggs. „To je mi líto, ale kdyby se to nestalo, nezjistila byste to ostatní. Zfetovaná Kay Scarpettová. Náramná představa. Škoda, že jsem tam nebyl, abych to viděl.“

To mu musel prozradit Benton.

„Právě tomuhle čelíme, Kay,“ pokračuje Briggs. „Náš krásný nový svět, to, čemu říkám neuroterorismus, a taky Pentagon tomu tak říká. Toho je třeba se bát. Udělejte z nás blázny a vyhrajete. Udělejte z nás velké blázny a zabijeme se sami, ušetříme těm darebákům práci. Dejte našim vojákům v Afghánistánu opium, dejte jim benzodiazepiny, halucinogeny, něco, co zmírní jejich nudu, a uvidíte, co se stane, až vlezou do svých helikoptér, stíhaček, tanků a Humvee. Uvidíte, co se stane, až se vrátí domů jako narkomani, jako duševně vyšinutí.“

„Otwahl,“ připomenu. „My vyvíjíme takové zbraně?“

„My ne. Na tohle DARPA neplatí všechny ty miliony, zatraceně. Ale někdo v Otwahlu ano a my si myslíme, že to není jen jeden člověk. Skupina supermozků zabývající se neautorizovanými nebo neschválenými experimenty a fakticky tak nebezpečná, jak si lze představit.“

„Předpokládám, že víte, kdo to je.“

„Zatracená děcka,“ odpoví a upřeně se dívá ven do jasného odpoledne. „Sedmnáct osmnáct let, s IQ převyšujícím všechny tabulky a plná vášně, ale tady nemají nic.“ Poklepe si na čelo. „Vám nemusím nic říkat zvlášť o chlapcích, jejichž čelní lalok je ještě nedozrálý jako nedopečený koláč, dokud jim není dvacet, pětadvacet, a přesto tam jsou, hrajou si v nanotechnologických laboratořích nebo se supravodiči, robotikou či syntetickou biologií, se vším, nač si vzpomenete. Je dost problematické, že jim dáváme zbraně a posadíme je do neviditelných bombardérů, ale my aspoň máme pravidla,“ řekne tvrdým tónem. „Máme organizaci, režim, vedení, nejpřísnější dozor. Ale co myslíte, že se kruci děje v místě jako Otwahl, kde cílem není národní bezpečnost a disciplína, ale peníze a ambice? Ty zatracené zázračné děti jako Johnny Donahue a jeho parta vědí starou belu o Afghánistánu, Pákistánu ne bo Iráku, prokristapána. Nikdy nevkročily nohou na vojenskou základnu.“

„Nevidím tu žádnou spojitost s Jackem, kromě toho, že pár z nich vyučoval bojovým uměním.“ Obloha je neposkvrněná a sytě tyrkysová, pod ní se vlní oceán.

„Zapletl se s nimi a podle mého se nevědomky stal vědeckým projektem. Víte až moc dobře, jak to chodí při výzkumných projektech a klinických zkouškách, jenomže ten typ, který dobře známe, je dozorován a přísně monitorován komisemi pro kontrolu studií na lidech. Ale kde vezmete dobrovolníky, když jste osmnáctiletý technický inženýr, absolvent Harvardu nebo MIT, v Otwahlu? Můžeme se jen dohadovat, že Jack navázal své kontakty přes tělocvičnu, přes taekwondo. My všichni si jsme bolestně vědomi jeho celoživotních problémů se zneužíváním různých látek, hlavně steroidů, a najednou se objeví někdo, kdo mu může dodat elixír života, nápoj mládí, v náplastech proti bolesti. Bohužel nedostal to, co čekal. Nedostal to ani Wally Jamison, Mark Bishop nebo Eli Goldman.“

„Wally Jamison nepracoval v Otwahlu.“

„Nějakou dobu chodil s děvčetem, které tam pracuje. Dawn Kincaidová, další z tamních neuroteroristů.“

„Nejlepší kamarádka Johnnyho Donahuea,“ připomenu. „A kde vlastně je?“ zeptám se. „Zdá se, že každý, o kom jste se zmínil, je mrtvý. Až na ni.“ Cítím, jak se ve mně rozezní poplašný zvon.

„Nezvěstná v boji,“ prohodí Briggs. „Neukázala se v Otwahlu včera ani dneska, údajně je na dovolené.“

„To určitě.“

„Přesně tak. Najdeme ji a dozvíme se zbytek tohohle příběhu, protože bezpochyby právě ona nám ho může dopovědět, jejím oborem je totiž nanoinzenýrství, chemická syntéza v nanoměřítku. Podle toho, co jsme se dozvěděli, právě ona vyvíjí tyhle ohavné malé nanoroboty, kteří si našli cestu do Jacka Fieldinga a změnily ho v pana Hydea, mírně řečeno.“

„Pan Hyde,“ opakuji. „Totéž se podle Eriky Donahueové stalo s jejím synem,“ zdůrazním. „Jen pochybuju, že Johnny někoho zabil.“

„Toho malého chlapce nezabil.“

„Jste přesvědčený, že to byl Jack.“

„Neovládal se, byl zmatený,“ prohlásí Briggs.

„A potom šel a zabil Eliho.“ Moje poznámka visí ve vzduchu a ráda bych věděla, jestli Briggsovi zní stejně nesmyslně jako mně. Ráda bych věděla, jestli je slyšet, jak silně tomu nevěřím.

„Uvědomte si, že tohle se stalo kvůli zatracené prasečí chřipce.“ Dál upřeně hledí z okna do zářivého dne za zaprášeným starým sklem. „Kdyby biologický otec nevlastní dcery Liama Saltze neonemocněl, Saltz by neměl to potěšení vést ji při svatbě a nepřijel by do Států, do Cambridge, do Norton’s Woods na poslední chvíli.

A Jack by nemusel bodnout Eliho do zad tím děsivým injekčním nožem.“

„Aby mu zabránil říct doktoru Saltzovi to, co jste teď říkal mně.“

„Bohužel, Jacka se na to nemůžeme zeptat.“

„Možná bych to chápala, kdyby Eli chtěl říct doktoru Saltzovi nebo někomu, že Jack kšeftuje se spermatem, které krade mrtvým. To by možná byl motiv.“

„Netušíme, co Eli věděl. Ale pravděpodobně znal pravdu o Jackovi a jeho drogách, zjevně ho znal dost dobře, protože měl jeho pistoli. Jack se musel cítit hrozně, když se od cambridgeské policie dozvěděl, že ten mrtvý muž měl u sebe glock s odstraněným sériovým číslem.“

„Zdá se, že vás Marino podrobně informoval. To všechno vám řekl, jako by to byla nezvratná fakta případu. Ale nejsou. Je to teorie. Nemáme hmatatelný důkaz, že Jack někoho zabil.“

„Věděl, že je v maléru. Myslím, že aspoň tohle můžeme s jistotou říct,“ odvětí Briggs.

„Pokud se dá něco říct s jistotou. Souhlasím, že by nevzal ten glock z laboratoře, kdyby se nebál, že má problém. Moje otázka je, jestli kryl sebe nebo někoho jiného.“

„Věděl náramně dobře, že to výrobní číslo zrekonstruujeme, že pistoli k němu vystopujeme.“

„My,“ opáčím. „To slovo slýchám v poslední době často.“

„Vím, co si o tom myslíte.“ Briggs položí ruce na okenní parapet a předkloní se, jako by ho bolelo v kříži. „Myslíte si, že se vás snažím o něco připravit. Věříte tomu.“ Smutně se pousměje. „Kapitánka Avalloneová tu byla minulý podzim.“

„Někdo s tak nízkou hodností? Aby to nevzbudilo podezření?“

„Přesně. Aby to vypadalo přirozeně, neformální krátká návštěva, když byla na cestě někam jinam. Ale pravda je taková, že jsme se dozvídali věci, které se nám nelíbily, o tom, jak váš zástupce vede CFC. A nemusím vám říkat, že na tom máme nezadatelný zájem. AFME, ministerstvo obrany, spousta lidí. CFC není vaše proto, abyste ho zničila.“

„Není moje vůbec,“ odpovím. „Očividně jsem odvedla mizernou práci, ještě než jsem pořádně začala –“

„Neodvedla jste mizernou práci,“ přeruší mě Briggs. „Stejnou vinu nesu já. Vybrala jste Jacka, nebo lépe řečeno vyhověla jste jeho přání vrátit se, a já vám v tom nebránil, jak jsem rozhodně měl. Nechtěl jsem být na vás tvrdý, ale měl jsem být přísnější a zakročit proti tomu rozhodnutí. Počítal jsem, že za čtyři měsíce stejně budete doma, a upřímně, nepředstavoval jsem si, že ten člověk může za tak krátkou dobu napáchat takovou spoušť. Jenže se zapletl s tou krysí smečkou z Otwahl Technologies, bral drogy a nezvládal to.“

„Proto jste odložil můj odjezd z Doveru? Abyste měl čas vyměnit vedení v CFC? Čas nahradit mě?“ řeknu tak odvážně, jak jsem schopná.

„Právě naopak. Abych vás udržel mimo. Nechtěl jsem, abyste tím byla zkompromitovaná. Odložil jsem váš odjezd tolikrát, jak to šlo, aniž bych vás musel držet násilím. A pak otec nevěsty v Londýně dostane pitomou prasečí chřipku a mrtvola začne krvácet. A vaše neteř se pak s vrtulníkem objevila v Doveru a já se vás pokusil zastavit a nabídl jsem, že dám tělo převézt tam. Ale to jste nechtěla a tím to skončilo. A teď tu jsme znovu.“

„Ano, znovu.“

„Už jsme spolu zažili ošemetné situace. A pravděpodobně zase zažijeme.“

„Takže jste neposlal Lucy, aby mě odvezla.“

„Ne. A nemyslím, že by ode mě přijímala rozkazy. Díky bohu, že ji nikdy nenapadlo vstoupit do armády. Skončila by v Leavenworthu.“

„Nepožádal jste ji, aby odposlouchávala mou kancelář.“

„Byl to jen návrh, který jsem letmo zmínil, abychom přesně věděli, co Jack dělá.“

„Ten váš letmý návrh je totéž, jako když kanibal bezelstně pozve někoho na večeři,“ opáčím.

„Působivé přirovnání.“

„Dobře víte, že lidé berou na vaše návrhy ohled.“

„Lucy bere na něco ohled, jen když se jí to hodí.“

„Co kapitánka Avalloneová? Spikla se s Jackem, intrikovala proti mně?“

„To nikdy. Řekl jsem vám, proč se tu v listopadu objevila na inspekci. Je k vám zcela loajální.“

„Tak loajální, že řekla Jackovi o Kapském Městě.“ Samotnou mě překvapí, že jsem to vyslovila nahlas.

„To se nikdy nestalo. Sophia o Kapském Městě nic neví.“

„Jak se to tedy dozvěděla Julia Gabrielová?“

„Když na vás tak křičela? Rozumím,“ řekne Briggs tak, jako bych právě odpověděla na otázku, aniž bych věděla, že ji položil. „Zastavil jsem se před vašimi dveřmi, abych si s vámi promluvil, a slyšel jsem, že mluvíte s někým po telefonu, slyšel jsem, že jste do hovoru silně zabraná. Se mnou taky hovořila. Mluvila s řadou lidí, protože se kdesi doslechla, že v Doveru běžně odebíráme sperma, že to běžně dělá každý ústav soudního lékařství, což je naprostý nesmysl. Něco takového bychom nikdy neudělali, pokud by to nebylo zcela správné a schválené. Nabyla toho dojmu, protože Jack to tajně prováděl v CFC a udělal to taky v případě mladého muže, který se o svém svatebním dnu zabil v Bostonu v taxíku. Ten muž se nějak znal se synem paní Gabrielové. A myslím, že chápete, proč došla k názoru, že by se jejímu synu Peterovi mělo dostat stejného zvláštního zacházení.“

„Nic o mně osobně neví. Nemyslela to osobně. Jste si tím jistý?“

„Proč by věřila takovým negativním věcem o vás osobně?“ zeptá se Briggs.

„Myslím, že víte proč, Johne.“

„V žádném případě nenarážela na něco konkrétního. Je to hněvivá, militantní žena a jen si vybíjela zlost, když vám nadávala stejně jako mně, nadávala tak několika dalším lidem v Doveru. Šovinisti. Rasisti. Nacisti. Fašisti. Spousta zaměstnanců dostala to ráno ošklivá přízviska.“

Briggs ustoupí od okna a vezme z parapetu svůj laptop. Tím dává po svém najevo, že už musí jít. Nemůže si dovolit rozhovor trvající víc než dvacet minut a ten, který jsme právě vedli, je už na něj beztak moc dlouhý, vyčerpal jeho trpělivost a dostal se příliš blízko k příliš mnoha věcem.

„Můžete mi prokázat jednu laskavost, kterou bych velmi ocenil,“ požádá. „Prosím, přestaňte už lidem vykládat, že jsem si myslel, že MORT je ten nejlepší vynález od vynálezu kola.“

Zase Benton, pomyslím si. Zdá se, že si ti dva náramně padli do noty.

„Tak to není, ale chápu, že si to právě takto pamatujete, a je mi líto, že jsme se kvůli tomu tvrdě střetli,“ pokračuje Briggs. „Přesto, kdybych si měl vybrat mezi robotem, který odtáhne mrtvé tělo z bojiště, a živým člověkem, který riskuje život a údy, aby udělal totéž? Tomu říkám Sophiina volba. Není tu dobrá volba, jen dvě špatné. Neměla jste pravdu a já taky ne.“

„Tak u toho zůstaneme,“ odpovím. „Oba jsme udělali špatné rozhodnutí.“

„Ne že bychom je nedělali už dřív,“ zamumlá.

Vyjdeme společně z domu námořního kapitána, kolem místností, kde jsem už byla. Všechny prostory vypadají prázdné a tísnivé, jako by tu nikdy nebyl ničí domov. Nepůsobí to dojmem, že tu Fielding někdy bydlel, jen se tu usadil, když usilovně dřel na opravách a tajně pracoval ve sklepě, a já stále nevím, co ho pohánělo. Možná peníze. Vždy toužil po penězích a v našem řemeslu k nim nikdy nemohl přijít, a to mu na mně taky vadilo. Jsem na tom lépe než většina ostatních. Umím dobře plánovat a Benton má své dědictví a pak tu je Lucy, která je nestydatě bohatá díky počítačovým technologiím, které prodává od doby, co nebyla starší než ti neuroteroristé, o nichž právě hovořil Briggs. Naštěstí jsou Lucyiny vynálezy legální, aspoň pokud vím.

Lucy je v nákladním automobilu CFC s Marinem a Bentonem, mají už svlečené žluté obleky a helmy a všichni vypadají unaveně. Anne znovu odjela s dodávkou, aby odvezla novou zásilku do laboratoří, zatímco spousta dalších důkazů tu na ni čeká, v bílých krabicích plných bílých papírových sáčků na důkazy.

„Máte ve svém autě balíček,“ sdělí mi Briggs před ostatními. „Nejnovější, nejlepší neprůstřelná vesta s nejvyšším stupněm ochrany, zvlášť navržená pro ženy na bojišti, což by bylo fajn, kdybyste se vy dámy obtěžovaly s vestou.“

„Jestli není pohodlná…“ začnu namítat.

„Myslím, že je, ale já jsem stavěný trochu jinak než vy. Problém bude, jestli ji úplně neuzavřete na bocích. Mockrát jsme viděli, že si projektil našel cestu právě do jednoho z těch zatracených otvorů.“

„Vyzkouším ji pro tebe,“ nabídne se Lucy.

„Bezva,“ řekne jí Marino. „Navleč si ji a já začnu střílet, ať vidíme, jestli funguje.“

„Anebo tupá poranění, na která lidé většinou zřejmě zapomínají,“ odpovím Briggsovi. „Střely neproniknou neprůstřelnou vestou, ale tupé poranění od nárazu může být hluboké až pětačtyřicet milimetrů a nedá se přežít.“

„Už jsem nějakou dobu na střelnici nebyla,“ baví se Lucy s Marinem. „Třeba bychom si mohli půjčit tu ve Watertownu. Už jsi viděl tu jejich novou?“

„S jejím správcem chodím na bowling.“

„Aha, ovšem, tvůj tým kreténů. Jakže se jmenuje? Ani jedna trefa?“

„Nešetři nikoho. Měl byste si jít někdy s námi zahrát,“ pozve Marino Briggse.

„Budete souhlasit, paní plukovnice, když AFDIL pošle rezervní laboratorní techniky, aby vám pomohli v CFC, prokristapána?“ otočí se na mě Briggs. „Zdá se totiž, že tu máme záplavu důkazů, které stále přicházejí.“

„Velmi ocením každou pomoc,“ odpovím. „Hned se podívám na tu vestu.“

„Nejdřív sejděte vyspat.“ Briggs to vysloví jako rozkaz. „Vypadáte hrozně.“

22

Massachusettská veterinární referenční nemocnice poskytuje ambulantní péči čtyřiadvacet hodin denně, a i když se zdá, že Sock nemá žádné potíže a spí stočený jako nějaký miniaturní psík, čivava nebo pudlík, kteří se vejdou do kabelky, musím toho o něm zjistit co nejvíc. Je už skoro tma, mám Socka na klíně, oba jsme na zadním sedadle půjčeného SUV a jedeme na sever po I95.

Po identifikování muže, zavražděného při procházce se Sockem, mám v úmyslu prokázat stejnou službu tomuto vysloužilému závodnímu chrtovi, protože nikdo zřejmě neví, odkud se vzal. Neví to Liam Saltz a ani netušil, že jeho nevlastní syn Eli měl chrta či jakékoli domácí zvíře. Správce činžovního domu nedaleko Harvard Square řekl Marinovi, že domácí zvířata nejsou v domě dovolena. Podle všeho loni na jaře, když si Eli pronajímal svůj byt, psa neměl.

„Tohle opravdu není třeba udělat dnes večer,“ řekne Benton během jízdy a já pohladím chrtovu hedvábnou hlavu a cítím k němu velkou lítost. Jsem opatrná na jeho potrhané uši, protože nemá rád, když mu na ně někdo sahá, a na špičatém čenichu má staré jizvy. Je tichý, jako němý tvor. Kéž bys jen mohl mluvit, pomyslím si.

„Doktoru Kesselovi to nevadí. Měli bychom to udělat, když už jsme venku,“ odpovím.

„Nemyslel jsem to tak, jestli to bude nějakému veterináři vadit nebo ne.“

„Vím, žes to tak nemyslel.“ Hladím Socka a tuším, že bych mohla chtít si ho nechat. „Snažím se vzpomenout si na jméno té ženy, co hlídá Jet Rangera.“

„Nezačínej s tím.“

„Lucy taky není nikdy doma a funguje to výborně. Myslím, že se jmenuje Annette, nebo možná Lanette. Zeptám se Lucy, jestli by se Annette či Lanette mohla zastavit během dne, třeba hned ráno. Vzala by Socka a odvedla ho k Lucy do bytu, aby si s Jet Rangerem vzájemně dělali společnost. Večer by pak Annette, nebo jak se jmenuje, mohla přivést psa zpátky do Cambridge. Co by na tom bylo tak těžkého?“

„V pravou chvíli najdeme Sockovi domov.“ Benton použije woburnský výjezd, ukazatel zasvítí mihotavou zelenou barvou, když po něm přejedou naše reflektory, a Benton na rampě zpomalí.

„Budeš mít krásný domov,“ mluvím k Sockovi. „Právě teď to řekl tajný agent Wesley. Slyšel jsi ho.“

„Důvod, proč nemůžeš mít psa, je stejný důvod, proč to byl vždycky špatný nápad,“ prohlásí Bentonův hlas na temném předním sedadle. „IQ ti klesne o padesát bodů.“

„V tom případě by to bylo záporné číslo. Minus deset nebo tak.“

„Prosím tě, hlavně nezačni dětinsky šišlat nebo žvatlat, nebo jak to mluvíš se zvířaty.“

„Přemýšlím, kde zastavíme, abychom mu koupili něco k jídlu.“

„Vysadím tě doma a zajedu do večerky nebo marketu a něco vyberu,“ navrhne Benton.

„Nic v konzervě. Musím nejdřív prozkoumat značky. Nejspíš malé balení žrádla pro psí seniory, protože Sock už není žádný mladík. Když o tom mluvíme, vezmi nějaká kuřecí prsíčka, bílou rýži, bílou rybu jako treska, možná taky nějakou zdravou obilovinu, třeba quinou. Takže se obávám, že budeš potřebovat dobrý obchod s potravinami. Myslím, že někde tady je obchod se zdravou výživou.“

V Massachusettské veterinární nemocnici jdeme dlouhou světlou chodbou lemovanou ordinacemi a technik, co nás doprovází, je k Sockovi velmi laskavý. Všimnu si, jak se Sock vleče. Zlehka našlapuje na malých tlapkách a pomalu se loudá po chodbě, jako by nikdy v životě nezávodil a ani nemohl.

„Myslím, že je vyděšený,“ řeknu technikovi.

„Jsou líní.“

„Kdo by si to pomyslel o psu, který dovede běžet rychlostí až pětašedesát kilometrů za hodinu,“ poznamenám.

„Jenom když musejí, ale nechce se jim. Raději spí na gauči.“

„No, nechci ho táhnout násilím. A ocas má stažený mezi nohy.“

„Chudinka.“ Technik se každou chvíli zastaví, aby psa pohladil.

Zdá se, že doktor Kessel už informoval zaměstnance o smutném osudu tohoto anglického chrta, protože nám všichni projevují samé ohledy a soucit i spoustu pozornosti, jako by Sock byl slavný, ale já upřímně doufám, že nebude. Nijak by nepomohlo, kdyby se zpráva o něm dostala na veřejnost, stal se předmětem chato vání na internetu a voyeurismu, nebo obvyklých nevkusných vtipů, které se kolem mě rojí. Vodím Socka s sebou do márnice? Je Sock cvičený jako pes na vyhledávání mrtvol? Co Sock dělá, když přijdu domů a páchnu jako mrtvá těla?

Horečku nemá a jeho dásně a zuby jsou zdravé, pulz a dýchání normální a žádná známka srdečního šelestu nebo dehydratace, ale nedovolím doktoru Kesselovi, aby mu vzal krev nebo moč. Navrhnu, že si důkladnou prohlídku necháme na jindy, protože ten pes nepotřebuje další trauma. „Ať mě nejdřív víc pozná, než si mě začne spojovat s bolestí a trápením,“ řeknu doktoru Kesselovi, hubenému muži v doktorském oděvu, který vypadá příliš mladě na to, že už dokončil veterinární školu. S použitím malého skeneru, kterému říká kouzelná hůlka, hledá mikročip, který mohl být implantován pod kůži na Sockových kostnatých zádech. Pes přitom sedí na vyšetřovacím stole a já ho hladím.

„Vida, má ho, pěkný malý RFID čip, tady, kde má být, na zádech,“ oznámí doktor Kessel, zatímco sleduje displej skeneru. „Takže máme identifikační číslo a teď krátce zavolám na Národní registr domácích zvířat a zjistíme, komu tenhle chlapík patří.“

Doktor Kessel telefonuje a dělá si poznámky. Pak mi podá kus papíru s telefonním číslem a jménem Lost Sock, ztracená ponožka.

„Hloupé jméno pro závodního psa, co, chlapče?“ řekne veterinář Sockovi. „Možná že se podle toho choval, a proto ho poslali do důchodu. Předvolba sedmsedmnula. Říká vám to něco?“

„Nevím.“

Přejde k počítači na pracovním stole, zadá číslo předvolby do vyhledávání, pak řekne: „Douglasville, Georgia. Pravděpodobně tamní veterinární ordinace. Chcete si odtud zavolat a zjistit, jestli mají otevřeno? Jsi hodně daleko od domova,“ řekne Lost Sockovi, ale já už vím, že mu tak říkat nebudu.

„Už nikdy nebudeš ztracený,“ pošeptám mu, když se vracíme do auta, protože nechci telefonovat před obecenstvem.

Žena, která zvedne telefon, řekne prostě haló, jako bych se dovolala na domácí číslo, a já jí vysvětlím, že volám kvůli psovi, který má tohle telefonní číslo na mikročipu.

„Pak to je jeden z našich zachráněných psů,“ odpoví s jižanským protáhlým přízvukem. „Pravděpodobně z Birminghamu. Máme tu spoustu vysloužilých závodních chrtů. Jak se jmenuje?“

Povím jí to.

„Černobílý, starý pět let.“

„Ano. To je správně,“ přisvědčím.

„Je v pořádku? Žádné poranění nebo tak? Nebyl týraný?“

„Spí mi na klíně. Je v pořádku.“

„Je to miláček, ale to jsou všichni. Na něm je dobré, že je snášenlivý ke kočkám a malým psům a dobře vychází s dětmi, pokud ho netahají za uši. Jestli chviličku počkáte, vyvolám si ho na počítači a podívám se, co najdu o tom, kde by měl být a s kým. Vzpomínám si, že si ho vzala nějaká studentka, ale nepamatuju si její jméno. Někam na sever. Někde volně pobíhal nebo jak? A odkud voláte? Vím, že byl vycvičený a socializovaný, prošel programem s vynikajícími výsledky, takže máte opravdu hezkého psa a jsem si jistá, že jeho majitelka ho hledá bez sebe strachem.“

„Vycvičený a socializovaný?“ zeptám se a přitom myslím na to, že Sock patřil nějaké studentce. „Jaký program? Účastní se vaše organizace pro záchranu chrtů nějakého zvláštního programu, kdy chrti chodí do domovů důchodců nebo nemocnic a podobně?“

„Do věznic,“ odpoví žena. „Byl vyřazen ze závodění loni v červenci a prošel naším devítitýdenním programem, kde ho vlastně cvičí vězni. V jeho případě to byla Georgijská ženská věznice v Savannah.“

Vzpomenu si, jak mi Benton vyprávěl o ženě zavřené do vězení v Savannah, terapeutce usvědčené ze zneužívání Jacka Fieldinga, když byl nezvladatelný mladý chlapec a poslali ho do výchovného zařízení nedaleko Atlanty.

„Spolupracovali jsme s tou věznicí, protože tam už cvičili psy k hledání bomb. Tak jsme si řekli, že se zeptáme, jestli nechtějí něco milejšího a potulnějšího,“ vysvětluje žena a já přepnu na hlasitý telefon a zesílím zvuk, „například vzít si některého z těchhle miláčků. Vězni se učí trpělivosti, odpovědnosti a pocitu, jaké to je být bezpodmínečně milován, a chrti se učí povely. Tak nebo tak, Lost Socka cvičila jedna vězeňkyně v Georgijské ženské věznici, která říkala, že si ho vezme, až jednou vyjde ven, ale obávám se, že to ještě bude trvat dlouho. Potom ho adoptoval někdo, koho doporučila, ta mladá žena z Massachusetts. Máte něco na psaní?“

Dá mi jméno Dawn Kincaidové a několik telefonních čísel. Adresa je stejná, jako má místo, kde jsme právě byli v Salemu, dům Jacka Fieldinga. Vážně pochybuji, že tam Dawn Kincaidová bydlela celou dobu, ale možná tam byla často. Také pochybuju, že žila celou dobu s Elim Goldmanem, ale možná jí hlídal psa. Zjevně ji ale znal, oba byli v Otwahlu, a vzpomenu si, jak Briggs říkal, že oborem Dawn Kincaidové je chemická syntéza a nanoinženýrství. Pro každého odborníka na nanoinženýrství by byla hračka sestavit pár sluchátek se skrytým mikro audio a videorekordérem. Pravděpodobně by měla snadný přístup k Eliho sluchátkům a přenosnému satelitnímu rádiu. Pracovala s Elim. Její pes byl v jeho bytě, což znamená, že tam možná často chodila. Možná tam bydlela. Mohla mít klíče.

Bryce je ještě v CFC, když ho zastihnu telefonem a řeknu mu, že jsem pořídila fotokopii dopisu Eriky Donahueové, než byl předán do laboratoří, a aby tu složku našel a přečetl mi telefonní čísla. Poznamenám si je, pak se zeptám, jak to jde v laboratoři DNA.

„Dělají tam nonstop,“ odpoví Bryce. „Doufám, že sem dnes večer nechcete přijít. Odpočiňte si.“

„Vrátil se plukovník Pruitt do Doveru, nebo je v laboratořích?“

„Před chvílí jsem ho viděl. Je tu s generálem Briggsem a pár jejich lidí sem jede z Doveru. Vlastně to jsou taky vaši lidé, myslím…“

„Najděte plukovníka Pruitta a požádejte ho, aby na můj pokyn šly profily z toho psacího stroje hned do CODIS, přednostně. Možná je tam už poslali. Bude vědět, co myslím. Ale nejdůležitější je, že chci dát udělat testy příbuznosti, porovnat všechny profily se vzorkem DNA Jacka Fieldinga a hledat v CODIS příbuzenský profil, což zahrnuje i porovnání s profilem vězeňkyně v Georgijské věznici v Savannah. Jmenuje se Kathleen Lawlerová.“ Hláskuji mu to jméno. „Několikanásobná recidivistka…“

„Kde?“

„Ženská věznice u Savannah v Georgii. Její DNA by měla být v databázi CODIS…“

„Co to má společného…?“

„Ona a Jack spolu měli dítě, holčičku. Chci provést vyhledávání příbuznosti, abychom zjistili, jestli dostaneme shodu u něčeho, co jsme našli v…“

„Co měl? Co měl s kým?“

„A ty skryté otisky na plastové fólii…“ začnu říkat.

„Fajn. Teď jste mi zamotala hlavu…“

„Bryci. Tak si ji zas rozmotejte, mlčte a radši si to zapisujte.“

„To dělám, šéfko.“

„Chci otisky z fólie porovnat s Fieldingovými a mými a taky chci z ní DNA, hned. Zjistit, kdo ještě se fólie mohl dotknout. Možná ten, kdo vyrobil nebo pozměnil náplast, z níž fólie pochází. A domnívám se, že by Otwahl mohl mít uložené otisky zaměstnanců. Ten podnik přísně dbá na bezpečnost. Je velmi důležité, abychom přesně věděli, kdo dodával ty upravené náplasti. Plukovník Pruitt a generál Briggs tomu všemu budou rozumět.“

Pak zatelefonuji Erice Donahueové, zatímco Benton projíždí přes Cambridge stejnou cestou jako Eli, když šel naposled se Sockem v neděli ven, aby se setkal s nevlastním otcem a odhalil praktiky Otwahl Technologies muži, který s tím mohl něco udělat.

„Vítaný host znamená jak častý?“ zeptám se paní Donahueové, když mi odpoví v hlasitém telefonu, že Dawn Kincaidová byla v domě Donahueových na Beacon Hill mnohokrát a je vždy vítaným hostem. Donahueovi ji zbožňují.

„Na večeři, nebo se jen tak zastavila na návštěvu, hlavně o víkendech. Víte, měla to v životě těžké, musela si všechno vydobýt a potkalo ji tolik neštěstí, matka se zabila při autohavárii a pak jí tragicky zemřel otec, zapomněla jsem už jak. Taková hezká dívka a vždycky tak milá k Johnnymu. Poznali se, když loni na jaře začal pracovat v Otwahlu, i když Dawn je starší, připravuje se na doktorát na MIT, kam přešla myslím z Berkeley. Je neuvěřitelně chytrá a krásná. Odkud ji znáte?“

„Bohužel neznám. Nesetkaly jsme se.“

„Je to Johnnyho jediná přítelkyně, opravdu. Určitě ta nejbližší, jakou kdy měl. Ale není to milostný vztah, i když jsem v to doufala, a nemyslím, že někdy bude. Mám za to, že chodí s někým jiným z Otwahlu, technikem, se kterým tam pracuje.“

„Znáte jeho jméno?“

„Lituju, nepamatuju si ho, pokud jsem ho kdy znala. Myslím, že je původně také z Berkeley a pak kvůli MIT a Otwahlu skončil tady. Je Jihoafričan. Slyšela jsem, jak o něm Johnny velmi hrubě mluvil jako o tom afrikánském magorovi, co chodí s Dawn, a další nadávky, které nechci opakovat. A předtím chodila s tím ‚vylízaným borcem‘, podle mého syna, který je poněkud žárlivý…“

„Vylízaným borcem?“ opakuji.

„Strašná hrubost říci to o někom, kdo zemřel tak tragicky. Ale Johnnymu chybí takt. To je součást jeho neobyčejnosti.“

„Znáte jméno toho muže, co zemřel?“

„Nepamatuju si ho. Fotbalista, kterého našli v přístavu.“

„Mluvil s vámi Johnny o tom případu?“

„Snad nechcete naznačit, že můj syn s tím měl něco společného –“

Konejšivě ji ujistím, že nic takového nenaznačuji, a ukončím hovor. Kola SUV se teď s křupáním prodírají zmrzlým sněhem, který pokrývá naši příjezdovou cestu v Cambridgi. Na jejím konci, pod holými větvemi rozložitého dubu, je bývalý přístřešek pro kočáry, teď přestavěný na garáž, s dvojitými dřevěnými dveřmi osvětlenými našimi reflektory.

„Sám jsi to slyšel,“ řeknu Bentonovi.

„To neznamená, že to Jack neudělal. Neznamená to, že nezabil Wallyho Jamisona, Marka Bishopa nebo Eliho Goldmana,“ opáčí. „Musíme být opatrní.“

„Ovšemže musíme být opatrní. Vždycky jsme opatrní. Všechno z toho jsi už věděl?“

„Nemůžu ti říct, s čím se mi svěřil pacient. Ale vyjádřeme to takto: to, co říkala paní Donahueová, je zajímavé a já netvrdím, že jsem o Fieldingově vině přesvědčen. Jen připomínám, že musíme být opatrní, protože určité věci zatím nevíme jistě. Ale budeme vědět. To ti můžu slíbit. Všichni hledají Dawn Kincaidovou. Předám jim tyhle nejnovější informace,“ slíbí Benton a fakticky tím říká, že s tím nemůžeme a neměli bychom nic dělat. Má pravdu. Nemůžeme vyrazit jako dvoučlenná četa a stopovat Dawn Kincaidovou, která je pravděpodobně už tisíc kilometrů odtud.

Benton zastaví SUV a namíří dálkové ovládání na garáž. Dřevěné dveře se vysunou, uvnitř se rozsvítí světlo a ozáří jeho černý kabriolet Porsche a tři další prázdná místa.

Benton zajede se SUV vedle svého sportovního vozu, já mezitím Sockovi nasadím na dlouhý štíhlý krk vodítko a pomohu mu seskočit z klína, pak ze zadního sedadla a do garáže, kde je velká zima, protože vzadu chybí okno. Provedu Socka po pryžové podlaze a přes prázdný černý čtvercový otvor se podívám ven na naši zasněženou zadní zahradu. Je velká tma, ale rozeznám porušený sníh, spoustu otisků nohou. Děti ze sousedství zase použily náš pozemek jako zkratku, ale s tím je teď konec. Máme psa a nechám obehnat zahradu zdí nebo plotem. Budu ta zlá, protivná sousedka, která nedovolí vstup.

„To je jako vtip,“ prohodím k Bentonovi, když vyjdeme ze samostatně stojící garáže na kluzkou zasněženou příjezdovou cestu. Noc je pronikavě chladná, bílá a velmi tichá. „Chtěl jsi mít v garáži poplašné zařízení. Takže máme takové, co nefunguje, a kdokoli tam může vlézt. Kdy budeme mít nové okno?“

Míříme k zadnímu vchodu a opatrně kráčíme po ztvrdlém sněhu, který se Sockovi zjevně nelíbí, protože zvedá tlapky, jako by šel po žhavém uhlí, a třese se. Temné stromy se kolébají ve větru, noční obloha je plná hvězd, malý slonovinově bílý měsíc je vysoko nad střechami a korunami stromů Cambridge.

„Je to k zlosti,“ postěžuje si Benton, přehodí si tašku s nákupem do druhé ruky a vytáhne klíč od dveří. „Zítra je odtud určitě vyženu. To je tím, že jsem tu nebyl, a někdo zkrátka musí být doma.“

„Jak velká by byla práce postavit vzadu kvůli Sockovi plot? Abychom ho mohli pustit ven a nebát se, že uteče.“

„Tvrdila jsi, že běhá nerad.“ Benton odemkne dveře prosklené verandy.

Za ní se rýsují tmavé obrysy stromů v Norton’s Woods. Dřevěná budova s třístupňovou kovovou střechou se mohutně tyčí v temné noci, uvnitř se nesvítí. Je mi smutno, když se dívám na konferenční centrum Americké akademie umění a věd a myslím na Liama Saltze a jeho zavražděného nevlastního syna. Ráda bych věděla, jestli tam někde stále je poškozená robotická moucha, zasypaná a zmrzlá, už bez života, jak to vyjádřila Lucy, protože k ní slunce nemůže najít cestu. Mám zvláštní tušení, že tu mouchu někdo má. Možná FBI, pomyslím si. Možná lidé z DARPA, z Pentagonu. Nebo Dawn Kincaidová.

„Asi mu budeme muset opatřit boty,“ řeknu. „Vyrábějí se malé botičky pro psy a Sock potřebuje něco takového, aby si nepořezal tlapky na ledu a zmrzlém sněhu.“

„No, v takové zimě nebude chodit nikam daleko.“ Benton otevře dveře a alarm začne pípat. „Věř mi. Budeš mít co dělat, abys ho v tomhle počasí dostala z domu. Doufám, že je naučený chodit dělat potřebu ven.“

„Potřebuje nějaké oblečky. Divím se, že Eli nebo Dawn nebo kdo neměli pro něj oblečení. Chrti je tady na severu potřebují. Tohle opravdu není pro tuhle rasu to nejlepší místo na světě, ale co se dá dělat, Socku. Bude ti teplo, budeš dobře nakrmený a v pohodě.“

Jakmile za námi zapadnou dveře, Benton zadá na klávesnici kód a znovu nastaví poplašné zařízení. Sock se mi přitiskne k nohám.

„Rozdělej oheň a já namíchám pití,“ řeknu Bentonovi. „Pak uvařím kuře s rýží, nebo možná přejdu na tresku a obiloviny, ale teď ne. Celý den měl kuře a nechci, aby mu bylo špatně. Co si dáš ty? Nebo bych se možná měla ptát, co doma máme.“

„V mrazáku je ještě nějaká pizza.“

Rozsvítím světla. Okna z barevného skla na schodišti jsou temná, ale při pohledu zvenku, osvětlená zevnitř z domu, vypadají nádherně. Představím si, jak budou ty francouzské přírodní scény jasně zářit, až půjdu Socka v noci vy věnčit, a jak veselé to bude. Představím si, jak si s ním budu hrát na zahradě na jaře a v létě, kdy je teplo, a uvidím ta životem pulzující okna v noci svítit, a jak pokojné a kultivované to bude. Jak bude krásné bydlet na okraji Harvardu a vracet se domů z práce ke svému starému psu. A vzadu na zahradě zasadím růže.

„Mně ještě nic k jídlu nedělej,“ ozve se Benton, když si svlékne kabát. „Všechno pěkně popořádku. Nejdřív hodně silný drink, prosím.“

Odejde do obývacího pokoje a Sockovy drápky zacvakají na tvrdém dřevu podlahy, pak ztichnou na kobercích, když s ním přecházím z místnosti do místnosti a do kuchyně, kde se mi znovu tiskne k nohám, zatímco otevírám skříňky z tmavého třešňového dřeva nad nerezovými kuchyňskými spotřebiči. Ať se hnu kamkoli, Sock se mě stále drží, znovu se přitiskne, a opře se mi vzadu o nohy. Vyndám skleničky na whisky, pak led z mrazáku a nakonec láhev naší nejlepší skotské, pětadvacetileté Glenmorangie singlemalt, kterou jsme dostali jako vánoční dárek od Jaime Bergerové. Srdce mě bolí, když nalévám skotskou a přitom myslím na rozchod Lucy a Jaime, na lidi, kteří zemřeli, a na to, co Fielding udělal se svým životem a teď je mrtvý. Zabíjel se celou dobu a pak to někdo místo něj dokončil, strčil mu glock do levého ucha a stiskl spoušť, zřejmě když Fielding stál u kryogenního mrazáku, kde skladoval nečestně získan sperma, co pak posílal manželkám, matkám a milenkám mužů, kteří zemřeli mladí.

Komu by Fielding věřil natolik, aby ho pustil do svého sklepa, sdílel s ním svůj ilegální rizikový podnik, půjčil mu svůj dům námořního kapitána a zřejmě všechno, co měl? Vzpomenu si, co mi řekl jeho bývalý nadřízený, jeho šéf v Chicagu. Poznamenal, že je rád, že se Jack stěhuje do Massachusetts, aby byl blízko rodině, ale Jack tím nemyslel Lucy, Marina a mě, nikoho z nás, dokonce ani svou tehdejší manželku a dvě děti. Domnívám se, že mínil někoho, o jehož existenci jsem až dosud nevěděla, a kdybych nebyla tak sobecká a egoistická, možná by mě to napadlo dřív.

Jak typické, že jsem si přičítala takový význam ve Fieldingově životě, a on přitom vůbec nemyslel na mě, když řekl svému bývalému šéfovi to o své rodině. Fielding měl pravděpodobně na mysli dceru, kterou měl se svou první láskou, patrně první ženou, s níž měl sexuální styk, s terapeutkou z výchovného zařízení u Atlanty, která mu porodila dceru a pak ji odložila stejně, jako odložila Fieldinga. Holčičku s genetickou zátěží, jak to vyjádřil Benton, která ji přivede do vězení, pokud dřív neskončí mrtvá. A ta se sem loni přistěhovala z Berkeley a pak se sem Fielding vrátil z Chicaga.

„Devatenáct set sedmdesát osm,“ řeknu nahlas, když vejdu do tmavého, útulného obývacího pokoje s vestavěnými knihovnami a odhalenými starými trámy. Světla svítí, v cihlovém krbu praská a září oheň a létají jiskry, když Benton pohrabáčem posune poleno. „Byla by asi v Lucyině věku, kolem jednatřiceti.“ Podám mu sklenku whisky, štědrou dávku jen s několika kostkami ledu. Whisky v záři ohně vypadá jako měď. „Myslíš, že je to ona? Že Dawn Kincaidová je Jackova biologická dcera? Protože já si to myslím. A doufám, že jsi o ní už nevěděl.“

„Přísahám, že nevěděl. Pokud to je pravda.“

„Opravdu ses nesoustředil na Dawn Kincaidovou nebo dítě, které Fielding měl s tou ženou ve vězení?“

„Opravdu ne. Nesmíš zapomínat, jak nedávno se tohle všechno stalo, Kay.“ Posadíme se vedle sebe na pohovku a Sock se mi schoulí v klíně. „Na Fieldinga se nikdo nezaměřoval až do minulého týdne, aspoň ne kvůli něčemu kriminálnímu, násilnému. Ale měl jsem si dát tu práci a zjistit to o tom adoptovaném dítěti,“ dodá Benton a zní to, že se na sebe trochu zlobí. „Vím, že bych to nakonec udělal, ale ještě jsem se k tomu nedostal, protože se to nezdálo důležité.“

„Ve světle všech událostí to tak důležité nevypadalo. Nesnažím se ti něco vyčítat.“

„Ze záznamů, které jsem kontroloval, jsem věděl, že to dítě, děvče, bylo dáno k adopci, když matka byla poprvé ve vězení. Přes nějakou adopční agenturu v Atlante,“ upřesní Benton. „Možná se tak jako některé jiné adoptované děti pokusila vypátrat, kdo jsou její biologičtí rodiče.“

„Při její inteligenci to asi nebylo těžké.“

„Zatraceně.“ Benton se zhluboka napije skotské. „Pokaždé to je ta jediná věc, o které si myslíš, že není důležitá, jediná věc, o které si myslíš, že může počkat.“

„Já vím. Tak to dopadne skoro vždycky. Detail, kterým se nechceš zdržovat.“

Sedíme na pohovce, díváme se do ohně a Sock je stočený u mě. Je ke mně prakticky přilepený. Nespustí mě z dohledu. Musí se mě dotýkat, jako by se chtěl ujistit, že nezmizím a nebude zase opuštěný ve zchátralém domě, kde se dějí strašné věci.

„Myslím, že je velká pravděpodobnost, že nám tuhle domněnku o Dawn Kincaidové potvrdí DNA,“ pokračuje Benton bezbarvým tónem. „Kéž bychom to věděli dřív, ale nebyl důvod to zjišťovat.“

„Nemusíš to pořád opakovat. Proč bys to zjišťoval? Co mohlo mít dítě, které Fielding zplodil jako teenager, společného s tím, co se dělo?“

„Zjevně mohlo.“

„To víme teď, při zpětném pohledu.“

„Věděl jsem, že Fielding psal Kathleen Lawlerové dopisy a emaily, ale na tom není nic trestného, dokonce nic podezřelého, a žádný z nich se nikdy nezmínil o jménu Dawn, jen o zájmu, který mají společný. Na ten výraz si vzpomínám, společný zájem. Sakra, měl jsem za to, že Fielding myslí nějaký zločin, možná jejich starý zločin a to, jak jim navždy změnil život. Myslel jsem si, že to je ten jejich společný zájem,“ říká Benton lítostivě, zatímco si to rekapituluje. „Teď se musím ptát, jestli tím společným zájmem mohlo být jejich dítě, jestli to dokonce mohla být Dawn Kincaidová. Je politováníhodné, že se Jack nikdy nepřenesl přes tuhle část svého života, že stále měl vztah ke Kathleen Lawlerové a ona pravděpodobně k němu. A pak je tu dcera, která zdědila jeho inteligenci, jeho dobré i špatné stránky. A matčiny dobré a opravdu špatné stránky. A kdo sakra ví, kde všude se ta dcera potloukala, al
e s otcem nikdy nežila a domnívám se, že ani o něm nevěděla, když vyrůstala. Samozřejmě, tohle je čirá spekulace z naší strany.“

„Ne tak docela. Je to jako pitva. Většinou mi potvrdí to, co už vím.“

„Bohužel jsme to měli vědět. Bohužel jsme to opravdu měli vědět a je to hororový příběh, skutečně. Tomu říkám zkažené sémě a hříchy otců.“

„Někteří by řekli, že v tomhle případě to jsou hříchy matky.“

„Měl bych vyřídit pár telefonátů,“ poznamená Benton, ale dál popíjí, sedí před krbem a dívá se do něj.

Zlobí se na sebe. Nemůže se smířit s tím, že mu unikla ta jediná věc, jak to nazývá. Podle svého názoru měl pokládat za žhavou prioritu to, aby našel dítě narozené nějaké ženě ve vězení před víc než třiceti lety, a to je skutečně nesmyslné. Proč se měl domnívat, že na tom záleží?

„Jack se mi nikdy nezmínil o Dawn Kincaidové ani o dceři, kterou dali k adopci, o ničem takovém. Netušila jsem to.“ Whisky mě rozehřívá, dál hladím Socka, cítím pod prsty hrboly jeho žeber jako valchu a vnímám smutek, který se ve mně usadil a nechce zmizet. „Vážně pochybuju, že s ním kdy žila, možná jen krátce v poslední době. Nedovedu si představit, jak by to bylo možné. Rozhodně ne v Richmondu. A je nepravděpodobné, že by jeho manželky připustily, aby dcera z jeho předčasného kriminálního vztahu byla součástí jejich života, za předpokladu, že o ní věděly. Jack jim to jistě neřekl, snad jen jako narážku na své problémy s případy mrtvých dětí. Pokud vůbec o něčem takovém mluvil se ženami ve svém životě.“

„Tobě to řekl.“

„Já nebyla jen žena v jeho životě. Byla jsem jeho nadřízená.“

„To není všechno.“

„Prosím, nezačínej zase, Bentone. Opravdu. Už je to směšné. Vím, že máš špatnou náladu, a oba jsme unavení.“

„Trápí mě pomyšlení, že ke mně nejsi upřímná. Nezáleží mi na tom, co jsi tehdy dělala. Nemám právo zajímat se o to, cos dělala, než jsme se poznali.“

„Tedy, záleží ti na tom a máš právo se zajímat, o cokoli chceš. Ale kolikrát ti to musím připomínat?“

„Vzpomínám si, jak jsme se poprvé sblížili.“

„Jak starodávně to zní, což nemyslím ironicky. Jako dva lidé o nedělním večeru v padesátých letech.“ Vezmu ho za ruku.

„Devatenáct set osmdesát osm, italská restaurace ve Fan. Pamatuješ na podnik u Joea?“

„Tam jsme skončili pokaždé, když jsem byla na výjezdu s policajty. Po vyšetřování vraždy není nic lepšího než velká mísa zapečených špaget.“

„Nebylas tehdy hlavní soudní lékařka dlouho.“ Benton mluví k ohni v krbu a jemně mi hladí ruku, obě naše ruce spočívají na Sockovi. „Ptal jsem se tě na Jacka, protože jsi byla ohledně něj tak horlivá, tak pozorná, tak soustředěná, a to mi připadalo zvláštní. Čím víc jsem pátral, tím jsi byla vyhýbavější. Nikdy jsem na to nezapomněl.“

„To nebylo kvůli Jackovi,“ vysvětlím. „Ale kvůli tomu, jak jsem se sama cítila.“

„Kvůli Briggsovi. Není lehké být pod ním. A nemyslím to tak, jak to vyznělo. Ne že bys nutně musela být ty pod ním nebo pod někým. Spíš nahoře.“

„Prosím, nebuď jedovatý.“

„Škádlím tě, ale oba jsme na škádlení příliš unavení a do krajnosti napjatí. Omlouvám se.“

„To, co se stalo, je tak či tak moje vina. Neobviňuji Briggse ani nikoho jiného,“ mluvím dál. „Ale tehdy byl bůh. Pro někoho jako já. Byla jsem opravdu velmi dobře chráněná. Myslím, že jsem nedělala nic, než chodila do školy, studovala, věnovala se rezidenturám, bože, kolik let to bylo, jako dlouhý sen, kdy jsem tvrdě pracovala a málo spala a samozřejmě dělala to, co mi řekli nadřízení. Zpočátku jsem to nijak nezpochybňovala, protože jsem měla pocit, že si nezasloužím být doktorkou. Měla bych vést otcův malý obchod s potravinami, být manželkou a matkou, žít prostě jako všichni ostatní z rodiny.“

„John Briggs byl nejsilnější osobnost, s jakou ses kdy setkala. Chápu proč,“ poznamená Benton a já vycítím, že možná zná Briggse lépe, než jsem si představovala. Ráda bych věděla, jak často spolu v uplynulých šesti měsících mluvili, nejen o Fieldingovi, ale o všem.

„Prosím, nesmíš mít pocit, že tě ohrožuje,“ řeknu a přitom přemýšlím, co asi Benton ví o Briggsovi, a především, co ví o mně. „Na mé minulosti s ním už víc nezáleží. A stejně tu šlo jen o to, jak jsem to vnímala. Potřebovala jsem, aby byl silný. Tehdy jsem to potřebovala.“

„Protože tvůj otec rozhodně silný nebyl. Všechny ty roky byl nemocný a ty ses o něj starala, starala ses o všechny. Chtěla jsi někoho, kdo by se pro jednou postaral o tebe.“

„A když člověk dostane, co chce, hádej, co se stane. John se o mě postaral mizerně. Anebo by bylo přesnější, kdybych řekla, že jsem se o sebe postarala mizerně. Věděla jsem –ještě lépe, nechala jsem se přesvědčit, abych jednala proti svému svědomí a dala se zatáhnout do něčeho, co nebylo správné.“

„Politika,“ prohodí Benton, jako by to věděl.

„Co můžeš vědět o tom, co se tehdy stalo?“ Pohlédnu na něj a na jeho výrazné, krásné tváři se ve světle krbu mihotají stíny.

„Myslím, že to jsou zhruba dva roky služby za každý rok lékařské nebo právnické fakulty zaplacený armádou. Takže jestli počítám správně, dlužila jsi americké vládě osm let služby u vojenského letectva, konkrétněji u AFIP, AFME.“

„Šest let. Hopkinsovu univerzitu jsem vystudovala za tři roky.“

„Dobře, to je pravda. Ale odsloužila jsi kolik, rok? A kdykoli jsem se tě na to ptal, slyšel jsem od tebe pořád tu stejnou písničku o tom, že AFIP chtěl zřídit postgraduální program ve Virginii a rozhodli se dosadit tě tam jako šéfku.“

„Opravdu jsme zahájili postgraduální program AFIP. Tehdy nebylo tolik možností, když jsi byl z AFIP a chtěl ses specializovat na forenzní vědy. Tak jsme přidali Richmond. A teď, samozřejmě, nás. Cambridgeské forenzní centrum. Brzy se na to začneme připravovat. Co nevidět to musím rozjet.“

„Politika,“ opakuje Benton a napije se skotské. „Pořád se cítíš kvůli něčemu provinile a hodně dlouho jsem si myslel, že to je kvůli Jackovi. Protože jsi s ním měla poměr, opakovala jsi jeho původní křivdu. Silná žena a jeho nadřízená s ním má sex, znovu ho zneužije, vrátí ho na scénu prvotního zločinu. A pro tebe? Bylo by to neomluvitelné.“

„Až na to, že jsem s ním nic neměla.“

„Přísaháš?“

„Přísahám.“

„Dobrá, ale něco jsi udělala.“ Benton s tím nehodlá přestat, dokud to leží mezi námi.

„Ano, udělala, ale to bylo ještě před Jackem,“ odpovím.

„Udělala jsi to, co ti nařídili, Kay. A musela jsi to strpět,“ prohlásí, protože to ví. Je jasné, že to ví.

„Nikdy jsem to jejich rodinám neřekla,“ přiznám a Benton mlčí. „Ty dvě ženy zavražděné v Kapském Městě. Nemohla jsem zatelefonovat jejich rodinám a říct jim, co se doopravdy stalo. Myslí si, že šlo o rasismus, že to spáchali nějací členové gangu. Vysoká míra zločinnosti za apartheidu, kdy černoši zabíjejí bělochy, se tehdy hodila jistým politickým vůdcům. Chtěli, aby to byla pravda. Čím víc, tím líp.“

„Ti vůdci jsou už pryč, Kay.“

„Měl bys jít vyřídit ty telefonáty, Bentone. Zavolej té Douglas nebo komukoli a pověz jim o Dawn Kincaidové, kdo to pravděpodobně je, a o testech, které jsem dala udělat.“

„Reaganova vláda je dávno pryč, Kay.“ Benton mě chce přimět, abych o tom mluvila, a jsem přesvědčená, že se už o tom mluvilo. Briggs mu asi něco řekl, protože Briggs sakra dobře ví, jak mě to pronásleduje.

„To, co jsem udělala, není dávno pryč,“ namítnu.

„Neudělala jsi ani v nejmenším nic špatného. Se smrtí těch žen nemáš nic společného. Nemusím znát všechny detaily, abych tohle mohl říct,“ upokojuje mě Benton, pak proplete své prsty s mými a naše spojené ruce se mírně zvedají a klesají v rytmu Sockova dechu.

„Cítím se, jako bych s tím měla společného všechno,“ povzdechnu si.

„Ne,“ odporuje Benton. „Jiní lidé ano a ty jsi byla přinucená mlčet. Víš, jak často se stává, že ti nesmím říct, co vím? Celý můj život byl takový. Druhou možností je všechno jen zhoršit. Je to zkouška. Kdybych něco řekl, všechno se tím zhorší a způsobí to, že budou pronásledováni a zabiti jiní lidé. Primum non nocere. Především neškodit. To je to, co zvažuju proti všemu ostatnímu, a jsem si stoprocentně jistý, že děláš totéž.“

Na přednášku nemám zrovna teď náladu.

„Myslíš, že to udělala?“ zeptám se, zatímco Sock oddechuje pomalu, spokojeně, jako by tu žil odjakživa a byl doma. „Všechny je zabila?“

„To bych taky rád věděl.“ Podívá se na svou sklenku s whisky, která ve světle z krbu mění barvu v barvu medu.

„Aby ukončila Jackovo trápení?“

„Pravděpodobně ho nenáviděla,“ uvažuje Benton. „Proto ji to k němu možná táhlo, chtěla ho poznat jako dospělého, pokud to tak bylo.“

„Tedy, nemyslím, že Jack připoutal Wallyho Jamisona ve svém sklepě a rozsekal ho sekerou. Jestli Wally přišel do toho domu v Salemu dobrovolně, pravděpodobně to bylo na její pozvání, přišel na návštěvu. Možná aby si přehráli nějakou fantasy, hru, morbidní sexuální hru o Halloweenu. Možná něco podobného provedla s Markem Bishopem, a když je má ve své moci, pod svým kouzlem, přesně tam, kde chtěla, udeří. Pro někoho tak ďábelského to je opojné, vzrušující.“

„Druhá manželka Liama Saltze, Eliho matka, je Jihoafričanka,“ poznamená Benton. „Stejně jako její předchozí manžel, Eliho biologický otec. A Eli měl prsten, který byl patrně odcizen z domu Donahueových, pravděpodobně ho vzala Dawn spolu s psacím strojem a dopisními papíry. Možná použila izolační pásku, aby sesbírala vlákna, mikrostopy, DNA z domu Donahueových, když to připravovala. Aby to vypadalo, že ten dopis opravdu napsala matka, a aby tak Dawn ještě víc oslabila Johnnyho alibi.“

„Teď uvažuješ iracionálně jako já,“ poukážu sarkasticky. „Myslím si, že přesně to se stalo, nebo něco velmi podobného.“

„Hra,“ přemítá Benton tónem, jakým mluví, když je mu odporné to, co někdo udělal. „Hry a další hry, spletitá, propracovaná dramata. Nemůžu se dočkat, až tu hnusnou mrchu poznám. Vážně se už nemůžu dočkat.“

„Možná už máš dost skotské.“

„Zdaleka ne. Kdo by lépe zmanipuloval Johnnyho Donahuea než někdo takový, pěkná, geniální ženská, starší než on? Nasadila tomu nebohému klukovi do hlavy, že zavraždil šestiletého chlapce, když měl halucinace a výpadky paměti po drogách, které mu sama přidávala do léků. Přidávala je i do Fieldingových léků. Kdoví, komu ještě? Nebezpečná osoba, co ničí lidi, které by měla mít ráda, mstí se jim za každý zločin, který byl na ní spáchán.

K tomu ještě přičti genetickou predispozici a možná užívání stejného koktejlu, který bral Fielding.“

„To by bylo jako dokonalá bouře, jak se říká.“

„Řekla si: Uvidíme, jaký vraždící stroj bych byla já, aby mi to prošlo,“ pronese Benton zase tím svým tónem, a kdybych mu viděla do očí, vím, co by v nich bylo. Vrcholné opovržení. „A až je po všem, nezůstane nikdo, jen ona. Zatraceně neprůstřelná.“

„Možná máš pravdu.“ Vzpomenu si na krabici, kterou jsem nechala v autě. „Běž si vyřídit ty telefonáty.“

„S hraniční poruchou, sadistická, manipulativní, narcistická.“

„Myslím, že někteří lidé jsou všechno dohromady.“ Postavím skleničku na nízký stolek a pomůžu Sockovi seskočit z klína na koberec.

„Někteří lidé fakticky ano.“

„Zapomněla jsem na tu krabici, co mi nechal Briggs,“ připomenu a vstanu z pohovky. „A vezmu Socka na zahradu. Chceš sejít vyvenčit?“ zeptám se psa. „Potom ohřeju pizzu. Asi tu nemáme nic na salát. Co jsi kruci jedl celou dobu, co jsem byla pryč? Budu hádat. Zaběhneš tamhle k Chang Anovi pro čínské jídlo a živíš se tím tři dny.“

„Teď by se to vážně hodilo.“

„Nejspíš jsi to dělal každý týden.“

„Stejně bych si kdykoli dal radši tvou pizzu.“

„Nesnaž se být milý,“ odbudu ho.

Jdu do kuchyně pro Sockovo vodítko, dám mu ho na krk a v zásuvce najdu baterku, starou Maglite, kterou mi před lety dal Marino. Je dlouhá, z černého hliníku, napájená tlustými bateriemi D a připomene mi staré časy, kdy policie nosívala baterky velké jako pendrek, kdežto dnes je všechno tak malé jako baterky SureFire, které má v oblibě Lucy a jednu má Benton v přihrádce v autě. Vypnu alarm a ustaraně pomyslím na Socka a na to, jaká je venku zima. Když scházíme ve tmě dolů po zadních schodech, uvědomím si, že jsem se neobtěžovala obléknout si kabát, a přitom si všimnu, že světlo senzoru pohybu na garáži nesvítí. Snažím se vzpomenout si, jestli nesvítilo už asi před hodinou, kdy jsme přišli domů, ale nevím to jistě. Je tu potřeba tolik toho opravit, vyměnit, udělat spoustu práce. Kde začnu, až přijde zítřek?

Benton nezamkl dveře oddělené garáže, protože by to ani nemělo smysl, když tu je otevřené okno o rozměrech velké televizní obrazovky. V rekonstruovaném přístřešku pro kočáry je tma a lezavá zima a vzduch profukuje prázdným černým čtvercem, který jen stěží rozeznám. Když zapnu Maglite, nefunguje. Baterie musejí být vybité a jsem hloupá, že jsem je nezkontrolovala, než jsem vyšla z domu. Namířím klíč směrem k SUV, zámek zapípá, ale interiérové světlo se nerozsvítí, protože to je vůz té zatracené FBI a zvláštní agentka jménem Douglas nechce, aby se interiérové světlo rozsvěcelo. Nahmatám na zadním sedadle krabici, která je dost velká, a uvědomím si, že nebude snadné ji nést a přitom se zabývat Sockem. Vlastně to je nemožné.

„Promiň, Socku,“ řeknu psovi, který se mi tiskne k nohám a třese se. „Vím, že tu je zima. Dej mi jen chviličku. Moc mě to mrzí. Ale jak zjišťuješ, jsem velice hloupá osoba.“

Klíčkem od auta rozříznu pásku nahoře na krabici a vytáhnu vestu, která je mi dobře známá, i když jsem přesně tenhle typ ještě nezkoumala. Ale poznávám na dotek silný nylon a tvrdé keramické a kevlarové pláty, které Briggs nebo někdo už vsunul do vnitřních kapes. Roztrhnu suchý zip pásků na bocích a rozevřu vestu, abych si ji mohla přehodit přes rameno. Cítím její tíhu, když zabouchnu dveře auta. Sock ode mě uskočí jako zajíc. Vytrhne mi vodítko z ruky.

„To jsou jen dveře auta, Socku. Nic se neděje, pojď sem, Socku…“ začnu volat a v tom okamžiku se v garáži u otevřeného okna cosi pohne. Otočím se, abych viděla, co to je, ale je příliš velká tma.

„Socku? Jsi tam?“

Kolem mě zasviští temný ledový vzduch a úder do zad mě zasáhne mezi lopatky jako rána kladivem, jako by na mě zaútočil hlasitě syčící drak. Ztratím rovnováhu.

Ozve se pronikavý výkřik a zasyčení a do tváře mi vystříkne teplá mokrá sprška. Tvrdě dopadnu na SUV a vší silou se proti tomu rozmáchnu, ať je to cokoli. Baterka narazí se zapraskáním jako pálka na něco tvrdého, co povolí pod silou úderu, pohne se to a já se znovu oženu a znovu něco zasáhnu, ale tentokrát je náraz jiný. Rozeznám železitý pach krve a cítím její chuť na rtech a v ústech, zatímco dál a dál zoufale mávám baterkou do vzduchu. Pak se najednou rozsvítí světla a v té oslepující záři vidím, že jsem pokrytá jemnou krvavou mlhou, jako by mě někdo postříkal barvou ve spreji. Benton je v garáži a míří pistolí na ženu ve velkém černém plášti, která leží obličejem dolů na pryžové podlaze. Všimnu si krve slévající se v kaluž pod její pravou rukou, vedle níž leží useknutý koneček prstu s třpytivým francouzským nehtem. Nedaleko ní je nůž s tenkou ocelovou čepelí, silnou černou rukojet a spouštěcím tlačítkem na lesklém kovovém chrániči.

„Kay? Kay? Jsi v pořádku? Kay! Jsi v pořádku?“

Uvědomím si, že Benton na mě křičí, ale sehnu se k té ženě, dotknu se po straně jejího krku a nahmatám pulz. Ujistím se, že dýchá, a obrátím ji, abych zkontrolovala zornice. Ani jedna není zaostřená. Po úderu baterky má zkrvavenou tvář a já užasnu nad tou podobou. Její krátce ostříhané tmavě blond vlasy, výrazné rysy a plný dolní ret připomínají Jacka Fieldinga. I malé uši přiléhající těsně k hlavě vypadají jako Jackovy. Cítím sílu v jejím trupu, v ramenou, ačkoli není vysoká, možná tak sto šedesát sedm, sto sedmdesát, a je štíhlá, ale se silnými kostmi jako její mrtvý otec. To vše útočí na mé smysly, zatímco posílám Bentona, aby běžel do domu, zavolal na tísňovou linku a přinesl nějakou nádobu s ledem.

23

Během noci dorazila teplá fronta a přinesla další sněžení, tentokrát drobný sníh, který tiše padá, tlumí všechny zvuky, pokrývá vše ošklivé a jemně zaobluje to, co je ostré a tvrdé.

Sedím v posteli v naší hlavní ložnici, máme ji v prvním patře domu v Cambridgi. Sníh stále padá, usazuje se na holých větvích dubu za velkým oknem, které je ke mně nejblíž. Před chvílí tam byla vypasená šedá veverka, seděla dokonale vyvážená na nejtenčí větvi a dívaly jsme se vzájemně do očí. Líce se jí neustále pohybovaly, když mě pozorovala oknem, jak probírám dokumenty a fotografie rozložené na klíně. Cítím starý papír, prach a pach léčiv z tamponů, které jsem použila pro Socka, jemuž zřejmě nikdo nečistil uši už drahnou dobu, možná nikdy, rozhodně ne tak pečlivě jako já. Zpočátku se mu to nelíbilo, ale přemluvila jsem ho k tomu tichým hlasem a pamlsky ze sladkých brambor, které přinesla Lucy, když mi dávala krabičku stejných tamponů, s nimiž čistí uši svému buldokovi. Mikonazolchlorhexidin je dobrý i na záněty tlusté kůže, ovšem udělala jsem chybu, že jsem se o tom zmínila před svou
neteří dnes brzy ráno, když se přišla na mě podívat. Lucy se ohradila, že Jet Rangerovi by se nelíbilo, kdyby ho někdo označil za tlustokožce. Není to žádný slon ani hroch a s jeho váhou se toho mnoho dělat nedá. Nasadila mu novou dietu pro seniory, ale pes nemůže cvičit, protože má špatné kyčle, a ze sněhu se mu z nějakého důvodu dělá vyrážka na tlapách a nohy má na takhle hluboký sníh moc krátké, takže v téhle roční době nemůže chodit ani na nejkratší procházku. Lucy mluvila bez přestání, protože jsem ji opravdu urazila. Ale takhle se Lucy chová, když je znepokojená a vystrašená, a nejvíc ji rozčílilo, že tu včera v noci nebyla. Zlobí se, že tu nebyla, aby si to s Dawn Kincaidovou vyřídila, ale mě to ani v nejmenším nemrzí. Nemohu říci, že jsem na sebe pyšná, protože jsem někomu způsobila lineární frakturu lebky a otřes mozku, ale kdyby v garáži byla místo mě Lucy, bylo by tu o jednoho mrtvéh
o člověka víc. Moje neteř by Dawn Kincaidovou jistě zabila, pravděpodobně zastřelila, a už tu máme mrtvých dost.

Je také možné, že by Lucy to střetnutí nepřežila, bez ohledu na to, co tvrdí. Záleží to na dvou maličkostech, které způsobily, že jsem stále tady a Dawn Kincaidová je zavřená na forenzním oddělení místní nemocnice. Nemyslím, že počítala s tím, že přijdu do garáže. Domnívám se, že číhala na druhé straně zejícího okna a čekala, až vezmu Socka na setmělou zadní zahradu. Ale překvapila jsem ji, když jsem nejprve vešla do garáže, abych si vzala krabici, kterou jsem zapomněla v autě, a než se protáhla velkým otvorem, kde má být okno, už jsem krabici mezitím otevřela a přehodila si přes rameno taktickou vestu se stupněm ochrany IVA. Když mě Dawn bodla do zad, injekční nůž zasáhl nylonem pokrytý keramický a kevlarový plát a při tom strašném nárazu se zcela zastavil, což způsobilo, že jí prsty sklouzly po ostří. Pořezala si tři prsty až na kost a usekla si koneček malíčku, když se současně snažila vypustit oxid uhličitý, takže mě zasáhla mlžná sprška její krve.

Upozornila jsem Lucy, že pokud by nepřipravila Dawn o prvek překvapení při útoku a pokud by sama náhodou neměla oblečenou neprůstřelnou vestu nebo aspoň přehozenou přes tělo, nemusela by mít takové štěstí jako já. A že by tedy měla přestat pořád naříkat, jaká to je strašná smůla, že tu včera večer nebyla, a tvrdit, že by si se vším perfektně poradila. Jako bych to já sama nedokázala, byť se štěstím. Myslím, že jsem to prostě zvládla dobře, a jen doufám, že si poradím i s mnohem důležitější záležitostí, která mě zatím nezabila, ale někdy se rozhodně zdá, že by mohla.

„Řekla mi, že se setkávala s pískotem a ošklivými poznámkami,“ vypráví mi paní Piesteová v telefonu, když s ní probírám případ její dcery. „Nadávali jí, že je Burka. Křičeli na ni: ‚Búrové, jděte domů!‘ Jak víte, Búr je afrikánské slovo pro sedláka, ale fakticky to je hanlivé označení pro všechny bílé Jihoafričany. A tomu muži z Pentagonu jsem pořád říkala, že mě nezajímá ten důvod, jestli to bylo proto, že Noonie a Joanne byly bělošky nebo Američanky, nebo je považovali za Jihoafričanky. Samozřejmě, Jihoafričanky to nebyly. Je mi jedno, proč se to stalo. Jen jsem prostě nechtěla uvěřit, že trpěly tak, jak to popisoval.“

„Vzpomenete si, kdo byl ten muž z Pentagonu?“ zeptám se.

„Nějaký právník.“

„Takže to nebyl armádní plukovník,“ vyslovím nahlas svou naději.

„Byl to nějaký mladý právník z Pentagonu, který pracoval pro ministra obrany. Jméno si nepamatuju.“

Nebyl to tedy Briggs.

„V jednom kuse mluvil,“ dodá paní Piesteová opovržlivě. „Nelíbil se mi. Ale asi by se mi nelíbil nikdo, kdo by mi přišel oznámit něco takového.“

„Jedinou útěchou, kterou vám v tom všem mohu nabídnout,“ opakuji, „je, že Noonie a Joanne netrpěly tak, jak vás o tom chtěli přesvědčit. Nemohu prohlásit s naprostou jistotou, že si neuvědomily, že je někdo škrtí, ale je velmi pravděpodobné, že o tom nevěděly, protože byly omámené drogami.“

„Ale na to byly provedeny testy,“ namítne hlas paní Piesteové s massachusettským přízvukem, kde se v některých slovech nevyslovuje r, a já si neuvědomila, že pochází původně z Andoveru. Po Nooniině smrti se Piesteovi přestěhovali do New Hampshiru, jak jsem právě zjistila.

„Paní Piesteová, myslím, že chápete, že nic nebylo testováno tak, jak mělo,“ odpovím.

„Proč jste to neudělala?“

„Soudní lékař v Kapském Městě –“

„Ale podepsala jste úmrtní list, paní doktorko Scarpettová. A pitevní zprávu. Mám kopie, které mi poslal ten právník z Pentagonu.“

„Nepodepsala jsem je.“ Odmítla jsem tehdy podepsat dokumenty, o nichž jsem věděla, že jsou lživé, ale fakt, že jsem to věděla, mě tak či tak učinil vinnou. „Nemám ty kopie, i když tomu asi těžko uvěříte,“ dodám ještě. „Nedostala jsem je. Ale mám vlastní poznámky, vlastní záznamy, které jsem poslala poštou do USA, než jsem odjela z Jižní Afriky, protože jsem se bála, že mi prohledají zavazadla, což se taky stalo.“

„Ale to, co mám, jste podepsala.“

„Přísahám, že ne,“ prohlásím klidně, ale pevně. „Domnívám se, že jistí lidé dali padělat můj podpis na těch zfalšovaných dokumentech pro případ, že se někdy rozhodnu udělat to, co právě teď dělám.“

„Že se rozhodnete říci pravdu.“

Je tak těžké slyšet to vyjádřené tak otevřeně. Pravdu. Což naznačuje, že to, co jsem řekla nebo neřekla během těch let, ze mě dělá lhářku.

„Je mi to líto,“ opakuji znovu. „Měla jste právo znát pravdu už tehdy, po smrti vaší dcery. A po smrti její přítelkyně.“

„Potom nechápu, proč jste už tehdy nic neřekla,“ odvětí paní Piesteová jen mírně rozzlobeně. Většinou se v jejím hlase ozývá zájem a úleva, že může mluvit o něčem, co převážně ovládalo její život. „Když lidé dělají takové věci, nelze odhadnout, kam až zajdou. Žádná hranice neexistuje. Ublížilo to i jiným lidem. Včetně vás.“

„Nechtěla jsem, aby to ublížilo ještě někomu dalšímu,“ odpovím a cítím se ještě hůř, pokud tím myslí to, že jsem mlčela ze strachu o vlastní bezpečnost. Měla jsem strach ze spousty věcí a z mnoha lidí, které jsem nemohla vidět. Měla jsem strach, že zemřou další lidé, další lidé budou neprávem obviněni.

„Chápete, doufám, že když jsem četla úmrtní list a pitevní zprávu – ne že bych rozuměla většině lékařských výrazů – zkrátka, myslela jsem si, že to jsou vaše závěry,“ řekne paní Piesteová.

„To tedy nejsou a navíc jsou falešné. Tkáň na poranění nijak nereagovala. Všechno se událo po smrti. Dokonce několik hodin po jejich smrti, paní Piesteová. To, co udělali Noonii a Joanne, se stalo mnoho hodin poté, co zemřely.“

„Jestli nebyl proveden test na drogy, jak si můžete být jistá, že v sobě nějaké měly?“ mluví dál její hlas a přitom zaslechnu zvuk, jak někdo zvedl druhý telefon.

„Tady Edward Pieste,“ ozve se mužský hlas. „Jsem také na telefonu. Jsem Nooniin otec.“

„Je mi líto vaší ztráty.“ Zní to chabě, naprosto bezvýrazně. „Kéž bych pro vás oba našla ta správná slova. Lituji, že vám lhali a že jsem to připustila. A i když se nechci vymlouvat.“

„Chápeme, proč jste nemohla říci, co se stalo,“ odpoví otec. „Tehdejší atmosféra a naše vláda v tajné dohodě s těmi, kdo chtěli apartheid zachovat při životě. Právě proto Noonie natáčela ten dokument. Nechtěli pustit filmový štáb do Jižní Afriky. Každý tam musel přijet zvlášť jako turista. Velké odporné tajemství, co naše vláda dělala, aby podporovala tamní zvěrstva.“

„Nebylo to až tak velké tajemství, Eddie.“ Hlas paní Piesteové.

„Inu, Bílý dům předstíral, že o ničem neví.“

„Určitě vám řekli o tom dokumentárním filmu, který Noonie natáčela. Měla takovou skvělou budoucnost,“ řekne mi paní Piesteová, zatímco se dívám na fotografii její dcery. Ale nechtěla bych, aby tuhle fotografii Piesteovi někdy viděli.

„O dětech apartheidu,“ doplním. „Viděla jsem ho, když ho tady dávali v televizi.“

„O zlu bělošské nadřazenosti,“ řekne paní Piesteová. „Každé nadřazenosti, jednoznačně.“

„Neslyšel jsem první část toho, o čem jste vy dvě spolu mluvily,“ ozve se pan Pieste. „Shraboval jsem sníh na příjezdové cestě.“

„Neposlouchá mě,“ postěžuje si jeho žena. „Muž v jeho věku a hrabe sníh, ale je paličatý.“ Říká to se smutnou láskyplností. „Paní doktorka Scarpettová mi říkala, že Noonie a Joanne byly omámené drogami.“

„Opravdu? No, to je aspoň něco.“ Pan Pieste to vysloví bez nějaké energie v tónu.

„Dostala jsem se do toho bytu několik dní po jejich smrti a udělala rekonstrukci. Bylo to zfalšované, samozřejmě, místo činu bylo naaranžované,“ vysvětluju. „Ale v kuchyňských odpadcích byly plechovky od piva, plastové kelímky a láhev vína, víno ze Stellenbosche. Podařilo se mi získat ty plechovky, láhev a kelímky s dalšími předměty a poslat je do Států, kde jsem je testovala. V láhvi od vína a dvou kelímcích jsme našli vysoké množství GHB. To je gamahydroxymáselná kyselina, běžně známá jako znásilňovací droga.“

„Říkali, že to bylo znásilnění,“ přisvědčí pan Pieste se stejnou bezvýrazností.

„Nevím jistě, jestli byly znásilněny. Nenašla jsem žádné fyzické známky znásilnění, žádná poranění kromě těch naaranžovaných, která byla způsobena posmrtně. A vzorky, které jsem testovala soukromě tady v USA, byly na sperma negativní,“ odpovídám a přitom si prohlížím fotografie nahých těl přivázaných k židlím, ačkoli vím, že ty ženy na nich neseděly, když byly zavražděné. Dívám se na detailní záběry ukazující vzor posmrtných skvrn, který mi napovídá, že ty ženy ležely v posteli na pomačkaných prostěradlech nejméně dvanáct hodin po smrti.

Probírám fotografie, které jsem pořídila vlastním fotoaparátem, záběry sečných a řezných ran, jež prakticky nekrvácely, a pout, která nezanechala na pokožce stopu, protože ty bestie stojící za tím vším byli naprostí ignoranti a neměli ponětí, co dělají. Byl to někdo najatý nebo pověřený vládou či vojenskými tajnými agenty, aby nasypal do láhve místního vína drogy a popíjel s těmi dívkami, možná nějaký známý nebo člověk, kterého považovaly za přátelského či neškodného, ačkoli samozřejmě opak byl pravdou. Řeknu Piesteovým, že sérologické testy, které jsem provedla po návratu domů, naznačovaly přítomnost nějakého muže. Později, když jsem nechala udělat testy DNA, dostala jsem profil Evropana nebo bělocha, který je dodnes neznámý. Upozorním však, že nemohu prohlásit jistě, že to je profil vraha, ale někoho, kdo v tom bytě pil pivo.

Podle toho, co lze rekonstruovat, líčím Piesteovým, co se podle mě stalo. Noonie a Joanne byly omámené drogami nebo v bezvědomí, útočník jim pomohl do postele a udusil je polštářem, což vyvozuji z tečkovitého krvácení a dalších poranění. Pak ten člověk musel z nějakého důvodu odejít. Možná se chtěl vrátit později s dalšími zasvěcenými do tohoto komplotu, nebo možná čekal v bytě, až dorazí jeho druzi, to nevím. Ale než byly ty ženy spoutané, pořezané a zmrzačené tak brutálně, byly už nějakou dobu mrtvé, což mi bylo zcela jasné, když jsem je konečně viděla.

„Máme ho tady už asi deset centimetrů,“ řekne pan Pieste po chvíli, když už toho slyšel dost. „A k tomu ještě náledí. Měli jste tam dole v Cambridgi náledí?“

„Myslím, že bychom si na to měli někomu stěžovat,“ míní paní Piesteová. „Nevadí, že se to stalo už dávno?“

„Nikdy nezáleží na tom, jak je to dávno, když jde o pravdu,“ odpovím. „A pro vraždu neexistuje promlčecí doba.“

„Jen doufám, že nezavřeli někoho, koho neměli,“ poznamená potom paní Piesteová.

„Ten případ zůstal nevyřešený. Byl přičítán členům černošského gangu, ale nikdo nebyl zatčen,“ řeknu oběma.

„Ale byl to pravděpodobně nějaký běloch,“ opakuje paní Piesteová.

„Nějaký běloch pil v tom bytě pivo, tolik mohu říci s dostatečnou jistotou.“

„Víte, kdo to udělal?“ zeptá se.

„Protože bychom chtěli, aby byli potrestáni,“ dodá její manžel.

„Jen vím, jaký to byl typ lidí, kteří to pravděpodobně udělali. Zbabělci posedlí mocí a politikou. A vy byste měli udělat to, co cítíte, co je ve vašem srdci.“

„Eddie, co myslíš?“

„Napíšu dopis senátoru Chappelovi.“

„Dobře víš, že to ničemu nepomůže.“

„Tak Obamovi, Hillary Clintonové, Joeovi Bidenovi. Napíšu všem,“ prohlásí pan Pieste.

„Co o tom dnes někdo ví?“ řekne paní Piesteová svému manželovi. „Nevím, jestli tím dokážu znovu projít, Eddie.“

„Dobrá, musím už zas jít uklidit chodník,“ oznámí pan Pieste. „Než napadne velká vrstva sněhu a teď se už zase sype. Díky za váš Čas a námahu, madam,“ řekne mi. „A za to, že jste se odhodlala nám to říct. Vím, že to nebylo lehké rozhodnutí, a moje dcera by si toho určitě velice vážila, kdyby tu byla, aby vám to mohla říci sama.“

Když zavěsím, zůstanu chvíli sedět na posteli, s papíry a fotografiemi uloženými zpátky v šedém pořadači s přihrádkami, kde byly víc než dvě desetiletí. Jsem rozhodnutá vrátit pořadač do trezoru ve sklepě. Ale ne hned. Necítím se na to, abych teď šla do sklepa a do trezoru, a mám dojem, že zrovna někdo vjel na naši příjezdovou cestu. Slyším křupat sníh, ale nejsem v dobrém rozpoložení, abych kohokoli chtěla vidět. Zůstanu ještě chvíli tady nahoře. Možná si sepíšu seznam nákupů nebo zamýšlených pochůzek, anebo se jen ještě pár minut budu mazlit se Sockem.

„Nemůžu tě vzít na procházku,“ řeknu mu.

Je stočený vedle mě, s hlavou na mém stehně, nevzrušený smutným rozhovorem, který právě vyslechl, a nemá tušení, co to vypovídá o světě, v němž žije. Ale na druhé straně zná krutost možná lépe než my ostatní.

„Žádná procházka bez kabátku,“ mluvím dál, hladím ho a Sock zívne a olízne mi ruku. Zaslechnu, jak zapípá alarm, který někdo deaktivuje, pak se zavřou hlavní dveře. „Myslím, že budeme muset vyzkoušet botičky,“ říkám Sockovi, zatímco od vchodu sem dolehne Marinův a Bentonův hlas. „Asi se ti ty botičky pro psy nebudou líbit a budeš se na mě zlobit, ale uvidíš, že to je dobrá věc. Podívejme, máme společnost.“ Poznám Marinovy těžké kroky na schodech. „Pamatuješ si ho ze včerejška, v tom velkém nákladním automobilu. Ten velký muž ve žlutém, který mi většinu času jde na nervy. Ale, abys příště věděl, nemáš důvod se ho bát. Není to zlý člověk a možná si uvědomuješ, že lidé, kteří se znají hodně dlouho, mají sklon být k sobě protivnější než ti, co se zdaleka tak dlouho neznají.“

„Je někdo doma?“ Marinův silný hlas ho předchází do ložnice, pak se otočí klika, Marino zaklepá a otevře dveře. „Benton říkal, že ti je docela dobře. S kým jsi to mluvila? Telefonuješ?“

„Pak je Benton jasnovidec,“ odpovím z postele, kde jsem přikrytá a nemám na sobě nic než pyžamo. „A netelefonuju a s nikým jsem nemluvila.“

„Jak se má Sock? Jak se vede, kamaráde?“ dodá Marino, než stačím odpovědět. „Čím to tak divně smrdí? Co jsi na něj nalila, prostředek proti blechám? V téhle roční době? Vypadáš celkem slušně. Jak ti je?“

„Čistila jsem mu uši.“

„Tak, jak se ti daří, doktorko?“

Marino se nade mnou tyčí a jeho postava vypadá větší než obvykle, protože má na sobě těžkou zimní bundu, kšiltovku a pohorky, kdežto já nemám nic než flanel, cudně schovaný pod pokrývkou a dekou. V rukou drží malé černé pouzdro, v němž poznávám Lucyin iPad, pokud se Marinovi nepodařilo vzít si jeden ze svých, o čemž pochybuju.

„Nebyla jsem zraněná. Nic mi není. Jen jsem zůstala dnes ráno doma, abych zařídila pár věcí,“ odpovím mu. „Předpokládám, že Dawn Kincaidová je na tom dobře. Naposled jsem slyšela, že je stabilní.“

„Stabilní? To je vtip, ne?“

„Mluvím o jejím fyzickém stavu. Přišili jí prst a ošetřili další tři, které si tak vážně pořezala. Měla štěstí, že v garáži byla taková zima. A samozřejmě, mysleli jsme na to, abychom jí obalili ruku a useknutý prst ledem. Doufám, že to pomohlo. Nevíš? Neslyšela jsem o ní vůbec nic. Jaký je její stav? Nemám žádné zprávy od chvíle, co ji včera večer přijali do nemocnice.“

„Děláš si legraci, viď?“ Marino na mě upírá oči, stejně zarudlé, jako měl včera v Salemu.

„Nedělám si legraci. Nikdo mi neřekl ani slovo. Benton prve slíbil, že se na to zeptá, ale pochybuju, že to udělal.“

„Byl s námi celé dopoledne na telefonu.“

„Možná bys mohl být tak laskav a zavolal do nemocnice a ověřil to.“

„Je mi u zadku, jestli přijde o prst nebo o všechny zatracený prsty,“ vybuchne Marino. „Proč se o to kruč i staráš? Bojíš se, že tě zažaluje? To je ono, a nebylo by jí to podobné? Nejspíš to udělá. Ta psychopatka tč možná zažaluje za to, že nemůže používat ruku, takže nebude moct montovat ty svoje nanoroboty nebo bůhvíco. Hádám, že psychopati jsou stabilní, pokud jde o jejich duševní chorobu. Můžeš být šílenec a k tomu psychopat? A přesto být při smyslech natolik, abys mohla pracovat v podniku jako Otwahl? Její případ bude sakra velký problém. Jestli z toho vyvázne, tedy, dovedeš si to představit?“

„Proč by z toho měla vyváznout?“

„Jen říkám, že ten případ bude problém. Pokud se zas dostane na svobodu, nebudeš v bezpečí. Nikdo z nás.“

Marino se bez ptaní posadí do nohou postele, která se celá prohne, a já mám pocit, jako bych najednou seděla na kopci. Pohodlně se usadí, hladí Socka a přitom mě informuje, že FBI nalezla tu „krysí díru“, kterou si pronajala Dawn Kincaidová. Je to jednopokojový byt v Revere hned za Bostonem, kde bydlela, když nebyla s Elim Goldmanem nebo se svým biologickým otcem Jackem Fieldingem, anebo s kýmkoli jiným, koho ještě v té či oné době zatáhla do své sítě. Pak Marino vytáhne z pouzdra iPad a zapne ho, přičemž mi dál vypráví, že on, Lucy a spousta dalších vyšetřovatelů prohledávali tu krysí díru celé hodiny, kontrolovali Dawnin počítač a všechno, co tam měla, včetně všeho, co nakradla.

„Co její matka?“ zeptám se. „Mluvil s ní někdo?“

„Dawn s ní byla ve styku řadu let a občas ji navštěvovala ve vězení v Georgii. Během let vždycky tu a tam znovu kontaktovala ji i Fieldinga. Objevila se pokaždé, když něco potřebovala, prvotřídní manipulátorka a pijavice.“

„Ale ví její matka, co se tu stalo?“

„Proč se staráš o to, co si myslí nějaká zatracená prznitelka dětí?“

„Její vztah s Jackem nebyl takhle prostý. Nedá se jednoduše vysvětlit tak, jak jsi to právě výmluvně popsal. Nerada bych, aby se to o něm dozvěděla ze zpráv.“

„To je mi fuk.“

„Nikdy nechci, aby se to někdo dozvěděl takovým způsobem,“ namítnu. „A je mi jedno, o koho jde. Její vztah s Jackem nebyl tak jednoduchý,“ opakuju. „Podobné vztahy nikdy nejsou jednoduché.“

„Pro mě to je jasné a prosté. Černobílé.“

„Ale jestli to uslyší ve zprávách,“ namítnu a přitom si uvědomím, že mluvím stále dokola. „Pokaždé nesnáším, když se to stane. Takový nelidský způsob, aby se lidé dozvídali takovéhle strašné věci. Dotýká se mě to.“

„Kleptomanka,“ řekne na to Marino, protože ho zajímá jedině ten případ a to, co vyšetřovatelé objevili v bytě Dawn Kincaidové.

Očividně to je skutečná kleptomanka, abych citovala Marina. Někdo, kdo si patrně bral suvenýry od nejrůznějších lidí, včetně předmětů ukradených od lidí, o nichž nemáme tušení. Ale něco z toho, co vyšetřovatelé zatím našli, bylo identifikováno, jako šperky a vzácné mince z domu Donahueových a také několik vzácných hudebních rukopisů s podpisem, o nichž paní Donahueová ani netušila, že zmizely z rodinné knihovny.

V zamčeném kufru ve skříni v Dawnině bytě byly objeveny zbraně, zřejmě odcizené z Fieldingovy sbírky, a jeho snubní prsten. Podle Marina byla také ve stejném kufru sportovní taška pro bojová umění a v ní černý saténový pás, bílé kimono, tréninková výstroj, dále taška na svačinu plná rezavých podlahových Lhřebíků, kladivo a pár chlapeckých bot Adidas na taekwondo, které podle všeho měl na sobě Mark Bishop, když trénoval kopy na zahradě tehdy pozdě odpoledne, když byl zavražděn. Ale zatím nikdo jistě neví, jak Dawn toho chlapce nalákala, aby si lehl na břicho a dovolil jí hrát s ním nějakou hrůznou hru včetně toho, že „předstírala“, že mu vtlouká hřebíky do hlavy, nebo konkrétněji první hřebík.

„Ten, který prošel rovnou sem,“ dál spekuluje Marino a ukáže na místo mezi svým zátylkem a spodinou lebeční. „To by ho zabilo okamžitě, ne?“

„Když ten výraz musíme použít,“ pokrčím rameny.

„Myslím tím, že Fieldingovi pravděpodobně pomáhala v některých kurzech pro Malé tygry, ne?“ dál rozvíjí svou teorii. „Takže ten kluk ji znal, obdivoval ji, protože je vážně kus, myslím tím opravdu pěkná. Kdybych to byl já, namluvím tomu klukovi, že mu ukážu nový manévr nebo tak, a aby si lehl na zem. A samozřejmě to děcko udělá, co odborník řekne, co řekne jeho učitelka, a lehne si, když už je skoro tma, a pak bum! Konec.“

„Někdo takový nikdy nemůže vyváznout,“ odvětím. „Příště toho napáchá víc a něco horšího, pokud to je vůbec možné.“

„Všechno popře. Nemluví, jen prohlásila, že to všechno udělal Fielding a že je nevinná.“

„Neudělal.“

„V tom s tebou souhlasím.“

„Těžko bude vysvětlovat to, co je v jejím bytě,“ zdůrazním a dál procházím fotografie. Marino jich musel pořídit stovky.

„Je hezká, okouzlující a po čertech chytrá. A Fielding je mrtvý.“

„Jsou usvědčující.“ Řekla jsem to už několikrát při prohlížení fotografií na iPadu. „Měly by obžalobě hodně pomoci. Nevím, proč si myslíš, že ten případ bude problém.“

„Bude. Obhajoba to všechno hodí na Fieldinga. Ta psychopatická mrcha dostane tým snů složený z prominentních právníků a ti přesvědčí porotu, že všechno udělal Fielding.“ Marino se ke mně nakloní a sklon postele se zase změní. Sock tiše pochrupuje a nezajímá ho ani jeho bývalá majitelka ani její krysí díra, kde je psí pelíšek, jak mi Marino ukazuje.

Nakloní se ještě blíž a klika na jednotlivé fotografie kostkovaného psího pelíšku a několika hraček a já mu naznačím, že bych se na ty fotografie raději podívala sama. Marino a Sock sedí prakticky na mně a mám pocit, že se dusím.

„Jen jsem myslel, že ti je ukážu, protože jsem je pořídil já,“ ohradí se Marino.

„Díky. Ale zvládnu to. S těmi fotografiemi jsi odvedl velmi dobrou práci.“

„Jde o to, že je zjevné, že tam ten pes bydlel.“ Marino tím míní, že Sock přebýval v krysí díře Dawn Kincaidové. „A taky u Eliho a Fieldinga,“ dodá. „Musím jí přiznat, že toho psa asi měla ráda.“

„Nechala ho v Jackově domě bez topení a úplně samotného.“ Prohlížím postupně fotografie, které jsou drtivě usvědčující.

„Kašle na všechno, pokud se jí to nehodí. Když už něco nepotřebuje, tak se toho zbaví. Takže pes ji zajímal jen tehdy, když jí to vyhovovalo.“

„To je mnohem pravděpodobnější,“ souhlasím.

Dívám se na fotografie neustlané široké postele, pak na další snímky maličké ložnice otřesně přeplněné různými krámy, jako by Dawn Kincaidová patologicky hromadila věci.

„Navíc měla další důvod ho opustit,“ pokračuje Marino. „Když nechá psa ve Fieldingově domě, pak si možná budeme myslet, že všechny zabil právě Fielding, a potom zabil sebe. Ten pes je u něj. Je tam jeho červené vodítko. Je tam člun, který byl pravděpodobně použit k odvezení těla Wallyho Jamisona, a ve Fieldingově sklepě jsou Wallyho šaty a vražedná zbraň. Máme předpokládat, že Fielding sledoval tebe a Bentona, když jste jeli z Hanscomu. Fielding je vyšinutý. Sleduje tě. Stopuje tě, snaží se tě zastrašit nebo špehovat, nebo tě možná taky chce zabít.“

„V době, kdy nás někdo sledoval, byl už mrtvý. I když nemohu přesně určit čas smrti, odhaduju, že byl mrtev od pondělního odpoledne. Pravděpodobně byl zavražděn brzy na to, co se dostal domů do Salemu poté, když odešel z CFC s glockem ukradeným z laboratoře. V pondělí večer nás v navigátoru sledovala Dawn. To ona je vyšinutá. Jela nám hned za zadkem, aby měla jistotu, že si všimneme, že nás někdo pronásleduje. Pak zmizela, patrně se ztratila z dohledu na parkovišti Otwahlu. Takže nakonec bychom si mysleli, že to byl Jack, ale toho ve skutečnosti už předtím zastřelila pistolí, kterou zřejmě dala svému příteli Elimu, než ho pak taky zavraždila. Ale máš pravdu. Je pravděpodobné, že se snažila nastražit to tak, aby veškerá vina padla na Jacka, který se už nemůže bránit. A udělala to tak, aby to vypadalo, že to Jack nastražil na Johnnyho Donahuea. Je to děsivé.“

„Musíš přimět porotu, aby tomu uvěřila.“

„To je vždycky těžký úkol, při každém případu.“

„Je zlé, že ten pes byl ve Fieldingově domě,“ opakuje Marino. „To Fieldinga spojuje s vraždou Eliho. Zatraceně, na těch videonahrávkách přeci Eli zrovna toho psa věnčí, když ho oddělali.“

„Ale ten mikročip,“ připomenu mu, „vede zpátky k Dawn, ne k Jackovi.“

„To nic neznamená. Jack zabije Eliho a pak si vezme psa a ten pes by Fieldinga znal, že?“ řekne Marino, jako by Sock nebyl pár centimetrů od něj, spící s hlavou na mé noze. „Pes by Fieldinga znal dobře, protože Dawn u něj bydlela v Salemu, měla psa ve Fieldingově domě nějakou dobu nebo podobně. Takže Fielding zabije Eliho, pak vezme psa a odejde, anebo přesněji Dawn chce, abychom si tohle mysleli.“

„Ale tak se to nestalo. Jack nikoho nezabil.“ Přitom si všimnu, že v Dawnině bytě je stejný druh nepořádku, jaký jsem viděla ve Fieldingově domě v Salemu.

Všude změť věcí a krabice. Oblečení navršené na hromadách a poházené na všemožných místech. Hory nádobí v dřezu. Přeplněné odpadkové koše. Štosy novin, počítačových kopií, časopisů a na jídelním stole velký počet předmětů, které zde označila a umístila policie, včetně sportovních hodinek s GPS, stejný model, jaký jsem dala Fieldingovi k narozeninám před několika lety. A také pitevní souprava z občanské války ve schránce z růžového dřeva, totožná s tou, kterou jsem mu‘ dala, když u mě pracoval v Richmondu.

Je tu detailní snímek černých rukavic, jedna s malou černou krabičkou na zápěstí, což Marino popisuje jako lehké flexibilní bezdrátové datové rukavice se zabudovanými akcelerometry, šestatřiceti senzory a ultranízkoprofilovým integrovaným vysílačem/přijímačem, jen si to všechno musím odvodit, vyluštit to z jeho zkomolené výslovnosti a zašmodrchaného popisu. Rukavice, které Briggs i Lucy důkladně prozkoumali na místě činu, jsou zjevně určeny k ovládání robota pomocí gest – konkrétně k ovládání robotické mouchy, kterou měl Eli u sebe ve chvíli, kdy ho zavraždila stejná žena, která mu dala ukradený pečetní prsten, co měl Eli na ruce, když jeho tělo přivezli do CFC.

„Ta robotická moucha tedy byla v jejím bytě,“ usoudím. „A nabídl ti Benton kávu?“

„Měl jsem kafe už dost. Někteří z nás se ještě vůbec nedostali do postele.“

„Já v posteli pracuju. Neznamená to, že jsem spala.“

„To musí být fajn. Rád bych zůstal doma a pracoval v posteli.“ Marino si ode mě vezme iPad a hledá v souborech.

„Možná bychom mohli přizpůsobit tvůj popis práce. Můžeš zůstat doma a pracovat v posteli určitý počet dní každý rok, v závislosti na tvém věku a celkové zchátralosti, kterou budeme muset posoudit. Předpokládám, že to budu posuzovat já.“

„Vážně? A kdo posoudí tu tvoji?“ Najde fotografii, kterou mi chce ukázat.

„Moje zchátralost nepotřebuje posoudit. Je pro všechny zřejmá.“

Marino mi ukáže detailní fotografii robotické mouchy, ale na první pohled je těžké rozeznat, co to je, jen lesklý předmět z drátků na čtverečku bílého papíru na jídelním stole Dawn Kincaidové. Napadne mě, že to mikromechanické zařízení by klidně mohla být náušnice. Stříbrná náušnice, na kterou někdo šlápl, jak se podle Marina ostatní všeobecně domnívají. Lucy si myslí, že na mouchu někdo šlápl, když záchranáři oživovali Eliho. Později ji našla Dawn, když se vrátila do Norton’s Woods, možná ve stejném dlouhém černém vlněném plášti, který měla na sobě v mé garáži a který patřil Fieldingovi, jak se domnívám. Jeden svědek uvedl, že spatřil mladého muže nebo ženu – tím si nebyl jist – ve velkém černém kabátu chodící po Norton’s Woods s baterkou několik hodin poté, co tam zemřel Eli Goldman. Ta osoba ve velkém plášti tam byla sama a svědkovi, který ji viděl, to připadalo zvláštní
, protože dotyčný, či dotyčná, neměl s sebou psa a zdálo se, že něco hledá, přičemž dělal podivná gesta rukou.

„Plášť jí musel být hodně velký a prakticky ho vlekla po zemi,“ prohodí Marino a vstane z postele. „Netvrdím, že se snažila vypadat jako muž, ale s těmi krátkými vlasy, velkým kabátem a možná v čepici a s brýlemi? Pokud nevidíš její kozy. Má parádní kozy. To má společné se svým tátou, ne?“

„Nevěděla jsem, že Jack měl velká prsa.“

„Myslím tím, že oba byli dobře stavění.“

„Takže se vrátila, když to považovala za bezpečné, a přestože byla robotická moucha vážně poškozená, odpovídala na radiofrekvenční signály vysílané datovými rukavicemi?“ Vypnu iPad a vrátím ho Marinovi.

„Myslím, že ji prostě uviděla na zemi, nejspíš se zaleskla ve světle baterky, a tak ji našla. Lucy říká, že ta štěnice je kaput. Rozmáčknutá.“

„Víme přesně, co to dělá, nebo mělo dělat?“ Marino pokrčí rameny. Znovu se nade mnou tyčí, ani se neobtěžoval rozepnout si zimní bundu, jako by se tu nehodlal dlouho zdržet. „Tohle není můj obor, jak víš. Nepochopil jsem polovinu z toho, o čem mluvili, myslím Lucy a generál. Jen vím, že potenciál téhle věci, ať to je cokoli, může být znepokojující a ministerstvo obrany chce provést v Otwahlu inspekci, aby zjistilo, co se tam sakra opravdu děje. Ale nejsem si jist, jestli už beztak přesně neví, co se tam sakra děje.“

„Co tím jako myslíš?“

Marino vrátí iPad do pouzdra a odpoví: „Myslím tím, že tam probíhá nějaký výzkum a vývoj, o kterém vláda ví zatraceně dobře, jen nechce, aby to věděl kdokoli jiný. A pak se ta děcka utrhnou ze řetězu a je z toho průser.

Myslím, že rozumíš, co mám na mysli. Mimochodem, kdy se zas vrátíš do práce?“

„Dneska asi ne,“ odpovím.

„No, máme hromadu věcí, co musíme udělat a vyřešit,“ poznamená Marino.

„Dík za upozornění.“

„Brnkni mi, když budeš něco potřebovat. Zavolám do nemocnice a dám ti vědět, jak se té psychopatce daří.“

„Díky, že ses tu zastavil.“

Čekám, než utichnou jeho těžké kroky u hlavních dveří, pak se dveře zase zavřou, nastane pauza a Benton znovu nastaví alarm. Slyším jeho kroky, mnohem lehčí než Marinovy, jak se vrací kolem schodiště do zadní části domu, kde má pracovnu.

„Tak pojď, vstaneme,“ řeknu Sockovi, který pootevře oči, podívá se na mě a zívne. „Víš, co znamená pápá? Asi ne. To tě ve vězení nenaučili. Chceš dál spát, viď? Ale já mám nějakou práci, tak pojď. Jsi vážně dost líný. Opravdu jsi někdy vyhrál závod nebo jsi aspoň v nějakém běžel? Moc tomu nevěřím.“

Odsunu mu hlavu a spustím nohy na podlahu. Pomyslím si, že tady někde v okolí musí být obchod s chovatelskými potřebami, kde mají všechno, co může hubený líný starý chrt potřebovat do takového počasí.

„Vyjedeme si.“ Hovořím k Sockovi, zatímco si beru trepky a župan. „Podíváme se, co dělá tajný agent Wesley. Pravděpodobně zase telefonuje ve své pracovně, že se vsadíš? Já vím, pořád telefonuje, a souhlasím, je to k zlosti.

Možná nás vezme na nákupy a pak uvařím moc dobré těstoviny, domácí pappardelle s pořádnou boloňskou omáčkou, mletým telecím, červeným vínem a spoustou žampionů a česneku.

Musím ti ale předem oznámit, že ty budeš dostávat jen psí jídlo; to je v tomhle domě pravidlo. Dneska to asi bude quinoa s treskou.“ Dál s ním mluvím, zatímco scházíme ze schodů. „Po kuřeti a rýži z řecké restaurace to bude vítaná změna.“

Advertisements